Vratné lahve (2007) - Info ze zákulisí

Vznik filmu

Příběh filmu Vratné lahve začíná v roce 2003, kdy Zdeněk Svěrák začal psát scénář budoucího snímku. Jan Svěrák s Martinem Dostálem začínají souběžně pracovat na dokumentu Tatínek, se záměrem sledovat přitom průběh vzniku scénáře Vratných lahví. Oba autoři byli přesvědčeni, že dokument Tatínek vyvrcholí jejich natáčením a poodhalí zákulisí tvůrčího procesu, z nějž se zrodila třeba komorní rodinná komedie Obecná škola, oscarový snímek Kolja nebo výpravný dramatický epos Tmavomodrý svět.

K natáčení Vratných lahví však nedošlo, Jan Svěrák se rozhodl krátce před realizací projekt zastavit. Zdeněk a Jan Svěrákovi si museli projít bolestnou tvůrčí krizí, možná o to citlivější, že se v ní prolínaly profesní postoje, názory a stanoviska s rodinnými vazbami. Se situací, která je zasáhla na nejbolestivějších místech, se museli vyrovnat oba. V tomto smyslu je pak závěr filmu Tatínek otevřenou a čestnou bilancí jednoho uměleckého názorového sporu.

„Původně jsme plánovali, že film vyvrcholí natáčením Vratných lahví, že budeme sledovat tátův životní příběh a zároveň příběh tohoto filmu od psaní scénáře, přes všechny přípravy až po samotné natáčení. Když se tak nestalo, nejlogičtějším východiskem bylo ukázat, jak a proč k tomu došlo. Paradoxně nám tak vznikl zajímavější konec, než jsme plánovali,“ říká Jan Svěrák. Premiéra Tatínka se konala v září 2004. Dokument končí trochu smutnou pasáží, v níž se scenárista loučí s postavami, které pro Vratné lahve vymyslel. V závěru oba Svěrákové skládají jakýsi veřejný slib, že se k příběhu Vratných lahví znovu vrátí. A pak nastal obrat k šťastnému konci, který představuje natočení a uvedení Vratných lahví. „Jak táta v dokumentu slíbil, pokusil se ještě o poslední verzi scénáře. Trvalo mu to sice o půl roku déle, ale stálo to za to. V té verzi už nešlo jen o starého pána, který chce za každou cenu pracovat a bojuje proti větrným mlýnům, “ charakterizuje obnovený projekt filmu Vratné lahve režisér a producent Jan Svěrák. V čem je poslední a natočená verze scénáře lepší než ty předešlé? „Výrazně je tu posílena role manželky, kterou hraje Daniela Kolářová. Náš hrdina má teď od koho a před kým z domova utíkat (třeba i do práce). A tenhle motiv nebyl dříve tak zřejmý – přestože to táta nejspíš tak myslel,“ vysvětluje režisér. „Příběh zůstal vtipný, ale myslím, že ten humor funguje daleko víc, když vniká na pozadí něčeho skutečného. A tátovo zobrazení dlouhodobého manželství jde až do bolestivých hloubek. Tahle upřímná emoce mi v dřívějších verzích chyběla.“

Postavy a jejich herci

„Učitel Tkaloun je pětašedesátiletý mužský, kterému se nechce do důchodu, a to ani pracovního ani milostného,“ charakterizuje svého hrdinu scenárista a herec Zdeněk Svěrák. „Stáří ho trošku zaskočilo, žáky už nezvládá jako dřív. Ale být doma s manželkou je pro něj také k nepřečkání. I když se nedá říct, že by ji neměl rád. A tak dělá všechno proto, aby něco činil. Když přijme možná trochu podřadnou práci ve velkoprodejně, kde vykupuje vratné sklo, uvědomí si, že přes to okénko může navazovat lidské kontakty. V té anonymní, rušné samoobsluze je to takový prvek starých vztahů, kde si lidé říkají, jak dobře vypadají, co dělají děti. A právě proto je na tomhle místě šťastný.“

Jak se rodí filmová postava? Kdy nastane ten okamžik, v němž se na papíře objeví první obrysy budoucího hrdiny. Zdeněk Svěrák prozrazuje něco ze své tvůrčí kuchyně. „Nemůžu začít, dokud neznám jméno postavy. A tak převaluji na jazyku, vysloveně ochutnávám různá jména, až najdu to chutné. Většinou jsou to jména taková venkovská, stará. Jako byl třeba Sláma z Tmavomodrého světa nebo Louka z Kolji. A teď Tkaloun. Možná, že hlavně ti mladší už ani nevědí, co to tkaloun je. Ale mně pro tu postavu připadá správné. Je to učitel češtiny, který se jmenuje Tkaloun. Má jméno a od té chvíle se mi o té postavě chce vyprávět.“

Jedním ze stavebních kamenů filmu je samozřejmě hlavní role pro autora, který si úlohy píše na tělo. Když se podíváme na volnou trilogii Obecná škola – Kolja – Vratné lahve – dá se samozřejmě vystopovat společná linka jeho postav. V čem hlavní společný rys i zásadní proměna jednotlivých hrdinů? „Táta umí nejlépe psát o tom, co opravdu zažil, a tyhle tři scénáře mapují jeho životní zkušenost. Obecná škola dětství, Kolja dospělost a Vratné lahve pak jeho stáří“ říká Jan Svěrák. „O tom, jaké ty postavy jsou, by měli psát spíš kritici. Pro mne je to vyprávění o muži, který se snaží pochopit, jak ten svět funguje a kde je jeho místo v něm, a přitom nikomu neublížit. Dělá chyby, ale snaží se to brát zvesela. Tím je mi blízký. Zatímco v Obecné škole ještě jako chlapec hledá svůj mužský vzor, v Koljovi přijme zodpovědnost za bytost, kterou k sobě připoutal, a tím se stane opravdu dospělým. Ve Vratných lahvích se snaží vyrovnat se stářím a s konečností života. To je asi úkol nejtěžší, a proto mne tenhle film tak bavilo dělat. Náš hrdina si v „cílové rovince“ klade otázky, na které neumíme dost dobře odpovědět, stejně jako se nedokážeme, dokud dýcháme, smířit se smrtí. A tohle vážné téma se vine naším veselým filmem jako neviditelná podzemní řeka a vytváří s tím, co se odehrává na povrchu, neustálé napětí.“

Ve Vratných lahvích však - snad poprvé ve svěrákovských filmech – dostává výrazný prostor také hlavní ženská figura. „Našim filmům se někdy vyčítalo, že ženské postavy jsou v nich ploché a slouží jen jako odrazná deska pro mužský vtip, a že se tu muži vlastně nad ženy trochu vyvyšují,“ přiznává režisér Jan Svěrák. Postavu Elišky Tkalounové vytvořila Daniela Kolářová. „Doufám, že v tomto filmu má Daniela Kolářová roli, která je prostornější, trojrozměrnější a také se vyvíjí. A stejně se vyvíjí i náš vztah k ní. Nejprve vám z ní trochu naskakuje husí kůže, postupně se s ní smiřujete a nakonec ji začnete mít rádi. A to je krásný proces,“ doplňuje režisér.

Zdeněk Svěrák se s Danielou Kolářovou sešel již před třiceti lety, kdy si zahráli manželský pár v komedii Jiřího Menzela Na samotě u lesa, k němuž Svěrák napsal scénář společně s Ladislavem Smoljakem. Byla role ve Vratných lahvích psána Daniele Kolářové na tělo? „Myslím, že ta role nebyla psána přímo pro paní Kolářovou,“ vzpomíná Jan Svěrák. „Hledali jsme herečku, která by měla eleganci, věkem tátovi odpovídala, aby nevznikl dojem, že jde o druhé manželství a zároveň měla šarm a vtip. Daniela Kolářová nám vyšla jako nejlepší kandidát. A díky tomu, že s tátou hráli manžele před třiceti lety ve filmu Na samotě u lesa, měli jsme „autentické“ fotografie, kdy jsou spolu zamlada, a tak jsme mohli vyzdobit jejich filmový obývák,“ dodává.

„Dana se jako moje manželka osvědčila už ve filmu Na samotě u lesa. A stejně jako tam i ve Vratných lahvích jsem se pro její věty inspiroval výroky své skutečné, nefilmové manželky. A Dana se myslím přesně trefila do toho, jak se mají říkat. Je to v poloze: mám tě ráda, ale jsi blbec!“ říká Zdeněk Svěrák. „Když jsem text psal, tak jsem ještě nevěděl jistě, že tu roli bude hrát Dana, ale myslím, že už jsem trochu slyšel její intonace.“

„Mně tahle poloha humoru velmi vyhovuje, Zdeňkův cit pro humor, který není podprahový, ale velmi inteligentní“ říká Daniela Kolářová a vzpomíná na i to, jak nejen ji, ale velkou část národa pomohl cimrmanovský humor převést přes totalitní roky.

Vratné lahve jsou v jistém smyslu film návratů. Vlastně v několika smyslech. Tkaloun je totiž takzvaně vítací typ. A jaký že je to druh muže? Ten, který se se svou ženou rád vítá. A jak praví slogan: aby mohlo být nějaké vítání, musí být napřed loučení. Dalším návratem, je herecký comeback Zdeňka Svěráka. „Naposledy si táta ve filmu zahrál před deseti lety v Koljovi,“ vzpomíná Jan Svěrák a přiznává, že k novému vedení vlastního otce před kamerou, nepřistupoval bezstarostně. „Moje hlavní obava byla, jestli tu lehkost filmového herectví už nezapomněl. Když jsme zkoušeli ostatní herce a on jim nahrával, byl dost prkenný a vlastně nejhorší ze všech. Vysvětloval to pak tím, že měl jako jediný tu roli jistou, tak se nesnažil. Ulevilo se mi, až když se začalo natáčet a on to konečně „rozbalil“, mohl režisér přiznat v okamžicích, kdy je materiál sestříhán.
Dalším návratem je pak právě obnovené filmové manželství Daniely Kolářové a Zdeňka Svěráka. „Na natáčení Vratných lahví jsem se cítila moc příjemně,“ říká Daniela Kolářová. „Přestože jsme se se Zdeňkem roky neviděli, měla jsem pocit, že můžeme klidně navázat na rozhovory, které jsme vedli před třiceti lety. Na příběhu se mi líbilo, že řeší právě situaci lidí na tom prahu, kdy se rozhodují, zda zůstat v práci nebo odejít do penze a co v té penzi budou dělat, jak budou žít. To je fáze, o které všichni víme, že přijde, ale oddalujeme ji, nechceme to řešit,“ říká Daniela Kolářová.

Pro filmovou paní Tkalounovou však byl velmi důležitý i další prvek. „Strašně se mi líbilo, že je to film o lásce,“ říká Daniela Kolářová, „že navzdory všem útěkům k různým snům a představám je z toho cítit, že se ti dva lidé mají rádi.“

Helenku, dceru Tkalounových si zahrála Tatiana Vilhelmová, pro kterou se Jan Svěrák rozhodl poté, co viděl film Štěstí. Líbilo se mu, jak kamera vnímá a zobrazuje Tániny oči, a tak se rozhodl herečce roli nabídnout, i když byla v té době aktivně kojící matka. Tatiana neměla zrovna lehký úkol. Helenka je poněkud pasivní mladá žena, těžko se vyrovnává s rozpadem manželství a samotou. Jak se hrají takové, řekněme málo expresívní postavy? „Dobře,“ nenechá se vyvést z míry herečka. „Natáčení příjemně utíká, protože stále čekáte na nějaký výbuch své postavy, až je konec.“ A jaký dojem si ze spolupráce s Janem Svěrákem za ten příjemně ubíhající čas odnesla? „Bohužel jen čistě profesionální. A to na milion procent! Trošku jsem doufala, že si mě oblíbí a pozve mě i s celou rodinou na pár víkendů domů a já budu jediná herečka, co se dostala pod krustu tohohle pavouka,“ dodává Tatiana Vilhelmová.

Ve filmu dále uvidíme Jiřího Macháčka jako zástupce ředitele školy Roberta Landu. „Jirka Macháček tam má dost nevděčnou roli kamaráda mého tatínka. Ten chlapík je trochu suchar, ne moc zajímavý, a tak jsme pro tu postavu hledali někoho šarmantního, kdo má charisma, aby té figuře dal nějaký rozměr. A to se Jirkovi povedlo,“ říká Jan Svěrák.

Svérázná postava Tkalounova parťáka z výkupu lahví, Řezáče připadla Pavlovi Landovskému. Představitele nemluvného bývalého lampasáka Jan Svěrák dlouho vybíral, uvažoval dokonce i o Janu Třískovi. Ani obsazení Pavla Landovského neproběhlo úplně bez obav. „On je atomový herec, a tak jsem měl trochu strach, aby natáčení neukradl pro sebe, abychom místo práce neskončili u historek a vzpomínání. Ale nakonec se ukázalo, že ta drsná slupka je trochu maska a pod ní je připravený a citlivý herec. Vyplatilo se dávat mu hodně úkolů, aby neměl čas bavit štáb vyprávěním,“ vzpomíná režisér Jan Svěrák.

Natáčení

Natáčení začalo 13.3. 2006 v Praze na Smíchově. V mrazivém, slunečném ránu byly ulice pokryty třiceticentimetrovou vrstvou čerstvého sněhu. Režisér a producent v jedné osobě stál před zásadním rozhodnutím, zda natáčení zrušit, nebo začít točit a riskovat, že přijde náhlá obleva, sníh zmizí a záběry, které mají navazovat, budou bez sněhu. Nakonec usoudil, že příroda filmu zdarma nadělila to, zač jiné produkce platí vysoké částky. Začátek filmu je bílý, sníh naštěstí neslezl a záběry navazují, jak mají.

Zdeňka Svěráka čekaly hned v prvních dnech velmi náročné scény jízdy na kole. Přestože na nejnebezpečnější situace byl zastoupen kaskadérem, chvíle, kdy musel po zmrzlých kočičích hlavách manévrovat s bicyklem, sledovat kameru a hrát, nebyly vůbec snadné. Přesto Zdeněk Svěrák přiznává, že jej trápilo i něco navíc. „Nejnáročnější vůbec byla představa, že musíte být pětačtyřicet dní, v jednom kuse v pořádku,“ říká. „Od rána do večera, od svítání do tmy být k dispozici a fit. Já si říkal, že není možné, abych to vydržel. Kolikrát jsem se - zvláště v těch prvních dnech, kdy byl sníh a mráz a já jezdil na kole - vracel domů úplně prokřehlej. Říkal jsem si: to musím odstonat, natáčení se zastaví… Hned jsem si vlezl do horké vody, což běžně nedělávám, ale tělo si o to prostě řeklo. Dřív jsem míval potíže s nespavostí, a tak jsem se bál, že když k tomu ještě nebudu spát, budu úplně vyřízenej. Ale opak byl pravdou. Vždycky jsem usnul jako špalek.“

Nakonec se tím, kdo natáčení odstonal, stal mladší ze Svěráků, a tak se finální scény na Slapské přehradě musely posunout až na dobu, kdy se antibiotika poperou s jeho zápalem plic.

Přesto, když má režisér vybrat nejnáročnější scény, silným konkurentem různých jeřábových jízd se stává situace na první pohled nenápadná. Tkalounovi mají ve filmu malého vnoučka Tomíka. Inspirací pro něj se stal s velkou pravděpodobností nejmladší syn Jana Svěráka Ondřej. Režisér přiznává, že tatínek by možná byl rád, kdyby Ondra i postavu hrál, ale klouček ve filmu je tříletý a Ondrovi bylo v době natáčení už pět a půl. A navíc Jan Svěrák raději pracuje s dětmi mimo rodinu. „Na rozdíl od Kolji se v tomhle filmu dítě objevuje jen okrajově, zato mu mají být teprve tři roky a několikrát vede s tátou rozhovor. Tříletý Robin Soudek, který Tomíka hraje, má sice neuvěřitelný dar pamatovat si text a dokonce i chuť ho opakovat, ale jako každé malé dítě si chce spíš hrát, a když nemá náladu, tak s ním nehnou ani rodiče. A jako na potvoru právě v takové chvíli je všechno připraveno k natáčení. Naštěstí si Robin nového „dědu“ oblíbil a nechal se od něj přemluvit, že budou chvíli říkat text a pak si zase dlouho hrát,“ říká režisér a přenáší vzpomínky k dalším situacím. „Celé natáčení bylo velmi komorní a snadné, ale v jeho závěru nás čekala scéna s balónem, která trvá ve filmu skoro dvacet minut. Ta byla jediná rozkreslená po záběrech a připravovaná několik měsíců podobně jako bojové scény s letadly v Tmavomodrém světě. Ani do toho největšího koše pro devět lidí bychom se totiž s kamerou a herci nevešli, a i kdyby, hlučné hořáky by musely hořet nepřetržitě, abychom se udrželi ve vzduchu, čímž by byl zvuk nepoužitelný. Museli jsme tedy vymyslet na každý záběr nějaký fígl, jak udělat dokonalou iluzi volného letu, a přitom mít stále věci pod kontrolou. Jak říkají zkušení filmaři: „Nejlepší bouři na oceánu natočíte vždy jen v bazénu za studiem“. Přestože jsme tedy scénu natáčeli čtrnáct dní, a létali dvěma balóny desítky hodin, naši herci neletěli ani jednou.

Zdeněk Svěrák pak přidává něco ze zkušeností, které prožil přes neopren na vlastní kůži. „Nejhorší byly chvíle, kdy jsme stáli v koši balónu a jeřáb nás potápěl do Slapské přehrady. Bylo chladno a opakovat v jednom kuse záběry, kdy jste po pás ve vodě, i když jsme měli neoprenové obleky, nebylo příjemné. To jsme se k sobě s Danou tiskli už jen proto, že nám byla zima,“ vypráví Zdeněk Svěrák. A to prosím, kdysi v rozhovorech říkal, že výhodou spojení scenáristické a herecké profese je, že si jako herci můžete předepsat scény, jaké se vám líbí.

Své filmové dceři zase autor připsal mírnou fyzickou nedokonalost – lidově řečeno Helenka má prostě trochu větší zadek. Režisér si ale vybral Tatianu Vilhelmovou, a tak se o větší zadek se musela postarat kostýmní výtvarnice Simona Rybáková. Tatiana však protestuje: „O to jsem se postarala sama. Seděla jsem na zadku celé dny, papala výhradně tučná jídla a odmítala se hnout. Jsem profesionál!“ A co na to Simona Rybáková? Ve filmu Volver prý Pedro Almodóvar Penelope Cruzové pozadí vycpával, jak to bylo u Vratných lahví? „Nakonec jsme zkusili variantu širokých sukní, které dělají samy velký zadek, tak to hezky vyšlo. Aniž bychom Tatianu hyzdili, když se otočí, má ve filmu opravdu velký zadek, ale když jí dáme jiný oblek, tak už to pozadí nemusí mít tolik akcentované. Splníme zadání scénáře a nezhyzdíme herečku,“ říká Simona Rybáková.

Daniela Kolářová pracovala s režisérem Janem Svěrákem již potřetí. Hned v jejich prvním společném filmu – Obecné škole – zažila krušné chvilky, kdy ji žáci přivedli do blázince. „Paní učitelku z Obecné školy miluju, je to jedna z mých nejoblíbenějších rolí,“ přiznává Daniela Kolářová „Jediné na co si člověk vždycky posteskne, jsou ty prostoje, to nešťastné čekání.“

Celé natáčení probíhalo ve velmi vstřícné atmosféře, a i když výrok o jedné velké filmové rodině může znít jako klišé, scenárista a herec Zdeněk Svěrák říká upřímně: „Natáčení probíhalo v atmosféře, kterou jsem snad zažil při filmu Na samotě u lesa. Tam to bylo proto, že se natáčelo v exteriérech a žili jsme jako jedna rodina v Sedlčanech, takže jsme se hodně sblížili. U Vratných lahví ta ochota, obětavost všech profesí jako byli maskéři, kostyméři, stavba a další byla pro mě tak neskutečně dobrá, že jsem si říkal – teď už to můžu zkazit jen já. Ta souhra byla dokonalá, každý dělal to, co měl, a ještě něco navíc. Na všechny lidi mám tak hezké vzpomínky, že mě to až dojímá.“

zdroj: Falcon