Walk the Line (2005) - Info ze zákulisí

ZAČÁTEK: SETKÁNÍ S JOHNNYM CASHEM

Když se v polovině 50. let mladý J. R. Cash vrátil ze služby u Air Force a přestěhoval se do Memphisu v Tennessee, žádné rockové hvězdy ještě neexistovaly. Cash toužil po jediném – aby si lidé poslechli jeho písně a příběhy lidí, hledajících víru a spásu, které vyprávěly. Mladý, drzý a zapálený Cash stál u zrodu rock’n’rollu. Ovlivnil spoustu folkových zpěváků, countryových umělců i punkrockerů. Drsný hlas, úderná jednoduchost jeho písní, způsob, jakým mířil kytarou do publika, a důraz, který kladl na tvrdou práci a vnitřní hodnotu člověka, z něj udělali idol takových velikánů, jakými byli a jsou Beatles, Bob Dylan, Joe Strummer, U2 nebo Coldplay. Pouze několik lidí však zná příběh mladého Johnnyho Cashe – jak bojoval za svou hudbu, jak téměř vyhořel ještě před začátkem své zlaté éry a jak našel lásku, která později změnila jeho život. Scénárista a režisér Mangold Cashe vždy obdivoval a byl fascinován jeho vlivem na vývoj americké hudby.

V roce 1990, uprostřed natáčení filmu Země policajtů, se jej producentka Cathy Konrad zeptala, co by chtěl natočit jako svůj další projekt. Mangold odvětil, že jej přitahuje myšlenka natočit film o Cashovi. Konrad zjistila, že práva na Cashův životní příběh vlastní jeho blízký přítel, herec a filmař James Keach (jehož žena Jane Seymour si zahrála s Cashem v televizním seriálu Doktorka Quinnová), kterého následně spolu s Mangoldem oslovila. Všichni tři se domluvili, že společně začnou na projektu pracovat.

„Živě si pamatuji na to vzrušení, když jsme poprvé dostali možnost setkat se s Johnem a June,“ vzpomíná Konrad. „Letěli jsme to Hendersonville v Tennessee a byli jsme pozvaní na snídani. Čekali jsme ve foyeru Holiday Inn a náhle jsem uslyšela ten dunivý hlas. Otočila jsem a spatřila člověka, který mi řekl: ‚Ahoj, jsem Johnny Cash.‘ A on tam stál, ve svých botách a džínách. Všichni jsme nasedli do jeho dieselového Mercedesu a jeli jsme k nim domů na snídani. Byl to velmi silný zážitek. Před jídlem pronesli moc hezkou modlitbu a zazpívali společně jednu píseň. Byl to den, na který s Jimem velmi rádi a s úctou vzpomínáme.“

Během následujících let filmaři strávili s Johnem a June dlouhé hodiny, během nichž si vyslechli mnoho historek o začátcích rock’n’rollu, bouřlivých životech Johna a June a jejich dlouholetém hlubokém vztahu. „Když už jsme se s Johnem znali trochu lépe, Jim se neostýchal pokládat mu provokativní otázky, na které se jej spousta lidí jistě bála zeptat. A John mu opravdu důvěřoval. Jimovi se podařilo v Johnovi vzbudit důvěru v to, že jeho příběh podá pravdivě.“

Mangold se rozhodl, že místo toho, aby se pokusil nahustit do dvou hodin celých 70 let Cashova života, zaměří se pouze na nejdramatičtější a nejméně známou část jeho příběhu, během níž Cash zaznamenal největší životní proměnu.

„Je to příběh, který zná jen velmi málo lidí,“ říká Mangold. „Mladý John a jeho současníci byli průkopníky, kteří se snažili najít svou cestu. Co znamená být rockovou hvězdou, když jí ještě nikdo před vámi nebyl? Co máte dělat s tím nenadálým zájmem? Jak se máte vyrovnat s velkým tlakem, penězi, fanoušky a nároky, které jsou na vás kladeny? V té době neměli k dispozici žádné lidi, kteří by se starali o přepravu aparatury, nebydleli v pětihvězdičkových hotelech, nejezdili v autech s klimatizací a neměli mobily, díky nimž by mohli zůstat ve spojení se svou rodinou. Lidé jako John, Elvis nebo Jerry Lee Lewis museli každý den převážet své nástroje z jednoho únavného koncertu na druhý. Nikdo nemá představu, o jak náročná turné se jednalo. Měl jsem dojem, že tento svět jsem na plátně nikdy předtím neviděl.“

Mangold s Gillem Dennisem se při psaní scénáře často nechávali inspirovat dvěma Cashovými autobiografiemi: knihami Man In Black z roku 1986 a Cash The Autobiography z roku 1997, které upřímně a zajímavě pojednávají o vzestupech i pádech, které v životě prožil. Přestože June Carter Cash zemřela v květnu 2003 a Johnny Cash ji následoval pouze o pět měsíců později, byli Mangold s Konrad rádi, že si ještě předtím stihli přečíst několik pracovních verzí scénáře a poskytnout zpětnou vazbu. „Byli jsme šťastní, že měli alespoň šanci přečíst si scénář a byli spokojeni s tím, jak jsme jejich příběh odvyprávěli.“

JOAQUIN PHOENIX: PROMĚNA V JOHNNYHO CASHE

Cathy Konrad narazila na fotografii Joaquina Phoenixe, která jí připomněla obrovskou energii i pocity, které charakterizovaly mladého Johnnyho Cashe v 50. a 60. letech. Mangold souhlasil, že je Phoenix pro tuto roli vynikající a obsadil jej hned po jejich prvním setkání. Ukázalo se, že skutečný Johnny Cash obdivoval Phoenixovu roli císaře Komoduse ve filmu Gladiátor, za níž byl nominován na Oscara.

„Když jsem slyšel, že James Mangold chystá film o Johnnym Cashovi, chtěl jsem v něm okamžitě hrát – ani jsem nemusel číst scénář,“ vzpomíná herec. „Měl jsem z toho zkrátka dobrý pocit a líbila se mi možnost zahrát si tak komplexní postavu, člověka, který vedl neskutečně bohatý život.“

Phoenixe přitahovaly hluboce lidské rozpory v Cashově osobnosti. Své herecké podání vystavěl z velké části na základě tvrzení June Carter, že Johnny měl dvě odlišné osobnosti: jednu, které říkala John, a druhou, již nazývala Cash. Cash byl tím divokým, tvrdohlavým mužem, kterého hnalo dopředu jeho ego a přitahovala jej temnější strana lidského života. John byl ten čestný, zranitelný a hledající člověk uvnitř.

Od okamžiku, kdy roli získal, začal Phoenix nosit kytaru. Ponořil se do Cashova života a jeho hudby, přečetl jeho autobiografie, zhlédnul všechny dostupné záznamy z prvních vystoupení a poslouchal všechny jeho nahrávky. Přestože Cash zemřel ještě předtím, než měl Phoenix šanci pracovat přímo s ním, byl rád, že sám Cash vyjádřil svou spokojenost s výběrem hereckého obsazení.

Phoenix věděl, že pokud se chce vžít do duše Johnnyho Cashe, musí se nejdříve vžít do duše hudebníka. „Johnny se pohyboval na pódiu velmi specificky. Měl také charakteristický způsob hraní na struny, který přidával jeho vystoupením na energii,“ říká Phoenix. „Musel jsem se s hrou na kytaru důkladně obeznámit, protože v případě Johna byla téměř součástí jeho těla. Byla jeho nejlepším přítelem a myslím si, že bez ní se cítil zranitelně.“

Phoenix nechtěl imitoval Cashův hlas – naopak, jeho zpěv musel pocházet hluboko z jeho nitra. „Jim chtěl opravdový hlas, chtěl zachytit intimitu toho momentu, kdy někdo zpívá píseň, kterou sám napsal,“ říká Phoenix. „V takové scéně nemůžete použít postsynchrony, protože hlasový projev neoddělitelně patří ke konkrétnímu člověku. Hudba byla vždycky hlavním způsobem, jak John vyjadřoval své pocity a myšlenky – a to nelze ošidit.“

Klíčem k jeho hereckému výkonu byla spontánnost. „Zjistil jsem, že Johnova nejstarší vystoupení vždy provázelo něco nečekaného. Nikdy jste nevěděli, jestli se náhodou nezastaví uprostřed písně a nezačne mluvit s publikem, a pro mě bylo důležité tuto spontánnost zachytit,“ říká Phoenix. „Film se odehrává v době, kdy koncerty ještě nebyly precizně naaranžované. Nebyla tam žádná světla nebo speciální efekty. Na pódiu stál pouze muž, který publiku odhaloval své nitro. A tato jednoduchá upřímnost a důvěrnost v mých očích Johna definuje.“

REESE WITHERSPOON: PROMĚNA V JUNE CARTER CASH

Stejně jako v případě Johnnyho Cashe nehledali filmaři dlouho ani při obsazování June Carter Cash – role se zhostila herečka Reese Witherspoon, která se na svou úlohu začala ihned připravovat. „Jim znal naštěstí Johna i June osobně, a vzhledem k tomu, že ani Joaquin ani já jsme neměli možnost se s nimi setkat, dozvěděli jsme se toho nejvíce z jeho vyprávění,“ vysvětluje Witherspoon.

Mangold měl s Witherspoon dlouhé debaty o tom, jak June změnila Johnnyho cestu poté, co si sáhnul na dno. „June nebyla hloupá. Chápala, že Johnnyho bude provázet jeho temná stránka až do konce života,“ říká Mangold. „Věděla také, že stinné stránky života, se kterými se John potýkal, byly pro jeho umění nezbytné. Zároveň ale nehodlala snášet krutost nebo nezodpovědnost, zejména když věděla, kým byl uvnitř doopravdy. Dala Johnovi jasně najevo, jakým člověkem by měl být, pokud chce zůstat s ní.“

Stejně jako Phoenix věděla i Witherspoon, že podstata její postavy netkví pouze v její osobnosti, ale také v její hudbě. „Když jsem tuhle roli přijala, neměla jsem ani ponětí, že se budu celé měsíce učit hrát na autoharfu, zpívat, pracovat s profesionálními hudebníky a pak každý den nahrávat písně,“ říká herečka. „Bylo to zcela ohromující hned z několika různých důvodů. Zároveň to ale bylo velmi zábavné a neuvěřitelně poučné. Ve zhuštěné formě jsem ochutnala všechny ty neuvěřitelné věci, které se June Carter naučila v průběhu celého svého života.“

ŽIVÁ VYSTOUPENÍ: V KŮŽI JOHNNYHO A JUNE

James Mangold věděl, že jeho nejtěžším úkolem bude navodit atmosféru Cashovy hudby a jeho energických vystoupení. Chtěl, aby publikum pocítilo ono bezprostřední vzrušení a emoce. Použití postsynchronů považoval za příliš umělé a mechanické – něco, co je v přímém protikladu s působením Johnnyho Cashe. Jak by však mohl pár jakkoliv talentovaných herců zachytit charakteristický hlas Cashe a Carter, aniž by sklouzli k přehnané imitaci?

„Zaměřil jsem se na hudbu jako na způsob vyjádření charakteru – na myšlenku, že písně vycházejí z toho, co člověk v životě cítí, a jeho neschopnosti vyjádřit tyto emoce jakýmkoliv jiným způsobem. A jak na to? Cítil jsem, že k tomu, aby člověk viděl, jak Johnovy písně vznikají, nestačilo stisknout tlačítko na magneťáku. Chtěl jsem vidět, jak se v kasárnách německé vojenské základny rodí folsomská věznice. Chtěl jsem vidět jeho konkurs u Sama Phillipse, na němž si připadal jako nahý.“

Mangold Phoenixovi a Witherspoon pomohl ujištěním, že jeho záměrem není uhlazený perfekcionismus. Právě naopak – chtěl syrový a maximálně energický výkon, který byl největší předností Johnnyho a June.

K práci na hudební složce filmu si Mangold přizval T Bonea Burnetta – rockového producenta, skladatele a hudebníka, který stojí za soundtracky filmů jako Návrat do Cold Mountain nebo Bratříčku, kde jsi? Burnett rád využil možnosti vzdát hold jedné ze svých hudebních ikon. S oběma herci pak mimo jiné nahrával ve studiu písně, které v začátcích svých kariér Johnny a June zpívali.

S Phoenixem jich nahrál celkem 25. „Strávili jsme spoustu času zkoušením, výukou zacházení s nástrojem a vlastním hlasem a postupným pilováním jeho schopností,“ vzpomíná Burnett. „Joaquin nejdřív nahrál píseň, pak si sám sebe poslechnul a snažil se svůj výkon zlepšit. Znenadání objevil další oktávu, o níž předtím ani nevěděl. Stal se z něj také velmi dobrý kytarista.“

Při natáčení živých vystoupení bylo Burnettovým základním požadavkem vyloučení všech digitálních efektů. Trval také na použití starých nástrojů a mikrofonů, jejichž zvuk se od toho dnešního poměrně hodně liší.

VEDLEJŠÍ ROLE: RODINA, LÁSKY A ROCK’N’ROLLOVÉ LEGENDY

Poté, co byli obsazeni do hlavních rolí Phoenix a Witherspoon, se filmaři zaměřili na vedlejší postavy – Johnnyho první ženu, členy jeho skupiny a budoucí rock’n’rollové legendy, se kterými vyjížděl na turné.

Rocková a countryová zpěvačka Shelby Lynne si zahrála Johnovu milovanou matku Carrie Cash, která je její první celovečerní rolí, a Robert Patrick (Terminátor 2: Den zúčtování) se zhostil role jeho otce Raye, jehož citově nevyvážený vztah k Johnovi jej přivede až na životní křižovatku.

Velký vliv na Cashův život měla jeho první manželka Vivian Liberto, která se stala oddanou matkou jeho dcer Roseanne, Kathleen, Cindy a Tary. Sňatek uzavřeli v roce 1954, ještě předtím, než Cash nahrál svou první píseň, avšak po začátku jeho hvězdné kariéry čekala jejich společný život velká změna. Vivian na plátně ztvárnila Ginnifer Goodwin, která se nedávno objevila ve filmu Mikea Newella Úsměv Mony Lisy.

„Věřím, že za jiných okolností jejich vztah mohl bez problému fungovat. Ale tohle bylo velmi bouřlivé období. Snažila se sama doma vychovat děti a být skvělou ženou v domácnosti, zatímco on byl pořád někde na cestách a věnoval se pouze své kariéře. Myslím, že pro manželku je velmi těžké, když její muž věnuje všechen čas práci. Vivian začne vnímat Johnnyho talent jako něco, co jej vzdaluje od manželského života. Někde jsem četla, že plakala každý den, kdy byl na turné.“

Při obsazování dalších rolí se Mangold s Konrad zaměřili na skvělé muzikanty, kteří by dokázali vzdát hold energii a talentu takových pionýrů rocku, jakými byli Elvis Presley, Roy Orbison nebo Jerry Lee Lewis. „Jakmile jsme měli Joaquina a Reese, museli jsme najít správné lidi, kteří by je na plátně důstojně doprovázeli. A rozhodli jsme se, že bychom ve filmu měli mnohem raději skvělé muzikanty než herce zvučných jmen.“

Při obsazování tří význačných muzikantů si filmaři nechali určitou volnost. „Měl jsem pocit, že můžeme dát průchod vlastní kreativitě – nikdo neví, jak vypadal Elvis ve dvaceti,“ říká Konrad. Roli Elvise, který je ve filmu teprve začínajícím zpěvákem, jenž se snaží jako spousta ostatních prorazit na nové rock’n’rollové scéně, obsadil 21letý hudebník Tyler Hilton. O deset let starší texaský hudebník Waylon Payne, který se v životě s Cashem několikrát osobně setkal, si zahrál proslulého bouřliváka Jerryho Lee Lewise. „Slyšeli jste Johnnyho desky? Viděli jste jej v televizi? Tak to byl on.

Ve skutečnosti byl přesně takový, jak se navenek prezentoval. Dobrý, milý, bohabojný, slušný, šarmantní a skromný člověk, kterého byla radost poznat,“ říká Payne.

Další countryovou legendu – Waylona Jenningse – si zahrál jeho vlastní syn Shooter, který v souvislosti se svou rolí nemusel nijak zvlášť pátrat v minulosti. „Mnohokrát jsem viděl otce s Johnnym, takže vím, jak spolu komunikovali,“ říká hudebník. „Napodobit mého otce bylo jednoduché, zejména když jsem měl v ruce kytaru. Zároveň to ale bylo tak trochu zvláštní. Pomocí filmových kouzel ze mě udělali 19letého Waylona, a když jsem se podíval do zrcadla, trochu to se mnou zacvičilo.“

Waylon Jennings a Johnny Cash se stali přáteli na celý život, a okolo roku 1968, kdy museli čelit sérii neúspěchů, bydleli ve společné domácnosti. „Můj otec mi o tom vyprávěl. Ani jednomu z nich se příliš nedařilo a oba brali drogy, ale navzájem si v té věci lhali a vždycky se to snažili před tím druhým zatajit. Ale i přesto si rozuměli skvěle. Společně prošli jako přátelé, hudebníci a milovníci hudby tolika věcmi… V tomto filmu je vidět, co všechno jejich přátelství přečkalo.“

VIZUÁLNÍ POJETÍ FILMU

Filmaři vytvořili spoustu různých prostředí, která se váží k Cashově mládí a počátkům jeho kariéry – od jeho vyrůstání v chudobě na farmě v Arkansasu přes objev Sun Studios v Memphisu a léta, která strávil na pódiu nashvillské Grand Ole Opry, až po jeho nyní již klasický koncert za branami folsomské věznice v Kalifornii. Vizuální pojetí filmu zachycuje vzrušení z přerodu rock’n’rollu v jeden z uznávaných a nejpopulárnějších kulturních směrů v Americe. Aby dokázal tuto atmosféru na plátně zobrazit, dal Mangold dohromady kreativní tým, sestávající z kameramana Phedona Papamichaela, hlavního výtvarníka Davida J. Bomby a návrhářky kostýmů Arianne Phillips.

S Papamichaelem, který nedávno pracoval na filmu Bokovka, mluvil o tomto projektu Mangold již před několika lety, kdy se oba filmaři sešli při natáčení thrilleru Identita. Aby Papamichael dokázal Cashův intimní portrét natočit věrohodně, sehnal si záběry z jeho starých vystoupení. „Věc, které jsem si všiml okamžitě, byla vizuální strohost jeho koncertů – nešlo o žádná velkolepá pódiová show, ale o jednoduchá vystoupení s velmi primitivním osvětlením,“ říká kameraman. „Tento dojem jsem chtěl částečně zachovat. Film neměl působit jako ty vyšperkované životopisné opusy. Mým hlavním záměrem bylo, abych zachoval co nejrealističtější a co nejpravdivější obraz.“

Papamichael natočil film na Super 35, což mu umožnilo pracovat s ruční kamerou. Experimentoval také se starými objektivy. „Dnešní objektivy jsou špičkové z hlediska kvality, proto mohlo použití některých starších, s nimiž člověk tak čistého obrazu nedosáhne, dodat vizuální stránce určitý dojem autentičnosti,“ vysvětluje kameraman.

Při natáčení živých vystoupení se Papamichael vyhnul zaběhaným postupům. „Tyto scény bývají tradičně snímány z pohledu publika s použitím detailních záběrů zpěváka. My jsme ale dali kamery přímo na pódium, aby to bylo určitým způsobem intimnější a my jsme mohli vidět scénu z pohledu skupiny. Používali jsme převážně ruční kamery a pracovali velmi spontánně. Řekl jsem operátorům kamer, ať se do toho zkrátka pustí – nechal jsem jim svobodu, ať najdou s herci sami společnou řeč. Joaquin tak získal velkou volnost v oblasti různých pohybů. Díky tomuto způsobu natáčení jsme během chvilky přišli na spoustu skvělých úhlů a záběrů.“

Hlavní výtvarník David Bomba začal studiem Cashových autobiografií a navštívil několik jeho bývalých domovů včetně domu v arkansaském Dyess, kde Cash strávil dětství, a slavné „šatlavy“ v Hendersonville v Tennessee. „Bylo velice zajímavé podívat se na ta místa, kde žil, a snažit se přenést do filmu tolik reálných prvků z jeho života, kolik bylo v našich silách,“ říká Bomba. „Chtěli jsme ukázat kontrast mezi jeho dvěma životy – jedním velmi pozemským a přirozeným, který žil v Arkansasu a Tennessee, a tím druhým – energickým, zesíleným, rychlým životem ve víru rockové hudby.“ Většina filmu vznikla v Arkansasu, Memphisu a Nashville.

Bomba vytvořil přes 90 různých scén, počínaje domy Cashových a Carterových a místy, kde vystupoval během mnoha turné s Elvisem Presleym, Carlem Perkinsem, Jerry Lee Lewisem, Waylonem Jenningsem a June Carter konče. Jednou z nejzajímavějších transformací bylo přestavění 15 let starého kasína v Tunice v Mississippi do podoby kdysi luxusního, ale nyní již nefunkčního hotelu Mint v Las Vegas. „Johnny se během své hudební kariéry posouvá z jednodušších prostor, jako jsou tělocvičny a zbrojnice, do hezčích sálů a později do Vegas a Nashvillu. Snažit se ve všech scénách zachovat reálnou atmosféru tehdejší doby bylo náročné i vzrušující zároveň.“

Během natáčení se Bomba snažil využít co nejvíce skutečných míst. Ve své snaze co nejvíce se přiblížit realitě dokonce sehnal hudební nástroje a zesilovače, které se tehdy skutečně používaly. „Z jihu pocházím a bylo skvělé zde pracovat, protože se tady lidé opravdu drží minulosti. Můžete si zajet do Memphisu a ještě pořád tam najdete spoustu věcí tak, jak byly před 50 lety. Bylo pro mě velmi zajímavé pracovat se skutečnými místy a snažit se je vrátit do časů jejich největší slávy.“

Aby dokázal navodit vzrušující atmosféru rockového koncertu, odehrávajícího se mezi zdmi jednoho z nejznámějších amerických nápravných zařízení, využil Bomba při rekonstrukci scén z folsomské věznice fotografií a dokumentárních záběrů. „Prostředí folsomské věznice bylo úžasné, protože jej David vytvořil přesně tak, jak vypadalo tehdy – od pódia přes barvy po jevištní pozadí,“ říká producent James Keach.

Filmu přidávají na realističnosti také kostýmy návrhářky Arianne Phillips, která dříve spolupracovala s Mangoldem na filmech Identita a Narušení a byla stylistkou takových hudebních hvězd jako Madonna, Courtney Love, Lenny Kravitz či Gwen Stefani.
Phillips měla přístup k mnoha materiálům Cashovy rodiny.

Kromě toho prošla hromady starých fotografií a dokonce se setkala s velkou vstřícností ze strany fanoušků Johnnyho Cashe a sběratelů věcí, které s ním souvisejí. „Lidé o něm vědí obrovskou spoustu věcí a my jsme měli štěstí, že spousta s nich se o své znalosti ráda podělila,“ říká Phillips.

Přestože si Cash vysloužil přezdívku „Muž v černém“, v tomto filmu ještě stále hledá svou identitu, proto je jeho oblečení rozmanitější. „Johnny měl úžasný šmrnc,“ říká Phillips. „Oblečení zdůrazňuje nejdramatičtější okamžiky jeho příběhu."

zdroj: Bontonfilm