Životy těch druhých (2006) - Info ze zákulisí

Než začal režisér a scénárista Florian Henckel von Donnersmarck 26. října 2004 v Berlíně natáčet svůj film ŽIVOTY TĚCH DRUHÝCH, strávil téměř čtyři roky intenzivním výzkumem souvisejících reálií a psaním scénáře. Kromě toho, že přečetl spoustu literatury zaměřené na toto téma, strávil také nesčetné hodiny rozhovory se svědky, bývalými zaměstnanci Stasi a jejich oběťmi. Poradce v historických záležitostech mu dělala celá řada odborníků včetně prof. Manfreda Wilkeho, vedoucího komise, která se zabývá vyšetřováním Jednotné socialistické strany Německa (SED), Jörga Drieselmanna, vedoucího výzkumné agentury a memoriálu Normannenstrasse, bývalého plukovníka Stasi Wolfganga Schmidta a hlavního výtvarníka jeviště Berliner Volksbühne Berta Neumanna. Součástí filmového štábu byla spousta lidí, kteří v NDR žili a jejichž skutečné zážitky filmu napomohly k co největší realističnosti – jedním z nich byl i rekvizitář, který byl v tomto období držen ve vazbě. Natáčení skončilo 17. prosince 2004, o 37 dní později.

Při natáčení filmu z určité historické etapy je leckdy klíčové využití skutečných lokací. Mezi místa, která se objeví na plátně tentokrát, patří mimo jiné ústředí Stasi na Normannenstrasse, což bylo během vlády SED velmi obávané místo a nyní je z něj památník. Zde vznikly scény, jejichž hlavní postavou je Anton Grubitz v podání Ulricha Tukura. Grubitz měl hodnost podplukovníka a jeho kancelář přímo sousedila s pracovnou velitele Stasi Mielkeho. Budova si dodnes uchovala patinu NDR a její jednotlivé pracovny mají stále stejný „půvab“ jako kdysi – člověk by je bez problému dokázal zařadit do určitého období. Působí tak zároveň vzrušujícím i velmi skličujícím dojmem.

Filmaři chtěli v rámci zachování maximální autentičnosti natáčet na skutečných lokacích co nejvíce, avšak navzdory tomu, že se děj filmu odehrává před pouhými patnácti lety, spousta míst se změnila k nepoznání. „Z hlediska produkčních nákladů není velký rozdíl v tom, jestli natáčíte Berlín v roce 1930 nebo 1984,“ říká producent Max Wiedemann. Propůjčit současnému prostředí atmosféru NDR bylo velmi náročné a pracné. Velké problémy měli výtvarníci se zamalováním graffiti, které v současné době „zdobí“ téměř všechny zdi – dokonce hned následující den poté, co zdi přemalovali tak, aby připomínaly tehdejší dobu, našli sprejové kresby znovu na svém místě.

Filmařům se také – jako dosud jedinému filmovému štábu – podařilo získat od Marianne Birthler (Vedoucí federálního úřadu pro zacházení s dokumenty státní bezpečnostní služby bývalé NDR) povolení pro natáčení v původních archivech bývalého ústředí Stasi. Tyto scény jsou unikátním pohledem na gigantický systém založený na ručním zakládání, který byl krátce po skončení natáčení nahrazen moderním digitálním archivem.Původní složky nebyly skartovány, ale již se nenacházejí na stejném místě jako ve filmu a jsou uloženy jiným způsobem.

Aby producenti zajistili, že bude snímek dosahovat z technického hlediska špičkové kvality, najali kameramana Hagena Bogdanskiho („Die Unberührbare“), s nímž už dříve spolupracovali na filmu „Der Templer“, návrhářku kostýmů Gabriele Binder („Doubting Thomas“) a střihačku Patricii Rommel („Nikde v Africe“, „Za hranicí ticha“).

Mnohem více úsilí a štěstí si však vyžádal záměr filmařů získat pro projekt věhlasného skladatele Gabriela Yareda („Talentovaný pan Ripley“), který má na kontě Oscara i Zlatý glóbus. U německého filmu není zvykem hledat skladatele v zahraničí, nicméně producenti byli přesvědčeni o tom, že tento snímek si podobný hudební doprovod zaslouží.

Yaredovi, jehož rodným jazykem je francouzština, byl ve velmi rané fázi poskytnut překlad scénáře a producenti jej v průběhu mnoha schůzek v Paříži a Londýně s projektem detailně seznámili. Pro skladatele, který pracuje převážně na filmech, jejichž rozpočty se pohybují v desítkách milionů dolarů, byl tento projekt svým malým rozsahem poněkud nestandardní, avšak zanícení filmařů a kvalita scénáře jej přesvědčily, aby nabídku přijal.

Hudba byla nahrána v Praze s Pražským symfonickým orchestrem, který patří v oblasti filmové hudby ke světové špičce.

Natáčení bylo značně obtížné z hlediska logistiky – skladatel žil a pracoval v Londýně a Paříži, režisér se štábem byli v Berlíně a filmová laboratoř sídlila v Mnichově. Postprodukce 137 minut dlouhého filmu zabrala okolo roku.

Snímek byl natočen kamerou ARRI ve formátu 35 mm Cinemascope na film Kodak. O možnosti využít při natáčení digitální kameru a snížit tak výrazně rozpočet filmaři neuvažovali ani na okamžik. „Existuje jen pár scénářů, které dosahují tak vysokého standardu, jaký si film žádá. Tudíž v případě, že se vám jeden z nich dostane do rukou, musíte z něj vytěžit co nejvíce. Toto téma vyžaduje skutečnou kinematografickou atmosféru a estetiku – vše ostatní by bylo plýtvání drahocenným materiálem,“ říká producent Quirin Berg.

zdroj: Bontonfilm