Potomci lidí (2006) - Info ze zákulisí

O filmu

Zdá se, že neexistuje žádný příběh, který by mexický režisér Alfonso Cuarón nedokázal zfilmovat: kousavá kritika společnosti, noirové kriminální drama, oblíbená dětská klasika, moderní adaptace Dickensova románu, road movie, pohádkový blockbuster – to vše patří do jeho impresivní filmografie. Všechny jeho režijní počiny v sobě nesou nezaměnitelný otisk zkušeného umělce, který se snaží využít všech dostupných prostředků, aby příběh co nejzajímavějším způsobem přivedl na stříbrné plátno. A každý z nich tak trochu vypovídá o tom, kým vlastně Alfonso Cuarón ve skutečnosti je.

Není tedy žádným překvapením, že i jeho poslední režijní počin – filmová adaptace pochmurného románu Potomci lidí z pera britského spisovatele mysteriózních příběhů P.D. Jamese – v sobě nese něco, co je režisérovi vlastní: naději.

„Když natáčím film, činím tak ze svého pohledu – takže to, že nikdy neztrácím naději, tenhle snímek určitým způsobem ‚nakazilo‘. Lidstvo má obrovský talent ničit, ale dokážeme také projevovat solidaritu a schopnost zdolat problémy společnými silami. Nakonec, Potomci lidí není film o tom, jak umí být lidstvo destruktivní – pojednává spíše o tom, jak se mezi myšlenky a činy lidí dokáže vklínit ideologie.“

Když dostal Cuarón poprvé do ruky pracovní verzi scénáře, zvládnul přečíst pouze několik prvních stran. Na pozdější dovolené se však k projektu v myšlenkách vrátil: „Původně mě scénář nezaujal, ale tu premisu jsem během následujících týdnů nedokázal dostat z hlavy. Pamatuji si, že jsem byl na pláži v Santa Barbaře a najednou jsem měl celý ten film přímo před očima.“

Alfonso nikdy neměl v oblibě škatulku „technologický nářez“, do níž spadá většina sci-fi filmů z budoucnosti, proto chtěl svou vizi založit výhradně na nadějích a problémech, kterým čelí lidé v dnešní době. „Připadalo mi, že tahle premisa poskytuje výbornou možnost, jak ve filmu pojednávat o současnosti a vymluvit se na to, že se jeho děj odehrává v ‚blízké budoucnosti‘. Chtěl jsem natočit film o dnešní době a dnešních podmínkách, které budoucnost vytvářejí. Tohle není science fiction – tohle je honička, která se odehrává v roce 2027.“

Cuarón oslovil svého scénáristického partnera Timothyho J. Sextona a s jeho pomocí upravil příběh do takové podoby, jakou si vysnil na pláži. Společně pak změnili původní románovou podobu pochmurného a dystopického světa na takový, kde mají lidé důvod opět věřit v budoucnost.

Britského herce Clivea Owena, který si zahrál titulní roli Thea, k filmu připoutaly hned tři věci: příběh, samotná role a představa práce s Cuarónem. Už při prvním čtení scénáře mu bylo jasné, že se Cuarón snažil vytvořit nezvyklého hrdinu: velmi nedokonalého člověka, který je vtažen do zvláštní situace. „Z režisérů, které znám, je Alfonso jediný, kdo nechá svého ‚hrdinu‘ celou část filmu pobíhat v gumových sandálech jen proto, aby z něj sňal auru nějakého heroismu. Chtěl prostě obyčejného člověka v neobyčejné situaci – a aby to bylo co nejuvěřitelnější, pořád mu hází klacky pod nohy.“

„Theo je zraněná duše – všechen ten jeho cynismus není ničím jiným než jen maskou, pod níž je ukryto jeho pravé já,“ pokračuje herec. „Na začátku je jen pasivní postavou, která je součástí problému. Trochu neochotně se však stane hrdinou. Z letargie ho vytrhne teprve zjištění, že lidstvo má novou šanci na přežití.“

Do role zanícené aktivistky Julian filmaři obsadili všestrannou herečku Julianne Moore. „Na Julian mi přišlo zajímavé, že jako žena vede skupinu aktivistů. I v současných filmech je výjimkou vidět ženu v roli vůdkyně nějakého radikálního hnutí,“ říká herečka.

Při pohledu očima Julian dostává publikum konečně šanci vidět skutečného Thea – kým byl a kým být dokáže. Zatímco on vzdal veškeré úsilí a nečinně očekával nezvratný konec, Julian zůstala věci, která je před lety svedla dohromady, zavázána. Julian se snaží prosazovat rovná práva pro každého přistěhovalce v Británii, avšak z pohledu vlády, která razí zcela odlišné názory, je její organizace teroristickou skupinou a ona sama hledaným zločincem.

Herecký veterán Michael Caine se zhostil role Jaspera, Theova dávného a důvěrného přítele, který se stejně jako Julian stále snaží aktivně účastnit řešení některých problémů, které Theo dávno hodil za hlavu. Jasper je stárnoucí hippie a politický karikaturista, který si vydělává na živobytí prodejem marihuany. Přestože jde o vedlejší úlohu, byla pro Cainea role protisystémového rebela přitažlivá – zejména kvůli osobě režiséra. „Chtěl jsem zkrátka poznat muže, který natočil film s názvem Y tu mamá también (Mexická jízda). To je mexická nadávka, nemá to nic s vaší matkou. Alfonso byl báječný a takovou roli jako Jaspera jsem zatím asi nehrál. Vždycky jsem pracoval pro zábavu a pro peníze – a peníze už mám vyřešené, takže teď doháním tu zábavu… a tenhle film je na to ideální.“

Přestože jsou scény, v nichž je Owen na plátně s Moore nebo Cainem zajímavé, většinu času stráví s relativně neznámou herečkou – 19letou londýňankou Clare-Hope Ashitey, která roli Kee získala v rámci obřího konkurzu.

Stejně jako Theo není Kee tím, kým se zdá být na začátku filmu. „Když se Kee začne trochu projevovat, začíná být jasné, že její postava má více vrstev, než byste čekali. Na první pohled je zasmušilá a moc toho o sobě neprozrazuje. Později se ale ukáže, že je to pěkná uličnice a rebelka s poměrně jasným názorem – což pro dívku, která má v rukou veškeré naděje lidstva, nebývá zrovna typické. Postupem času se mezi ní a Theem rozvine velmi podobný vztah, jako má otec k dceři.“

O natáčení

Cuarón byl neoblomný ve svém záměru natočit film ve Velké Británii. Vzhledem k tomu, že zde vznikal i jeho film Harry Potter a vězeň z Azkabanu, věděl, že od zdejších štábů může očekávat prvotřídní kvalitu. „Už od začátku jsme P.D. Jamesovi slibovali, že ve filmu zachováme zasazení příběhu do Velké Británie, takže to mělo smysl i z tohoto hlediska,“ říká producent Abraham.

Režisér se už na začátku rozhodl, že se bude snažit natočit co nejvíce dlouhých sekvencí a vyhne se tak použití dynamických střihových efektů, které jsou charakteristické pro současné filmy. „Chtěl jsem každý záběr natáhnout až na hranici jeho potenciálu a udržet ho až do chvíle, kdy už v něm nemáme co říct, abychom dění vnímali stejným způsobem jako Theo,“ říká Cuarón.

Aby toho docílil, využil při natáčení širokých čoček a potulné, „zvědavé“ kamery. Náročné, dlouhé a téměř dokumentární záběry nicméně vyžadovaly dokonalou souhru jednotlivých herců a lidí ze štábu. Před náročnějšími záběry byl dán větší prostor přípravám. Cuarón podotýká, že tyto dlouhé záběry ve výsledku ušetří spoustu času ve střižně. Jeho hlavním cílem bylo udržet publikum v centru dění a propojit je s dramatickými okolnostmi Theovy cesty.

K tomu výrazně dopomohla také práce operátora kamery Georgea Richmonda, který strávil 16 týdnů natáčením s ruční kamerou. Výsledné záběry jsou velmi reálné a dokáží diváka vtáhnout přímo doprostřed příběhu. „Kamera se stala v podstatě dalším člověkem na place – zvědavcem, který následuje našeho hrdinu a místy se stává velmi nervózním. To diváky vsadí přímo do prostředí.“

Efektivita tohoto přístupu se projevuje především v nejdelších, akcí nabitých sekvencích ke konci filmu, v nichž „následujeme hlavní postavy ulicemi, ve kterých zuří kruté bitvy, do činžáku, ostřelovaného zvenčí armádou. Pak za nimi jdeme skrze jednotlivé místnosti a patra, to všechno v jediném záběru. Instinktivně jsem každému říkal: ‚Nebojte, můžeme to kdykoliv střihnout.‘ Ale všichni – výtvarníci, kaskadéři, lidi od vizuálních efektů, herci, štáb – to vzali jako bojový úkol a říkali: ‚Ne, nic takového! Nic se stříhat nebude, uděláme to v jednom záběru!‘,“ vzpomíná Cuarón.

Závěrečná sekvence si vyžádala čtyřdenní přípravy. Během pátého dne proběhlo několik neúspěšných pokusů a poté – těsně před koncem natáčecího dne – scéna najednou vyšla. „Podařilo se to mnohem lépe, než bych čekal, protože se v průběhu té scény odehrálo několik menších nehod, které jí propůjčily ještě autentičtější atmosféru!“

LOKACE A VÝTVARNÁ STRÁNKA FILMU

Vzhledem k tomu, že po teroristických útocích v centru Londýna na začátku července 2005 byla velmi zpřísněna bezpečnostní opatření, mohlo se zdát, že výběr vizuálně atraktivních lokací pro natáčení byl přece jen přehnaně ambiciózní. Měsíce plánování a cílevědomosti se však vyplatily a produkci se podařilo sehnat povolení k natáčení na mnoha význačných londýnských a westminsterských místech – mj. na Trafalgar Square či ve St. James‘ Park.

Vytvořit výtvarnou podobu filmu, který se odehrává v daleké budoucnosti, může být mnohem jednodušší než dokázat totéž u filmu, jehož děj je vzdálen pouhých několik desetiletí. Aby takový snímek působil realisticky, je v něm třeba chytře smísit futuristické prvky se současností. Příkladem takové kombinace je i jedno z aut, kterými se Theo ve filmu prohání. Filmaři si vzhledem k jeho zvláštnímu tvaru vybrali vůz Fiat Multipla, který poté lehce upravilo výtvarné oddělení. Celkovým výsledkem je svět s drobnými změnami a několika náznaky budoucího vývoje – nicméně z větší části vypadá stejně jako ten náš.

Úkolem hlavních výtvarníků Geoffreyho Kirklanda a Jima Claye bylo vytvořit rozpínavý, členitý svět, který by dokázal pojmout vše, co se v rámci příběhu odehrává. „Pro celý štáb to bylo velmi vzrušující a velmi náročné, protože jsme museli nějak svázat sérii záběrů, z nichž se měl ve výsledku stát bezešvý proud akce. Alfonso má skvělý smysl pro detaily a neustále nám připomínal, co činí scény reálnými.“

zdroj: Bontonfilm