Pokání (2007) - Info ze zákulisí

Adaptace

Okamžik, kdy si producent a jeden z ředitelů studia Working Title Tim Bevan uvědomil, že Joe Wright je jedním z nejtalentovanějších debutujících režisérů, jaké kdy potkal, přišel během natáčení filmu Pýcha a předsudek . Vzhledem k tomu, že o nadějného filmaře – jehož první film následně sesbíral celou řadu ocenění – nechtěl přijít, začal se hned poohlížet po dalším vhodném projektu. S nápadem přenést na stříbrné plátno knižní bestseller Iana McEwana Pokání přišli do Working Title filmoví tvůrci Richard Eyre a Robert Fox, přičemž původní plán byl takový, že se Eyre zhostí jeho režie. V průběhu příprav se však Eyre začínal věnovat jiným důležitým projektům a nakonec od projektu odstoupil, aby tak uvolnil místo Wrightovi.

Wrighta na představě filmové adaptace přitahoval způsob, jakým je kniha napsána – pohledem Briony Tallis ve třech klíčových obdobích jejího života – protože tento koncept považoval za zajímavou tvůrčí výzvu. „Když tu knihu převádíte na plátno, příběh se vám postupně odkrývá v celé své kráse. Zabýváte se tou vypravěčskou strukturou, úhly pohledu, jednou pravdou v porovnání s ostatními pravdami,“ říká režisér.

Na adaptaci knihy Wright úzce spolupracoval s Christopherem Hamptonem, který se zhostil práce na scénáři. „První verze, kterou jsem dostal do ruky, se od románu docela hodně lišila. Mně ale ten příběh připadal skvělý ve své původní podobě, proto jsme se rozhodli začít úplně znovu a celý scénář jsme kompletně přepsali, přičemž jsme se snažili co nejvíce držet knižní předlohy. Byla to výborná a zcela bezproblémová spolupráce, moc jsem si to užil. Bylo to velmi vzrušující a opravdu se mi to dostalo pod kůži. Připadalo mi, že už tu knihu i scénář znám dokonale a chápu každičký jejich moment – nebo se o to aspoň snažím,“ pokračuje režisér. „Kniha je iluze, sekvence znaků na stránce, které ve vaší mysli tvoří nějakou dějovou linii. Kniha má tolik různých verzí, kolik má čtenářů. A já jsem ji zfilmoval v takové podobě, v jaké se během čtení odehrávala v mé hlavě.“

„Myslím, že když začal s Christopherem spolupracovat Joe, začal být scénář bohatší a komplexnější, vnesl do něj obrovskou vizuální představivost,“ říká producent Paul Webster. „Ta témata, o nichž pojednává, jsou velmi silná, ale týkají se nás všech – otázka probouzející se sexuality u mladých lidí, o propletených osudech, o tom pocitu ‚kdybych se jen tehdy rozhodl jít místo doleva doprava, můj život by byl úplně jiný‘.“

Ian McEwan, který má s filmovými adaptacemi svých románů a povídek bohaté zkušenosti, věděl, že v případě Pokání půjde o hodně náročný úkol. „Je to trochu jako demoliční práce, musíte těch mých 130 000 slov oříznout tak, aby se vám vešla do scénáře, který jich má jen 25 000. Navíc je tenhle román pro scénáristu obtížný, protože se hodně věnuje tomu, co se děje uvnitř jednotlivých postav, popisuje jejich nitra.“

Hampton přiznává, že adaptovat opravdu dobrou knížku je mnohem těžší, než adaptovat špatnou: „Myslím, že Pokání je jedním z nejlepších románů za posledních dvacet let, takže adaptovat jej do jiné formy je velmi zodpovědná úloha – musíte se hodně snažit zachovat jeho kvality.“

Přestože je Pokání historický příběh, daří se mu díky svým univerzálním lidským tématům oslovit i dnešní publikum. Ve filmu Pýcha a předsudek demonstroval Wright svůj talent interpretovat příběhy takovým způsobem, aby současným divákům nečinilo potíže vnímat je nadčasově. „Mám takovou teorii, že čím přesněji zachytíte nějaké historické období, tím se stanou moderní prvky příběhu působivějšími,“ říká Christopher Hampton.

Přípravy a natáčení

Jakmile byl scénář hotový, začal se Wright věnovat velmi pečlivé přípravě na natáčení. Aktivně spolupracoval se všemi odděleními, aby zaručil, že se jeho představy o podobě filmu přesně shodují s tím, na čem dělají ostatní, a že v okamžiku, kdy padne první klapka, budou všichni naladěni na stejnou vlnu. To zahrnovalo také třítýdenní zkoušení s herci, aby se v okamžiku, kdy se spustí kamery, všichni cítili ve svých rolích a okolním prostředí zcela přirozeně.

Tři části, do nichž je film rozdělen, mají podle Wrighta velmi rozdílné identity, jejichž odlišnost chtěl vyjádřit pomocí práce s kamerou a různých barevných palet. To samozřejmě vyžadovalo dokonalou spolupráci s vedoucími všech oddělení, především s kameramanem, hlavní výtvarníkem, návrhářem kostýmů a lidmi, kteří se starají o účesy a masky. Všichni pak společně pracovali s historikem a různými historickými materiály, aby měli pro obohacení tří období, v nichž se příběh odehrává, co nejvíc inspirace.

První část se začíná odvíjet během nejteplejšího dne roku 1935 v domě rodiny Tallisových v hrabství Surrey. Vládne zde zvláštní atmosféra a zdá se, že žár letního dne ovlivňuje chování lidí, kteří v domě žijí.

Úkol najít dům, který by odpovídal popisu z McEwanovy knihy, připadl hlavní výtvarnici Sarah Greenwood a výtvarnici scény Katie Spencer. Ty společně navštívily proslulé archívy časopisu Country Life a pokoušely v nich dohledat nemovitosti, které by byly k natáčení exteriérů a interiérů domu vhodné. Ideálním kandidátem se nakonec ukázat být zámeček Stokesay Court v hrabství Shropshire.

Poté Greenwood strávila spolu s location managerem Adamem Richardsem spoustu měsíců hledáním lokací, které by mohly zastoupit francouzský venkov a městečko Dunkirk. Mezi vybraná místa patřil Lincolnshire, Norfolk, Cambridgeshire, Grimsby a Redcar, jehož pláž a industriální zástavba v pozadí Dunkirk hodně připomíná.

Kromě výtvarného provedení prostředí dosáhli filmaři specifického vzezření scén z roku 1935 především pomocí osvětlení a práce s kamerou. „Použili jsme filtr, který je v zásadě něco jako punčochy od Christiana Diora. Vytváří hezkou záři okolo nejsvětlejších míst a také celou scénu změkčuje, díky čemuž je výsledný obraz příjemně lesklý. Pak dojde v příběhu k poněkud temnému zvratu, nicméně my ten filtr používáme dál – ale ta sladká příchuť, kterou vytváří, se změní spíš na sacharinovou,“ říká kameraman McGarvey.

Přechod z luxusního prostředí do válkou sužovaného Londýna a Francie McGarvey s Wrightem doplnili náležitou změnou v práci s kamerou: „Na začátku 40. let a především ve scénách z Dunkirku je obraz nejdříve ztuhlejší a symetričtější a poté – s příchodem války do Londýna – začínáme pracovat s ruční kamerou a ten styl se změní na hodně frenetický. Jiná je také práce se světlem, které je najednou tvrdší, ostřejší, prudší.“

Kromě opakujících se témat a prvků ve výpravě a kostýmech se filmaři intenzivně věnovali také zachování kontinuity ve vzezření hlavní hrdinky, kterou v průběhu filmu hrají hned tři různé herečky. Ivana Primorac, která měla na starosti účesy a masky, se v úpravě jejího zevnějšku snažila znázornit nejprve luxus v polovině 30. let a později to, jak krutě se na ní podepsala válka a ona velká ztráta ve 40. letech.

Když došlo na natáčení akční scény z Dunkirku, která vznikla na pláži v Redcaru, rozhodl se Wright zachytit veškeré dění v jediném záběru. Vzhledem k tomu, že se v této sekvenci mělo objevit přes 2000 komparzistů a tak velkolepé či dynamické výtvarné prvky jako hudební pavilón, funkční ruské kolo, vybombardované budovy, obří loď vytažená na břeh, zpívající sbor, vojáci jedoucí skrze trosky na koních nebo muži hrající fotbal, bylo toto rozhodnutí poměrně odvážné.

„Bylo to velmi, velmi vzrušující. Od šesti ráno do půl sedmé do večera jsme to nacvičovali a pak jsme to celé třikrát sjeli. Každého to pěkně nabudilo a strhlo k tomu, aby do toho dal co nejvíc. I všichni komparzisté pochopili, co přesně děláme a čeho se snažíme dosáhnout. Nakonec to působilo spíš jako divadelní představení,“ říká režisér.

Obsazení

Pro Wrighta bylo důležité obsadit film herci podobného věku, jaký mají v knižní předloze jednotlivé postavy. Proto se v okamžiku, kdy přišel čas najít představitelku role Cecilie Tallis, nemuseli lidé z Working Title nijak dlouho rozmýšlet – jednoznačnou favoritkou v této věkové kategorii byla Keira Knightley, která získala Oscara za roli Elizabeth Bennetové ve filmu Pýcha a předsudek .

„Když jsem přemýšlel o Cecilii, ihned mě napadla Keira a přišlo mi, že je na tuhle roli dokonale připravena. Je to opravdu charakterová a komplexní role, ne jen taková ozdoba v popředí filmu. Cecilia navíc ze začátku není příliš sympatická, což se změní teprve v okamžiku milostného vzplanutí mezi ní a Robbiem,“ říká Wright. Vzhledem k předchozí spolupráci neměli Wright a Knightley problém s pochopením a přizpůsobením pracovnímu stylu toho druhého.

„Na jejím výkonu mi imponuje, že se nebála hrát někoho, kdo je ve skutečnosti docela chladný, složitý a nepříjemný. Je hodně odvážná, že to vzala, protože spousta herců má panický strach z toho, že se díky nějaké postavě divákům znelíbí,“ pokračuje Wright.

„Tahle postava se mi líbí díky tomu, že je to opravdová žena. Ví, kým je, ale neví, jakým směrem se vydat, což je příčinou jejího vnitřního konfliktu. Neuvědomuje si, že ji Robbie, s nímž vyrostla, ve skutečnosti přitahuje, a nechce si přiznat, že je mezi nimi něco víc než ten kamarádský, téměř sourozenecký vztah,“ vysvětluje herečka.

V případě mužského hlavního hrdiny Robbieho Turnera, syna hospodyně v domě Tallisových, který díky Tallisovým dostal příležitost získat vzdělání na univerzitě v Cambridge, potřeboval Wright představitele se skvělými hereckými schopnostmi, který by svou postavu dokázal přenést z období nadějí a prosperity do hrůz druhé světové války.

Pro tuto stěžejní roli si nakonec vybral Jamese McAvoye. „James pochází z dělnické třídy, což bylo v tomto případě důležité – Robbie je také kluk z dělnické třídy, kterého částečně zničí snobství rodiny z vyšší vrstvy. James má stejně jako on duši a nebojí se ji ukázat.“

Jamese McAvoye si Wright poprvé všiml před sedmi lety v divadle v Hampsteadu. Když přišel na konkurz na roli Robbieho, velmi na režiséra zapůsobil: „Je tak dobrý, že si nemůžete pomoci, abyste si ho nezamilovali. Když se směje, smějete se taky, když pláče, pláčete s ním.“

Možnost zhostit se náročné role a spolupracovat s Wrightem McAvoye nadchla. „Robbie je trochu jako anděl. Je velmi přímočarý a patří k nejtěžším postavám, jaké jsem kdy hrál. Joe je všestranný – dokonale chápe publikum, herce i příběh, který vypráví, a ví, jak herecké výkony vylepšit. On ty své postavy miluje.“

Stejný názor má i Vanessa Redgrave – nejstarší ze tří hereček, které se zhostily role Briony Tallis: „Jeho práce s herci je brilantní a film byl skvěle připraven.“

Nejmladší Briony Tallis si zahrála 12letá Irka Saoirse Ronan, na níž narazila vedoucí obsazení Jina Jay teprve po mnoha konkurzech a dlouhé snaze najít do této dětské role vhodnou představitelku.

V průběhu šesti týdnů, které strávila na place, nepřestala Wrighta udivovat svým výjimečným talentem. Zmatenou třináctiletou Briony, která má bujnou představivost a cítí k Robbiemu něco, co si sama nedokáže vysvětlit, se jí podařilo ztvárnit naprosto brilantně.

„Spousta herců těží z vlastních emocionálních zážitků a představivosti tak, že je postavě propůjčí – vloží je do ní. Ale to Saoirse nedělá, ona si zkrátka představuje, jaké je to být Briony Tallis a má v sobě takové množství empatie, že dokáže cítit a vyjadřovat emoce jiné lidské bytosti. Myslím si, že má neskutečný talent, každý den mě dokázala překvapit a vzbudit ve mně úžas,“ vzpomíná Wright.

Náročného úkolu ztvárnit 18letou Briony se pak zhostila Romola Garai, která byla ze tří různých představitelek této postavy obsazena jako poslední a musela tudíž svým vzhledem zapadnout mezi svou mladší a starší „verzi“. Kromě toho se naučila pohybovat jako Saoirse a pracovala s hlasovým lektorem, aby mluvila v podobném hlasovém rozsahu.

Hvězdnou hereckou sestavu dotvářejí Brenda Blethyn, která hrála paní Bennetovou v  Pýše a předsudku , Benedict Cumberbatch, Patrick Kennedy, Juno Temple, Peter Wight, Daniel Mays, Nonso Anozie, Gina McKee, Michelle Duncan, Harriet Walters a Alfie Allen.

„V Británii je teď velmi zajímavá skupina mladých herců mezi 18 a 28 lety, takže opravdu je z čeho vybírat. A Joe má v tomhle filmu hned čtyři z nich – Keiru, Romolu, Benedicta a Jamese,“ říká Tim Bevan.

Kromě hlavních a vedlejších herců a komparzistů si ve filmu zahrálo také tisíc místních mladých mužů z Redcaru. Ti se během natáčení v jejich městě ujali rolí zraněných a umírajících vojáků, kteří na plážích Dunkirku čekali na převoz do bezpečí.

Natáčecí lokace

Stokesay Court, hrabství Shropshire

Stokesay Court je viktoriánský dům v hrabství Shropshire, který zastoupil všechny interiéry a exteriéry domu Tallisových. Ve Shropshire byla natočena také chata Robbieho a Grace.

Londýnské lokace

V Londýně se natáčelo mj. v Old Town Hall ve čtvrti Bethnal Green, která posloužila pro scénu, v níž se Cecilia a Robbie po dlouhém odloučení setkají v čajovně.

Scény z balhamského metra, v nichž Cecilia hledá úkryt před bombardováním, vznikly v uzavřené stanici v Aldwychu. Scéna, v níž Robbie vidí Ceciliu kráčející k autobusu, se natáčela ve Whitehallu.

Jedna z ulic ve Streathamu byla pomocí dekorací upravena tak, aby mohla posloužit při natáčení sekvence, v níž 18letá Briony hledá Ceciliin byt.

Lůžkové oddělení a chodby nemocnice byly postaveny ve sheppertonských studiích. Sklad, společenská místnost a interiéry ubytovny zdravotních sester byly natočeny v Park Place ve městě Henley-on-Thames. Pro nasnímání exteriérů ubytovny se štáb vypravil do areálu jedné z londýnských univerzit.

Scény ze svatby Paula Marshalla a Loly vznikly ve St. John's Church na Smith Square a televizní rozhovor z roku 1999, v němž starší Briony hovoří o své knize, byl nafilmován ve studiu BBC Wood Lane.

Francouzský venkov

Scény, v nichž se Robbie, Mace a Nettle snaží dostat přes francouzský venkov do Dunkirku, vznikaly ve vesničkách Coates a Gedney Drove End v Lincolnshire, Walpole St. Andrew a Denver v Norfolku a March a Pymore v Cambridgeshire. Scéna s makovým polem byla natočena v městečku Cheltenham v hrabství Gloucestershire.

Pláž u města Redcar zastoupila francouzskou vesnici Bray-Dunes v Dunkirku. Filmaři využili i starého kina Regent Cinema, které je postaveno na přístavní hrázi, a ocelárny Corus, v jejímž okolí vznikly scény z bažin a průmyslové čtvrti.

zdroj: Bontonfilm