Show začíná (2005) - Info ze zákulisí

Historie Divadla Windmill

Místo v ulici Great Windmill Street v londýnském Soho, kde Laura Hendersonová založila svůj vlastní svět – známé divadlo, má dlouhou a rozmanitou minulost. Tato ulice získala své jméno podle skutečného větrného mlýnu (windmill), který zde stál od vlády Karla II. až do konce 18. století. V roce 1910 zde bylo otevřeno kino, Palais de Luxe. Stálo na rohu ulic Archer Street a Great Windmill Street a v jeho sousedství se nacházela divadla Apollo a Lyric. Toto kino bylo jedním z prvních míst, kde se hrály první film, ale jakmile byla otevřena větší kina ve West Endu, návštěvnost se snižovala a kino se muselo zavřít. V roce 1931 koupila Laura Hendersonová tuto nefunkční budovu a najala si architekta, Howarda Jonese, aby přestavěl interiér na malé, jednostupňové divadlo. Získalo název Windmill a bylo otevřeno 22. června 1931 novou hrou Michaela Barringtona nazvanou Inquest (Vyšetřování). Ale pro divadlo to byl jen mizivý úspěch a vrátilo se k promítání filmů, jakými byl např. Modrý Anděl s Marlene Dietrich. Krátce poté, co nový manažer divadla, Vivian Van Damm, přišel s myšlenkou non-stop muzikálové revue, začal nácvikem show se zpěváky, tanečníky, herečkami a speciálními čísly. Revue odstartovala 3. září 1932. Ze začátku byla sice ztrátová, ale nakonec se stala komerčním hitem a blízká divadla Piccadilly a Pavilion ji začala kopírovat a také zařadila non-stop show, což snížilo prodej vstupenek Windmill. Ale když se lady Hendersonová a pan Vam Damm rozhodli kopíroval ohromně úspěšný Moulin Rouge v Paříži a postavit na jeviště nahé dívky, jejich kšefty opět vzrostly. Obešli londýnské cenzory a nechaly dívky naprosto bez pohybu na jevišti pózovat, jako umělecké dílo. Van Damm vytvořil série nádherných nahých obrazů založených na tématech mořské víly, rudé Indiánky, Annie Oakley, Británie apod. Windmill bylo jediným divadlem v Londýně, které zůstalo otevřené během války (mimo 12 nucených dnů od 4. do 16. září 1939). T tohoto důvodu si také dalo legendární slogan „Nikdy jsme nezavřeli“. Během několika děsivých náletů od 7. září 1940 do 11. května 1941 se herečky a diváci museli přesunout do bezpečí divadla, dvě podlaží pod zem. Mnoho z Windmillských zákazníků byli rodiny a vojáci, ale také celebrity, které přicházely jako hosté lady Hendersonové; mezi nimi byly např. princezny Helena Victoria a Marie Louise (dcera a vnučka královny Viktorie). I když mohly v divadle nastat občas problémy s mužský obecenstvem – nevhodné chování, ohrožování dívek – bezpečnost byla vždy zajištěna. Ačkoliv byl vztah Laury Hendersonové a Van Damma bouřlivý, našli v sobě určité zalíbení. Když Laura zemřela v roce 1944 ve věku 82 let, odkázala Windmill Van Dammovi, aby pokračoval v jejich práci. Po éře Laury Hendersonové odstartovala v divadle svoji kariéru řada známých komiků. Mezi nimi byli Peter Sellers, Harry Secombe, Michael Benzine, Tony Hancock, Bruce Forsyth a Kenneth More, který měl ve Windmillu své první vystoupení na začátku 30. let a od 50. let se stal nejúspěšnější hvězdou Británie. Van Damm pokračoval s divadlem až do své smrti v prosinci 1960, kdy přenechal divadlo své dceři, Sheile. Ta se snažila udržet divadlo v chodu, ale v této době začalo Soho značně chátrat. Soho Lady Hendersonové 30. a 40. let bylo seriózním prostředím obchodů a rodinných restaurací. V 60. letech nebyl Windmill už schopný konkurovat striptérským klubům a masérským salónům a 31. října 1964 skončil. V polovině 60. let byl Windmill přestavěn na kino a kasino a v roce 1973 byla odstartovaná kampaň na znovuoživení Starých Dnů Windmill znovuotevření divadla. Ale v únoru 1974 koupil budovu podnikatel s nightkluby, Paul Raymond. Udělal z ní místo nahých show ve stylu revue, ale bez komických prvků.

O výrobě

Již dříve byly natočeny filmy o divadle Windmill a jeho manažerovi, Vivian Van Dammovi; mezi nimi je Tonight and Every Night (1945, r. Victor Saville, hr. Rita Hayworth). Ale nikdo doteď nevyprávěl příběh o skutečném zakladateli divadla. Laura Hendersonová, impozantní dáma, která vzdorovala londýnským cenzurním zákonům, aby ukázala na britských jevištích nahotu a vytvořila statut muzikálu. Film Show začíná svedl dohromady několik nejznámějších a nejuznávanějších britských herců, včetně Judi Dench a Boba Hoskinse, a dvě stoupající hvězdy, popového zpěváka Willa Younga a herečku Kelly Reilly. Režie se ujal Stephen Frears, produkce Norma Heyman, výkonné produkce Bob Hopkins a David Aukin, hudební režie George Fenton, kostýmů Sandy Powell, vizážistiky Jenny Shircore. Tento hvězdný tým dále doplňují scénárista Martin Sherman, kameraman Andrew Dunn a vedoucí výroby Hug Luczyc-Wyhowski.

Muzikálový film

Show začíná není napsán jako klasický muzikál, ale spíše jako dramatická komedie s hudbou. „Tento film je a zároveň není muzikál,“ říká Stephen. „Myslím tím, že to není Zpívání v dešti, kde postavy zpívají celou dobu. Je to film a muzikál.“ „Není tu ani záměr, aby to bylo jako Chicago,“ říká Heymanová. „Martin prošel archívy v Muzeu muzikálu v Hammersmith a přečetl si každý scénář, který Windmill hrálo.“ Některé z Windmillských textů písní z 30. let skvěle zachytily ráz tehdejší doby. Jednou z nich byla píseň Babies of the Blitz (Děti náletů). „Ten text velice odhaluje lidské postoje, lidský humor, vzdor, odvahu a určitý druh nevinnosti,“ poznamenává Sherman. Další písní, kterou Martin použil, byla Goody Goody od Bennyho Goodmana z roku 1936, která je použita k předělu mezi jednotlivými scénami ve filmu. Sherman zapracoval do finálního scénáře na 14 písní, všechny přímo napojené na děj. Pro Frearse představoval filmový muzikál jeden z nejnáročnějších úkolů, protože nikdy před tím nepracoval s takovým množstvím hudby. „Písně a hudba jsou tyranské: jakmile začnete s nějakou frází hudby, musíte dokončit celou skladbu. Bylo to pro mne velmi, velmi, složité,“ říká Frears. Ale režisér Alan Parker mu při jednom společném obědě řekl: „Můžeš popohnat film, ale nemůžeš popohnat muzikál.“ „Tak jsem si přečetl knížku o Arturovi Fredovi, který byl v MGM a dělal muzikály jako jsou Čaroděj ze země Oz a Zpívání v dešti,“ pokračuje Frears. „Říkal jsem si, jak dokázal dostat lidi do jedné místnosti ve stejnou chvíli a přimět je, aby se vzájemně doplňovali. A to musíte udělat hned na začátku.“ Frears přičítá také hodně zásluh na úspěchu Georgeovi Fentonovi, uznávanému skladateli a hudebnímu režisérovi. Fenton má na svém kontě 100 projektů, za které získal ceny BAFTA, Ivor Novello a Emmy, stejně jako 5 nominací na Oscara. S Frearsem spolupracoval poprvé v roce 1979 na televizním dramatu Bloody Kids (1979). Od té doby napsal hudbu pro různé žánry filmů jakými jsou např. Gándhí, Nebezpečné známosti (Frears), Na Hromnice o den více, Klub rváčů a BBC televizní seriál Modrá planeta (za ten získal cenu BAFTA). Fenton zkomponoval a nahrál všechny původní Windmillské písně a připojil texty, které Sherman našel. „Většina hudebních čísel jsou typickými pro Anglii a tehdejší období,“ říká Heymanová. „Martin pochází z Ameriky a jeho základem je muzikálové divadlo. Je to jeho vášeň, takže to byl pro něj ohromný zážitek...“

Nahota

„V 50. letech, když jsem byl mladý, jste nemohli nikde vidět obrázky nahých žen, kromě časopisu nazvaného Health and Efficiency (Zdraví a zdatnost),“ říká Stephen Frears. Stephen zvažoval svůj postoj k tématu příběhu – veřejné nahotě. „Téma nahoty je pro mne trochu lechtivé – ačkoliv jsme věděli celou dobu, jak byl Windmill v té době, kterou zobrazujeme, čistý a slušný.“ Téma nahoty zaznamenalo veliký zájem; Norma říká: „Tolik herců na place nebylo nikdy, včetně Willa Younga. Byly tam mladé dívky, které se pro Stephena svlékaly. Musely důvěřovat jeho, jeho filmu a tomu, co tím chtěl říci. Žádný z fotografů z placu nezmizel; žádný nezradil důvěru dívek. Stali jsem se skutečně jednou velkou rodinou.“ Frears zjistil, že se určitým způsobem sám ztotožňuje s Van Dammem. „Prostě jsem přišel na to, že to byl on, kdo přesvědčil dívky, aby se svlékly, a to samé jsem nyní dělal i já. Řekl jsem Bobovi: Nutím tyto dívky se svléknout, takže Van Damm musí být do jisté míry jako já.“ Hoskins má sám ve filmu krátkou nahou scénu, kde Van Damm, Bertie a další muži v zákulisí ze sebe stáhnout všechno oblečení během zkoušky, když Maureen trvá na tom, že není fair, aby byla nahá pouze skupinka dívek. „Měl jsem ve filmu problém s mojí nahotou? Samozřejmě! Necítil jsem se v tom příliš dobře, ale všichni ostatní to museli také udělat.“ Aby vyvolali tvůrci ten šok z nahoty na jevišti z 30. let, odvolává se Heymanová na móresy anglické společnosti; dokonce i v pozdějších letech. „Do 60. let žila Anglie v sešněrovaných viktoriánských móresech. Kniha DHG Lawrence nazvaná Lady Chatterley’s Lover nebyl dosud publikována. Dokonce v roce 1961 byla divadelní režisérka Joan Littlewood zavřena, protože jeden muž v její hře se prošel přes jeviště a držel kus prkna nevhodným, vulgárním způsobem,“ říká. „Musel to být v té době neuvěřitelný šok,“ říká Dench. „Zároveň to bylo celkem umělecké a pro mladé muže, kteří přicházeli do Windmill, to muselo být fantastické.“

Původní Windmillská děvčata

Film představuje podmanivou část společenské historie. Lady Hendersonová byla lidumil, zapojená do vlivné společnosti a uměleckých institucí. „V příběhu toto popisujeme krátce, ve scéně, kde se lady Hendersonová přidá k výborové schůzi, aby pomohla svobodným matkám,“ říká Heymanová. Aby získali tvůrci neocenitelné informace z první ruky a pohled do éry Windmill, pozvali na natáčení některé z původních Windmillských dívek. Většině z nich je 70 – 80 let a jsou mezi nimi Linda Carroll, Charmian Innes a Doris Barry, které je nyní 92 let. Doris byla ve Windmillu v letech 1940 – 42. „Lady Hendersonová byla výraznou dámou, velmi mateřská ke všem svým dívkám,“ říká Barry. „Byla to velmi dobrá revue show a my byly známy jako podpora hvězd. Ze začátku tam nebyla žádná nahota. Ta přišla později.“ Barry si pamatuje, jak Van Damma svolal schůzi, aby dívkám oznámil, že budou na jevišti nahé. „On byl velmi přesvědčivý gentleman. Řekl, že to bude krásné, jako umění, nevulgární. Říkal, že byste mohli jít do Národní Galerie a prohlédnout si překrásné obrazy stejné jako jsou tyto skupinky, tak proč by běžný muž z ulice nemohl také shlédnout krásu. A všechny ty nahé dívky byly nádherné. Já jsem zpívala píseň s „živým obrazem“ za mnou. Zvykla jsem si na to, nikdy jsem o nich neuvažovala jako o nahých.“ Dench přiznává, že první setkání s několika skutečnými Windmillskými dívkami, od kterých se hodně naučila o postavě lady Hendersonové, bylo nádherné. „Vypadaly velice dobře. Jedna z nich mi řekla, že se provdala a lady Hendersonová jí koupila svatební šaty – bylo to v době přídělů a kupónů. Neobyčejný příběh.“ O setkání skutečnými Windmillskými dívkami Frears říká: „Zeptal jsem se jich: ‚Proč jste souhlasili s tím, že se svléknete?‘ Jedna žena, která byla tanečnicí, mi řekla: ‚Když nám byla nahota představena, po půli dne jsme byly všechny tak znuděné a pomatené, že jsme to prostě udělaly.‘ A já mimoděk řekl: ‚Nebyly jste využity?‘ Ale nebyl pro to žádný důvod. Zdálo se, že se s nimi zacházelo velmi dobře. Ženy jsou v těchto záležitostech extrémně citlivé.“

zdroj: SPI