Sicko (2007) - Info ze zákulisí

O produkci SiCKO

SiCKO má svůj prapůvod téměř o dekádu zpět, v roce 1999. Michael Moore tehdy natočil premiérovou epizodu televizního pořadu The Awful Truth. Šlo o umírajícího muže jménem Chris Donahue, který bojoval s pojišťovnou která mu odmítla transplantaci slinivky. Po sedmi letech, kdy Donahue platil pojistku společnosti Humana, mu tato odmítla zaplatit operaci, která by mu zachránila život. Po intervenci Michela Moora pojišťovna změnila názor, aby se vyhnula hrozící PR katastrofě. Po odbočkách k Oscarovému® Bowling for Columbine a divácky úspěšnému Fahrenheit 9/11 se Moore vrací k tématu zdravotnictví.

Jakmile se rozšířila zpráva, že Moore točí o zdravotnictví, propukl neklid v korporacích, kterým z něj plynou zisky. Ken Johnson, představitel sdružení Pharmaceutical Researchers & Manufacturers of America, řekl novinářům, že šéfové firem si rvali vlasy. Farmaceutické firmy uvalily embargo na informace. Varovné oběžníky byly rozeslány zaměstnancům nejméně šesti významných firem, aby se měly na pozoru před Moorem a jeho štábem. „Na našich internetových novinách jsme uveřejnili článek, že Moore se chystá točit – takže pokud uvidíte ošuntělého chlápka s baseballovou čepicí, víte o koho jde“ řekl mluvčí společnosti Pfizer. Reportér televize CNBC Mike Huckman točil koncem loňského roku reportáž z kongresu farmaceutických společností a vyjádřil se, že stupeň paranoie tu byl velmi vysoký. Nervozitu na kongresu označil za „Michael Moore efekt“.

Nicméně od začátku projektu se chtěl Moore zaměřit stejně na oběti jako na viníky. V únoru 2006 zveřejnil na svém webu výzvu, aby mu čtenáři popsali své hororové zážitky se zdravotnictvím. Ve své výzvě mimo jiné psal: „Chcete, abych se dověděl čím jste prošli se svou pojišťovnou? Nebo jaké to je žít bez pojistky? Nebo jak vás nemocnice a doktoři nechtějí léčit (a pokud ano, jak vás z vás oškubají kůži)? Pokud jste doplatili na tento nenasytný systém a pokud vám nebo vašim blízkým způsobil utrpení a zármutek, dejte mi vědět.“ Moore netušil, co dělá. Jen za první týden totiž přišlo více než 25000 odpovědí.

Donna Smith přežila rakovinu a když se dověděla o výzvě Michaela Moorea, rozhodla se na ni reagovat. „Napsala jsem mu poměrně krátký email, tak dva tři odstavce. Popravdě jsem ani moc nečekala, že z toho něco bude.“ Její muž trpí srdeční chorobou, která je stojí na léčení tolik ,že byli nuceni prodat všechen majetek a odstěhovat se do suterénu domu jejich dcery. „Do toho mailu jsem se vybrečela, byla jsem naší situací frustrovaná. Byla to přece jen šance, že nás někdo vyslechne. Hráli jsme podle pravidel, platit řádně pojistné byla pro nás vždy priorita – a přesto jsme na mizině. Fakt, že nám Michael naslouchal a zviditelnil problém, který trápí miliony Američanů, nám vrátilo důstojnost, něco v co jsme už nedoufali a léta nepocítili.“

Filmaři udělali důležité rozhodnutí: zaměřit se na určitou oblast zdravotnického systému namísto pokoušet se postihnout všechny problémy. Součástí zdravotnického systému jsou farmaceutické firmy, nemocnice a privátní pojišťovny. I když mají farmaceutické firmy obrovské zisky a neváhají financovat politiky, filmaři je vnímali více méně jako nutné zlo. Léky nakonec můžou pacientům pomoci (i když jsou draze zaplacené). To samé se dá říci o nemocnicích. Prospěl by jim určitý stupeň regulace a mohly by být řízeny efektivněji, nicméně lidé je potřebují.
Tato shovívavost se ale nevztahuje na třetí složku zdravotnického systému, tedy soukromé pojišťovny. Aby to filmaři zdůraznili, rozhodli se nezaměřovat se na zhruba 45 milionů nepojištěných Američanů, ale naopak na ty pojištěné, kterým to bohužel často není moc platné.

Příběhy ve filmu mluví samy za sebe. Chování pojišťoven lze v mnoha případech srovnávat se zabitím. Množství lidí z pojišťovnictví kontaktovalo Michael Moorea se svými zkušenostmi. Tyto společnosti vydělávají miliardy jednoduše odpíráním potřebné péče pacientům. Bývalí zaměstnanci pojišťoven často opakovali stejnou větu: „Říkali mi, že neodpíráme péči, ale že jen odmítáme platbu“.

U vchodu do studia byl umístěn velký nápis TOHLE JE KOMEDIE, aby připomínal deprimovanému štábu, na čem že to pracuje.

Natáčení začalo ve Spojených státech, několik štábů se rozjelo za pacienty. Pro dokreslení mizerné kondice amerického zdravotnictví ve srovnání se zbytkem civilizovaného světa se pak filmaři vydali do zahraničí. Navštívili Francii, Velkou Británii a Kanadu. Po 130 dnech natáčení měl Moore zdokumentováno velké množství příběhů. Pro porovnání, natáčení Fahrenheit 9/11 zabralo 38 dní. Celkem měli filmaři více než 500 hodin materiálu, což je nejvíce materiálu pro jeden projekt ze všech filmů Michaela Moorea. Pak nastal čas na opravdovou chirurgii, sestříhat obrovské množství materiálu do podoby filmu.

Moore doufá, že SiCKO neukáže jen kolabující zdravotnictví a nabízené alternativy jeho zlepšení, ale také filmařský vývoj tvůrce. „Fahrenheit 9/11 není jako Bowling for Columbine a SiCKO není jako Fahrenheit 9/11. Lidé od filmu očekávají něco, co je donutí smát se, plakat nebo přemýšlet. Chtějí něco čerstvého a ani já nemám v úmyslu dělat to samé dokola. Myslím, že někteří lidé budou filmem překvapeni.“

Moore shrnuje: „Věděl jsem, že tohle bude výzva. Není tu pouze jedna zlá společnost nebo jediný antagonista jako třeba Charlton Heston – je to celý systém. Bylo potřeba se do toho pustit jinak a také divák musí u tohoto filmu více přemýšlet, přistoupit k tomu aktivně. Není to prostě tak černobílé. Upřímně, nemůžu znovu a znovu chodit do schodů k vedení nějaké firmy a snažit se z nich vytlouct vyjádření k tomu a tomu. Ne že bych to neudělal, ale nebylo by to už zajímavé. V tomto filmu jsem nechtěl klepat na dveře mocných. Nechtěl jsem aby si diváci řekli, že Michael zase nakopal někomu zadek. Tentokrát ho musí nakopat sami, jedině tak se může zdravotní péče v USA zlepšit.“

Filmařův následující projekt se jmenuje Captain Mike Across America a sestává z materiálu natočeného během Mooreova turné po 60 amerických univerzitách a přibližuje to, co tvůrce označuje za vznik nové politické generace.

zdroj: Palace Pictures