Mnichov (2005) - Info ze zákulisí

„Pamatuji si, jak Mark Spitz vyhrál všechny ty medaile a druhé ráno jsme se vzbudili, zapnuli televizi a v ní byl Jim McKay, který hlásil, co se stalo,“ vzpomíná producent Barry Mendel. „Celá naše rodina byla najednou jako přikovaná k televizi. Strávili jsme celý den sledováním těch událostí a už tehdy jsem věděl, že na tuhle věc svět nikdy nezapomene.“

Vzpomínky na události z Mnichova 1972 Mendela už neopustily. Čím více detailů se o celé věci dozvídal, tím častěji se mu honila hlavou. Proto se začal zabývat myšlenkou natočit napínavý thriller o nejméně známé, avšak velmi kontroverzní části celého příběhu. Mendel projekt vyvíjel po čtyři roky. Když o něm řekl Kathleen Kennedy, s níž dříve pracoval na thrilleru Šestý smysl, oslovila s tímto námětem Stevena Spielberga, který se nakonec rozhodl, že Mnichov natočí hned po apokalyptickém blockbusteru Válka světů. Významným momentům ve světových dějinách se Spielberg věnoval už ve svých filmech Říše slunce, Schindlerův seznam a Zachraňte vojína Ryana. K tomuto filmu jej přitahovala skutečnost, že jeho námět vzbuzoval velmi aktuální otázky o dění v současném světě, a také fakt, že o jeho hlavním tématu – jak tato tajná mise ovlivnila muže, kteří ji měli uskutečnit – se nikdy příliš nehovořilo.

Poté, co Eric Roth (Forrest Gump, Insider: Muž, který věděl příliš mnoho) napsal podle knihy Vengeance kanadského novináře Georgea Jonase pracovní verzi scénáře, oslovili Spielberg s Kennedy držitele Pulitzerovy ceny, dramatika Tonyho Kushnera, aby jej přivedl do finální podoby. Kushner nejdříve odmítal pouštět se do celovečerního filmu a k původnímu scénáři pouze připsal své poznámky, Spielbergovi se však nakonec podařilo jej přesvědčit a Kushner na tuto kreativní výzvu přistoupil.

Kushnerovým záměrem bylo zpracovat tuto látku bez jakéhokoliv jednostranného pohledu na věc – chtěl, aby film kladl provokativní otázky, ale nenabízel na ně žádné černobílé odpovědi. „Je to příběh plný paradoxů a rozporů,“ podotýká Kushner. „Je to také příběh o tajné operaci, takže není jisté, že se věci odehrály právě takhle – a asi ani nikdy nebude – proto jsme si dopřáli určitou tvůrčí volnost. Myslím si, že jsme s velkým smyslem pro nepřekrucování skutečností natočili film, který bych žánrově zařadil do historické fikce.“

Obsazení

Natáčení filmu začalo vyčerpávajícím mezinárodním hledáním herců, kteří by dokázali ztvárnit téměř 200 filmových postav, o nichž spletitý scénář pojednává – od slavných politických činitelů po tajné agenty, kteří pracují v přísném utajení. Vedoucí castingu Jina Jay, vyzbrojená pouze obecnou charakteristikou příběhu a příslibem práce se Stevenem Spielbergem, se vydala na dlouhou cestu okolo světa, v jejímž průběhu musela najít neokoukané a zajímavé tváře. Herecké obsazení nakonec sestávalo z herců, pocházejících z tak různorodých zemí, jakými jsou Alžír, Egypt, Řecko, Irák, Írán, Izrael, Jordánsko, Libanon, Maroko, Sýrie, Tunis, Jemen, Albánie, Rakousko, Francie, Německo, Polsko, Rumunsko, Španělsko, Švédsko, Velká Británie, USA, Kanada nebo Japonsko. Ve filmu si zahráli také místní herci z Malty a Maďarska, kde vznikla jeho drtivá většina.

Jádrem hereckého obsazení však bylo pět charakterově odlišných členů vražedného komanda. Avner, který se nečekaně stane vůdčí osobností jednotky, je jejím nejmladším členem a také jediným rodilým Izraelcem. Své zemi je hluboce oddán, ale ještě nikdy nebyl nucen někoho zabít. Roli Avnera chtěl Spielberg už od začátku svěřit Ericu Banovi, kterého si všiml ve filmové adaptaci slavného komiksu Hulk Anga Leeho.

Bana se začal na svou roli intenzivně připravovat. Seznámil se nejen se spoustou materiálů o celém mnichovském incidentu a životech agentů Mossadu, ale také složitou historií konfliktu na Středním východě. „Avner prochází velkým vývojem,“ říká herec. „Na začátku je člověkem, který je zjevně velmi rozčilen událostmi v Mnichově. Pak se stane mladým mužem, který je pověřen mimořádně závažným úkolem a musí se rychle naučit vést skupinu. Na začátku má určité pochybnosti o tom, co tým provádí, ale pak se stane něco zvláštního: stane se tvrdším. Zatímco se odhodlání zbytku skupiny tlumí, ubírá se Avnerův vnitřní vývoj přesně opačným směrem. Ke konci filmu jsme však svědky toho, jak začíná být v souvislosti s cestou, kterou se vydal, a tím, co se z něj postupem času stalo, stále více a více rozpolcený.“

Britský herec Daniel Craig, který se nedávno oficiálně stal v pořadí šestým filmovým Jamesem Bondem, si zahrál Stevea – vojáka původem z jižní Afriky, který je nejtvrdším a nejodvážnějším členem jednotky.

„Steve působí dojmem, že je velmi silnou osobností a má svůj osud pevně v rukou,“ říká Craig. „Stejně jako ostatní věří v tuhle misi, protože věří v Izrael. Věří, že v souvislosti s těmi ohavnými událostmi v Mnichově musí být podniknuta nějaká protiakce. A Steve měl vždycky ve zvyku jednat agresivně – skočí do všeho po hlavě a s důsledky se vypořádává až později. Ze začátku je proto ve svém živlu, ale později začíná v souvislosti s tím, co provádějí, psychicky trpět. A to mě na filmu zaujalo – je to nedokonalý člověk a vůbec nepočítá s tím, že jej začnou podobné pocity pronásledovat.“

Zatímco Brit Craig obsadil postavu Jihoafričana, francouzský herec a filmař Mathieu Kassovitz ztvárnil belgického člena jednotky Roberta. Robert je nejen talentovaným výrobcem hraček, ale také prvotřídním expertem na výbušniny. „Robert je velice zajímavou postavou, protože stejně jako všichni ostatní členové jednotky nepatří k trénovaným zabijákům,“ vysvětluje herec. „Je však velmi odhodlán hájit zájmy Izraele a proto si myslí, že je připraven bojovat za svou zemi a svá přesvědčení. K armádě se přidal během Šestidenní války a protože je výrobcem hraček a je velmi zručný v práci s drobnou mechanikou, stalo se jeho povoláním zneškodňování bomb. Není to pro něj ale nijak lehké. Pokaždé se nedokáže vyrovnat s násilím, které jejich činy doprovází. Přestože je součástí mise, k některým věcem se zkrátka nedokáže přinutit.“

Každý člen jednotky má svá vlastní dilemata a vnitřní rozpory. Německý herec Hanns Zischler se zhostil role Hanse, německého Žida, který je pro ostatní lidi obyčejným obchodníkem se starožitnostmi. Ve skutečnosti však pracuje pro Mossad a má výjimečný talent pro falšování dokumentů. „Hans pravděpodobně patří k lidem, kteří ve třicátých letech se svými rodinami opustili na poslední chvíli Německo. Vyrostl v Izraeli, který byl ještě tehdy Palestinou, a naučil se oba dva jazyky. Myslím, že se cítí určitým zvláštním způsobem svázán s Izraelem i Německem, což si uvědomí právě po těchto událostech. Je také velmi zádumčivý. Nikdy nebyl žádným velkým aktivistou a nyní cítí, že má službou pro Mossad konečně možnost vyjádřit loajalitu vůči Izraeli i své zemi.“

Pětičlenný tým uzavírá puntičkářský, organizovaný a obezřetný Carl, kterého si zahrál uznávaný irský herec Ciaran Hinds. „Hans a Carl patří k jiné generaci než ostatní,“ říká Hinds. „Je to velmi nesourodá pětice lidí odlišného věku, s odlišným zázemím a s odlišnou výchovou. Někteří z nich vyrostli v Evropě a někteří v Izraeli. A právě díky jejich rozdílným vlastnostem byli vybráni, aby pracovali společně. Carl je v této skupině tím, kdo chce mít absolutní jistotu, že byl vybrán správný cíl, že nebudou žádné oběti na civilistech a nikdo nevinný nepřijde k újmě na zdraví. Je dokonale přesvědčen, že lze tuhle práci provést čistě – a nehledě na to, o jak příšernou věc se jedná.“

Jediným člověkem, kterého má komando povoleno oficiálně kontaktovat, je jejich tajemný nadřízený Ephraim. Zahrál si jej oscarový australský herec Geoffrey Rush, který založil přízvuk a charakteristický způsob chování své postavy na několika historických osobnostech. „Dostal jsem od naší veřejnoprávní televize záznamy zpravodajských relací, v nichž vystupoval Menachem Begin, abych získal nějakou představu o tehdejší době a kultuře,“ říká Rush. „Jejich příběhy jsou si přece jen docela podobné – oba byli politickými radikály a pak zaujali nějakou konzervativnější vládní pozici.“

Natáčení filmu

Příběh Mnichova se odvíjí ve třech různých světech: extrémně veřejném světě událostí na mnichovské olympiádě, které se odehrály před objektivy světových médií, extrémně tajném světě Mossadu a jeho neoficiálních úderných jednotek, které operují ve světě, a vnitřních světech samotných pěti zabijáků, kteří během svého nezvyklého úkolu procházejí četnými psychologickými proměnami.

Aby dokázal dát filmu odpovídající vizuální podobu, obrátil se Spielberg na jednoho ze svých dlouhodobých spolupracovníků, dvojnásobného držitele Oscara Janusze Kaminskiho, který se jako kameraman podílel na jeho devíti předcházejících filmech. „Ve filmu je 8 různých zemí a já jsem se rozhodl, že každé z nich propůjčím mírně odlišnou vizuální atmosféru a pokaždé trochu změním barevnou paletu. Díky tomu má každá z nich ve filmu osobitý ráz, a to i přesto, že se většina záběrů natáčela na Maltě a v Maďarsku,“ říká Kaminski. „Cokoliv, co se odehrává na Středním východě, je barevnější, teplejší, více prozářené sluncem. Jakmile se ale děj přesune do Paříže, Frankfurtu, Londýna a Říma, změní se barvy na chladnější a méně syté. A každé z těchto evropských měst má vlastní charakter a barvy.“

Spielberg si také představoval, že bude natočena unikátním způsobem každá z vražd. „Chtěl jsem, aby byla každá vražda jiná, protože jak tým postupně plní svůj úkol, jejich pohledy na věc se mění. Stejně tak dochází ke změnám ve vztazích uvnitř týmu, na všechny doléhá stále větší stres, úzkost a tlak,“ vysvětluje Spielberg. „Každá z jednotlivých misí má svůj osobitý charakter.“

Když došlo na otázku násilí ve filmu, Kaminski věděl, že Spielberg nechtěl nijak zakrývat brutální povahu událostí, o nichž film pojednává. „V tomto filmu je násilí podáváno bez jakékoliv abstrakce,“ říká. „Když si vzpomenete na film Zachraňte vojína Ryana, uvědomíte si, že šlo také o extrémně naturalistický snímek, ale publikum poznalo, že jde pouze o ilustraci tragičnosti a hrůzy, která tyto historické události provázela.“

Výtvarná stránka filmu

Mnichov se odehrává ve 14 zemích v Evropě a na Středním východě v 70. letech. Film byl natočen kompletně mimo studio a vyžadoval celkem 120 scén, proto filmaři potřebovali najít místo, v jehož blízkosti by se nacházela spousta různorodých prostředí. Spielberg a jeho oscarový hlavní výtvarník Rick Carter našli všechno, co potřebovali, na území dvou posledních přistupujících zemí Evropské unie: Maďarska a Malty. Malta zastoupila všechny jihoevropské země a oblasti na Středním východě a maďarské prostředí se ukázalo být skvělou náhradou za více než půl tuctu severnějších evropských zemí, v nichž příběh začíná.

Filmaři využili spousty skutečných míst: pevnost Riscoli ze 17. století a její kasárna se změnily v palestinský uprchlický tábor mimo Betlém, náměstí ve Valettě, hlavním městě Malty, se stalo římskou kavárnou, kde Andreas představí Avnera Tonymu a suchý dok byl naaranžován tak, aby připomínal Bejrůt v 70. letech.

Později se produkce přesunula do krásné a architektonicky bohaté Budapešti, jejíž prostředí filmaři přetvořili v londýnskou ulici, pařížský bulvár, hausbót v Hoornu, kavárnu v Římě, malou vesnickou boudu v Belgii a spoustu dalších filmových míst.

Kromě toho, že filmařům obě země nabízely celou řadu různorodých prostředí, umožnily jim také podívat se zpět v čase. „Film se odehrává v 70. letech, což byla ještě stále poválečná éra. Londýnské a pařížské ulice byly v té době ještě docela špinavé a neupravené. Budapešť stále prochází svou postkomunistickou fází, takže se v některých směrech podobá západní Evropě v 70. letech, kdy se ještě stále vzpamatovávala z války. Podařilo se nám tam najít atmosféru, která byla v západní Evropě před 30 lety.“ V rámci příprav na natáčení Carter navštívil každé z měst, v nichž se vraždy odehrály, aby získal dokonalou představu o tom, jak mají jeho výtvarné kreace vypadat.

Přestože byla drtivá většina filmu natočena na Maltě a v Maďarsku, kvůli některým scénám filmaři přece jen zavítali i s produkcí do nenapodobitelné atmosféry Paříže. Dalším místem, za které Carter nedokázal najít náhradu, byl New York, v němž se odehrává závěrečná část filmu. „Avner, který se snaží najít domov, nakonec přestěhuje svou ženu a narozeného syna do Brooklynu, což je pro něj nový startovní bod – místo, kde chce začít znovu a hodit minulost za hlavu. Tohle prostředí jsme zkrátka nemohli nikde zreplikovat, museli jsme vyrazit do New Yorku,“ vysvětluje Carter.

Vedoucí vozového parku Graham Kelly musel mezitím řešit jiný problém – natáčení filmu vyžadovalo celkem 1 500 aut. Kelly musel najít a zorganizovat práci s taxíky, autobusy, Vespami a starými automobily, které se proháněly po ulicích v 70. letech. Jen v průběhu jedné krátké scény, v níž se Avner prochází v noci po jedné pařížské ulici, se v záběru objeví 60 aut, pět pařížských autobusů a několik pařížských taxíků. Všechna tato vozidla museli filmaři dopravit do Budapešti.

„70. léta jsou z hlediska aut zvláště problémová,“ vysvětluje Kelly. „Automobilky v té době vyráběly vozidla z velmi nekvalitní oceli a většina jich buď dávno shnila nebo to byly až příliš vzácné sběratelské kousky, jejichž cena byla s přihlédnutím k našemu rozpočtu příliš vysoká.“ Kelly a lidé z jeho týmu nakoupili 60 aut z celé Evropy a během natáčení je dle potřeby přebarvovali. Aby auta zůstala v souladu s celkovou vizuální atmosférou, používali vybledlejší světlé barvy pro scény, odehrávající se v jižních zemích, a tmavší odstíny pro scény ze severních zemí.

Největší problém však nebylo možné vyřešit pomocí nátěru: „Během natáčení na Maltě jsme potřebovali auta do scén, které se odehrávaly ve čtyřech různých zemích. Auta ze 70. let se tam shánějí poměrně lehko, ale všechna mají volant vpravo, stejně jako v Británii. S výjimkou Kypru však sedí ve všech třech zbývajících zemích řidič nalevo! Když jsme přijeli do Maďarska, bylo to zase úplně opačně. Tamější auta mají volanty vlevo, ale my jsme potřebovali natáčet scény z Londýna, kde je to obráceně.“ Problém ale nakonec vyřešili poměrně jednoduše – do aut byly připevněny falešné volanty a v každém seděl jeden řidič navíc.

zdroj: Bontonfilm