Zápisky o skandálu (2007) - Info ze zákulisí

Když se v roce 2001 objevil na pultech román Zoë Heller What Was She Thinking: Notes On a Scandal, který s vyrovnaným poměrem černého humoru a realismu vyprávěl napínavý příběh o samotě a posedlosti, setkal se s nadšeným přijetím ze strany čtenářské obce i literární kritiky. Práva na její filmové zpracování promptně zakoupili přední producenti Scott Rudin a Robert Fox, kteří nedávno přivedli na stříbrné plátno také oblíbenou knihu Michaela Cunninghama Hodiny. Krátce poté Rudin zkontaktoval předního dramatika a scénáristu Patricka Marbera, aby se zhostil adaptace do podoby filmového scénáře.

Když Rudin s Foxem oslovili uznávaného divadelního a filmového režiséra Richarda Eyrea s nabídkou, aby se u připravovaného filmu zhostil režijní úlohy, měl už knihu přečtenou. Její příběh považoval za zábavný, dojemný a nádherně zpracovaný, což byla přesně ta kombinace, která jej z pohledu filmového tvůrce zajímá. „Vnímal jsem to jako příběh o přátelství a sexuálním poblouznění. Je to příběh o dvou posedlostech, o dvou ženách, sevřených v klepetech jejich sebedestruktivních, nekontrolovatelných vášní.“

Marbera čekal nelehký úkol – román je napsán formou velmi subjektivních deníkových zápisků z pera Barbary Covett, které pomaličku odhalují hloubku jejích klamných iluzí a manipulací se Shebou Hart. Filmaři však neměli sebemenší pochyby, že je Marber v tomto případě tím nejpovolanějším – nedávno se dostal do popředí zájmu jako autor divadelní hry Na dotek, která získala spoustu různých ocenění, a scénárista pozdější filmové adaptace.

Marber musel nalézt způsob, jak přetvořit literární příběh Zoë Heller do mnohem dynamičtější, bezprostřednější a filmovější podoby.

„Psaní tohoto scénáře bylo velice náročné, ale hodně mi pomohl Scott Rudin, který mi asistoval u všech jeho pracovních verzí,“ přiznává Marber. „Ten román je tak bohatý a rozsáhlý, že šlo hlavně o to najít způsob, jak to všechno natěsnat do filmu s normální stopáží.“

„Doufám, že se tomu filmu podaří přinést nějaké svědectví o té moderní osamělosti, o tom specifickém druhu beznaděje, kterou může člověk pocítit i v milionovém městě. Myslím, že občas tyhle chmury přepadnou každého člověka,“ říká scénárista.

Na hotovém scénáři Eyrea zaujala Marberova schopnost posunout příběh z formy Barbařiných osobních zápisků do roviny realistických scén. „Bylo skvělé, jak se mu dařilo zachovat to, že je příběh vyprávěn z pohledu Barbary a zároveň omezit na minimum její monology, čímž se vyhnul syndromu neúnavného vypravěče.“

„Doufám, že lidem bude tenhle film připadat vtipný, a místy také děsivý, šokující a smutný,“ říká Eyre. „Na té falešné Barbařině představě, že ji bude ke Shebě poutat vášnivé a celoživotní přátelství, je něco komického i děsivě lidského. A její náklonnost vůči Shebě je analogická ke Shebině náklonnosti ke Stevenovi, jejímu žákovi. Tyhle dvě ženy úplně ztratily kontrolu nad sebou samými – stejně jako kdokoliv z nás, koho ovládne láska.“

Po vydání románu Zoë Heller What Was She Thinking: Notes on a Scandal se Barbara Covett stala jednou z nejvíce fascinujících zaujatých vypravěček současné literatury. Filmaři věděli od začátku, že pro ztvárnění natolik komplexní role budou potřebovat vynikající herečku, která se řadí k současné špičce. Tehdy producent Scott Rudin oslovil oscarovou Judi Dench.

Dench byla zpočátku Barbařiným jedovatým jazykem a její temnou, pošramocenou duší trochu zaskočená, nemluvě o jejím manipulativním vztahu k Shebě Hart. „Je to opravdu šokující příběh, ale zároveň to byla také velká kreativní výzva, která mě velice přitahovala. Ta možnost zkusit si něco, co snad ani nemohlo být vzdálenější mým dosavadním rolím, byla hodně vzrušující.“

„Znala jsem několik lidí, kteří byli jako ona,“ říká herečka. „Je to velmi, velmi osamělá žena, která zoufale touží po nějaké náklonnosti nebo přátelství. Myslím, že na světě existuje spousta takových lidí, kteří byli celí život sami a sní o přátelství. Když si ale Barbara začne vynucovat náklonnost Sheby vydíráním, začne to být zlé.“

Pro roli Sheby potřebovali filmaři najít prvotřídní herečku, která by dokázala věrohodně ztvárnit choulostivá setkání s Barbarou a Stevenem. Její představitelkou se nakonec stala Cate Blanchett, která získala Oscara za roli ve filmu Letec a na dalšího byla nominována za roli ve filmu Královna Alžběta.

Knižní předloha herečce učarovala už při prvním setkání. „Je to neskutečně čtivá záležitost,“ říká Blanchett. „Celý příběh vypráví Barbara ze svého úhlu pohledu, takže pro scénáristu Patricka Marbera i mě jako představitelku Sheby bylo nejtěžším úkolem Shebu osvobodit od toho jediného rozměru, který jí dává perspektiva Barbary, a umožnit jí žít a dýchat samostatně. Myslím, že nakonec ve filmu obě ženy nastavují zrcadla sobě navzájem.“

„U postavy, která překračuje morální hranice tak jako Sheba, musíte jít hodně do hloubky, musíte přesně pochopit, kým je,“ vysvětluje Blanchett. „V tom románu je docela hodně věcí, které mě dost zasáhly a u kterých doufám, že se mi je podařilo přenést do filmu. Sheba je mladá žena, která se vdala za staršího muže a má pocit, že si hrozně zkrátila mládí. Nyní se cítí bezradná a nevidí v ničem žádný smysl. Je připravena učinit ve svém životě nějakou radikální změnu a její první rebelií je tenhle vztah s 15letým klukem. Dá se říct, že se snaží znovu najít to ztracené mládí. Nezvládá normálně fungovat ve světě dospělých. A částí její cesty za poznáním je přijetí skutečnosti, že její současná situace je pouze vyústěním rozhodnutí, která v životě učinila.“

V případě Sheby je velkou ironií, že ji Barbara považuje za velmi privilegovanou a šťastnou ženu a tento domnělý sociální status jí velice závidí. „Z pohledu Barbary má Sheba dar být šťastně vdaná a obklopená lidmi, kteří ji zbožňují – jenže Sheba se cítí úplně stejně ztracená a izolovaná jako ona,“ říká herečka.

Přestože Blanchett chápala, proč a jak se Sheba ocitla v oné krkolomné milostné situaci, i tak jí přišlo hodně náročné ztvárnit její zakázané touhy. „Identifikace s touhle postavou byla asi nejtěžší v mé kariéře,“ přiznává herečka. „Dokážu pochopit, že má někdo vztah s mnohem mladším mužem, ale když se podívám na 15letého kluka, vidím dítě. Ale myslím, že je tím překvapená i ona sama. Rozhodně si nějak cíleně nevybrala dítě.“

Eyrea nejvíce oslovily scény se Stevenem v podání mladého Andrewa Simpsona, v nichž Blanchett předvádí choulostivé kličkování na pomezí přitažlivosti a strachu. „Myslím, že jejich společné scény jsou velmi, velmi silné a působí zcela uvěřitelně, protože nejde jen o to, že máte na place dva skvělé herce, ale také o její úžasnou schopnost vyjádřit tu rozpačitost a zajistit, že to bude vyznívat intimně a pravdivě bez jakéhokoliv zromantizování,“ říká Eyre.

Když Sheba podlehne svým tužbám a naváže romantický vztah se svým studentem Stevenem Connellym, nejenže tím přiměje Barbaru, aby rozpoutala své machinace, ale také zradí svého manžela – postaršího profesora a věrného partnera v podání Billa Nighyho.

Nighy podotýká, že v době, kdy jej filmaři oslovili, už bylo téměř nemožné nabídku nepřijmout. „Judi Dench i Cate Blanchett už byly obsazené a navíc jsem věděl, že Richard Eyre bude režírovat, Scott Rudin s Robertem Foxem produkovat a Chris Menges to celé bude natáčet – takže to byla jasná věc, v tak vybrané společnosti se člověk neocitne každý den!“

Po přečtení románu Zoë Heller začalo Nighyho provokativní téma knihy zajímat ještě více. „Je obecně známo, že sex z nás všech dělá blázny. Tedy, alespoň doufám, že se to týká všech a ne jenom mě!“ shrnuje Nighy se smíchem své dojmy.

Eyremu učaroval především Nighyho výkon v roli zraněného manžela. „Znám Billa jako přítele a herce už 25 let. Pokaždé jsem mu záviděl, jak dokáže zahrát tu nejtěžší věc takovým způsobem, že to ve výsledku vypadá naprosto jednoduše. Působí úplně spontánně, jako kdyby jej všechna ta slova a činy napadaly až v tom okamžiku, kdy se publikum a kamera dívá,“ říká Eyre.

Jablkem sváru se ve vztahu mezi Barbarou a Shebou stane jeden ze Shebyiných studentů, jehož náklonnost k půvabné učitelce vyústí až v plnohodnotný sexuální poměr. Role Stevena, přidrzlého a bláznivě zamilovaného teenagera, který se ocitne v jádru mnohem větší aféry, než si dokáže představit, vyžadovala herce s výjimečnými schopnostmi. V rámci hledání neokoukaného tváře filmaři uspořádali celou řadu velkých konkurzů. Štěstí je potkalo až v Irsku, kde narazili na mladého Andrewa Simpsona z Donegalu, který se v minulosti objevil ve filmu Píseň za chudého chlapce.

„Věděli jsme, že Andrew bude mít jednu z nejnáročnějších úloh ve filmu,“ říká Eyre. „Ale on byl tak nesmírně pečlivý, dobromyslný, inteligentní a talentovaný, že jsme mu věřili.“

„Od chvíle, kdy jsem ho poznala, byl Andrew pozoruhodně klidný a dokonale cílevědomý. V roli Stevena se mu daří balancovat na hranici mezi nevinností a dospělostí způsobem, která nedává publiku sebemenší šanci z toho jednoduše vyklouznout,“ dodává Blanchett.

Sám Simpson svou postavu popisuje jako „docela troufalou a taky trochu nebezpečnou. Steven je opravdu docela obyčejný školák, který má zálusk na svou učitelku – jenže na rozdíl od ostatních je připraven zajít mnohem dál než jen k flirtování. Jakmile na jeho náznaky Sheba zareaguje, snaží se z toho vytěžit maximum.“

Při převodu látky na stříbrné plátno chtěl Eyre zachytit jedinečný tón příběhu, který ve svém pohledu na životní křižovatky, kde se setkávají posedlost s osamělostí, kombinuje jízlivý humor s chladnou lidskostí. Film vznikal především v Eastbourne, historickém nábřežním městě poblíž Londýna. Úlohy kameramana se zhostil oscarový Chris Menges.

„Chris je velmi nadaný, lidský a inteligentní kameraman,“ říká Eyre. „A navíc ho zajímají lidi. Myslím, že v osvětlení v podstatě nemá konkurenci a na plátně dokáže nevídaným způsobem rozzářit lidský obličej, což bylo u tohoto filmu velice důležité,“ říká Eyre.

„Před začátkem natáčení jsme s Chrisem diskutovali o tom, jak bychom měli k filmu přistupovat. Každé rozhodnutí, které jsme učinili, směřovalo k tomu, aby ten pečlivě sestavený a přesný scénář působil spontánně – aby herecké projevy vypadaly jako náhodní lidé v náhodných situacích,“ říká Eyre. „Většina záběrů vznikla pomocí ruční kamery. Během těch let, kdy Chris pracoval jako dokumentarista, tuhle techniku dokonale ovládnul: kamera se stala jakousi nástavbou jeho oka. I ve chvílích, kdy herci nebyli v pohybu, například když seděli u stolu, neustále s kamerou pohyboval, aby záběru dodal určitou nervozitu.“

Eyre ke spolupráci na filmu přizval také svého dlouholetého kolegu Tima Hatleyho, který se v minulosti podílel na několika jeho divadelních produkcích a pracoval také na filmové adaptaci hry Na dotek. Přestože je u filmu spíše výjimkou, aby se výtvarník věnoval zároveň kostýmům i návrhům scén, Hatleymu to umožnilo dokonale sladit všechny výtvarné prvky. „Z divadla jsem zvyklý navrhovat zároveň kostýmy i dekorace scén, takže mi přijde docela přirozené uvažovat o prostředích a postavách, které je obývají, jako o téměř stejné věci. Když jsem si byl v souvislosti s tímto filmem například prohlížet různé školy, zkoumal jsem zároveň budovy i to, co nosí učitelé – bral jsem to všechno jako součást celkového vzhledu.“

Při návrhu Shebyina domova bylo nejdůležitějším prvkem její samostatně stojící studio, ve kterém dojde k osudovému milostnému vzplanutí – a to i přesto, že leží pouhých několik metrů od domu, ve kterém je Shebyin milující manžel a rodina. „Studio jsme vytvořili z přestavěné kůlny,“ říká Hatley. „Jeho správné umístění bylo velmi důležité, protože muselo zároveň poskytovat dostatek soukromí na to, aby se mohlo stát určitým hnízdečkem lásky, a zároveň být tak blízko domu, aby to vždycky obnášelo nějaké riziko.“

Další důležitou lokací byla škola St. George, kde se dramatický příběh Barbary a Sheby začíná odvíjet. „Pro ztvárnění St. George jsme našli velkou všeobecnou střední školu, která byla už docela zchátralá a mísila v sobě viktoriánskou architekturu s modernějšími prvky,“ říká Hatley. „Měla také místnost pro výuku uměleckých předmětů, kterou tvořila dočasná stavba mimo hlavní budovu – co byl náznak toho, že umění mělo v osnovách vždycky nejnižší prioritu.“

Na svých scénách Hatley úzce spolupracoval s Chrisem Mengesem. „Menges rád pracuje na malém prostoru, který má výhodu v tom, že působí intenzivně a intimně. Proto jsme se po celou dobu domlouvali na velikosti jednotlivých scén a řešili, jestli v nich bude fungovat lépe přirozené nebo umělé osvětlení. Mým úkolem bylo dostat do záběru co nejvíce informací o postavách, aniž bych tím nějak překážel v práci Mengesovi.“

zdroj: Bontonfilm