Slídil (2007) - Info ze zákulisí

JAK TO VŠE ZAČALO…

Jude Law a producent Simon Halfon jsou dlouholetí přátelé a často se scházejí a diskutují o projektech, které by spolu rádi zrealizovali. Jednou se začali bavit o předělání slavné hry Slídil . Ta získala ocenění Tony a později se stala filmovým hitem. Původní film režíroval Joseph L Mankiewicz, hráli v něm Laurence Olivier a Michael Caine. Snímek byl nominován na čtyři Oscary.

„Simon původního Slídila viděl a říkal, že jde v podstatě o velice jednoduchý nápad,“ říká Jude Law. „Přestože byl film skvěle proveden, byl přesvědčen, že by se mohl krásně předělat do moderní doby a že je v něm spoustu neobjevených oblastí. Nějaký čas mi ten nápad ležel v hlavě, pak se mě někdo zeptal, na jakém projektu bych chtěl pracovat a jméno Harold Pinter přišlo do hovoru.“

V té době ještě Harold Pinter neměl Nobelovu cenu za literaturu, ale jeho status jednoho z nejvlivnějších a nejoriginálnějších spisovatelů dvacátého století naznačoval, že populární hra Shaffera pro něj bude asi moc naivní a jen těžko jí bude chtít přepisovat. Pinterova skvělá reputace odradila už mnoho producentů a Law se přiznal, že mu Pintrova účast na projektu přišla též nereálná.

„Ale protože k němu hra seděla, zdálo se nám, že bychom měli využít situace, napsat mu a poobědvat s ním. Když to nevyjde, tak aspoň můžeme říkat: Jednou jsme obědvali s Haroldem Pinterem a on nás odmítl ,“ říká Law. „Šli jsme na vtipný dlouhý oběd, kde jsem mu řekl, že podstata příběhu je ve dvou mužích zavřených v jedné místnosti. Jeden je starší, druhý mladý a psychologicky i fyzicky spolu bojují o ženu, která se v příběhu vůbec neobjeví. Pokud si správně pamatuji, tak Harold řekl: Tohle už dělám čtyřicet let. A souhlasil.“

Pinter viděl Juda Law v několika filmech i divadelních hrách a byl rád, že s ním může pracovat. „Jude je velice inteligentní muž,“ říká. „Má v sobě neskutečné nadšení a poctivost.“

Díky spolupráci s Pinterem začal být Lawův a Halfonův projekt mnohem zajímavější a Castle Rock se ho rozhodl financovat. „Jakmile jsme získali Harolda,“ vzpomíná Law, „ ukázalo se, že náš projekt nebude jen klasickým remakem, ale že se z příběhu může stát něco úplně jiného, mnohem silnějšího. Vše, co dokáže Harolda zaujmout, se stává zajmavým, protože je v literárním světě takovou ikonou. Věděli jsme, že díky Haroldovým schopnostem bude scénář těžký kalibr.“

Teď se začalo pracovat a trvalo to několik let. „Je to absolutně nový pohled,“ říká Harold Pinter. „Hru jsem předtím neviděl, ani nečetl a film jsem také neviděl. Takže když hru čtu, přijde mi úplně předělaná. Nechal jsem tam jednu nebo dvě zápletky, protože jinak to nešlo, ale kromě toho si myslím, že jsem udělal úplně novou věc.“

„Skoro se nedá uvěřit, že nejde o Haroldovu původní hru,“ říká Law. „V podstatě se dá mluvit o věci, kde dva muži bojují o svůj majetek – o ženu, v tomto případě, kterou chtějí oba vlastnit – ale ve skutečnosti je to o mužském boji a proč se muži perou. Stal se z toho příběh o mužském egu a nadřazenosti – na cenu se najednou úplně zapomíná. Je to vše soutěž a bití toho druhého, což ve skutečnosti Harolda velice zajímá, jak v jeho práci tak v jeho názorech na svět a jakým směrem se společnost v dnešní době ubírá.“

Ozbrojeni Pinterovým scénářem se Law a Halfon vydali hledat další finance. „Díky Haroldovu literárnímu stylu (nezapomeňte, že to bylo před jeho Nobelovou cenou) bylo dost těžké, aby se lidé naučili číst mezi řádky. Byl to velice rozsáhlý scénář,“ říká Law. „Líbila se mi ta výzva, protože to znamenalo, že si ho můžete vyložit různými způsoby, ohnout ho různými směry, ale zdálo se, že hodně lidí to vyděsilo. Všimli si skvělého dialogu, neviděli v něm však potencionál pro film. Ale my stále věřili.“

Law projekt představil Michaelu Cainovi již před pár lety a Caine souhlasil, že by bylo vtipné znovu hrát ve Slídilovi. Tentokrát roli, kterou v roce 1972 hrál Laurence Olivier. Jakmile byl scénář hotov, Law se s hercem, jenž původně hrál Mila Tindla znovu sešel.

„Už od začátku jsem byl celým nápadem fascinován,“ říká Michael Caine, „především, když jsem viděl Pinterův scénář. Přestože hlavní zápletka je stejná, Pinterovo psaní je úplně jiné než to Anthonyho Shaffera. Není to ten samý film.“

Jakmile Michael Caine podepsal smlouvu, Law věděl, že je čas najít režiséra, který by „celou společnost vedl a skloubil naše představy do jedné.“ Jedním z vyvolených byl Kenneth Branagh, nejznámější asi díky svým adaptacím prací Shakespeara. Jeho nejnovějším filmem je Mozartova Magická flétna .

„Jednoho dne mi zavolal můj manager a řekl: Mám tu novou verzi Slídila , kterou produkuje Jude Law, hraje v ní Michael Caine a je napsaná Haroldem Pinterem,“ vzpomíná Kenneth Branagh. „Tak tohle znělo zajímavě. Původní film a hru jsem znal a líbily se mi.

„Začal jsem číst scénář a nemohl se od něj odtrhnout. O čem jsem si myslel, že je už tak vynikající, mělo nyní Pinterovu temnou, nebo spíš černě humornou citlivost. Pořád měl tu kvalitu, kdy nemůžete přestat číst a stále čekáte, co dalšího se stane, stejně jako původní scénář (nikdy nesmí být zapomenuto, jak skvělou práci Anthony Shaffer odvedl). Tento scénář se však zdál být úplně jiný. Je tu ta základní zápletka a postavy mají stejná jména, ale tak moc bylo změněno – vizuálně a náladově, ve vztahu k postavám a když čtete do konce, tak celá zápletka.“

„Pinter dokáže upoutat pozornost na to, co je známé a nabíjí hru, někdy vtipem, někdy hrůzou, někdy skvělou poetikou. Ve Slídilovi bere skvělý kus divadelních a filmových mechanismů a dává jim své vlastní kouzlo, což se také liší od Shafferovy hry: toto psychologické drama, tento testosteronem nabitý souboj dvou sofistikovaných inteligentních mužů. Zdálo se mi, že takhle se dá krásně užít thriller. Posvítit si na nedostatky těchto dvou mužných, skoro machochistických typů, kteří bojují o ženu. Asi jsem prostě měl pocit, že z toho může vzejít něco skvělého.“

Branagh podepsal smlouvu. „Ken pochopil, že musí číst mezi řádky a viděl potenciál tohoto díla,“ říká Jude Law. „Viděl, že mezi řádky je řečeno, že třetí hlavní postavou je dům a nálada, kterou vytváří. Také pochopil hodnotu toho, že máte jen sedět a poslouchat ten fantastický dialog a ne se snažit to komplikovat a zbytečně analyzovat. Chápe jak text, tak herecké výkony. S Haroldem a Michaelem byl Ken ten nejlepší výběr. My čtyři jsme tři generace britských herců a filmařů a působili jsme jako velice šťastná skupinka, ta správná parta.“

„Fakt, že Harold Pinter chce na věci pracovat, Jude jí je tak nadšený a Michael Caine souhlasí zahrát si v jiném zpracování Slídila – to vše do sebe skvěle zapadalo,“ říká Branagh.

Pinter popisuje Branaghův podíl na věci jako „ohromující“. „Ken přinesl novou inteligenci,“ říká. „Je velice schopný, velmi bystrý. Obdivuji ho jako režiséra i herce. O jeho filmu Jindřich V. si myslím, že je úžasný a on sám je zatraceně dobrý herec.“

TEXT

Už hodně bylo napsáno o nedotknutelné povaze Pinterova způsobu psaní a ještě víc o jeho odmítání své texty analyzovat. Mnoho z těchto příběhů je bezpochyb nepravdivých (i když může být pravda, že mladý herec Alan Ayckbourn, který hrál v  The Birthday Party , se Pintera zeptal na něco ohledně své postavy a dostal odpověď: „Starej se zatraceně o svý! Prostě ten text přečti.“)

Když bylo Kennethu Branaghovi patnáct, byl na svém prvním castingu a použil text z Pinterovy hry. Práce s tímto uctívaným spisovatelem byla dost zastarašující zkušenost, která se ukázala být nestkutečně plodná.

„Několikrát jsem během zkoušek musel Haroldovi navrhnout pár věcí, které se mu moc nelíbily,“ vzpomíná Branagh, „ale pokaždé byl neuvěřitelně zdvořilý. Protože je upřímný, reaguje přirozeně a pokud nesouhlasí, řekne to s celou parádou. Je velmi inteligentní a vášnivý, takže když vyjadřuje své důvody, je to dost intenzivní. Ale pokud se dokážete přizpůsobit, poslouchá a společně najdete řešení.“

Když se Branagha zeptáte, aby vysvětlil, co dělá Pinterův jazyk tak jedinečným a hodným Nobelovy ceny, řekne: „Pinter dodává poezii i úplně banálním a prozaickým věcem – dělá je nezapomenutelnými. V jeho jazyce je půvab a výzva k představivosti. Nějak dokáže předvést trik, který nabízí naturalistický příběh – napsaný naturalisticky naturalistickým jazykem – ale pak zjistíte, že není naturalistický, ale realistický. Velice se to podobá způsobu, jakým mluvíme, postavy jsou nám povědomé, ale žijí v jiném světě, dalo by se říct, že ve světě nočních můr. Máte pocit, že tato slova nebo fráze už jste někde slyšeli, ale ony jsou dohromady spojeny tak, že některé začnou být ostřejší a září. Je v nich humor, soucit, teror, poetická dimenze. Pan Pinter se vám dostane pod kůži.“

„Na Haroldově psaní je neobyčejná jeho dvojsmyslnost – stmeluje věci otočením frází, v rozkouskované povaze rozhovoru, ale ve stejné chvíli nechává mezery, aby něco znamenalo něco,“ říká Jude Law. „Jako herec si můžete Haroldova slova vysvětlit všemi možnými způsoby. Natáčení bylo zábavné, ale taky před námi byla ohromná výzva, když jsme zjistili, že 90% scénáře může být performováno dvěmi, třemi, někdy dokonce čtyřmi úplně jinými způsoby. Každý z nich fungoval, ale každý vyzněl úplně jinak v jednotlivých scénách, a pak ve filmu jako celku.“

HEREC/POSTAVA

Pinter považuje obsazení Michaela Caina do role Andrewa za trefu do černého. Producent Jude Law věděl, že Cainova účast na projektu je velice důležitá. Také proto, že dokáže z Pinterova dialogu vytáhnout maximum.

Všichni zúčastnění byli nadšení, že Caine vzal roli Andrewa Wyke, ale pouze Caine a Pinter věděli, že se herec objevil v Pinterově první hře The Room v Royal Court před padesáti lety (a chodili spolu do stejné školy).

„Michael Caine ve hře Harolda Pintera je trefa do černého,“ říká Jude Law. „V obou mužích je něco neuvěřitelně silného, něco vtipného, něco zranitelného a něco drsného. Doplňují se v mnoha, mnoha věcech. Nezapomeňme, že díky Michaelovi nemusí mnoho britských herců zakrývat svůj přízvuk. Jeho hlas je ikonický. A ten hlas říkající ta slova je prostě něco vyjímečného.“

„Jak Michael tak Harold mají pro tento materiál skvělý dar,“ říká Kenneth Branagh. „Mají pro nadpřirozený dialog to správné ucho. Michael má velký cit na hraní monologu, na slovo samotné a hlavně, jak zahrát reakci. Jeho znalost světla, kamery, velikosti obrazu a fyzické geografie je dost impresivní, musím říct.“

Caine dodává: „Před kamerou musíte být úplně uvolnění, jinak si vás najde.“

Law i Caine byli rádi, že Pinter začal svou kariéru jako herec a stále ještě hraje (také hraje ve Slídilovi ) a jejich režisér je také skvělý herec. „Ken je úžasný herec, takže ví a dokáže vám v několika slovech vysvětlit, co přesně od vás chce, nebo vám to rovnou předvede,“ říká Caine.

„S herci se musíte nejprve ujisit, zda vědí, jaká je jejich postava,“ říká Branagh. „Mou prací je zeptat se: co jsou základní povahové vlastnosti tvé postavy? Popiš jí třemi slovy. V případě postavy Michaela Caina jsem mu ukázal článek o patologické žárlivosti. Michael souhlasil, že takový je přesně Andrew a i když se snaží být nad věcí, patologická žárlivost je na něm vždy vidět.“

„Od chvíle, kdy jsme původního Slídila dokončili, jsem ho neviděl, vůbec jsem se k němu nevracel,“ říká Michael Caine. „Ale pamatuji si, že ho hrál Olivier a hrál ho skvěle, byl nebezpečně excentrický. Já hraju na základě syndromu patologické žárlivosti, takže Larry byl nebezpečně excentrický a já jsem vražedně psychotický. Larry byl pravděpodobně vtipnější, můj Andrew je strašidelnější.“

Jude Law byl dost zaneprázděný jako producent filmu a teprve až těsně před natáčením přišel na to, že role Mila by mohla být dobrá pro něj. „Projekt se mi moc líbil a nakonec mi do klína spadla i skvělá role. Velice těžká role!“ říká. „Najednou jsem začal být nervózní, protože na postavě Mila je hodně aspektů, které se mi zdály dost komplikované. Když přijede, myslíte si, že ho máte přečteného. Samozřejmě to je také díky skvělému kostýmu – ty děsný kubánský boty s podpatkem a prsten na palci – myslíte si, že je dost nevkusný. Hned si pomyslíte, že Andrew si dá Mila k snídani a dá. Ale co se stane potom…“

„Rád bych dodal, že role Mila je Judovým nejlepším výkonem, říká Michael Caine. „Přestože je mezi námi věkový rozdíl, už dlouho jsme přátelé a vždy jsem ho měl jako herce rád, ale tohle mě překvapilo.“

Branagh dodává: „Jude je skvělý herec s velkým rozsahem – jen si vzpomeňte na jeho roli Dickieho Greenleafa v  Talentovaném panu Ripleym a na roli v  Cestě do zatracení . Ale tento scénář od něj vyžadoval (a získal) něco nového, co jsme ještě neviděli. Jsem jeho velkým fanouškem jako herce i jako člověka. Je velice velkorysý a skvěle se s ním pracuje.“

Harold se byl na natáčení několikrát podívat, když se ho zeptáte, jaké bylo pozorovat Caina a Lawa, řekne: „Je to tak uspokojující a potěšující, jsou velice dobří a mají skvělou představivost.“

MUŽ V MÍSTNOSTI/ NÁVŠTĚVNÍK

„Když je muž zavřen do místnosti, dříve nebo později za ním přijde návštěva.“ Harold Pinter

„Jedním z vysvětlení je, že ve Slídilovi jsou dva muži v jedné místnosti – ve skutečnosti to tak není, ale může se to tak zdát,“ říká Kenneth Branagh. „Nebyl jsem moc nadšený limity interiérů – pro televizi jsem dělal jeden pořad o malé skupině nacistů, kteří začali Holocaust. U jednoho stolu bylo asi 10 až 15 chlapů a bylo to velice velice drsné drama. Takže mám nedávnou zkušenost a myslím, že záleží na tom, kdo napsal scénář a o čem celý příběh je. Musíte najít přirozenou cestu, aby se vyvinulo drama a ne abyste to drama řekli. Sakra, musíme střihnout! Musíme něco udělat! Diváci se budou nudit! Pokud věříte v text, v nějž jsme všichni věřili, víte, že vždy najdete cestu, abyste příběh vyjádřili a zlepšili.“

„Kena vůbec nerozhodilo, že jsme na vše měli kvůli financím tak málo času,“ říká Jude Law. „Neviděl to jako zátěž, ale jako stěžejní bod, díky němuž našel neuvěřitelně odvážné a absolutně insipirující řešení hned od začátku. Jak film natočíme a jak rychlost, ve které film musíme udělat mu vlastně dodá tu správnou dynamiku. Chápe, že film musí ustoupit a nechat se vést hereckými výkony. Takový druh filmařiny miluji, ale bohužel se filmový průmysl tomuto způsobu stále více oddaluje.“

„Původní film byl natočen za 16 týdnů, což je dosti krátký čas,“ pamatuje Michael Caine. „Tenhle jsme museli natočit za 5 týdnů a tlak byl neuvěřitelný. Musím uznat, že Ken je nejpřipravenějším a nejvynalézavějším režisérem, s jakým jsem kdy pracoval.“

Režisér uvítal změnu z natáčení Kouzelné flétny , která byla plná operních pěvců, orchestru, komparsistů a speciálních efektů na Slídilovu malou produkci. „Na Slídilovi byla intenzita pohledu, intenzita fokusu,“ říká Branagh. „Ještě než jsem podepsal smlouvu, z projektu byla cítit velice silná energie. Věděli to, skrz scénář, zkoušky a nastavení. Bylo skvělé pracovat na takovém projektu s lidmi, kteří jsou na vrcholu.“

Branagh si pochvaluje spolupráci s kameramanem Harisem Zambarloukosem, protože se mu podařilo udělat interiéry, jako by jich bylo mnohem víc. Soustředili se na Andrewovu posedlost technologickými novinkami (všichni se shodli, že by měl Wyke milovat poslední digitální technologie, které se budou hodit do nejmodernějšího interiéru georgiánského panství). „Všichni jsme měli pocit, že má hi-tech vychytávky, které vedou jeho domácnost, otevírají dveře, rozsvětcují světla,“ říká Branagh. „Za prvé to byla velká výhoda pro zvuk filmu: zvuky hlídacích kamer, otevírající se a zavírající se dveře, výtahy jezdí nahoru a dolu. Za druhé to dovolovalo interiéru domu, aby se v něm měnilo světlo, skoro jako kdyby Andrew žil v  Tate Gallery a byl na to hrdý. Díky tomu jsme měli nepřeberné možnosti.“

Celé atmosféře domu dodali tu správnou atmosféru uznávaní současní umělci Antony Gormley a Gary Hume, kteří produkci zapůjčili svá díla a o nábytek se postaral designer Ron Arad.

Kameraman Zambarloukos používal LED osvětlení, aby se instalace stále měnily.

„Když přijde velký výbuch žárlivosti, zelená dominuje. Když přijde velký výbuch odplaty přijde červená. Najednou jste v pekelném, jako by dongiovannistickém světě,“ říká Branagh. „Zjistili jsme, že v příběhu, kde jsou pouze dvě postavy se všechno počítá.“

V prvním Slídilovi žila má postava v milém starém anglickém venkovském sídle. Když jste přišli dovnitř, bylo tam vše milé anglické staré a venkovské. Teď má postava žije v milém anglickém starém sídle, ale uvnitř je vše ze skla a kovu. Tak teď jste vstoupili do světa Harolda Pintera!“

zdroj: Hollywood C.E.