Venuše (2006) - Info ze zákulisí

O natáčení

„Po projekci filmu Matka v Cannes jsem se Rogerem Michellem vracel taxíkem a on mi řekl: ‚Teď bychom asi měli natočit něco jiného. Napadá tě něco?‘“ vzpomíná scénárista Hanif Kureishi. „Přemýšlel jsem, že bych natočil něco o muži, který prodělá operaci prostaty – což je bezesporu velmi vzrušující premisa! – a vzpomíná na svůj sexuální život… na to, co všechno udělal, jak žil a jaká potěšení v životě měl. Tohle se mi honilo hlavou pár měsíců, až jsem si nakonec uvědomil, že filmy se musí odehrávat v současnosti, ne v retrospektivě. Tak jsem začal přemýšlet o těch snídaních, na které pravidelně chodím s několika starými chlápky – někteří jsou dokonce starší než já – a vzpomněl jsem si na jedno ráno, kdy měli všichni s sebou své léky. Říkali věci jako: ‚Teda, ty bílé jsou doopravdy super!‘ nebo ‚Ty modré teda nic moc, měl bys zkusit ty žluté!‘ a já jsem si pomyslel: ‚No tak tohle je ono, tohle je budoucnost. Tohle budu dělat – běhat do lékárny, ráno pojídat croissanty a pak chodit domů lehnout si.“

Vyzbrojen kostrou nápadu, vycházejícího z jeho důchodcovského Svačinového klubu, se Kureishi sešel s Rogerem Michellem. „Hanif zmínil, že má námět na film o nevrlých starých mužích, k jehož napsání jej inspirovaly jeho časté snídaně se Stephenem Frearsem a dalšími přáteli,“ říká Michell. „Vydal jsem několik souhlasných zvuků, které dělám většinou jen ze slušnosti, ale v tomhle případě jsem je myslel upřímně. Asi o tři týdny později mi přišel takový rozháraný e-mail s šestnácti nebo sedmnácti stránkami scénáře a přestože to byl jen nástin děje, hned jsem věděl, že to chci točit.“

„Spolu s Rogerem jsem začal ten nápad rozvíjet, což je můj oblíbený postup práce,“ říká Kureishi. „Vždycky mi přišlo, že bez přispění režiséra pravděpodobně nemůžete psát film – musíte se pokusit dělat něco, co pak bude chtít točit, a musíte si najít metodu, jak pracovat společně. A myslím, že tu už po filmu Matka a seriálu The Buddha of Suburbia máme. Začali jsme se scházet každý den, abychom pracovali na scénáři, což pro mě byla ta nejlepší část.“

V průběhu psaní scénáře se Kureishiho pracovní název Everything is Forgotten Gradually změnil na The Old Gits. Když se pak rozhodl, že otřese základy dlouholetého přátelství mezi protagonisty příběhu pomocí postavy dívky, proběhla další změna na konečné Venus. Vzhledem k tomu, že jejich předchozí společný film zkoumal vztah mezi starší ženou a přítelem její dcery, byli filmaři připraveni na to, že nový projekt, jehož základem je romance mezi starým mužem a mladou ženou, bude vnímán jako pokračování. Kvapně však podotýkají, že mezi oběma filmy jsou rozdíly.

„Z jistého úhlu pohledu se nedá vyhnout tomu, aby o tomhle filmu člověk přemýšlel jako o Otci, ale čím více jsme ten příběh rozvíjeli, tím se stával samostatnějším a odlišnějším,“ říká Roger Michell. „Je to mnohem shovívavější film než Matka, který byl spíše anatomickým rozborem postmoderní rodiny. A také je mnohem méně o sexu. Zatímco Matka byla o smyslnosti, tělesnosti a sexuální rozkoši, tento film je spíše o touze, ztrátě a lásce… je mnohem laskavější.“

„V určitých ohledech je to jednoduchý příběh o tom, jak kluk potká holku,“ říká Kevin Loader. „Jedna ze zajímavých věcí na Hanifově stylu je to, že pod těmito často velmi komplikovanými scénáři je vlastně velice jednoduchá hollywoodská šablona. Třeba tohle je love story, možná hned dvě love story – jedna o přátelství a druhá o bláznivé a zaslepené lásce. Mezi Mauricem a Jessie je opravdová romance. Není nijak sexuální, ale velmi milostná, a oběma přináší něco, co se nedá moc přesně definovat. Ale v tom filmu to je.“

„Maurice je od začátku až do konce absolutně věrný svému charakteru,“ říká legendární herec Peter O’Toole, který si vášnivého starého muže zahrál. „Nedokáže odolat krásné dívce – nedokázal to nikdy v životě a nedokáže to ani nyní. Je to nedílnou součástí jeho povahy. V okamžiku, kdy potká Jessie, ještě neví, že ho čekají nějaké fyzické obtíže, takže se ji samozřejmě snaží získat. Chvilkové rozmary a touhy, které vycházejí z naší sexuality, jsou nevypočitatelné. I když je to starý muž a mladá žena nebo jakákoliv jiná kombinace, srdce má vždycky své důvody, které nikdy nedokážeme pochopit.“

Staří mladí herci

Peter O’Toole a Leslie Phillips, kteří se rolí Mauriceho a Iana zhostili, patří k velmi populárním a úspěšným hercům. Oba za sebou mají kariéru, která spojuje několik desetiletí, a jejich tváře znají diváci po celém světě. „Bylo důležité rozlišovat mezi Lesliem a Peterem a jejich filmovými postavami, protože Maurice a Ian nejsou zdaleka tak velkolepí, oslavovaní a slavní jako Leslie a Peter,“ říká Michell. „To jsme si při vytváření prostředí a vykreslování způsobu, jakým jsou tyto dvě postavy ostatními vnímány, museli neustále připomínat.“

„Ta představa dvou mužů, kteří byli celý život lidem na očích, mě přitahovala,“ říká Kureishi. „Jaké to asi je, když se na vás všichni pořád dívají a každý den říkají: ‚Nezestárnul? Nezměnil se nějak?‘ Kdyby vás a váš obličej znali všichni okolo, dá se předpokládat, že vás něco podobného potkávalo každý den. Veřejnost vás hodnotí zvenčí.“

Již 75letý O’Toole podotýká, že kruté rány, které s sebou přináší stáří, dosud nepocítil. Během vánoční přestávky mezi natáčením si sice zlomil stehenní kost, ale velmi rychle se uzdravil.

„V souvislosti se stárnutím mě zatím žádné ošklivé věci nepotkaly – a vím že ani Leslieho nebo Vanessu,“ říká O’Toole. „Nepříjemnosti, nevýhody, nemohoucnost… vím, že to přijde, ale zatím se tak nestalo.“

„Myslím, že tohle je tak po 20 letech film, ve kterém se Peter objevuje v každé scéně. Vypadá to, jako kdyby mu ta role byla napsána přímo na tělo – ostatně, lidé mi často říkali: ‚Když jste to psal, myslel jste na něj, že?‘,“ říká Roger Michell. „Ale ono je to opravdu spíše o okolnostech a štěstí.“

Pro O’Toolea, který je hodně zimomřivý, byla nejnáročnější práce v mrazivých exteriérech. Herec dostal na place k dispozici malý stan pro dvě osoby s plynovým ohřívačem, v němž se s ním vždy těsnalo několik lidí ze štábu nebo hereckého obsazení, kteří se přišli ohřát.

Časté stěhování a zimní počasí nicméně nijak neutlumilo O’Tooleovo tvůrčí nadšení. „Mohl jsem pracovat se svým starým kamarádem Lesliem Phillipsem, mým sparring partnerem, který je význačným hercem s dlouhou a skvělou kariérou,“ říká herec.

82letého Phillipse si Michell vybral do role Iana. „Leslieho neproslavil tenhle druh filmů,“ říká Michell. „Je slavný spíše v souvislosti s tou nesmrtelným gagem, založeným na frázi ‚ding dong!‘ Byl překvapený a ohromený, že tu roli získal, vlastně řekl přímo: ‚Nečekal jsem, že mi bude ještě někdy v životě nabídnuta podobná role.‘ Ve filmu má jeho postava velkou váhu. Je zábavná, ale také hodně křehká, dojemná a skutečná.“

„Peterovi jsme od začátku říkali, že s ním budeme obsazení Iana a té dívky konzultovat, protože na tom, jestli mezi ním a těmito dvěma herci bude na plátně nějaká chemie, samozřejmě stál úspěch celého filmu,“ říká Kevin Loader. „Peter a Leslie spolu v minulosti nějak hojně nespolupracovali, ale myslím, že v 70. letech pár společných filmů měli. Vycházeli spolu opravdu dobře a je to poznat i na plátně. Ve filmu mají několik nádherných a velmi spontánních společných momentů.“

„Už jsem hercem hrozně dlouho… neznám žádné další, kteří by s tím nesekli ani po 70 letech,“ říká Phillips. „Ačkoliv působím především v divadle, natočil jsem v životě snad 125 filmů, jako kluk i dospělý. Nebyl jsem žádný slavný dětský herec – hodně se mi dařilo spíš v divadle – ale mám za sebou docela hodně filmů, které stále pouštějí v televizi. Když jich natočíte tolik, obletí postupně celý svět a také je máte pořád za zády. Pak přijdou nové generace diváků, kteří se s nimi nikdy nesetkali, a vidí je v televizi. A díky tomu se vaše kariéra znovu ocitne na vrcholu.“

Název filmu odkazuje na postavu dívky Jessie. „Jessie není úplně v pořádku,“ říká Roger Michell. „Z jejího původního domova ji vykopli ze zcela pochopitelných důvodů. Není s ní zábava, s nikým nechce mluvit, nezajímá ji nic kromě Bacardi Breezers a pitomých časopisů. Když se objeví na scéně, je v příšerném stavu a navíc je vržena do světa toho starého muže, který ji pravděpodobně odpuzuje. Dá se říct, že je to kolize potřeb. A díky hříčce osudu se její potřeby kryjí s těmi Mauriceovými, což vyústí v ten jejich zvláštní vztah.“

Při vybírání vhodné představitelky Jessie prošla filmařům pod rukama celá řada zkušených hereček. Nakonec roli nabídli – s posvěcením O’Toolea – Jodie Whittaker, která právě dokončila hereckou školu v Guildhallu. Všichni se shodli, že i v přítomnosti takových hvězd jako Peter O’Toole nebo Leslie Phillips působila velmi odvážně a neohroženě.

„Mladí lidé jsou si v tom, co dělají, stále jistější,“ říká Leslie Phillips. „Nikdy předtím to tak nebylo. Dříve bylo zvykem, že v době, kdy jste si konečně mohli zahrát nějakou postavu, jste na ni už byli příliš staří. Ale ne tak nyní – když hrajete Romea a Julii, je Julie opravdu mladá dívka. Pamatuju doby, kdy ženy, kterým ještě nebylo 40 nebo 50, vůbec neměly šanci.“

„Teprve jsem dostudovala, takže je pro mě hrozně vzrušující už to, že vůbec dostanu do ruky scénář,“ říká Jodie Whittaker. „Jakmile jsem si ho přečetla, měla jsem hned jasnou představu o tom, odkud Jessie pochází a jaký život vedla. Jsem z Huddersfieldu, takže přesně vím, jaké je to přestěhovat se ze severu do velkého města. Máte ze všeho hrozný strach, ale zároveň se snažíte skrývat, jak jste zranitelní. Spousta věcí mi byla už při prvním čtení velice povědomá. Od začátku jsem věděla, že je to příběh o dvou lidech – ne o starším muži a mladší ženě, ale prostě o dvou ztracených lidech, kteří se najdou.“

„Na konkurz přišla pěkná řádka skvělých hereček,“ říká Kevin Loader. „Nikdy jsme nezapomněli zdůraznit, že potřebujeme někoho z Británie, ale ne z Londýna. To bylo pro příběh velice důležité. Nikdy jsme nicméně nebyli nijak konkrétní v tom, kde se to má odehrávat. Rádi jsme přivítali i herečky z Walesu nebo Skotska. A nakonec vyhrála Jodie, která je z Yorkshire, který Hanif uváděl jako její rodiště v jedné z pracovních verzí scénáře. Její herecký projev působí hrozně věrně a spontánně – ale ne kvůli tomu, kým je, ale díky tomu, že je skvělá herečka.“

Výtvarné pojetí filmu

„Naším záměrem je učinit z Kentish Townu mezinárodně uznávanou natáčecí lokaci. Pracujeme v žoldu městské rady Camdenu,“ žertuje Kevin Loader. „Ale vážně – je pro nás důležité, aby byl ve filmu jednak ten Londýn, ve kterém žijeme, a také ten Londýn, který lidé poznávají podle nových, architektonicky výrazných staveb. Myslím, že všichni sdílíme nadšení z toho, co se děje v ‚novém‘ Londýně, ale přitom žijeme v tom ošuntělém a špinavém starém. Takže ano, je tam Kentish Town i naše vlastní domy, ale rozhodně nad tím nevyjadřujeme politování.“

„Když si vybíráte lokace, nejdřív přemýšlíte o přirozeném prostředí postav: jaká je jejich minulost? Jaké ekonomické náležitosti má svět, ze kterého pocházejí? A podobně,“ říká Roger Michell. „Místa pro natáčení jsme v případě tohoto filmu hledali na kolech, protože nám to připadalo jako nepříjemnější způsob, jak se v těch loňských parnech pohybovat po Londýně. Posuzovali jsme rozdíly mezi Highgate, Hampsteadem a Kentish Townem a snažili se najít přesně takové prostředí, které by bylo z ekonomického hlediska pro tuhle partičku nejpříhodnější. Highgate byla příliš nóbl a většina Kentish Town zase moc šupácká, nakonec jsme našli něco na hranici Hampsteadu a Kentish Townu. Tíhnu k místům, která znám – třeba k ordinacím, kam chodí k doktorovi mé děti nebo k obchodům, kde nakupuju. V oblasti okolo Kentish Town Road jsem jako doma, takže jsem si řekl: ‚Pokud je to tam fajn a máš to přímo před prahem, toč tam.‘ Je to oblast Londýna, kterou mám rád, vážím si jí a nikdy se mi neomrzí.“

„V každém svém filmu prozkoumám další kousek Londýna,“ říká Hanif Kureishi. „Když se podíváte na Frearsův film My Beautiful Laundrette, Intimitu Patrice Chereau, která vznikla podle mé novely, Matku nebo tenhle film, uvidíte, že každý z těch režisérů našel nějaký kousek Londýna, u kterého měl pocit, že dokonale zhmotňuje jeho představu o prostředí pro ty postavy nebo se zkrátka dosud neobjevil na plátně tak, jak by si zasloužil. Tohle město nabízí nekonečně mnoho věcí, které můžete na plátně ukázat. Třeba ta kavárna, kam s těmi starými přáteli, co si přebírají prášky, chodím, je velice zajímavá, ale Rogerovi připadalo příhodnější vybrat nějakou šupáckou.“

Ve filmu se však objeví i prestižnější části Londýna – Národní galerie, The Royal Court Theatre na Sloane Square, Garrick Club (proslulý privátní klub, navštěvovaný herci a literáty) a podobný klub St Paul’s v Covent Garden. Inigo Jonesem navržený kostel, kde Maurice a Ian tančí, byl původně postaven v roce 1633 a je díky blízkému divadlu Theatre Royal Drury Lane a dlouholeté spojitosti s londýnskou hereckou komunitou obecně známý jako „herecký kostel“.

Pro scénu, v níž Maurice vydechne naposledy, se filmaři vydali do města Whitstable na pobřeží North Kentu. „Na tom mořském pobřeží vyrostl, takže tyhle scény mají samozřejmě něco do činění s jeho návratem do dětského světa. Jde ale také o návrat k něčemu velmi základnímu a opravdovému,“ říká Kevin Loader. „Nechtěli jsme žádné malebné pobřeží, ale jen starou dobrou britskou štěrkovou pláž. Z praktických důvodů bylo nutné, aby nebyla dál než hodinu nebo dvě od Londýna, takže jsme se vydali do Whitstablu, který se zvolna stává módním, ale stále je tak trochu ošuntělý. Byl to nejchladnější týden loňského roku, ale ten nejkrásnější den. Na scéně s loučením, která se odehrává v jasném a nádherném slunečním svitu, je něco velkolepého.“

„Chci natáčet jen komedie,“ říká Hanif Kureishi. „Pokaždé ty filmy považuji za komedie, přestože v nich někdo umře nebo tak něco. Myslím, že právě komedie jsou ze všeho nejtěžší – je hodně, hodně těžké přimět lidi k hromadnému smíchu a pak je při tom udržet. Na druhou stranu ale nechcete, aby to bylo úplně pošetilé. Není to sitcom, ale film, a vy tam musíte mít i jiné, podstatné věci. Je to docela náročná forma, ale myslím si, že na trhu je pořád taková malá díra, do níž tenhle film spadá… zejména co se týče odpoledních představení. Stal jsem se mezi těmi odpoledními diváky docela populárním. Všímám si, že některým z mých fanoušků je už přes 70.“

„Kdysi jsem četl vyjádření Billa Nighyho, že držet lidi ve tmě tři hodiny a neříct jim jediný vtip je vulgární,“ říká Peter O’Toole. „Maurice, Ian a Donald jsou herci – jsou to lidé, jen trochu víc než ostatní. Jsou to pohotoví muži, kteří si svou situaci velmi jasně uvědomují a nechodí kolem ní jako kolem horké kaše. A nahlédnout na ty neduhy, které s sebou přináší vysoký věk, a stále přítomné sexuální touhy s humorem a upřímností, je velmi vítané.“

zdroj: Bontonfilm