Zloději paměti (2004) - Info ze zákulisí

Jednou z nejkouzelnějších věcí na filmech je to, že mohou diváka zavést do jiné reality. Proto je příznačné, že se scénárista Gerald DiPego nechal při vytváření hlavní myšlenky filmu Zloději paměti inspirovat svým vlastním snem. Viděl v něm rodinnou fotografii – matku, otce a malého syna. Syn se pomalu začal z fotografie vytrácet, až zmizel úplně. DiPego se probudil a podíval se na hodiny, které ukazovaly 6:30. Zaměřil svou pozornost na skličující výjev ze snu a začal tuto myšlenku v duchu rozvíjet. O dvě hodiny později probudil svou manželku a řekl jí: „Myslím, že mám příběh.“

Hotový scénář DiPego předal svému agentovi a ten jej nabídl řediteli Revolution Studios Joeovi Rothovi. V průběhu následujících 24 hodin Roth scénář koupil a oslovil s ním režiséra Josepha Rubena, který v době, kdy byl Roth ve vedení 20th Century Fox, natočil snímek Noci s nepřítelem.

Rubena, který má na kontě také thrillery Dobrý synek a True Believer a je velkým příznivcem tohoto žánru, scénář k netradičnímu psychologickému filmu zaujal: „Dobrý thriller dokáže připoutat pozornost publika jako žádný jiný film. A v případě tohoto snímku to platí dvojnásob, protože je zcela strhující. Pojednává o ženě, která mohla a nemusela mít syna, a která možná prochází psychotickým záchvatem. Prožívá zlý sen, ale nikdo neví, zda se tato noční můra odehrává ve skutečnosti nebo pouze v její hlavě. Mít na place herečku jako Julianne Moore je výhodné v tom, že roli dodává pocit opravdovosti a skutečnosti.“

„Role Telly je velmi náročná a vyžaduje herečku, která ve svém hereckém projevu dokáže připustit možnost, že se její postava potýká s psychotickým záchvatem, ale zároveň získat publikum na svou stranu. A Julianne je tak milá a sympatická, že si ani nedokážete pomoci. Z jejího hraní lze vycítit, že jí coby skutečné matce dvou dětí není cizí ono výjimečné citové pouto mezi matkou a jejím potomkem,“ pokračuje režisér.

„Všichni si dokážeme představit, jak tíživá je situace, ve které se Telly nachází,“ říká producent Bruce Cohen. „Představa, že se jednoho dne probudíte do světa, ve kterém vás všichni ostatní přesvědčují, že všechno to, co jste považovali za skutečnost, skutečností není, a vy nevíte, zda se nepropadáte do hlubin šílenství, je tou nejhorší noční můrou každého člověka. Všichni jsme někdy zažili ten pocit, kdy je člověk přesvědčen o tom, že jeho interpretace skutečnosti je správná, zatímco názory všech ostatních lidí na to, co se stalo, jsou úplně odlišné. Představte si, že v takové chvíli nemůžete najít nikoho, kdo by vám dal zapravdu. Je to hodně děsivý moment, ve kterém se probouzí k životu paranoia.“

Jednou z věcí, které k filmu přitahovaly jeho hlavní představitelku Julianne Moore, byla šokující změna v životě její postavy. Život pragmatické a racionální Telly se jednoho dne změní v absolutní chaos. „Telly je duchapřítomná pracující matka, která žije v Brooklyn Heights,“ říká herečka. „Cítila jsem, jako bych ji znala, jako bych jí byla, jako bych měla stejné přátele jako ona. Cokoliv, co dělala, mi připadalo zcela přirozené. Není ani o trochu pohotovější nebo vynalézavější, než by byl v podobné situaci kdokoliv jiný. Zkrátka se jen pokouší všemi možnými prostředky dokázat, že je její syn skutečný. A během toho se zároveň snaží najít někoho, kdo by jí mohl pomoci.“

Přestože se k Telly spousta lidí otáčí zády v přesvědčení, že se stala obětí halucinací, nakonec přece jenom najde spojence – bývalého hokejistovu Ashe Corrella (Dominic West). Jejich náhodné setkání se odehraje na hřišti, kde podle vzpomínek Telly hrál její syn Sam jednou hokej s Ashovou dcerou Lauren.

Stejně jako Telly je i Ash na začátku filmu zmatený a v depresích. „Potkalo ho něco strašného a on si to nemůže dát v hlavě pořádně dohromady,“ říká West. „Ash má všechny zuby. Je inteligentní. Rád čte knihy. Je sice psychická troska, ale zároveň také velice zajímavý člověk, což přispívá k vývoji jeho vztahu s Telly.“

Fakt, že se jedná o skvělý thriller, byl při rozhodování o tom, zda roli přijmout nebo ne, pro Westa velmi důležitým: „V průběhu děje musí Telly a Ash čelit obrovskému tlaku okolí. Prožívají situaci, která se podobá noční můře – pamatují si něco, na co si nevzpomíná nikdo jiný. Žijí v dimenzi, kterou ostatní lidé odmítají akceptovat, což považuji za určitý druh šílenství.“

Zbývající čtyři větší role obsadili herci a herečky podobného kalibru: Gary Sinise, Alfre Woodard, Anthony Edwards a Linus Roache. Sinise, který byl nominován na Oscara za herecký výkon ve filmu Forrest Gump, si zahrál Dr. Munce – psychiatra, který dostane Telly na starost. „Munce se liší od všech rolí, které jsem v minulosti hrál,“ říká Sinise. „Většinou se jednalo o temperamentnější, agresivnější postavy. Munce je velmi přemýšlivý a introspektivní člověk, což pro mě byla vítaná změna. Další věcí, která mě na tomto filmu přitahovala, byla nepředvídatelnost děje. Dobrý psychologický thriller může být hodně zajímavý v tom, že až do samotného konce nevíte, komu můžete důvěřovat a co se stane dál.“

Alfre Woodard obsadila roli vyšetřovatelky Ann Pope, která se začne případem Telly zabývat. Před začátkem natáčení strávila herečka nějakou dobu se skutečnou newyorskou policejní vyšetřovatelkou, která jí prozradila, že u případů, v nichž figuruje žena, se ihned začne poohlížet po mužích v jejím okolí. „Řekla mi, že jen výjimečně je třeba pátrat po někom dalším, jako například po žárlivé sestře nebo nesnášenlivém sousedovi,“ říká Woodard. „‘Prověřuj chlapy z jejího okolí a můžeš si být jistá, že jsi na správné stopě,‘ radila mi. Také měla sklony věřit ženě, zejména pokud mluví skutečně od srdce. To Telly pochopitelně dělá, ať se kolem ní děje cokoliv. Ann Pope je tím typem člověka, který se spoléhá na fakta, a je otevřená vůči tomu, co jí říká Dr. Munce. Zároveň má ale jakési zvláštní pochopení pro to, co se snaží Telly ostatním říct. Nevěří tvrzením všech mužů okolo. Když žena zoufale hledá své dítě, lze to jen obtížně přehlížet nebo zpochybňovat.“

Anthony Edwards ztvárnil odloučeného manžela Telly Jima. Tato role rovněž nebyla jednoduchá, protože Jim je vůči Telly v přímé opozici, avšak zároveň musí působit důvěryhodně a sympaticky. „Snaží se udělat všechno pro to, aby jí pomohl, protože Telly je v opravdové krizi. Jim si myslí, že začíná být šílená. Je z toho opravdu vyděšený, protože člověk, kterého velmi dobře zná, se mění přímo před jeho očima. To je na tom hrůzné. Pokud by se vám stalo něco podobného ve skutečném životě, vystřídali byste postupně celou škálu emocí – vztek, frustraci, soucit, zoufalství.“

Nejtajemnější role ve filmu připadla britskému herci Linusi Roacheovi. Jeho postava je pojmenována jednoduše jako „spřátelený muž“, protože – jak říká Roache – „zkrátka působí přátelsky, proto jej tak scénárista pojmenoval. Mou postavu lze nejlépe popsat konstatováním, že má – stejně jako film – mnoho různých tváří. Chvíli si myslíte, že jste ve filmu určitého žánru, a za chvíli zjistíte, že je to úplně jinak. To je na něm tak zajímavé. Ale víc vám k této postavě neřeknu. Jakékoliv detaily by vám pokazily celý film.“

Exteriéry filmu byl natočeny v různých částech Brooklynu a Manhattanu a na několika místech v Bronxu a Queens. Prostory pro výstavbu interiérů (Ashův byt, dům Dr. Munce, motelový pokoj, policejní ústředna, kancelář aerolinek, horní patro Tellyina domu a velký opuštěný hangár) zajistil již nepoužívaný vojenský oceánský terminál ve městě Bayonne v New Jersey.

Jednou z věcí, které je při natáčení v New Yorku třeba brát v potaz, je nepředvídatelné počasí. „Největším problémem se ukázaly být požadavky režiséra a studia, kteří chtěli, aby měl film studený, zimní nádech,“ říká vedoucí výroby Steve Nicolaides. „Začali jsme natáčet ke konci října, což je z hlediska počasí velmi nestálé období – navíc jde o přelom podzimu a zimy a celý film se odehrává v období pouhých dvou týdnů.“

V průběhu příprav Rubens vymyslel několik pravidel souvisejících s vizuální stránkou filmu, kterých se poté snažil spolu s kameramanem Anastasem Michosem co nejvíce držet. „Chtěl jsem, aby film vypadal chladně a pochmurně – s výjimkou scén v dětských pokojích, v nichž jsme dali prostor teplým a příjemným barvám,“ říká režisér. „Použili jsme dlouhé objektivy, které filmu propůjčily onen paranoidní pocit, že je člověk sledován, a s pomocí velmi širokých objektivů výsledný obraz trochu zkreslili. Také jsme měli několik pravidel ohledně použití barev – obecně se dá říci, že kromě scén, ve kterých jsou děti, jsme se jim snažili vyhnout. V celém filmu není kromě vlasů Julianne žádná červená barva, proto je v každé scéně velice výrazná – což je ale i tak.“

„Ve filmu jsme použili dva druhy vizuálního pojetí – jeden znázorňuje vzpomínky a druhý současnost,“ říká hlavní výtvarník Bill Groom. „S přihlédnutím k emocionálnímu stresu, který Telly zažívá, jí vzpomínky připadají reálnější a živější než současnost, v níž zoufale hledá svého syna, aniž by jí kdokoliv věřil, že ho vůbec kdy měla. Anastas byl také toho názoru, že by vzpomínky měly mít živější a barevnější podání než scény ze současnosti, které využívají převážně ponurá barevná schémata – nejsou přímo monochromatická, ale skládají se z mnohem méně výrazných barev.“

zdroj: Falcon