Šarlotina pavučinka (2006) - Info ze zákulisí

O FILMU

“Když si dítě přečte tuhle knížku, stane se jeho úvodem do koloběhu života,” říká Dakota Fanning, která v celovečerní hrané adaptaci Šarlotiny pavučinky ztvárnila hlavní roli. “V té knize i filmu je mnoho různých poselství. Cítila jsem se poctěná, že jsem mohla přivést Fern k životu.“

„Pamatuji si to vydání v tvrdých deskách, které jsem měla doma, na obálce byli vyrytí Fern s Wilburem,“ říká Julia Roberts, která propůjčila hlas pavoučí slečně Šarlotě, jenž zachrání Wilburův život. „Je to klasický příběh a já jsem moc ráda, že jej mohu tímhle způsobem představit nové generaci.“

Cesta tohoto oblíbeného příběhu na stříbrné plátno začala v době, kdy producent Jordan Kerner, který má na kontě takové hity jako Smažená zelená rajčata, Šampióni, Král džungle či Inspektor Gadget, četl knihu E.B. Whitea svým malým dcerám. Knihu mu v dětství čítala také jeho maminka a on na ni s láskou vzpomínal.

„Jedna z mých dcer se mě zeptala: ‚Proč Fern Wilbura na trhu opustí, když ještě neví, jestli mu nehrozí nějaké nebezpečí?‘“ vzpomíná Kerner. „A tehdy jsem si uvědomil, že tenhle film musí vzniknout. Všechny ty otázky, které se nám honily hlavou, když nám byly tři nebo čtyři roky – otázky života a smrti, jak dlouho budeme žít a co se stane s těmi, které máme rádi – s námi zůstávají a postupem času, jak člověk stárne a má vlastní děti, se ještě zintenzivňují.“

Kerner napsal spolu s vedoucím výroby a vedoucím produkce společnosti Kerner Entertainment 28stránkový nástin děje. Při jeho sepisování se nechali inspirovat nejen samotnou knihou, ale také životem E.B. Whitea: „Ve filmu je spousta odkazů na jeho život. Hodně dialogů navíc tvoří jeho autentické věty,“ říká Kerner, který se s Neesanem ponořil do archivů Cornell University, kde E.B. White získal titul a kde jsou dodnes uloženy jeho práce a různé osobní materiály.

Filmaři do děje zakomponovali několik změn, z nichž se jedna nachází na samotném začátku filmu. White během psaní knihy sestavil celkem osm pracovních verzí, přičemž v té finální se rozhodl otevřít děj ránem, které následuje po narození prasátek. Fern se svou maminkou prostírá stůl na snídani a ptá se: „Kam jde táta s tou sekerou?“

Filmaři se však rozhodli použít úvod, který se nacházel v jedné z pracovních verzí, protože měl dramatičtější pojetí a lépe tak vyhovoval povaze filmového vyprávění: tatínek Fern John Arable je ve stodole a vidí, že jeho prase porodilo a že prasátek je více, než dokáže jejich matka uživit. Hluk probudí také Fern, která hned běží do stodoly. Když spatří, jak její tatínek třímá sekeru, přemluví jej, aby Wilbura – nejmenší z prasátek – nechal žít.

Když měli hotový námět, začali se filmaři poohlížet po nadaném scénáristovi, který by dokázal na plátno věrně přenést atmosféru knižní předlohy. Kerner byl velkým obdivovatelem scénáristky Susannah Grant, která byla nominována na Oscara za snímek Erin Brockovich, proto se rozhodl, že tuto roli svěří jí. Obrátil se také na Karey Kirkpatricka, který pracoval na filmech jako Slepičí úlet, Jakub a obří broskev nebo Za plotem, aby postavám dodal výraznější charakterové rysy a také humornou stránku.

„Věděli jsme, že ten humor nemůže odkazovat na nějaké současné popkulturní dění, ale chtěli jsme, aby byl chytrý. Museli jsme zaujmout malé děti a zároveň zachovat tu míru sofistikovanosti, jakou do románu vložil White,“ říká režisér Gary Winick. „Karey má na tohle úžasný talent.“

Kerner i studio chtěli tento román, který byl do filmové podoby převeden naposledy v roce 1973, zpracovat moderním a svěžím způsobem. Poohlíželi se po nezávislém režisérovi, který by mu dokázal propůjčit určitou dávku sentimentu, ale zároveň jej neučinil sentimentálním. Chtěli také někoho, kdo by dokázal přenést na plátno skvělý humor a emoce, kterými je scénář prostoupen.

Rozhodnutí přišlo v roce 2004, kdy se Kerner dostavil na projekci filmu Přes noc třicítkou, v němž se jeho režisérovi Garymu Winickovi podařilo umně vyvážit spoustu komplikovaných prvků. Tehdy Kerner usoudil, že Winick je pro Šarlotinu pavučinku ideální volbou.

Winick začal svou kariéru jako nezávislý filmař a s producentem a právníkem Johnem Slossem založil v roce 1999 společnost InDigEnt (zkratka z Independent Digital Entertainment). Při jejím zakládání se nechali inspirovat dánským hnutím Dogma 95 a tvorbou filmaře Johna Cassavetese.

Přestože byla Šarlotina pavučinka z hlediska místa, kde se odehrává, a velikosti produkce na míle vzdálená Winickovým předchozím režijním počinům, povaha příběhu mu naopak výrazně hrála do karet. „Když jsem tu knížku vzal do ruky a znova si ji přečetl – poprvé od dětství – věděl jsem, že se na tomhle projektu chci podílet,“ říká Winick. „Je to velkolepý film, ale zároveň malý a intimní příběh.“

Winick podotýká, že respekt vůči emocionálnímu pojetí předlohy se odráží nejen ve scénáři, ale také ve způsobu, jakým vznikl výsledný film. Většina zvířat totiž nevznikla pomocí digitální animace – jedná se o skutečná zvířata, která výtvarníci v postprodukci pouze obdařili schopností mluvit.

Šarlotina pavučinka využívá nejmodernějších technologií v oblasti vizuálních efektů, bez nichž by hraná adaptace tohoto příběhu nikdy nemohla vzniknout. Některé sekvence by bez jejího přispění vůbec nemohly přijít k životu: například ta, v níž kamera následuje Templetona skrze krysí díru do jeho nory.

Hlavní roli farmářské holčičky Fern Arable, která Wilburovi zachrání v den jeho narození život, si zahrála Dakota Fanning. „Dakotu jsme považovali za naši hlavní herečku už od samotného začátku,“ říká Kerner, který podotýká, že talentovaná dívka byla první a jedinou kandidátkou na tuto roli.

„Dakota kombinuje rozumný pohled na věci okolo s dětským nadšením,“ pokračuje producent. „Vyzařuje z ní moudrost, citlivost a životní zkušenost, ale zároveň umí běhat okolo, smát se, hrát si a být tou normální dvanáctiletou holkou.“

Když to začalo vypadat, že její závazek účinkovat v jiném filmu – Válce světů Stevena Spielberga – ohrozí možnost, aby se podílela také na Šarlotině pavučince, filmaři se se souhlasem studia rozhodli film odložit. „Ona v tom chtěla hrát a my jsme chtěli, aby v tom hrála,“ říká Gary Winick. „Za to čekání to stálo. Dakota je zkrátka úžasná holka.“

Také samotná Fanning měla velkou radost, že mohla svou oblíbenou postavu z milované knihy navzdory časovým kolizím ztvárnit. Role Fern, která má silnou vůli a „zrovna začala vyrůstat“ ji přitahovala. „Na začátku je to pěkná divoška, ale když najde Wilbura, probudí se v ní mateřské a opatrovnické city. A pak, když nadejde ten správný okamžik, ho přinese do stodoly a dá mu trochu volnosti, nechá ho vyrůstat, stejně jako dali rodiče volnost a prostor pro vývoj jí samotné.“

12letá Fanning mateřské pudy své filmové hrdinky dokonale chápe: „Je mi úplně jasné, že kdybych měla psa nebo prasátko nebo kočku, tak bych je pořád oblékala do nějakých šatiček a vozila je v kočárku,“ směje se mladá herečka. „Fern je stejně jako já velice mateřsky založená.“

V dalších rolích filmu se představí Kevin Anderson, který si zahrál tatínka Fern Johna Arablea, a Essie Davis, která ztvárnila její maminku. Gary Basaraba a Siobhan Fallon si zahráli Homera a Edith Zuckermanovy – sousedy Arableových, v jejichž stodole žije Wilbur s ostatními zvířátky. Nate Mooney se zhostil role Lurveyho a Dr. Doriana ztvárnil Beau Bridges.

NATÁČENÍ V AUSTRÁLII

Natáčení Šarlotiny pavučinky bylo velmi rozsáhlé a komplikované. „Byl to extrémně komplexní film, protože spojuje mnoho různých prvků – živé herce ve skutečném prostředí, animatronické efekty, děti, kaskadérské kousky a digitální animaci. V některých chvílích dokonce všechno tohle najednou,“ vysvětluje Jordan Kerner.

Vzhledem k časovému rozvrhu natáčení se filmaři rozhodli hledat vhodné lokace v Austrálii – její rozmanitá krajina mohla ve filmu představovat měnící se roční období. Kromě toho je tento region – pokud bereme v potaz Austrálii i Nový Zéland – domovem mnoha talentovaných filmařů, kteří pracovali na takových projektech, jako byla trilogie Pán prstenů, film Letopisy Narnie či starší snímek Babe.

Jejich cílem bylo nalézt prostředí, které by se podobalo krajině amerického státu Maine. S tímto záměrem nakonec uspěli v australském městě Victoria. Farmy Arableových a Zuckermanových byly spolu s budovami, které je ve filmu obklopují, postaveny v Greensdale a prostředí studiových scén vzniklo v Melbourne. Scény z trhu filmaři natočili na rozlehlém kriketovém hřišti v Heidelbergu. Štáb tvořila spousta talentovaných filmařů včetně kameramana Seamuse McGarveyho, návrhářky kostýmů Rity Ryack, střihaček Susan Littenberg a Sabriny Plisco a hlavního výtvarníka Stuarta Wurtzela.

Wurtzel, který byl nominován na Oscara za film Hana a její sestry, navrhnul celou řadu budov včetně domu Arableových, domu a farmy Zuckermanových, udírny a dalších stavení, která patří k farmě. Vzhledem k častým změnám počasí musela být produkce neustále připravena na přesun z exteriérů do studia, kde by natáčela jiné scény. I z tohoto důvodu postavil Wurtzel ve studiu v Melbourne a v exteriéru v Greendale dvě zcela identické stodoly.

Filmaři se snažili zachytit vizuální atmosféru, která by se dala nejlépe charakterizovat jako nadčasová s nádechem nostalgie. „Byl to takový kompromis mezi současností a rokem 1952,“ říká Jordan Kerner. „Dnešní farmářské komunity se příliš neliší od těch, které existovaly před desítkami let. Mění se snad jen oblečení a auta.“

Filmaři se nechali inspirovat fotografiemi současného amerického fotografa Williama Egglestona a jeho způsobem použití barevných odstínů. Dalším vizuálním vodítkem jim byly oblíbené ilustrace Gartha Williamse a charakteristiky postav z pera E.B. Whitea. Aby vzdal Williamsovým ikonickým malbám hold, pokusil se je Winick se svým týmem přenést v co nejvěrnější podobě na stříbrné plátno.

„Všechny složky produkce – návrhářky kostýmů, výtvarnici, kameraman – se snažily co nejvíce přiblížit tomu, co je v knize. Šlo o každou rekvizitu, každý kostým, každou barvu,“ říká Winick. „Dělali jsme všechno pro to, aby výsledek našeho snažení vizuálně korespondoval s knihou.“

Přestože je Winick zapřísáhlý měšťák, který viděl poprvé živé prase až jako dospělý, vypěstoval si během natáčení k růžovým stvořením velmi pozitivní vztah. Wilbur je v téměř každé scéně filmu a Winick věděl, že scény de facto stojí na schopnostech cvičitelů zvířat. „Začal jsem si uvědomovat, že bez těch chlápků žádný film nenatočíme,“ přiznává režisér. „To oni jsou jeho opravdovými hvězdami.“

„Je na tom fajn, že zvířata nikdy nevědí, jestli natáčejí tklivou sekvenci nebo laškovné dovádění v bahně,“ dodává. „A pokaždé mají tentýž kostým, takže jsme při natáčení mohli hodně přeskakovat z jednoho místa na druhé.“

Hlavními cvičiteli byli Larry Madrid a Larry Payne ze společnosti Birds and Animals Unlimited, která se starala o všechna zvířata na place – čuníky, krávy, husy, ovce a koně. Každý den bylo na place jedenáct zvířat, každé se svým osobním cvičitelem.

„Věděli jsme, že zvířata budou hrát při natáčení velkou roli, ale i tak mě překvapilo, jak obrovské množství práce to obnášelo,“ říká Winick. Austrálie má velmi přísná dovozní omezení, která vyžadují u živého dobytka šestiměsíční karanténu, takže filmaři nemohli dovézt žádná prasata, s nimiž už pracovali – museli začít úplně od nuly s čuníky, kteří se narodili v Austrálii.

Vzhledem k tomu, že každé prase zvládne pouze jeden trik a přibírá na váze rychlostí půl kila za den, museli mít cvičitelé každý den k dispozici celkem 25 čuníků, aby měli pokryty všechny potřebné triky. Wilbura ve filmu hraje dohromady 47 různých prasátek.

Co se týče ostatních zvířat, Winick pouze s úsměvem kroutí hlavou: „Dokážeme létat na Měsíc, ale neumíme upoutat pozornost krávy – ani křikem, praskáním balónků a máváním vším možným.“

Přestože to nebylo jednoduché, s pomocí prvotřídního štábu a hereckého obsazení se Winickovi podařilo hlavní část natáčení zdárně dokončit. Vzhledem k tomu, že film vyžadoval prasata různého věku – a protože počasí často nekorespondovalo se scénou, která byla v plánu – musel velmi kreativně přesouvat natáčení jednotlivých částí. „Myslím, že první scénu se nám podařilo poskládat po 30 nebo 40 dnech natáčení. Bylo tam zkrátka příliš mnoho dílků,“ říká režisér. „Pořád jsme si s Dakotou říkali: Je to Šarlotina pavučinka, takovou šanci člověk dostane jen jednou za život… Musíme držet při sobě a společně to dokážeme.“

Hlavní část natáčení však byla pouhým začátkem. Po nasnímání všech scén se materiálu chopila skupina talentovaných počítačových animátorů, pod jejichž rukama začala zvířata mluvit, pavouci začali příst spletité pavučiny a podobně. Pro Garyho Winicka to byl úplně jiný svět. „Šarlota měří napříč asi 6 centimetrů. Kůň Ike má přes metr. Dostat je do jednoho záběru se správnou perspektivou nebylo jednoduché,“ přiznává režisér. „Bylo důležité ovládnout vyprávění ve zvířecím i lidském světě a plynule je proplést a vyvážit.“

Roli vedoucího speciálních efektů u filmu zastal John Berton Jr. „Na tuhle pozici jsme potřebovali někoho, kdo se podílel na filmech s velkým množstvím plně trojrozměrných digitálně animovaných postav, které musely vyjadřovat nějaké myšlenky a emoce,“ říká Jordan Kerner. „Narazili jsme na Johna, který ty emoce chápe a umí je zprostředkovat pomocí těch miliard pixelů. Dokáže vzít to, co mu dodám já s Garym a vedoucí těch pěti společností na vizuální efekty, se kterými spolupracujeme, a dát to všechno dohromady.“

Z pohledu Kernera šlo vlastně o dva filmy: „Nejdříve jsme natočili jeden film s těmi skvělými skutečnými herci. A pak jsme udělali druhý, který přidal počítačovou grafiku, pozměnil zvířatům obličeje, rozhýbal jim oči a naučil je mluvit a vyjadřovat emoce pomocí mimiky. A pak už jsme jen doufali, že se plynule spojí s tím prvním.“

„Šarlotina pavučinka byla první ‚opravdová‘ knížka, kterou jsem kdy četl – první, v níž bylo více textu než obrázků,“ říká Berton a vysvětluje, že v minulosti bylo možné tento příběh odvyprávět výhradně pomocí animace. „Během posledních 15 let jsme však vyvinuli tak pokročilé technologie, že jej lze nyní zpracovat i do podoby hraného filmu.“

V rámci tohoto projektu spojilo síly pět významných hráčů na poli filmových vizuálních efektů: vizuální mág Phil Tippett ze San Francisca, studio Rhythm and Hues v Los Angeles a australská studia Fuel International, Digital Pictures a Rising Sun. Díky programu Cine Sync, který vyvinuli lidé z Rising Sun, pak mohli Winick s Kernerem bez problémů koordinovat práci na vizuálních efektech se všemi lidmi, kteří s nimi měli něco do činění, přestože od sebe byli vzdáleni tisíce kilometrů.

„Nemůžu se dočkat té chvíle, kdy už se na Šarlotinu pavučinku budou moci jít všichni podívat,“ říká Dakota Fanning, „protože je to film, který bude blízký lidem všech věkových kategorií a všichni si ho budou moct užít.“

Jordan Kerner si nepřeje nic menšího než to, aby diváci cítili, že díky tomuto filmu prošli proměnou – stejně jako proměnila Šarlota dvorek u stodoly. „Skvělá knižní klasika si zaslouží i skvělý film.“

zdroj: Bontonfilm