Noci v Rodanthe (2008) - Info ze zákulisí

Život někdy nabídne druhou šanci pro podzim lásky

„Tenhle příběh je o lidech, kteří objeví, že v jejich životech může být i druhé dějství,“ říká režisér George C. Wolfe. Tohle divadelní konstatování je pro Wolfa zcela přirozené, neboť jde o renomovaného divadelního režiséra, spisovatele, producenta a dvojnásobného držitele Tony Awards, který zde debutuje jako filmový režisér.

„Lidé v průběhu svých životů dělají dobrá a špatná rozhodnutí a přitom mají pocit, že se v tomto stavu nacházejí neustále,“ říká. „V určitý okamžik pak dospějí do stadia, kdy si řeknou ‘OK, tohle je můj život, sám si můžu za to jaký je a nic lepšího už nedostanu',“ vysvětluje Wolfe.

„Otázkou je, co se stane ve chvíli, kdy se přehoupneme do druhé poloviny našich životů,“ říká producentka Denise Di Novi. „Najdeme tu pravou lásku? Nalezneme ty pravé spřízněné duše, které jsme dosud nenašli nebo které jsme ztratili? Lidé v této fázi života obvyklé objevují nové zájmy a nové stránky sebe samých. Idea nalezení spřízněné duše na půli cesty není sama o sobě tak neobvyklá; někdy to opravdu trvá tak dlouho a někdy se to stane ve chvíli, kdy to nejméně čekáte. Sen o nalezení opravdové lásky nekončí v 25. Tohle je poselství ‘Nocí v Rodanthe' a já věřím, že řada lidí právě v tom nalezne paralely se svými vlastními životy a že se tím inspirují,“ doufá producentka filmu.

„Je to milostný příběh pro dospělé,“ nabízí svůj pohled Richard Gere, který představuje Paula. „Jeho hrdiny jsou lidé, kteří měli dříve své vlastní životy a nevyhledávají nový vztah jen proto, aby lépe definovali sebe samotné,“ dodává. I přesto nakonec naváží vztah, který změní jejich pohledy na jejich vlastní já a ve výsledku ovlivní směr jejich životů na mnohem delší dobu, než jakou trvaly jejich společně strávené chvíle.

„Okolnosti a dynamika se vyvíjejí. Život a vesmír nám někdy nabídnou něco, co jsme nikdy nečekali nebo v co už jsme nedoufali,“ říká Wolfe.

„Noci v Rodanthe“ nejenže naznačují, že v životě nikdy není pozdě na nalezení toho pravého, ale také že není pozdě na znovuzískání vlastní identity, kterou člověk ztratil někde po cestě během života, o kterém si myslel že jej chce žít nebo který od něj očekávali ostatní.

Film je ale především uchvacujícím milostným příběhem zcela v duchu tradic Nicholase Sparkse.

Dianne Lane, která ve filmu představuje Adrienne, přisuzuje Sparksovu popularitu jeho schopnosti „vcítit se do lidských srdcí. Lidé podle mě chtějí vidět, že i ostatní lidé jsou jako oni a že mají podobné potřeby, a to bez ohledu na dobu, věk či okolnosti. Láska překračuje všechny hranice,“ říká Lane.

Sparks, který je autorem bestsellerů jako Zápisník jedné lásky , Vzkaz v láhvi nebo Dlouhá cesta , z nichž druhý a třetí snímek produkovala taktéž Denise Di Novi, považuje Noci v Rodanthe za tematický návrat ke svému původnímu vypravěčskému stylu. „Tato kniha je asi tím nejpravějším romantickým románem, jaký jsem kdy napsal. Najdete tam bouřku, osamocenou pláž, dva zraněné osamělé jedince, kteří se dají dohromady a navzájem si léčí rány, a současně je tam široká škála všech možných lidských emocí: štěstí, smutek, vztek, frustrace, vášeň, netrpělivost a naopak trpělivost,“ vysvětluje Sparks.

„Na Nickově práci se mi líbí, že dává stejnou váhu i mužským postavám,“ dodává Di Novi jakožto fanoušek i jakožto kreativní člen týmu je přesvědčený, že citové životy mužů jsou často ve filmech či románech nespravedlivě opomíjeny. „Paul je komplikovaný muž. Není to jen ‘ ten týpek, do kterého se Adrienne zamiluje '. Jeho zkušenost je stejně důležitá jako její a tuto složku příběhu jsme já i George chtěli oživit na plátně. Tohle je jeden z důvodů, proč jsem film chtěla produkovat,“ vysvětluje Di Novi.

„Georgeovu práci přímo zbožňuji,“ pokračuje a odkazuje na Wolfovu kritiky tolik chválenou režii televizního dramatu z produkce HBO „Lackawanna Blues“. „Jeho smysl pro detail – počínaje kostýmy přes scénu až po celkovou pestrost jím stvořeného světa – tvoří po citové stránce neuvěřitelně působivou směs. Byla jsem si jistá, že podobnou citlivost dokáže dodat i tomuto projektu,“ dodává.

Další filmaři zvednutou rukavicí byl způsob, za jakých okolností dojde k setkání mezi Paulem a Adrienne coby nezávislými plně zformovanými osobnosti, se kterými se každý může ztotožnit nejenom prostřednictvím obligátních citových souvislostí, ale také zásluhou jejich minulosti, názorů a zodpovědnosti. „Oba již zažili spoustu věcí,“ říká Wolf. „Ztrátu vlastních rodičů, narození dětí, plány, zklamání i bolest, kterou všichni z nás zažijí,“ dodává.

„Chirurg Paul se vydá na jeden z pobřežních ostrovů Outer Banks of Rodanthe v Severní Karolíně na návštěvu za Robertem Torrelsonem, vdovci po jeho pacientce, která nešťastnou náhodou zemřela v jeho péči. Vydá se tam pod záminkou urovnání starých neshod a zažehnání hrozícího právního sporu; možná má ale i důležitější důvody.

„Paul se kdysi rozhodl dát svoji kariéru na první místo a být nejlepším doktorem jakým dokáže být, a to ne kvůli penězům, ale aby pomáhal lidem. A to také dokázal, byť za cenu toho, že se odcizil svému dospělému synovi a ztratil manželku i domov. A v téhle citové a duchovní krizi se Paul odtrhne od všeho, co jej spojovalo s jeho minulým životem, a dorazí za svým známým zcela svobodný.

Podobně nespoutaná nebo spíš nevyhraněná dorazí na místo Adrienne. Pořád se ještě vyrovnává s tím, že její manžel měl poměr s jinou ženou, aby jí ještě více zmátla zpráva, že manžel změnil názor a chce ji zpět. A to je přesně to, co chtějí i její dvě děti a zejména dcera Amanda, která dělá vše pro to, aby ji k tomu přesvědčila. Bylo by to samozřejmě to nejjednodušší řešení… ale je to opravdu to, co Adrienne ve skutečnosti chce?

„Situace Adrienne se postupně změní o 180 stupňů. Nejdřív to vypadá na rozvod, pak zase na smíření. Adrienne se v průběhu let vzdala značné části své svobody na úkor toho, že rodinu stavěla na první místo, a byla s tím smířena. Pak se ale nadchla pro myšlenku svobodné samostatné ženy a náhle zjistila, že nebude tak lehké tuto představu opustit a vrátit se zpátky,“ říká Diana Lane.

„Adrienne se podle mě necítí zralá na novou lásku,“ dodává. „Její mysl rozhodně není na něco takového připravená. A vlastně není připravená možná vůbec na nic snad kromě několik týdnů v lázních,“ konstatuje Lane.

Když se Adriennina přítelkyně Jean vydá na dovolenou a požádá jí, jestli by se nemohla na jeden víkend postarat o její pitoreskní penzion na jednom z ostrovů Outer Banks, Adrienne toto dočasné útočiště nadšeně přivítá jako šanci vyřešit si vlastní věci. Paulovi pak návštěva pro změnu poskytne vhodné místo pro náročné setkání s Torrelsonem.

Zvolené místo současně nabídlo Wolfovi příležitost ukázat, jakým způsobem uchopit hlavní témata příběhu: jak může příroda odrážet vývoj vztahu nebo jak se může neovladatelná bouře stát metaforou pro nespoutanou lásku.

Oba hlavní hrdinové tak na místo dorazí podle režiséra ve stavu „krásné zranitelnosti“. Je to jako když se dají dohromady život, víra a příroda a společně vytvoří dokonalou příležitost. Série náhod – večeří, rozhovorů, konfrontací a příchod hurikánu – nakonec naše hrdiny donutí ukrýt se v domě a spolupracovat, což jim umožní vzájemné upřímné a silné poznání, ke kterému může dojít jenom tehdy, pokud jsou lidé vytrženi ze svých prostředí, která je normálně vymezují a chrání je,“ říká Wolfe.

Setkání s někým může změnit směr vašeho života – a tím se změní vše

„Rozhovor s cizím člověkem vám dává možnost otevřít se způsobem, který si málokdy můžete dovolit vůči někomu, koho znáte,“ říká Wolfe. Je-li někdo předmětem pozornosti cizího člověka, může ho to vést k tomu, aby se na sebe podíval trochu jinak a aby znovu uviděl sílu, na kterou zapomněl anebo touhy a lítosti, se kterými se smířil.

„Paula na Adrienne i naopak Adrienne na Paulovi irituje drzost toho druhého obsažená ve větě ‘Kdo si sakra myslíš, že jsi?‘ To je totiž dost dobrá otázka,“ říká Lane. „Počkej chvíli, musím se nad tím zamyslet… kdo si sakra myslím, že jsem? Tohle je totiž to, co lidé jeden druhému přinášejí na začátku vztahu, kdy ještě mají možnost říkat a dělat něco záměrně místo pouhého vláčení osudem. Je to sice někdy nepohodlné, ale je to současně osvobozující,“ dodává.

„V tomto smyslu na sebe Paul a Adrienne navzájem působí jako katalyzátor seberealizace toho druhého,“ vysvětluje scenáristka Ann Peacock. „Paul Adrienne nabízí možnost dělat to, co je nejlepší pro ní, a ne to, co se od ní očekává. Adrienne pro změnu nabízí Paulovi možnost zapomenout na jeho povinnosti a šanci zažít lásku a odpuštění,“ doplňuje.

„Film je hlavně o získávání zkušeností,“ nabízí možný pohled Richard Gere. „Všichni jsme vlastně děti, které se snaží zjistit kým nebo čím vlastně jsou a co vlastně celý ten svět kolem znamená. Na Nocích v Rodanthe je krásné to, že ukazují, jak dva lidé v krizi mohou odhodit své staré kabáty, dosáhnout jeden k druhému a navzájem se během relativně krátkého času velmi silně ovlivnit,“ říká Gere.

A tenhle vliv může často přesáhnout i ony samotné dva lidi.

„To, co jeden na druhém poznají, to spojení mezi nimi je jedna z těch věcí, které zažijete jen jednou za život. Je to hluboká láska, která – jak ostatně říká sama Adrienne ve filmu – ve vás vyvolá touhu sdílet ji s celým zbytkem světa,“ říká producentka Di Novi.

Richard Gere a Diane Lane znovu spolu

Noci v Rodanthe představují třetí film, ve kterém společně účinkovali Richard Gere a Diane Lane. Oba herci se poprvé sešli před 24 lety ve filmu Francise Forda Coppoly „Cotton Club“, ve kterém představovali bezstarostné milence. V nedávnější minulosti Gere a Lane vytvořili pár, jejichž upadající manželství v dramatu Nevěrná i nadále vydává spalující žár nebezpečný jejich okolí.

Pozoruhodná je především vzájemná chemie, která mezi oběma herci funguje na filmovém plátně a která se odráží i v jejich vzájemném škádlení. Diane Lane poukazuje na herce, mezi nimiž existuje fantastická chemie v reálném životě, avšak jejichž romantické scény na filmovém plátně působí naprosto nudně. „Richard a já jsme na tom přesně naopak,“ rýpe do Richarda Gerea Diane Lane. „Když stojíme vedle sebe, není mezi námi vůbec nic…“ Její slova potvrdí Richard Gere, který jí skočí do řeči: „Není tam opravdu nic. Je to dokonce méně než nic. Ale na filmovém plátně tam vidíte úplně všechno. Je to zázrak,“ říká Gere.

Už vážně Richard Gere dodává: „Naše přátelství přerostlo během těch let v obrovskou míru důvěry. Miluji s ní pracovat,“ dodává.

Gere také soudí, že rozdíl mezi jejich filmovými i reálnými postavami před lety v době jejich společného působení ve filmu „Cotton Club“ a v současnosti dobře odpovídá i povaze vztahu, který se vyvine mezi Paulem a Adrienne. „Při rozhodování, jestli roli vzít, bylo pro mě i pro Dianu důležité, že nejde o příběh o páru mladých lidí, kteří se do sebe zblázní na první pohled,“ říká. „O takový film tady vůbec nejde. V našem filmu je spousta scén, ve kterém se na sebe hlavní hrdinové skoro ani nepodívají, a přesto mezi nimi funguje silné a hluboké porozumění, jehož vývoj můžete sledovat scénu po scéně,“ vysvětluje Gere.

„Ve věku našich hrdinů může člověk do vztahu přinést často mnohem více, než kolik může nabídnout v osmnácti,“ doplňuje ho Lane. „Máte totiž více pochopení, silnější osobnost a více si vážíte věcí i lidí,“ dodává.

Díky kombinaci všech těchto prvků vytvářejících stále silnější spojení mezi Paulem a Adrienne uvězněným díky bouři na ostrově v Outer Banks. „Diváci nebudou mít pocit, jako by se dívali na dva herce,“ tvrdí režisér Wolfe. „Budou mít spíš pocit, jako by se dívali na dva skutečné lidi prožívající vlastní životy.“

Tak jako máte v životě vždy šanci se znovu zamilovat a najít nový smysl života, můžete se vždy učit, můžete dělat věci lépe a můžete napravit věci, které se týkají lidí ve vašich životech. Kromě Paula a Adrienne jsou v tomto dramatu přítomny i další postavy, které je buď podporují nebo stojí proti nim a nakonec je dovedou jednoho k druhému.

Torrelsonova osobní tragédie tak třeba způsobí, že se Paul vydá na Outer Banks s cílem vážně se zamyslet nad spoustou věcí. Stejně tak Jack, Adriennin manžel , který zavinil krizi jejich manželství, tím Adriennu posunul směrem k volnosti. A Jean pak svým rozhodnutím svěřit její penzion na onen osudový víkend Adrienne vytvoří ideální podmínky pro bouři i pro lásku.

Paulův problém s Torrelsonem se objeví téměř ve stejný okamžik, v jakém se Adrienne rozpadne její manželství a odcizí se své dceři. Na první pohled se ale zdá, že jeden z těch problémů má řešení poměrně jednoduché. „Paul se zabývá krizí své kariéry,“ říká režisér Wolfe. „Zemřela mu pacientka a její manžel na něj podal žalobu. A jak už to tak bývá u nadaných a schopných lidí soustředěných na kariéru, Paul není připraven na vyrovnávání se s prohrami, ztrátami či zklamáním. Je ale zase dobrý ve spravování toho, co je pokažené. Rád překonává překážky a dosahuje úspěchů. Proto se také vydává do Rodanthe, aby napravil, co se pokazilo,“ vysvětluje Wolfe.

„Paul nedokáže pochopit, že Torrelsonovi nejde o peníze,“ říká Scott Glenn, který představuje zlomeného vdovce. „Torrelsonovým primárním cílem není soudní spor, ale omluva. Chce prostě vědět, že žena kterou miloval a jež zemřela, nebyla pouze jedním z dalších zemřelých pacientů, nýbrž že byla důležitá a cenná. Chce přitáhnout doktorovu pozornost a slyšet od něj uznání, že operaci pokazil a že je mu to líto,“ vysvětluje Glenn.

„Scott byl famózní,“ říká Di Novi. „Scéna Torrelsonovy konfrontace s Paulem je neuvěřitelně působivá. „Ten muž prožívá neskutečnou bolest a je pro něj velmi těžké ji vyjádřit. Není pochyb o tom, že je to poprvé v životě, kdy je Paul okolnostmi donucen mluvit s člověkem v takovém stavu,“ dodává.

Zatímco Paul bojuje se snahou nalézt v celém setkání smysl a přemýšlí, jak se poprat s další výzvou – urovnat spor se svým synem – snaží se Adrienne zjistit, co vlastně cítí ke svému manželovi, jehož upřímné prosby o návrat jsou i na tomto vzdáleném místě tak blízko jako telefon.

Christoper Meloni, který představuje Jacka, vidí svoji postavu jako určitý katalyzátor. „Jack je něco jako roznětka Adrienniny cesty. To on ji postaví před dilema, ve kterém musí účtovat s minulostí a zvažovat všechna pro a proti, aby se mohla rozhodnout, co je správné a jakým směrem se má vydat,“ říká Meloni.

Jeho role je přitom komplexnější, než by se mohlo zdát na první pohled. „Ve filmu není žádná vysloveně záporná postava,“ konstatuje producentka Di Novi. „Nikdo neplánuje dělat schválně zlé věci. Adrienne musela mít v minulosti důvod si Jacka vzít a musel existovat i důvod, proč spolu vydrželi tak dlouho. Proto bylo tak důležité, aby herec představující Jacka dokázal všechny tyto aspekty zohlednit a aby nebyl pouhou černobílou postavou,“ vysvětluje Di Novi.

„Jack musí být důstojným soupeřem, aby bylo vidět, že Adrienne na jednu stranu upřímně a přesvědčivě přitahuje zpátky k sobě,“ doplňuje Wolfe.

„Jack je sice upřímný ve svoji touze stát se opět součástí rodiny, nicméně si nejsem jistý, že k tomu má ty správné důvody,“ říká Meloni. “I přes jeho upřímnost získáte časem pocit, že na něm něco není správného, a tím se diváci do určité míry ztotožní s Adrienninými pochybnostmi, aniž by vlastně věděli proč,“ dodává.

„Jednou z postav, která by určitě souhlasila, je Adriennina loajální přítelkyně a důvěrnice Jean, kterou představuje Viola Davis. Jean dodává Adrienne kuráž, humor a upřímné názory, aniž by se jich Adrienne musela dožadovat. Obě ženy se evidentně znají spousty let, protože Jeanin penzion, který je současně jejím domovem, je plný hraček, které vyráběly jako holky, a fotografií a památek, které sdílejí prostor v domě s Jeaninými cestovními suvenýry a uměním posbíraným v průběhu let.

„Jean představuje naprosto svobodnou ženu,“ říká producentka Di Novi. „Přesně ví, kdo je, a je jí jedno, co si o ní lidé myslí. Vyjadřuje se plně svým uměním a život žije naplno, o což svým způsobem usiluje i Adrienne,“ dodává producentka.

Adrienne má podobné povahové rysy, konstatuje Davis. „Jenže zatímco Jean sny, které měla zamlada, začala naplňovat už dávno, Adrienne je spíš potlačila, aby vychovávala děti a vedla stabilnější a konzervativní život,“ říká Davis. „Adrienne tak obětovala určité ze svých svobod a zájmy jiných upřednostňovala před svými vlastními. Obě ženy se tak dobře doplňují, protože mohou porovnávat své možnosti volby a přitom mají často stejný pohled na věc,“ dodává.

Jelikož Jeanin svobodomyslný životní styl se hodně liší od skutečného života Davisové, byla pro ni role Jean výzvou a současně zábavou. Právě i z tohoto důvodu jí koneckonců do dole Wolfe obsadil. „Jean rozhodně není taková, jako já,“ říká Davis. „Jean je divočejší a svobodnější a udělala by věci, které já bych nedělala nikdy. Jsem usazenější a spíš introvertka,“ konstatuje Davis.

Wolfe i Davis jsou sice oba spolupracovníci Public Theatre, nicméně teprve na tomto filmu pracovali spolu takto blízko jako režisér a herec. Když Davis obsazoval do Nocí v Rodante , byl si jistý, že „Viola dokáže zahrát Jeaninu vřelost a hravou vitalitu stejně dobře jako její vnitřní sílu a to, jak ostře chrání svoji nejlepší kamarádku,“ říká Wolfe.

Mezi další herce patří Mae Whitmanová (seriál „Arrested Development“) coby Adriennina citově založená a svéhlavá dcera Amanda, jejíž snaha o smíření rodičů na Adrienne těžce doléhá, a Pablo Schreiber (TV seriál „The Wire“) coby syn Roberta Torrelsona Charlie, který dává silně najevo svůj smutek ve chvíli, kdy si Paul přijde promluvit.

Bouřlivé počasí

Natáčení začlo v květnu 2007 v malém městě Rodanthe a jeho okolí na Outer Banks, což je více než 300 km dlouhý pás ostrovů kopírující pobřeží Severní Karolíny. Tento pás čas od času zažívá hlavní nápor zuřivosti oceánu. Oblast stíhaná hurikány a známá také pod názvem pohřebiště Atlantiku má jednu z nejvyšších hustot výskytu lodních vraků na světě.

„Nickovy knihy se vždy odehrávají v Severní Karolíně a Rodanthe je izolovaná a velmi specifická část ostrovů Outer Banks,“ říká producentka Di Novi a potvrzuje, že výzva spočívající v natáčení na těchto místech stála za to. „Na tom místě je něco nezpochybnitelně magického, co nikde jinde není. Jde o místa, která na filmovém plátně uvidíte málokdy, a přitom jde o unikátní místo v Americe, které málokdo zná.“

Při vybírání lokalit pro natáčení filmu Wolfa obzvláště zaujalo, jak skvělé jsou ostrovy Outer Banks jakožto pozadí pro romantické drama. „Je to neskutečně nádherná krajina, která je současně zranitelná a nechráněná; úzký pás země obklopený vodou z obou stran. Sílu oceánu i nebe doslova cítíte na každém kroku. Hned jsem pochopil, jak moc síla přírody a všechny tyto prvky hrály roli v tom, aby mezi našimi dvěma hrdiny došlo k milostnému vzplanutí,“ říká Wolfe.

Scenárista John Romano poznamenává, že Nicholas Sparks dodržuje vypravěčskou tradici využívat mocné přírodní síly k tomu, aby u jeho hrdinů vyvolávaly stavy nabité emocemi a tak posouvaly jejich životy jiným směrem. „Venku zuří hurikán, což oba sblíží, ale bouře se odehrává i uvnitř domu mezi nimi a odráží tak bouři zvenku,“ říká Romano. „Mezi vnějšími a vnitřními turbulencemi existuje jemné předivo souvislostí. Georgeovým záměrem bylo toto zobrazit i ve filmu, a to tak, jak si to představoval – v dialozích, ve způsobu natáčení scén a ve způsobu, jakým herci filmu propůjčili svoji schopnost využívat různých podtextů,“ dodává.

Tak jako se příroda a okolnosti dramaticky spikly, aby Paula a Adrienne svedli dohromady, tak se stejně pokoušely filmový štáb a veškeré jeho vybavení rozptýlit po celém pobřeží.

Wolf se smíchem vzpomíná: „Zažili jsme spoustu dnů, kdy jsme začali natáčet a oceán prostě řekl ‘Ne, tuhle scénu dnes natáčet nebudete, protože jsem se rozhodl odnést si kus vaší scény'. A to taky udělal. A my jsme nemohli dělat nic jiného než mu přizpůsobit naše plány. Zejména pro mě jako člověka žijícího celý život v New Yorku bylo naprosto fascinující, že jsem musel venku aktivně vyjednávat s přírodou, aby mi umožnila dělat moji práci,“ říká Wolfe.

I přes pečlivé plánování s cílem vyhnout se období hurikánů, natáčení hned druhý den zmařila pravidelná bouře Nor's Easter, s větrem o rychlosti 90 km/h a deštěm. Tenhle rok přišla dříve než v posledních 30 letech a vyvolala nejvyšší příliv za posledních deset let.

„Příliv odplavil skoro všechen písek nacházející se pod domem,“ říká Oscarem ® oceněná autorka scény Patrizia von Brandenstein ( „Amadeus“) s odkazem na hlavní exteriér natáčení celého příběhu v podobě skutečného místního penzionu. Ten kvůli bouři nejen přišel o více než metrovou vrstvu písku ve svých základech, ale také o různé vybavení a zařízení uskladněná pod schody do prvních dvou pater. „Ta dvě patra sice stála dál, ale byla značně nebezpečně nahnuta. Jak se vyplavil volný písek, odkryl také velké pytle s pískem, které byly umístěny pod dům s cílem zpevnit jeho základy po předchozí bouři. Viděli jsme také nově odhalené kořeny a pařezy zřejmě staletí starých cypřišů, které zůstaly ve vodě z dob, kdy pobřeží lemoval les,“ popisuje situaci von Brandenstein.

Pod vedením von Brandenstein štáb nakoupil v nedalekém Wilmingtonu stavební materiál a v dalších dnech pracoval na opravách. „O několik týdnů později jsme našli i odplavené schody,“ říká Brandestein. „Inspirováni dnešní módou recyklace jsme je nakonec využili v jiných scénách, což ostatně odpovídalo i duchu našeho příběhu. Líbí se mi totiž myšlenka záchrany a využití něčeho, co se zdá být zničené, ale nakonec to jde opravit nebo předělat a použít znovu. Podobně Adrienne zachraňuje vyplavené dřevo a vyřezává z něj dřevěné pokladničky, a podobně Paul také zachraňuje jejich život,“ říká von Brandenstein.

Interiéry byly natáčené v pohodlném dvougeneračním obydlí na ostrově Topsail, asi 60 km od od Wilmingtonu, které bylo pro potřeby natáčení hotelové haly, jídelny a kuchyně upraveno odstraněním několika málo zdí.

Pro Wolfa penzion představoval „jednu z hlavních postav filmu. Šlo totiž o místo plné historie i ducha, obtěžkané roky životů lidí“. Vědom si unikátní multikulturní historie regionu a s představou bohaté vedlejší linie příběhu Jean a domu jejích předků, usiloval o vytvoření interiéru vyzdobeného velkým množstvím generace starého spirituálně orientovaného umění, které nyní sdílí prostor s výtvory Jeane a s předměty odrážející její koníčky a zkušenosti.

Dalším pozůstatkem duchovního dědictví Rodanthe je snad nejvýraznější detail exteriéru penzionu, a to jeho temně modré okenice, které jsou také nazývány „strašidelně modré“. Ty zřejmě pocházejí z dob, kdy se na ostrovech usadili námořníci přeživší různé lodní katastrofy, kteří na ně přinesli kulturní a náboženské tradice ze svých rodných zemí. Podle dávných pověstí si tito lidé natírali okenice na modro, aby odradili strašidla. I když historky o nadpřirozených návštěvách jsou již dávnou minulostí, zvyk a barva přetrvaly. „Obvykle jde o šedomodrou, ale naše měla trochu výraznější či světlejší odstín, protože Jean má ráda věci jasné a vibrující,“ říká von Brandenstein.

Okenice mají svůj význam také v tom, že navozují na scéně náladu přicházející bouře. Jejich neustálé třískání o okna napovídá, že budou problémy a vyvolává pocit rostoucího neklidu a zranitelnosti.

Penzion, komplikovaná lokalita, v níž se nachází, oceán i počasí jsou podle Wolfa „typické pro život samotný. I to, že dům je umístěn mezi oceán na straně jedné a vnitrozemský kanál na straně druhé, je symbolickou metaforou na téma život a láska – obojí je křehké a hrdinské. Nejdůležitější ale je, že jde o věci, které přetrvají věky, i když se zdá, že takové věci nejsou,“ dodává režisér.

„Podle mě existuje ve všech z nás touha vidět na plátně v příběhu pravdu a různé citové varianty,“ pokračuje Wolfe. „Všichni jsme si vědomi toho, nakolik jsou život a láska křehké, a jak drahocenný je čas, který je nám vyměřen. Štěstí je svým způsobem něco jako vzduchová bublina – pokud jej zmáčknete příliš velkou silou, praskne a zmizí. Je nádherné moci pozorovat dva lidi zjišťující, kým vlastně jsou, a začínající znovu věřit, že velká láska doopravdy existuje,“ říká režisér.

„Doufám, že se diváci budou mít pocit, že si s našimi postavami něco prožili,“ říká producentka filmu Di Novi. „Bylo by úžasné, pokud by se doopravdy inspirovali anebo kino opouštěli s trochu jiným pohledem na věc. Možná začnou toužit po tom najít osobu, kterou by doopravdy milovali, nebo pokud takovou osobu už mají, tak se budou více snažit si jí udržet.,“ dodává.

zdroj: Warner Bros.