Španglicky snadno a rychle (2004) - Info ze zákulisí

Špangličtina je hybrid španělštiny a angličtiny, kterým hovoří téměř 40 milionů hispánských obyvatel Spojených států. V názvu nejnovějšího filmu Jamese L. Brookse je použita jako odkaz na situaci, kdy se tyto nesourodé kultury sejdou pod jednou střechou. „Mezi hispánskou a americkou kulturou je obrovská spousta odlišností a tento film ukazuje, v čem se mohou shodnout a v čem je jejich shoda naopak nemyslitelná. Jednou z věcí, v nichž se shodnout mohou – a v níž také Flor s Johnem naleznou společnou řeč – je přístup k výchově dětí. Ani jednomu z nich nedělá problém to, že v jejich životech hrají hlavní roli potomci,” vysvětluje režisér.

Na začátku filmu se rodilá Mexičanka Flor nachází v nezáviděníhodné situaci – má v kapse pár dolarů a jako svobodné matce jí nezbývá příliš možností, jak zabezpečit svou milovanou šestiletou dceru Cristinu. Proto z Mexika uteče a usídlí se v komunitě latinskoamerických obyvatel Los Angeles, kterou nikdy neopouští. Zůstává tak zcela mimo kontakt s americkou kulturou – až do okamžiku, kdy sežene práci jako domácí v rodině Claskyových.

Manželství Johna a Deborah Claskyových (Adam Sandler a Téa Leoni) se však nachází v krizi. John je milující, trpělivý a vyrovnaný otec a majitel úspěšné restaurace. Deborah nedávno ztratila práci v reklamní společnosti a momentálně prožívá krizi identity. Zvolna ji přemáhá malá sebedůvěra, která v konečném důsledku ohrožuje stabilitu rodiny. Její dvě děti, Bernice a Georgie (Sarah Steele a Ian Hyland), se stávají obětí jejích idealizovaných představ o tom, jaké by měly být. Přestože matka Deborah Evelyn (Cloris Leachman) – bývalá jazzová zpěvačka, která své bídné úspěchy řeší alkoholem – vnitřní zmatek své dcery a jeho důsledky trpce vnímá, její varování nepadají na úrodnou půdu.

Flor vnímá impulzivní chování Deborah jako hodně zvláštní, avšak její neznalost angličtiny jí umožňuje tiše pozorovat celou situaci z bezpečné vzdálenosti. „Svůj život a své soukromí striktně odděluje od života Claskyových. Dokonce jim ani neřekne, že má dceru, dokud není donucena to prozradit,“ vysvětluje Brooks. Později však ke vzájemnému sblížení nevyhnutelně musí dojít a když se Claskyovi rozhodnou přestěhovat do domu na pláži v Malibu, kam nejezdí autobus, je Flor nucena jít s pravdou ven. Deborah jí dá na vybranou – buď se i s dcerkou přestěhuje do jejich nového domu nebo o svou práci přijde. Flora se rozhodne nastěhovat a osudy obou rodin se začnou proplétat. Deborah je malou Cristinou ihned unesena. „Cristina je zlaté dítě. Je skvělá, krásná a Deborah ji zbožňuje. Mezi oběma ženami se pomalu rozvíjí souboj o její sympatie i duši,“ vysvětluje Brooks.

Chování Deborah je však čím dál tím nevhodnější a Flor s Johnem v sobě začínají hledat vzájemnou oporu. „Flor a John mají společnou lásku ke svým dětem,“ říká Sandler. „Zkrátka chtějí učinit každého šťastným.“

„John je stejně oddaný rodič jako Flor. Vzhledem ke zhoršujícímu se stavu Deborah, která se čím dál tím více noří sama do sebe, se svým dětem snaží být zároveň otcem i matkou. Přestože je mezi nimi jazyková bariéra (přičemž Cristina v některých chvílích bravurně zastane roli tlumočníka), najdou Flor a John společné porozumění ve svém pevném a upřímném vztahu k ratolestem,“ dodává Brooks.

Komunikační obtíže a jazykové nedostatky ovlivňují všechny vztahy v tomto filmu. „Téměř ve všech scénách se setkáváme s problémy v komunikaci – mezi Johnem a Deborah, Deborah a Flor, Flor a Cristinou, Johnem a Flor atd. Výraz ‚Špangličtina‘ je metaforou pro kolizi kultur v této domácnosti, ale i pro obecnou nedostatečnost slovního vyjadřování. Ať už mluvíme stejným jazykem nebo ne, vždycky do určité míry interpretujeme cizí chování,“ vysvětluje vedoucí výroby Christy Haubegger.

Přestože mají John a Flor problémy s komunikací pomocí slov, spojuje je vzájemné instinktivní pochopení a také schopnost vcítit se do pocitů toho druhého. „Kulturní rozdíly mohou být v naší smíšené společnosti velmi intenzivní, ale v případě Flor a Johna je velmi intenzivní naopak to, co mají společné,“ říká Brooks.

„Setkávání a prolínání kultur rozhodně hraje v tomto filmu svou roli. Myslím si však, že Jim poukazuje také na naši neschopnost komunikovat, pochopit nebo aspoň vyslyšet lidi, kteří jsou nám v životě nejbližší,“ vysvětluje Téa Leoni.

Přibližně před pěti lety Brooks začal přemýšlet o postavách Flor a Cristiny. Jelikož chtěl ztvárnit tyto postavy věrohodně, obrátil se na Christy Haubegger, zakladatelku časopisu Latina Magazine. „Tehdy mi zavolala Julie Ansell a řekla mi, že Jim Brooks chce napsat příběh, jehož hlavní hrdinkou má být latinskoamerická žena,“ vzpomíná Haubegger. „Když jsem se s ním setkala, byla jsem unesena jeho touhou ztvárnit tuto postavu co nejvěrohodněji – včetně všech detailů, týkajících se její kultury a kořenů. Jako Latinoameričanka jsem se vždycky snažila vyprávět naše příběhy pravdivě a ukazovat naši tvář se ctí a autentičností. Proto jsem se ráda postarala o to, aby se tento film obešel bez nepřesností.“

Brooks věnuje během psaní scénáře velkou péči výzkumu reálií, které souvisejí s jeho postavami – a nikdy předtím nebyla tato příprava tak důležitá, protože tentokrát nemohl těžit ze svých vlastních zkušeností. „Existuje určitý segment diváckého publika, na který byste při psaní scénáře měli myslet nejvíce – a tím jsou právě lidé, o nichž váš film pojednává. Poznají, jestli víte, o čem píšete, nebo ne. Kdyby v tomto případě Hispánci měli pocit, že se lidem na plátně vůbec nepodobají, byl bych zdrcen,“ přiznává režisér.

„Chtěl vědět, na čem latinskoamerickým ženám nejvíce záleží a s jakými problémy se potýkají,“ vysvětluje Haubegger. „Přestože byla španělština prvním evropským jazykem, kterým se v Severní Americe mluvilo, a polovina z nás se zde narodila, jsou Hispánci považováni za přistěhovalce. Nicméně je pravda, že se neasimilujeme tak jako předchozí vlny imigrantů. Spíše se ‚akulturujeme‘ – přijímáme za své prvky nové kultury, ale zároveň při tom zůstáváme sami sebou. A právě to, jaké je být Hispánkou, která musí dokázat žít mezi těmito dvěma světy, chtěl Jim pochopit.“

Haubegger pro Brookse sehnala mnoho různých skupin mladých Španělek, hispánských přistěhovalců a dětí, vychovávaných španělsky mluvícími matkami. Jednou z hlavních věcí, kterou měly tyto skupiny společné, byla nechuť některých žen učit se anglicky, protože měly strach, že budou působit směšně – zejména pak před svými dětmi. „Můžete naprosto dokonale ovládat svůj mateřský jazyk a být skvělým řečníkem, ale pak se máte najedou naučit cizí řeč a mluvíte jako batole. Může to být velmi skličující,“ vysvětluje Haubegger. V Los Angeles však nemusí být angličtina nezbytně nutná – některým ženám se zde daří dlouhodobě žít v prostředí, kde se mluví výhradně španělsky.

Pokud rodič při překonávání jazykové bariéry spoléhá na překlad od dítěte, může to významně ovlivnit jejich vzájemný vztah. „Jejich vztah se změní a začne být trochu zmatený,“ říká Brooks. Právě proto napsal scénu, v níž Cristina zastane roli prostředníka ve velmi vypjaté konverzaci mezi její matkou a Johnem Claskym. „Je to všechno špatně,“ říká producentka Julie Ansell. „Musí umět překládat všechny ty dospělé myšlenky a pocity, přestože je tak mladá.“

Při vymýšlení postavy Johna Claskyho se Brooks snažil vyhnout obvyklému filmovému klišé: „Existuje spousta filmů, ve kterých je otec zcela pohlcen svou prací – nebo se svým dětem věnuje méně z nějakého jiného důvodu – a pak najednou prohlédne a uvědomí si, že je svou rodičovskou rolí nadšen. V tomto příběhu je ale otec oddaný a skvělý už od začátku. Takoví jsou ti muži, které vídám při tom, když každý den vyzvedávají své děti ze školy. Taková je realita, která mě obklopuje.“

„John nemá nic společného s archetypem ‚macho‘ muže, na jakého jsou hispánské ženy zvyklé,“ říká Brooks. Když se krátce po svém přijetí do práce Flor poprvé setká s Johnem, je poněkud zaskočena tím, jak snadno dává průchod svým emocím. „Právě se seznámila se svým novým šéfem a když s ním vleze do auta, on se rozpláče kvůli něčemu, co se stalo jeho dceři. Flor z auta uteče – vyleze ven, aby tam s ním nemusela být. Připadá jí hodně divný a nemá sebemenší ponětí, jak se k němu má chovat,“ popisuje Brooks.

Flor je zvyklá na stoické a chlapácké Hispánce. Jelikož ale s takovým mužem žila a ukázalo se, že není schopen zodpovědně zaujmout rodičovskou roli, rozhodne se, že už se nadále nenechá přitahovat drsnými stránkami mužského charakteru a najde si citlivého a hodného partnera.

A John Clasky takový je. Inspirací pro postavu tohoto talentovaného šéfkuchaře, který se i přes lákavé možnosti obchodního uplatnění i nadále věnuje tomu, co má nejraději – vaření pro ostatní – se stal věhlasný šéf slavných restaurací The French Laundry v Napa Valley a Per Se v New Yorku Thomas Keller. Brooks četl před lety recenzi na Napa Valley, v níž byl Keller označen za nejlepšího šéfkuchaře ve Spojených státech.

Během práce na scénáři k tomuto filmu restauraci navštívil. „Jim s námi strávil v kuchyni celé dva dny, což na nás docela zapůsobilo,“ říká Keller. „Stál v koutě asi 14 hodin. Víte, poletovat tak dlouho po kuchyni a pracovat je docela výkon, ale stát celou tu dobu na jednom místě a dělat si poznámky, to je rekord. Chtěl znát každý detail provozu takové kuchyně. Pečlivě se informoval v každé oblasti – vybavení, nádobí, uniformy…“

Film byl natočen v Los Angeles na místech jako Beverly Hills, Bel Air nebo Malibu. Filmaři využili také Studio 27 společnosti Sony Pictures, které leží v Culver City.

Brooks měl při natáčení filmu netradiční požadavek – chtěl, aby jednotlivé scény vznikaly ve stejném pořadí, jako budou ve výsledném filmu. Tím, že při natáčení nenarušil kontinuitu příběhu, chtěl docílit posílení emocionálního spádu celého příběhu. Natáčení filmu podobným způsobem je často nepraktické, protože s sebou přináší spoustu problémů s logistikou a nabitými kalendáři herců, avšak vedoucí výroby Joan Bradshaw se spolu s pomocným režisérem a koproducentem Aldricem La’auli Porterem přece jenom podařilo jeho požadavky až na pár výjimek splnit.

Jeho dalším přáním bylo natáčet pokud možno co nejvíce na skutečných místech, nikoliv ve studiu. Měl pocit, že herci, kteří začínají scénu ve skutečném světě a poté ji musí dokončit v nepřirozeném prostředí, jsou zbytečně dezorientovaní. „Filmy vznikají nejčastěji tak, že si rozdělíte natáčení na studiové a ‚skutečné‘ scény – přičemž v reálu jsou natáčeny exteriéry a ve studiu interiéry. Tento film je však hodně založen na pocitech a Jim byl skálopevně odhodlán vyhnout se rozbíjení sekvencí vejpůl a tím pádem i možné ztrátě atmosféry. Pro herce je to mnohem lepší, ale práce filmařů je tím naopak ztížená, protože ve skutečných domech nemáte možnost hýbat se stěnami a umístit kameru kamkoliv se vám zachce,“ vysvětluje hlavní výtvarnice Ida Random.

„Práce v malých místnostech je docela nepohodlná, ale použili jsme krátké objektivy, umístili kamery do rohů a využili všech dostupných triků, aby to fungovalo. Abych byl upřímný, z odstraňování stěn ve studiu mám vždycky trochu strach, protože tak mohou vzniknout záběry, které jsou z hlediska logiky nesmyslné. Myslím, že publikum to dokáže vycítit, proto se vždycky snažím umísťovat objektiv tak, aby nebyl mimo místnost. Rád se držím reality,“ vysvětluje kameraman John Seale.

zdroj: Falcon