Rytíři nebes (2006) - Info ze zákulisí

Příběh

Píše se rok 1916 a v Evropě už druhý rok zuří První světová válka. Spojenecká vojska britské a francouzské armády na Západní frontě jsou uvězněna v bezvýchodné situaci stagnující zákopové války s Německem, v níž denně umírají další stovky vojáků. Spojené státy americké zachovávají tvrdošíjně neutralitu a politiku izolacionismu s odůvodněním, ať si Evropané své mocenské konflikty vyřeší sami. Byli tu však i tací, kteří neváhali a vydali se do Evropy na pomoc Spojencům coby dobrovolní řidiči vozů sanitních jednotek a členové Francouzské cizinecké legie. Netrvalo dlouho a několik Američanů z řad těchto dobrovolníků vytvořilo vlastní eskadru, která měla čelit modernějším německým letounům a pomoci tak Spojencům v jejich válečném úsilí. Příběh snímku Rytíři nebes je zasazen právě do tohoto dobového kontextu.

Texaský rodák Blaine Rawlings (James Franco) přijde o rodinný ranč a novou budoucnost pro sebe vidí v úloze vojenského zpravodaje. Jako takový začne přinášet informace o hrdinském počínání eskadry. Higgins (Christien Anholt), člen Francouzské cizinecké legie, přestoupí k eskadře od sanitní jednotky. Dalším členem se stává rodák z Nebrasky William Jensen (Philip Winchester), syn důstojníka jezdectva americké armády, který se, pod tlakem svého zámožného a vlivného otce, v řadách eskadry snaží dostát rodinné tradici vojenské služby. Eddie Beagle (David Ellison), arogantní podrazák, se tak zase, coby poněkud nešťastná postava příběhu, snaží uniknout vlastní minulosti. Eugene Skinner (Abdul Salis), černý Američan, který byl nucen opustit svoji vlast, chce v řadách eskadry bránit Francii, zemi, jenž projevila toleranci, když mu umožnila účastnit se boxerských zápasů a získat titul šampióna, zatímco v Americe by mu nikdy nebylo povoleno stát se pilotem. Eugene Skinner byl vůbec první afro-američan v historii, který se stal vojenským pilotem.

V průběhu prvních týdnů výcviku se Rawlings setkává s velitelem eskadry Reedem Cassidym (Martin Henderson), který je v pouhých osmadvaceti letech ostříleným vojenským pilotem. Cassidy se tak už mnohokrát střetl tváří v tvář nebezpečí, které představuje tento nový způsob vojenského střetu ve vzduchu. Proto také dobře ví, že z mladých dobrovolníků přežije jen hrstka. Díky svým leteckým a bojovým zkušenostem je Cassidy nepopiratelně pilotní jedničkou celé eskadry a jako takový si získá patřičný respekt. Ze stejného důvodu představuje Cassidy pro své podřízené také velkou záhadu; génia, který zažil už mnoho a dokáže se tak v boji i v životě vyrovnat snad s každou překážkou. Svým zkušenostem však obětoval vlastní nevinnost. V rámci příprav na svůj první vzdušný střet podstupují Američané důkladný výcvik za asistence francouzských bojových pilotů, jimž velí kapitán Georges Thenault (Jean Reno). Mladí dobrovolníci se tak učí pilotovat poslední model francouzského dvojplošníku (typ Nieuport 17) a zároveň si začínají uvědomovat palčivost celé situace: předpokládaná délka pilotova života v této válce je totiž pouze nějakých tři až šest týdnů. Zjišťují, že vlastně bojují proti přesile daleko lépe vyzbrojené vojenské mocnosti (německé letouny typu Fokker). Dokonce nemají povolené ani padáky, protože armáda si cení více svých leteckých strojů než životů těch, kteří je pilotují.

Netrvá dlouho a mladí letci se účastní skutečného boje, jehož hrůznou a ničivou podobu si však nikdo z nich dosud nedokázal doopravdy představit. Neustálý tlak a vědomí blízkosti smrti jsou navíc den co den zesilovány rostoucím počtem nových náhrobků, které postupně zaplňují hřbitov eskadry.

V čase mezi jednotlivými bitvami se Rawlings seznamuje s mladou francouzskou Lucienne D`Arcy (Jennifer Decker), jenž žije v nedalekém městě společně se svou neteří a synovci, kteří ve válce ztratili rodiče. V její blízkosti zažívá Rawlings krátké a tak cenné okamžiky skutečného štěstí a prchavé naděje. Z počáteční náklonnosti se záhy zrodí láska. A právě s Lucienne, jejíž rodinu tak tragicky poznamenala válka, si Rawlings poprvé skutečně uvědomuje, jak vysokou daň musejí tito lidé ve válce zaplatit. Válečné peklo však milence brzy dostihne a Rawlings se musí se svojí láskou opět rozloučit.

Jedna bitva končí, ale Rawlingse a mladé letce, kteří přežili, čekají další nelítostné vzdušné souboje. Právě v těchto okamžicích si všichni uvědomují, že, aby přežili v tomto pekle, kde lidé denně umírají, musejí ze sebe setřást strach a čelit nepříteli. Veškerý idealismus a touha po dobrodružství velice brzy ustupují jediné myšlence: zůstat na živu, a pomoci přežít také svým druhům a svým blízkým.

První světová válka a ve filmu

„Válka, která měla ukončit všechny další války“ na filmovém plátně

Když producent Dean Devlin (Den nezávislosti, Godzilla, Patriot) poprvé četl scénář Rytířů nebes, uvědomil si, že žádný filmový tvůrce dosud nedokázal podat patřičný obraz První světové války, který by v pravém světle ukázal ty, jež se jí zúčastnili jako piloti bojových letadel. „V žádném filmovém zpracování jsem neviděl onen šílený chaos, který tito muži ve vzduchu skutečně zažívali,“ tvrdí Devlin. „Vím, že v současné době, s použitím nejmodernějšího vybavení a zvláštních efektů, jsme toho schopni. Dokážeme rekonstruovat události z doby minulé. Jsme schopni ukázat, co se v té době doopravdy odehrávalo a jak dané události vnímali tito výjimečně stateční mladí muži.“

Narozdíl od Druhé světové války byla První světová válka filmaři, dokumentaristy i spisovateli dlouho opomíjena. Téměř zcela mimo jejich zájem se potom nacházely právě ony do své doby nebývalé letecké souboje. Vezměme si například úspěšné komixové příběhy autora Charlese Schulze s názvem „Peanuts“. Komix, který si dodnes dokázal udržet tradici započatou už v padesátých letech minulého století, v jedné ze svých epizod představil hlavního hrdinu Snoopyho, populární černobílou postavičku svérázného psa, jak si sám sebe představuje coby pilota legendární Lafayettovy eskadry. Schulzovo zobrazení daného tématu ovšem v tomto případě tvoří jednu z mála výjimek. Je totiž třeba si uvědomit, že převážnou většinu informací o vůbec prvních bojových pilotech na světě mohou čtenáři a diváci získat jen z hrstky knih a několika málo filmů... a ty byly ke všemu do jednoho natočeny už před desítkami let.

Vedoucí výroby Phillip Goldfarb k tomu dodává: „Už několik generací nemělo dosud nikdy možnost spatřit tyto stroje ve vzduchu. Co se mně týče, dokážu si z leteckých filmů o období První světové války vybavit pouze Blue Max (r. John Guillermin, 1966) a The Red Baron (aka Von Richthofen and Brown, r. Roger Corman, 1971 ) ...a to už je opravdu hodně dávno.“

Ve skutečnosti uběhlo více než 75 let od doby, kdy vysokorozpočtové filmy zobrazovaly neobyčejné osudy pilotů Lafayettovy eskadry. První snímek, který tak učinil, Wings (r. William A. Wellman,1927), se uváděl nepřetržitě po dva roky a následně získal ocenění Americké filmové akademie v kategorii Nejlepší film udílené tehdy v roce 1929 vůbec poprvé v historii. V jednom roce pak s nemenším úspěchem následovaly The Dawn Patrol (1930) Howarda Hawkse a Hughesovi Pekelní andělé (Hell`s Angels, 1930). (Je zajímavé, že všechny tři zmíněné snímky, stejně jako nejnovější Rytíře nebes, natočili režiséři, kteří byli sami zkušenými piloty.)

„S výjimkou Příliš dlouhých zásnub (Un long dimanche de fiançailles, r. Jean-Pierre Jeunet, 2004) a přes dvacet let starého australského snímku Gallipoli (r. Peter Weir, 1981), jež se oba ke všemu soustředí na zákopovou válku, neobjevil se v současné - moderní - kinematografii žádný film, který by zobrazoval První světovou válku,“ poznamenává producent Dean Devlin. „Po dlouhá desetiletí jsme neviděli nic, co by ukazovalo tehdejší letecké souboje. Jedním z důvodů, proč žádné další takové snímky nevznikly, je myslím skutečnost, že tato letadla už dlouhou dobu fakticky neexistují. A technologie, která umožňuje zobrazit ve filmu letecké bitvy První světové války, existuje teprve krátkou dobu.“

Devlin také říká, že první režisér, který ho během čtení scénáře Rytířů nebes okamžitě napadl, byl jeho dlouholetý přítel, Oscarem oceněný producent, herec a režisér v jedné osobě, Tony Bill. Devlin totiž o Billovi věděl, že je zkušeným akrobatickým letcem a pilotní průkaz vlastní už od svých čtrnácti let. Billa navíc znal jako člověka, který se o První světovou válku dlouhá léta intenzivně zajímá a vlastní jednu z největších osobních sbírek knih tomto tématu na světě. Režisér Tony Bill tak například poznamenává: „V době, kdy vypukla první světová válka, většina lidí v životě letadlo ani neviděla. Lidé si sotva zvykli na automobily, ovšem jen málokdo nějaký řídil, natož pak letadlo. Akrobatické letectví se období před První světovou válkou teprve začínalo rozvíjet. Za První světové války se z letadel rychle staly zásadní prostředky mobility své doby. Stroje neměly kabinu, ani nic, co by bezpečně oddělovalo jednotlivé části (například motor a nádrž od sedadla pilota). Neměly ani padáky. Sebemenší jiskra znamenala téměř jistou smrt. Byly to v podstatě hořlavé létající terče.“

„Rytíři nebes“

Na rozdíl od moderní války, se v leteckých soubojích za První světové války se ještě stále uplatňovala jistá zdvořilostní pravidla a zásady; historikové proto označují boje v oblacích jako „poslední džentlmenskou válku“. Režisér Bill dále vysvětluje: „Ve vzduchu měl člověk pocit, jakoby ta příšerná špína a bolest a utrpení, dole na zemi, vůbec neexistovaly.“ Tento zásadní kontrast byl částečně zapříčiněn určitými charakteristickými vlastnostmi mužů, kteří se v té době stávali piloty. Pocházeli totiž více méně z řad tehdejší elity. Mnozí z těchto mladých dobrovolníků měli dobré vzdělání, aristokratický původ a nebo se, jako v případě některých členů Lafayettovy eskadry, jednalo o absolventy Ivy League (prestižní americké atletické školy). S postupným vývojem letecké taktiky odkazoval tento nový způsob vojenského střetu stále častěji k středověkým rytířským soubojům – střet dvou protivníků v oblacích tak odpovídal souboji dvou rytířů na koni. Válečným pilotům se také velice brzy začalo říkat „Rytíři nebes“.

„První světová válka představovala v tomto smyslu poslední válečný konflikt, kde, kde mezi vojáky (piloty) v boji ještě existovala přímá vazba,“ poznamenává vedoucí výroby Goldfarb. „Člověk byl tak blízko, že v souboji (leteckém souboji) hleděl svému protivníkovi přímo do obličeje. Řada pilotů vyprávěla své zážitky z bitvy, kdy vystřelili na nepřítele a jeho krev jim doslova postříkala krycí sklo i obličej. Podobný pocit osobní blízkosti v boji muže proti muži se už později v žádném vojenském střetu neopakoval.“

Skuteční lidé ve skutečné válce

Skutečné Lafayettově eskadře velel francouzský kapitán Georges Thenault, jenž měl k dispozici hrstku amerických dobrovolníků. K původním osmi se brzy připojili další. Tato skupina 38 mužů potom vytvořila jádro eskadry. Mezi nejznámější jména patří James Norman Hall (spoluautor slavného románu Vzpoura na lodi Bounty), legendární Frank Luke a Raoul Lufbery (Francouz narozený v Americe, který se stal pilotní jedničkou eskadry). Původní Lafayettova eskadra se nakonec rozrostla do tzv. Lafayette Flying Corps. Jednotka pak čítala kolem 265 mladých Američanů sloužících jako piloti na Západní frontě. Tvůrci filmu Rytíři nebes se zaměřili na skupinu těch z nich, kteří zde působili v rozmezí let 1916 až 1918. Scénář kombinuje několik skutečných postav a vypráví tak příběh o jedinečné a charakterově různorodé skupině hrdinů. „Všichni byli velmi mladí a v mnoha směrech dosud nepoznamenaní životem,“ říká režisér Tony Bill.

Všechny postavy Rytířů nebes se zakládají na osobnostech skutečných pilotů Lafayettovy eskadry a vojenského letectva. Tito mladí muži byli do jednoho dobrovolníci, pocházeli z různých koutů Spojených států a každý z jiného společenského zázemí. Osudy těch nejznámějších a nejproslulejších z nich se stali inspirací autorům dobového snímku.

Blaine Rawlings (James Franco)

Frank Luke, jenž posloužil jako předloha pro postavu Blainea Rawlingse, patří k těm nejosobitějším pilotům a jeho legendární osudy se už staly námětem pro řadu knih. Už za svého krátkého života (zemřel v 21 letech) byl v tisku oslavován jako proslulý „Lovec balónů“ („The Arizona Balloon Buster“), což odkazovalo na jeho odhodlané a odvážné útoky na ty nejobtížnější cíle: vysoce střežené německé armádní průzkumné balóny. To se mu však také 29.9. 1918 stalo osudným. Oproti rozkazům nasedl do svého stíhacího letounu SPAD XIII a bez povolení s ním odletěl na frontu. Sestřelil tři průzkumné balóny, ale sám byl zraněn protiletadlovým kulometem, jeho stroj byl poškozen a nezbývalo dost paliva. Nezbývalo mu proto, než přistát na nepřátelském území. Obklíčen, vytáhl Luke zbraň a než byl sám zabit, stihl zastřelit nebo zranit několik německých vojáků. Poručík Frank Luke obdržel za své zásluhy kromě jiných i posmrtně udělenou Čestnou medaili Kongresu (Congressional Medal of Honour, nejvyšší vojenské vyznamenání, které uděluje prezident Spojených států) a za První světové války proslul jako „druhé eso v oboru“ (prvním z Američanů, co do počtu sestřelených letadel, byl Eddie Rickenbacker, který na Lukovu adresu pronesl, že „ani proslulý německý pilot Manfred von Richthofen si nezískal takové uznání a slávu“). Luke ztělesňoval typ opovážlivého a nedisciplinovaného pilota bojového letadla. Pro venkovského kluka z Arizony byly zbraně součástí života a když se připojil k eskadře, patřil proto jednoznačně k nejlepším střelcům. Jeho tichý idealismus a rozhodnost tak byly tou správnou předlohou pro charakter hlavního hrdiny příběhu. (Letecká základna Luke Air Force Base západně od Phoenixu je tak pojmenována na jeho počest.)

Eugene Skinner (Abdul Salis)

Postava Eugena Skinnera má ze všech ostatních „Rytířů nebes“ nejblíže ke skutečné historické postavě, jež se stala její předlohou. Eugene Bullard se narodil v městečku Columbus ve státě Georgia a jeho otec býval otrokem. V mládí Eugene uprchl na lodi do Skotska před důsledky rasové diskriminace. Ve Velké Británii si vydělával na živobytí jako boxer. Při výletu do Paříže se tam rozhodl zůstat a jakmile propukla První světová válka, vstoupil Bullard do Francouzské cizinecké legie. Než se v roce 1917 připojil k Lafayettově eskadře, byl už v bojích u Verdunu dvakrát zraněn a následně vyznamenán francouzským válečným křížem (Croix de Guerre). V řadách eskadry se zúčastnil asi dvaceti leteckých akcí a předpokládá se, že sestřelil dvě nepřátelská letadla. Bullard tak proslul jako první afro-americký bojový pilot v dějinách.

Bullard usiloval o zařazení do amerického vojenského letectva. Přesto, že prošel lékařskou zkouškou, nebyl přijat, jelikož v té době zákon zakazoval občanům černé pleti stát se armádními piloty. Po roztržce s důstojníkem byl propuštěn z Francouzského letectva a převelen zpět k pěchotě, kde zůstal až do vyhlášení příměří.

Po válce pracoval v několika pařížských nočních podnicích a posléze si založil svůj vlastní. Tehdy se také spřátelil s řadou slavných osobností té doby, například s Josephine Baker či s Louisem Armstrongem. Když vypukla Druhá světová válka, Bullard pohotově vyhověl žádosti Francouzů a přinášel jim informace o německých agentech, kteří navštěvovali jeho podnik. Po rozvodu s dcerou francouzské hraběnky byly Bullardovi svěřeny do péče jejich dvě dcery. Když se v roce 1940 válečná situace ve Francii vyhrotila, uprchl s dcerami z Paříže, ale na útěku utrpěl zranění páteře. Posléze se mu podařilo dostat z Francie a vrátit se do Spojených států. Snažil se uživit, jak to šlo (výjimečně pracoval i jako tlumočník pro Louise Armstronga), ale zranění ho výrazně omezovalo.

Bullard byl spíše cizincem ve své vlasti. Naposledy pracoval jako obsluha výtahu v Rockefellerově centru. Časy slávy, kdy byl znám pod jménem „Černá vlaštovka smrti“ byly dávno pryč. Vedle fotek slavných lidí, se kterými se Bullard kdysi přátelil, mu na zdech v harlemském bytě vyselo i všech 15 francouzských válečných vyznamenání.

Pocty a jistého zadostiučinění se mu nakonec přece dostalo. V roce 1954 jej francouzská vláda pozvala, aby se, ještě spolu s dvěma Francouzi, zúčastnil ceremoniálu u Hrobu neznámého vojína pod Vítězným obloukem. V roce 1959 se pak stal rytířem řádu Čestné legie. Poslední léta života prožil však opět v ústraní a chudobě v New Yorku a zemřel v roce 1961 na rakovinu. Byl pohřben za účasti francouzských důstojníků na hřbitově Flusching Cemetery v newyorském Queensu. V sedmdesátých letech se Bullardovy hrdinské činy z válečných let, a jeho další osudy, staly námětem knihy „Černá vlaštovka smrti“ („The Black Swallow of Death“). V roce 1994, sedmdesát sedm let po zamítnutí jeho žádosti, mu americká armáda udělila in memoriam čestné členství s hodností poručíka letectva Spojených států.

Pilotní eso eskadry a její maskot - lev

Životní ztráta a láska, jako klíčová motivace všech postav, je zdůrazněna nejen v ústřední dvojici tragických milenců, ale zásadně formuje také postavu Cassidyho (Novozélanďan Martin Henderson), pilotní eso, pro něhož autoři našli inspiraci v legendárním válečném pilotovi jménem Raoul Lufbery. Skutečný Lufbery se k eskadře připojil záhy potom, co byla založena a velel jí při jejím prvním letu za nepřátelskou linii.

„Postava Cassidyho ve filmu představuje zkušenost,“ říká režisér Bill. „Spíše než mentorem je ale Cassidy příkladem člověka, který má za sebou obtížnou životní cestu. Martin je inteligentní a vyzařuje z něj jistý druh odvahy a nespoutanosti, jeho přitažlivost vychází z jakési zdánlivé lhostejnosti k životu, to se mi líbí,“ pokračuje Bill.

Co se týče důležitého vztahu mezi Cassidym a Rawlingsem (James Franco), vidí zkušený Cassidy, podle Hendersonových slov, v mladíkovi přirozeného vůdce skupiny a tudíž svého nástupce.

Během svého působení měla Lafayettova eskadra jako maskoty dva skutečné lvy. První, pojmenovaný Whisky, byl zakoupen pouze z legrace. Druhý, Soda, byl pořízen, když se ukázalo, jak je Whisky oblíbený. Ve filmu je však tvůrci spojili do jediného lvího maskota.

O natáčení

Eskadra vzlétá...

Snahy filmařů autenticky a se smyslem pro detail rekonstruovat dobové letecké souboje představovaly vždy obtížný, nebezpečný a skoro nemožný úkol ...ovšem až doposud.

„Jedním z problémů, kteří tvůrci předchozích filmů o leteckých soubojích za První světové války nikdy nedokázali vyřešit, byla skutečná blízkost letadel ve vzduchu během bitvy. Téměř stejné množství pilotů, jaké měly na svědomí kulky, zahynulo v této válce následkem kolize s jiným letadlem. S pomocí digitální technologie dnes dokážeme zobrazit ve filmu jak skutečnou blízkost letadel, tak odvážné manévry, které piloti prováděli,“ říká Devlin.

Herci byli nuceni v letadlech trénovat, stejně jako jejich postavy. „Potom jsme je, jednoho po druhém, několikrát denně vzali nahoru a natáčeli je ve skutečném akrobatickém letadle s odklopenou kabinou, jež pilotoval náš hlavní pilot Nigel Lamb, který je osminásobným britským šampiónem v akrobatickém létání. Chtěl jsem po něm, aby s herci v kabině prováděl všechny „běžné“ manévry,“ říká režisér Bill. Ellison i ostatní herci museli také absolvovat dvoutýdenní školení v letecké navigaci, které vedl letecký instruktor Ray Hanna. Učili se i základy řízení jednoduchého letadla.

Historické repliky francouzských letadel typu Nieuport 17, které byly skutečně použity během natáčení vzdušných soubojů, byly buď zapůjčena z muzeí na Floridě a ve Velké Británii, nebo vznikly v Missouri zvlášť pro film. Dokonalé repliky se mohly pochlubit také motory, které byly celé nově vyrobeny speciálně pro tato letadla. Každé z letadel je navíc postaveno výhradně na základě původních plánů. Kromě replik letounů v životní velikosti, bylo vyrobeno i několik maket, s nimiž se natáčely některé bojové sekvence. Tvůrci filmu používali mimo to také model Bleriot (z r. 1909), 2 německé trojplošníky typu Fokker DR1, anglické stroje SE-5, Sopwith 11/2 Strutter a Bristol F.2b Fighter, z nichž každý byl v průběhu války používán pro jiné účely.

Pracovat s těmito často tak křehkými a choulostivými stroji představovalo pro štáb i herce rozhodně velkou výzvu a to v mnoha ohledech. Letadla mohla vzlétnout a přistát vždy jen za vhodných povětrnostních podmínek. Další obtíže představovala odkrytá pilotní kabina, která vystavuje pilota všem nepříjemnostem počasí a hlavně chladu ve výškách.

Bitvy v oblacích: zvláštní efekty

Zatímco skutečné bitvy byly velmi chaotické, tvůrci museli pracovat podle předem pečlivě sestavených storyboardů a choreografie jednotlivých manévrů, aby letecké bitvy mohly na plátně vůbec ožít. Hercům asistovalo šest špičkových světových akrobatických pilotů. Za pomoci kamer snímajících akci z vrtulníků a připevněných přímo na letadlech dokázali režisér Bill a kameraman Braham vtáhnout diváky přímo do centra dechberoucích leteckých soubojů.

Přestože měli tvůrci k dispozici ohromné množství kvalitních záběrů leteckých akcí, je jasné, že všechno prostě nejde natočit se skutečnými kulomety a kulkami. V této fázi přichází na řadu digitální technologie CGI, tedy Computer Generated Imagery,“ říká Devlin. Navzdory původním záměrům a pod tlakem řady omezení, týkajících se především cenných replik letadel a problémů s počasím, byly nakonec prakticky všechny záběry leteckých bitev více či méně dotvořeny s pomocí CGI.

Využití slunce: bojové letouny a kamery Genesis

Jedna z nejúčinnějších strategií, jak překvapit nepřítele, která byla v souvislosti s rozvojem letecké bojové taktiky během První světové války velice často používána, představovala využití přímého slunečního světla, které protivníkovi dočasně znemožnilo vidění. „Piloti útočili se sluncem v zádech, takže je nepřítel nemohl vidět, protože do přímého slunečního světla se nelze dívat,“ říká kameraman Braham.

Tvůrci Rytířů nebes proto hledali nejvhodnější snímací technologii, aby mohli poskytnout divákům letecké souboje v co nejširší škále možných úhlů pohledu a dosáhnout tak patřičné autenticity. Nakonec bylo rozhodnuto použít nejmodernější dostupnou digitální kameru Panavision`s Genesis High-Definition Video system. Stejná byla použita při nedávném natáčení snímků Superman se vrací a režijní novinku Mela Gibsona Apocalypto.

„Genesis je kamera, která podle mého názoru znamená do slova a do písmene konec klasického filmového materiálu,“ tvrdí Bill. „Stejně jako u filmového materiálu, obraz vypadá nádherně. Ale na rozdíl od filmu, neexistuje pro tuto technologii žádné omezení co týče světelných podmínek při natáčení. Náklady na použitý materiál jsou nulové. Natočené záběry si můžete okamžitě prohlédnout, aniž byste ho museli nejdříve posílat do laboratoře, a pak čekat další dva dny, než si jej můžete prohlédnout na denních pracích. Hercům tím pádem umožňuje zapomenout na to, že jsou filmováni a v tom smyslu je osvobozuje.

zdroj: Palace Pictures