V moci ďábla (2005) - Info ze zákulisí

Snímek V moci ďábla je podmanivým příběhem mladé dívky, která těžkým a nevysvětlitelným způsobem onemocní. Emily Rose trápí děsivé vize a silné křeče, které ji duševně i fyzicky vyčerpávají. Neurolog diagnostikuje její potíže jako projevy epilepsie, avšak léky, které jí předepíše, neúčinkují. Její symptomy se zhoršují a další vyšetření prokazuje, že má nejen epileptické, ale také psychotické záchvaty.

Když se její utrpení stává natolik silným, že už nemůže dál, obrátí se Emily s prosbou o pomoc na faráře. Otec Moore se po dlouhém rozhodování odhodlá jejímu přání vyhovět a provést exorcistický obřad, kterého se nikdy předtím neúčastnil. Náboženství, do nějž vkládají Emily a otec Moore svou důvěru, nabízí pro její nemoc vysvětlení – její mysl a tělo posedli zlí duchové, díky nimž se její život změnil v muka.

I přes obrovskou snahu otce Moorea Emily při vymítání zemře a farář je obviněn ze zabití z nedbalosti, protože včas nezajistil lékařskou pomoc. Následující soud staví rozum a vědu proti víře, ukazuje v retrospektivě všechny okolnosti případu a nabízí odlišné interpretace obou stran sporu.

„Akira Kurosawa je můj oblíbený režisér a jeho snímek Rashomon patří k jeho nejlepším filmům. Jeho struktura mi připadá fascinující a velmi poutavá. Je to v zásadě drama ze soudní síně, které se dívá na uplynulé události z několika různých perspektiv,“ říká režisér a spoluscénárista Scott Derrickson.

„To, že se při soudním líčení vracíme k okolnostem posedlosti a vymítání ďábla z Emily Rose z několika různých pohledů, dává publiku možnost udělat si vlastní názor na to, co se stalo nebo nestalo,“ pokračuje Derrickson. „Mým záměrem bylo natočit film, který lidi vyprovokuje a donutí je přemýšlet nad tím, v co vlastně věří.“

Nápad natočit film s touto tématikou se zrodil v hlavách scénáristů Scotta Derricksona a Paula Harrise Boardmana během příprav scénáře k jednomu z budoucích filmu Jerryho Bruckheimera. V rámci shromažďování informací o paranormálních jevech si smluvili schůzku se strážníkem newyorské policie, který se na podobné případy specializuje, a ten jim pustil hrůzyplný audiozáznam ze skutečného vymítání ďábla. Kromě toho oběma scénáristům popsal fascinující okolnosti celého případu.

„Velmi mě dojala skutečnost, že ta dívka přišla o život,“ říká Derrickson. „Otázky, které tento příběh vyvolává, jsou velmi provokativní a já jsem věděl, že film na jeho motivy by tuto debatu znovu otevřel a donutil diváky, aby se na ně zeptali sami sebe.“

„Mladá žena nám připadla jako velmi zajímavá titulní postava. Všichni s ní soucítíme,“ dodává Boardman. „Vzhledem k základní struktuře příběhu, který končí soudním jednáním, jsme měli možnost ve filmu zobrazit otázky víry a různé pohledy na pravdu. Příběh zároveň pojednává o jejích příšerných zkušenostech, což nám umožnilo zapracovat do něj také hororové scény s nadpřirozenými prvky.“

„Na tomto filmu je nejděsivější to, že se týká věcí, které se skutečně dějí. Lidé opravdu podstupují vymítání,“ říká Derrickson. „Když se díváte na Lindu Blair ve filmu Vymítač ďábla, jsou speciální efekty a masky tak extrémní, že ve vás vyvolávají trochu nedůvěry. V tomto filmu jsou scény s posedlostí a vymítáním stejně znepokojivé, rozhodně jsou násilné a extrémní, ale jsou uvěřitelné. Jennifer Carpenter mi umožnila natočit film, který nespoléhá na vizuální efekty, protože její výkon je naprosto výjimečný a zcela v rozporu s tím, co byste očekávali. Nic podobného jsem dosud neviděl.“

Obsazení filmu začalo rolemi Erin Bruner a otce Richarda Moorea. Tyto dvě postavy jsou jeho základem a ztělesňují dvě strany debaty. Erin je skeptická ateistka, zatímco otec Moore je člověk s neotřesitelnou vírou.

„Jednou z věcí, které mě na tomto scénáři skutečně zaujaly, byla myšlenka o kontrastu osobních ‚démonů‘ a náboženských démonů, o tom, jak odlišně mohou být věci vnímány,“ říká představitelka Erin Laura Linney. „V průběhu filmu se Erin přihodí spousta věcí, na které se sice může dívat racionálně, ale také se na ně může dívat úplně jinak a dojít u věcí, které považovala za jasné a triviální, k radikálně odlišným závěrům. Byl to jen vítr, co otevřelo dveře, nebo něco víc?“

Otec Richard Moore, který je o soudu na lavici obžalovaných a při jehož obřadu mladá dívka zemřela, musel ve filmu působit hodně empaticky. Ztvárnil jej zkušený herec Tom Wilkinson. „Otce Moorea čeká v tomto příběhu velmi těžká kapitola jeho života, ale otevírá ji s odvahou, statečností a především – vírou,“ říká Wilkinson. „Když Emily více pozná, vycítí u ní přítomnost Satana, což jen podpoří jeho víru v to, že její potíže nemají původ v duševní chorobě.“

„Otec Moore rozhodně není žádný magor, není to hloupý nebo fanaticky bigotní člověk,“ říká Wilkinson. „Myslím, že Erin se postupem času naučí otce Moorea respektovat a nemůže být vůči jeho silné víře přezíravá a úplně skeptická.

V otázce obsazení Emily Rose neměl Derrickson jasno až do chvíle, kdy mu Laura Linney doporučila nadějnou mladou herečku Jennifer Carpenter, s níž si společně zahrála na Broadwayi ve hře The Crucible. „Tenhle konkurs úplně změnil mou představu o podobě filmu,“ říká Derrickson. „Když jsem viděl, co předváděla – jak se dokázala hlasově projevit a pohybovat se – pochopil jsem, že se nebudu muset spoléhat na vizuální efekty. Byla naprosto strhující.“

„Připravovala jsem se na tuhle roli jako atletka, abych mohla udělat cokoliv – ať už fyzicky nebo psychicky – co Scott potřeboval,“ vysvětluje Carpenter. „Přečetla jsem si několik knih o posedlosti a exorcismu a také spoustu věcí o epilepsii. Snažila jsem na to všechno dívat nezaujatě a nenechat do toho zasahovat mé vlastní názory.“

Derrickson s Boardmanem zahájili preprodukční práce na filmu s jasnou představou, jak by měl výsledek vypadat. „Z vizuálního hlediska jsme se od začátku snažili prolnout krásu a hrůzu,“ vysvětluje Derrickson. „Myslím, že je takový i krucifix. Je to krásný symbol s krásným významem, ale zároveň je jeho podstata také velmi násilná.“

Hlavníku výtvarníkovi Davidovi Brisbinovi Derrickson přinesl několik maleb Francise Bacona, které měly barevnou stylizací i celkovou náladou hodně blízko k jeho představě o vizuální podobě filmu. „Zvolené barvy nepatří k těm, které byste si nějak spojovali s hrůzou, ale způsob jejich použití je silně znepokojující,“ říká Derrickson.

„Ve filmech se obvykle snažím odolat nutkání vykreslovat psychologii postav pomocí barev,“ říká Brisbin. „Nicméně, v případě Scotta bylo tato myšlenka velmi silná a také byla zaintegrována do jeho scénáře. Obecně se dá říci, že barevná paleta je u tohoto filmu rozdělena do několika zón,“ vysvětluje Brisbin. „Oranžová evokuje hrůzu, kaštanová vzbuzuje otázky a bílá je symbolem naděje. Toto jsou základní barvy celého příběhu.“

Na vizuálním pojetí filmu Brisbin úzce spolupracoval s kameramanem Tomem Sternem. „Dobrým příkladem toho, jak pečlivě jsme zakomponovali barvy do jednotlivých scén, je sekvence, v níž Emily uteče ze třídy,“ vzpomíná Brisbin. „Přemýšleli jsme, co nám může v tomto směru poskytnout zástavba, kterou míjí, když běží ke kapli. Nakonec jsme Emily obehnali křiklavě oranžovými zdmi, mezi nimiž běží těsně než k ní dorazí. Na scénáři Scotta a Paula je skvělé to, že máme možnost vrátit se do této situace ve chvíli, kdy už ji nevnímáme očima Emily, takže vidíme stejnou budovu v utlumených barvách, které jsou na rozdíl od oranžové reálné.“

Film V moci ďábla spojuje několik různých žánrů. „Myslím si, že to pomáhá navodit větší napětí,“ říká Laura Linney. „Napětí ze soudního dramatu a nadpřirozených událostí se navzájem doplňuje. Pomocí práva, které je založeno na přesných faktech, se zde řeší nadpřirozeno, které je velmi zmatené a sporné.“

„Jednou z věcí, které mi opravdu utkvěly v mysli, je věta otce Moorea o tom, že víra a pochyby by vždycky měly jít ruku v ruce – protože víra bez jakékoliv pochybnosti může být velmi nebezpečná,“ říká Jennifer Carpenter.

zdroj: Falcon