Pýcha a předsudek (2005) - Info ze zákulisí

O filmu

Přestože se klasický román Jane Austen Pýcha a předsudek dočkal několika televizních adaptací (v letech 1938, 1952, 1967, 1980 a 1995), do podoby celovečerního filmu byl převeden pouze jedenkrát – v roce 1940 se tohoto námětu zhostil režisér Robert Z. Leonard a zfilmoval jej s Laurencem Olivierem a Greer Garson v hlavních rolích. Nyní se román triumfálně vrací na stříbrné plátno v produkci společnosti Working Title Films.

„Lidé si pamatují pouze dvě poslední televizní adaptace, nicméně filmová verze z roku 1940 kladla důraz na romantiku i humor,“ říká jeden z ředitelů společnosti a producent Tim Bevan. „V průběhu let se vztah mezi Lizzie a Darcy, titulními postavami knihy, stal předlohou mnoha dalších filmů včetně několika našich (Deník Bridget Jonesové, Bridget Jonesová – S rozumem v koncích). Cítili jsme, že nastal vhodný okamžik, abychom původní příběh Jane Austen, který se točí okolo Lizzie, přivedli v celé své kráse zpět na stříbrné plátno.“

„Předchozí filmy režiséra Joea Wrighta – včetně dramatu Charles II: The Power & the Passion – nás opravdu zaujaly. Domluvili jsme si s ním schůzku a zjistili jsme, že jeho představa o tom, jak klasický příběh prostřednictvím filmu odvyprávět, byla plně v souladu s tou naší. Nikdo z nás neviděl smysl v zasahování do původní předlohy, která je po celém světě velice oblíbená. Chtěli jsme ten příběh odvyprávět přesně tak, jak byl napsán, obsadit do něj herce ve věku, který by korespondoval s postavami v knize a vyhnout se povrchně líbivému zpracování, k němuž se televizní verze přikláněly. Joe je opravdový romantik a dokáže příběh natočit moderním způsobem, aniž by narušil jeho podstatu.“

„Nikdy jsem Pýchu a předsudek nečetl a ani jsem nikdy neviděl její televizní zpracování,“ říká Wright, který v minulosti získal cenu BAFTA. „Věnoval jsem se převážně televizním dramatům, patřícím do oblasti sociální realismu, takže jsem měl vůči tomuto příběhu jisté předsudky – připadal mi příliš nóbl. Když jsem si však přečetl scénář, skutečně zapůsobil na mé city a ke konci jsem si i poplakal. Proto jsem si přečetl i knihu a zjistil jsem, že se ve skutečnosti jedná o velmi přesnou charakterovou studii specifické společenské skupiny. Uvědomil jsem si, že Austen byla první britskou realistkou. Četla gotickou literaturu, která byla tehdy v módě, ale pak se na ni vykašlala a začala psát to, co vyhovovalo jí samotné, čímž nakonec dala vzniknout novému žánru.“

„Zaujala mě představa, kolika novými způsoby by se tento příběh dal natočit. Chtěl jsem se vyhnout tradici pitoreskních filmů, které mají tendenci zobrazovat toto období v idealizované podobě, v níž působí jako nebe na zemi, a pojmout příběh jako britský realismus. Jeho titulními postavami jsou velmi mladí lidé – Lizzie je 20, Darcymu 28 a Lydii 15 let. Všichni prožívají emoce, které doprovázejí první velkou lásku. To mě dojalo.“

Při shromažďování informací o období, v němž se film odehrává, si Wright a jeho tým vedli záznamy o různých objevech a skutečnostech, které sice nejsou ve filmu zobrazeny, ale pomohly jim lépe pochopit jednání a motivace jeho hlavních postav. „Anglická vrchnost během Francouzské revoluce se znepokojením sledovala dění na druhém břehu Lamanšského průlivu a přemýšlela, jak by mohlo dění ovlivnit je samotné. Vyšší společenské vrstvy pocítily velké obavy a rozhodly se více splynout s lidmi z nižších vrstev. Proto se začaly pořádat ve vesnických kulturních sálech taneční bály, které nyní lidé z vrstvy, do níž patřili také Darcy a Bingley, mohli navštěvovat. Zde měli příležitost se setkat s lidmi, které dříve neměli šanci při společenských příležitostech poznat. Nastala úplně nová společenská éra. Pro mladé dívky to bylo samozřejmě velmi vzrušující – bylo to něco jako kdyby se v dnešní době objevil na středoškolské diskotéce princ William. Příležitostí ke vdávání bylo najednou mnohem více. Zatímco Bingle tuto situaci uvítá, jeho sestra Caroline je představou kontaktu s podobnými lidmi zděšena,“ vysvětluje Wright.

„Snažila jsem se zůstat co nejblíže knize, která je skvěle rozdělena do tří aktů, takže jsem ji ani příliš nemusela měnit,“ říká scénáristka Deborah Moggach, která je také spisovatelka. „Je to krásně napsaný příběh – dokonalý milostný román o dvou lidech, kteří považují své vzájemné vztahy za nenávistné, ale ve skutečnosti je k sobě poutá hluboká láska. Říkala jsem si: ‚když to funguje, nesnaž se to spravit.‘“

„Bennetovy dcery se musí brzy vdát, jinak přijde rodina na mizinu – současnému publiku však mohou tyhle dívky připadat pěkně zazobané. Proto jsme museli jejich neutěšenou situaci trochu vyhrotit, aby publiku skutečně záleželo na tom, jak to dopadne. Působí sice zámožně – žijí ve velkém domě s milujícími rodiči, mají kočáry a služebnictvo – ale ve filmu bylo nutné dát najevo, že pokud se jim nepodaří dobře vdát, mohou skončit v bídě a ostatní lidé, ať už ze stejné nebo některé z nižších společenských vrstev, se jich budou stranit.“

„Bennetovi by klidně mohli existovat dnes. A já věřím, že také existují. Jediný aspekt příběhu, který se váže pouze k tomu konkrétnímu historickému období, je závislost dívek na nalezení dobrého manžela. Všechny emoce a pocity jsou však úplně stejné jako dnes. Vezměte si třeba Lizzie. Má matku, díky níž se často cítí trapně; nejlepší kamarádku, která ji zradí; neopětovanou lásku k člověku (Wickham), z něhož se vyklube úplný hulvát; sesterskou oddanost, žárlivost a hádky; a hluboké vzplanutí k člověku (Darcy), u nějž si nedovede přiznat, že jej miluje.“

Při psaní scénáře kladla Moggach velký důraz na to, aby do filmu přenesla kouzlo původních dialogů. „Musela jsem je trochu pročesat – přestože jsou intenzivní slovní výměny z pera Jane Austen úžasné, do filmu se samozřejmě nedaly zapracovat v plném znění. Nakonec jsme jich ale použili docela hodně, protože je to jako vaření s těmi nejlepšími ingrediencemi. Někteří lidé tu knihu tak milují, že ji znají slovo od slova. Občas jsem měla nutkání vést scény tak, aby došly k nějaké větě, kterou jsem milovala – k některé z těch, u nichž vím, že je lidé ve filmu čekají.“

Filmaři se rozhodli film natočit kompletně ve Velké Británii, kde by mohli kameře dovolit pohlížet z domu ven a naopak. Film se natáčel v panském sídle Groombridge ze 17. století, které se na 11 týdnů stalo domem Bennetových. „Je poměrně neobvyklé, aby se takový film natáčel kompletně mimo studio. Joe se chtěl pokusit vytvořit prostředí, které by hercům umožnilo se uvolnit a cítit se přirozeně,“ říká Webster. Brzy se ukázalo, že tato idea je poměrně dobře realizovatelná. Herci se místo rozchodu do přívěsů odebrali do vlastních ložnic přímo v Groombridge.

„Myslím si, že se lidé při natáčení historických filmů nechávají až příliš inspirovat malbami z nějakého konkrétního období, protože nemají k dispozici fotografie. Obrazy jsou však vyumělkované – nezobrazují skutečnost. Kromě toho se filmaři velmi často uchylují k širokým záběrům, v nichž zobrazují všechny historické detaily, kterými se jim podařilo scénu vyšperkovat. Já si ale myslím, že práce s detaily je o trochu jiných věcech, jako jsou například drobky na stole nebo květiny ve váze. Román mi poskytl spoustu odkazů, týkajících se vizuální podoby lidí, kteří v něm vystupují, čehož jsem využil a natočil spoustu záběrů zblízka. A hlavně jsem se snažil omezit záběry na kočáry. Sledovat v současném filmu člověka, jak nastupuje a vystupuje z auta, není kdovíjaké povyražení, tak proč by mělo být zajímavější sledovat lidi, kteří přijíždějí a odjíždějí v kočárech? Ve filmové branži existuje spousta historických klišé – některá v tomto filmu jsou a některá nikoliv, ale považoval jsem za důležité se alespoň zamyslet nad tím, jestli bychom je tam měli dávat nebo ne.“

Aby se herecké obsazení filmu co nejvíce přiblížilo postavám, které ve svém románu popsala Austen, snažili se filmaři najít herce, kteří by svým postavám byli podobní i věkem. „V první filmové adaptaci bylo Laurenci Olivierovi i Greer Garson přes 30, takže se jí těžko dařilo vzbudit dojem, že by šlo o jejich první lásku,“ vysvětluje Webster.

Roli Lizzie obsadila oblíbená herečka Keira Knightley, která si byla vědoma toho, jaké obtíže se se ztvárněním natolik oblíbené postavy pojí. „Je to jedna z nejlepších dívčích postav v literatuře, takže zhostit se takové role s sebou přináší docela velký tlak. Pokud jste herečka a dostanete podobnou příležitost, rozhodně to nemůžete odmítnout. Člověku to ale tak trochu nahání hrůzu, protože jakmile si Pýchu a předsudek přečtete, máte dojem, že je ta postava vaše. U mě to tak bylo a jsem si jistá, že ostatní to cítí podobně a mají o Elizabeth svou vlastní, neotřesitelnou představu. Takže to byla bezesporu zajímavá výzva.“

Obsazení role Fitzwilliama Darcyho bylo pro filmaře ještě těžší. Roli získal 29letý herec Matthew Macfadyen. „Darcy je velmi introvertní, pohrdavý a domýšlivý. Někdo by řekl, že je arogantní, ale mně připadá spíše nepochopený. A hlavně je to z pohledu herce fantastická role! Předloha je hrozně bohatá. Ano, člověk má trochu obavy z herců, kteří roli ztvárnili před ním – v tomto případě jimi byli Olivier a Colin Firth – ale tak je to u spousty rolí. Pokud byste se tím nechali odradit, nikdy byste nemohli přijmout roli ve hře od Shakespeara! Každý herec vnáší do své role specifické prvky.“

Pana Benneta, osamělého muže v domě plném žen, si ve filmu zahrál držitel dvou Zlatých glóbů Donald Sutherland. „Tvorbu Jane Austen zbožňuji, přestože jsem tento román četl naposledy před více než 40 lety. Joe mi poslal dopis. Napsal mi, že ve filmu Návrat do Cold Mountain jsem působil jako člověk, kterého by do svého filmu potřeboval – jako někdo, kdo se nevdal až do svých 45 let. Musel se svatbou počkat, dokud nezemřel jeho otec, a pak měl pět dcer. Dlužno poznamenat, že žádná z nich nemohla zdědit jeho majetek, protože podle tehdejších zákonů mohl být odkázán pouze mužskému dědici, kterým byl v tomto případě vzdálený příbuzný (pan Collins). Byla to rozhodně velmi zajímavá role.“

Jeho ženu ztvárnila Brenda Blethyn, která má na kontě dvě nominace na Oscara. „Paní B má velmi vážný problém, který nikdo kromě ní nebere vážně. Má pět dcer, kterým musí najít manžely, a vhodných nápadníků se okolo Longbournu příliš nenachází. Když se v blízké vesnici ubytují vojáci domobrany, je nadšena.“

Aby scénám příjezdu a odjezdu vojenských jednotek dodali potřebnou autenticitu, oslovili filmaři s prosbou o pomoc sdružení Napoleonic Society. Všichni komparzisté dostali instrukce, jak mají pochodovat a nosit uniformy. Domobrana se skládala většinou z dobrovolníků, přičemž důstojníci pocházeli z vyšších sociálních vrstev.

Na pojetí filmového prostředí Wright pracoval se svou dlouholetou spolupracovnicí, hlavní výtvarnicí Sarah Greenwood. „Se Sarah už si skvěle rozumíme a naše spolupráce je díky tomu rychlejší. Pokaždé, když začínám pracovat na něčem novém, snažím se ji co nejdříve získat a zapojit do projektu. Společně jsme pracovali na tom, aby filmová prostředí působila co nejrealističtěji.“

Wright neváhal ani při výběru autorky kostýmů, kterou se stala Jacqueline Durran (Vera Drake - Žena dvou tváří). „Připadalo mi, že původní šaty jsou opravdu ošklivé, takže jsem se o tu věc začal trochu zajímat,“ říká režisér. „Přestože byl román vydán v roce 1813, Jane Austen napsala jeho první pracovní verzi okolo roku 1797. Zaměřili jsme se tedy raději na kostýmy z tohoto dřívějšího období, kdy byl pas na šatech níže a vypadal mnohem lépe. Když se objeví na scéně Caroline Bingley, musí se samozřejmě blýsknout v posledním výkřiku módy. Ale nejlepší šaty paní Bennet pocházejí z doby před rokem 1797 a v případě Lady Catherine jsou ještě starší. Jacqueline, která pracuje s Mikem Leighem, se pohybuje v oblasti filmů, spadajících do žánru britského realismu, a její použití látek a barev v tomto filmu bylo znamenité.“

„Myslím si, že Jane Austen napsala svým způsobem pohádku. Věřím, že všechny skvělé pohádky věrně zobrazují společenské okolnosti, jsou v nich pravdy o pocitech, které platí i s odstupem času, a stojí za to je vyprávět znovu a znovu. I dnes se lidé zamilovávají, mají předsudky vůči ostatním a místy se chovají příliš povýšeně. Rádi slýcháme, že láska existuje, a tento příběh to zábavným a uspokojujícím způsobem potvrzuje. Pýcha a předsudek je milostný příběh o tom, jak by se měl člověk pokusit pochopit někoho jiného.“

zdroj: Bontonfilm