Mariňák (2005) - Info ze zákulisí

„Když jsem poprvé četl tu knihu, zaujala mě skutečnost, že se jednalo o pohled na válku očima velmi specifického člověka: mladíka, který se snažil objevit, kým ve skutečnosti je, a vypořádat se s tím. Kombinace mužnosti, humoru, surrealismu a sarkastického pohledu na věc mi učarovala,“ vzpomíná režisér Sam Mendes na své první dojmy z knihy Jarhead. „Byl to válečný román jako žádný jiný. Pojednával o válce, která byla jako žádná jiná. A mohl podle něj vzniknout film jako žádný jiný.“

„Každý mariňák zažil něco jiného, každá četa zažila něco jiného, každý batalion zažil něco jiného – a to i během jedné války. Chtěl jsem natočit film o tomto konkrétním fascinujícím člověku a o tom, jak válečná zkušenost změnila jeho osobnost.“

„Když si vzpomenu na válku v Zálivu, vybavují se mi záběry, na nichž miniaturní bombičky likvidují miniaturní města, která vypadají jako hračky a jsou úplně bez života. Voják, který je na zemi, nemá nejmenší ponětí, co se děje. Možnost podívat se téhle válce na zoubek z pohledu člověka, který se jí účastnil jako příslušník pozemních jednotek, pro mě byla velice zajímavá, protože podobnou možnost jsme v souvislosti s touto válkou nedostali. Kdybyste vzali to, co považujete u války za běžné, a postavili to na hlavu, vyjde vám z toho Tonyho válečná zkušenost.“

Swoffordova mimořádně úspěšná a kritiky ceněná kniha byla oblíbená z mnoha důvodů – především pak díky své otevřenosti a nedostatku respektu, s nimiž vypravěč nahlížel na okolní svět a válečnou mašinérii, jejíž byl součástí. Dokonalé hrdiny v naleštěných uniformách vystřídala banda mladých branců se zálibou v rockové hudbě, příznivým vztahem k pornu a sílící, avšak nenaplněnou touhou po krvi. Mezi mladými muži, kteří se učili zabíjet a pak byli ponecháni uprostřed pusté, nehostinné krajiny, postupem času nevyhnutelně propuknul boj o vůdčí post ve skupině (protože v dohledu nebyl nepřítel), zhýralé chování a obecná neúcta vůči komukoliv – počínaje jejich velícími důstojníky a lidmi, které měli zachránit, konče.

„Pokud jsem chtěl napsat nějaký příběh o válce v Zálivu, musel to být můj vlastní,“ říká Swofford. „Když jsem v roce 1988 nastoupil k mariňákům, bylo mi 18 let. Samotná vidina služby u těchto jednotek je pro některé mladé muže velmi lákavá. Pak jsem si všiml, že někteří chlapi mají lepší pušky a vybavení. Zjistil jsem, že jsou to snipeři. Měli kolem sebe určitou mystickou auru.“

Swofford dostal příležitost stát se z obyčejného pěšáka průzkumníkem a sniperem elitní jednotky STA (Surveillance and Target Acquisition – pozorování a vyhledávání cílů). „Pěšák bojuje pomocí 15 000 mizerně zacílených výstřelů – sniper žije pro jeden precizní. To mě dostalo.“

Produkční partneři Lucy Fisher a Doug Wick, kteří zakoupili práva na zfilmování knihy v okamžiku, kdy se objevila na pultech knihkupectví, věřili v její nadčasovost a jedinečnost autorova strastiplného, zábavného a bystrého pohledu na věc. Předloha zaujala i scénáristu Williama Broylese, který má vlastní válečné zkušenosti z Vietnamu. Broylesovi, který má v armádě vlastního syna, nečinilo problémy se do Swoffordova příběhu vžít – jako otec mladého muže, který je v armádě, i jako člověk, který má vlastní zážitky z války. „Tonyho generace měla jasnější úmysly. Ať už to mělo jakékoliv důvody, všichni tam chtěli být. My jsme byli odvedeni. A když jsem se v tom devětašedesátém dostal na bojiště, neměl jsem nejmenší tušení, proč tam jsme.“

„Když jsem se pak z Vietnamu vrátil, postrádal jsem svou zbraň. Mezi člověkem a jeho zbraní existuje velmi silný vztah – asi jako mezi kovbojem a koněm. Když sundáte kovboje z jeho hřebce, bude pořád chodit s rozkročenýma nohama, protože jsou jako jedno. Stejně jako voják a jeho puška.“

„Myslím, že člověk potřebuje určitý čas, potřebuje počkat a ohlédnout se, aby dokázal pochopit, co prožil. Zejména v případě, že se jedná o něco tak intenzivního, jako je válka,“ říká Mendes. „Často se to stává u velkých historických událostí – potřebujete určitý odstup, abyste je plně pochopili. A válka v Zálivu je dnes rozhodně vnímána jinak než tehdy.“

Podle tehdejšího zpravodajství masmédií vypadala Operace Pouštní bouře jako perfektní válka – pokud lze takový oxymoron použít. A zároveň se ukázala být něčím naprosto novým, a to i pro nejzkušenější vojáky. Mendes s Broylesem pracovali na mnoha pracovních verzích scénáře, přičemž se snažili ze Swoffordových nelineárních epizod sestavit konzistentní příběh, který by se zaměřil na jeho pobyt ve výcvikovém táboře a období války, které strávil uprostřed pouště. „Náš příběh je realistický a apolitický. Pojednává o mladých mužích, kteří se přidávají k mariňákům, aby poznali sami sebe,“ říká Broyles.

„Knihu jsem četl v letadle a opravdu mě dojala – byla skutečně velmi působivá a obešla se bez jakýchkoliv klišé, která jsou ostatním válečným příběhům vlastní,“ říká představitel hlavní role Jake Gyllenhaal. „Když jsem dostal do ruky scénář, Sam mi řekl, že Bill [Broyles] sloužil ve Vietnamu, což ve mně vyvolalo jisté obavy.“ Když se ale do scénáře začetl, jeho znepokojení velmi rychle opadlo.

Gyllenhaal mírně podcenil fyzickou – ale i duševní – transformaci, kterou musel v souvislosti s rolí podstoupit. „Když mě spolu s ostatními ostříhali, začalo mě to docela bavit – a pak, když jsme opravdu začali, najednou mi to připadlo hrozně zvláštní,“ říká Gyllenhaal. „Ale myslím si, že je to tak správně. Swoff se také raději straní ostatních. Stejně jako týmový hráč je i pozorovatel a Sam vytvořil takovou atmosféru, že jsem mohl být pozorovatelem i členem týmu zároveň. Po celou dobu jsem cítil ten zajímavý protiklad v tom, že jsem nedílnou součástí skupiny, ale zároveň jsem měl dojem, že k ní nepatřím. Myslím, že to byl Samův záměr.“

„Hlavním důvodem, proč jsem chtěl v tomhle filmu hrát, bylo to, že věrně zobrazoval, s jakými obtížemi se vojáci ve válce musejí potýkat,“ říká Peter Sarsgaard, který ztvárnil Swoffova kamaráda a kolegu Troye se specializací na vyhledávání nepřátelských jednotek. „Při natáčení jsme samozřejmě pouze okusili, jaké to ve skutečnosti je. Nakonec, jsme jenom herci.“

„Nejtěžší bylo vyrovnat se s povětrnostními podmínkami. Buď jsme byli totálně zmrzlí po 12hodinovém natáčení v noci při dešti nebo jsme se v kompletní bojové výstroji pekli na slunci, popřípadě v písečné bouři. S přihlédnutím k tomu, že skuteční vojáci museli v podobných podmínkách trpět celé měsíce a navíc po nich stříleli ostrými náboji, nicméně považuji za trochu nevhodné si na to stěžovat.“

Velitele čety ztvárnil oscarový herec Jamie Foxx. „Jednou z prvních věcí, které nám Sam řekl, bylo: ‚Přečtěte si knihu, ale moc se na ni neupínejte, protože film bude jiný.‘ Kniha byla o jednom člověku a jeho úvahách, jak ho ovlivnila válka. Film vám umožní vidět situaci i z pohledů všech ostatních.“

Další oscarový herec Chris Cooper přivedl k životu horlivého, chytrého a charismatického podplukovníka Kazinskiho, jehož vůdčí schopnosti připomínají nadháněče zákazníků v Las Vegas – umí lidi motivovat a vybičovat je k výkonu. Pod slupkou pouličního prodavače se však skrývá tvrdý voják s bohatými zkušenostmi a spoustou vyznamenání. „V situaci, kdy jsou jejich životy ohroženy, vzhlíží skupina mladých lidí k někomu, kdo by je dokázal vést,“ říká Cooper. „Kazinski je motivátor, který ví, jak rozpálit dav, a je si vědom toho, že dobrý velící důstojník musí převlékat spoustu kabátů. Ví, kdy je dobré být nejlepším přítelem, kdy je dobré být otcem a kdy je vhodná chvíle vojáky přivést na pokraj sil.“

Natáčení v místech, kde Swofford v 90. letech skutečně bojoval, nepřicházelo v úvahu, proto museli filmaři najít pro různorodá filmová prostředí vhodná zástupná místa.Natáčení začalo ve studiích Universalu a skončilo přesně o pět měsíců později na poušti Glamis v Kalifornii. „Je tak trochu ironií, že natáčení trvalo pět měsíců… což je přesně doba, po kterou společně sloužili v poušti vojáci z Tonyho příběhu.“Jedním z náročnějších úkolů bylo natáčení scén, v nichž se odehrávají vojenské akce. Válka v Zálivu byla založena převážně na letectvu a přestože byla zdánlivě detailně zachycena v médiích, ve skutečnosti má jen málokdo konkrétní představu o tom, co přesně se na pozemních bojištích dělo.

„U každého díla, které se snaží co nejvěrněji zachytit průběh událostí, hrozí nebezpečí, že se sice podaří vyladit každý detail, ale výsledek bude postrádat ducha,“ říká producent Douglas Wick. „Na všech detailech jsme si dali hodně záležet. Měli jsme k dispozici vojenské experty jako je hlavní seržant James Dever, jednoho z nejlepších hlavních výtvarníků Dennise Gassnera a předního autora kostýmů Alberta Wolskyho. Hlavním úkolem ale bylo zachytit ducha celého příběhu.“

„Tihle vojáci museli operovat ve velmi extrémních podmínkách. Podstoupili intenzivní trénink a pak se ocitli na poušti, která připomíná měsíční krajinu – to v nich vyvolalo dojem naprostého odtržení od zbytku světa, ale zároveň lepšího pochopení sebe samých. A film je plný okamžiků, v nichž se snaží chovat tak, jak by se dle svých představ o válce chovat měli. Realita se však radikálně liší. Představují si válku jako malí kluci. Přestože jsem ve válce nikdy nebyl, můžu celkem bezpečně prohlásit, že žádná z nich není přesně taková, jak si lidé představují. Je buď rychlejší nebo pomalejší, násilnější nebo méně násilná. Připlíží se uprostřed noci nebo vás udeří do tváře v okamžiku, kdy to čekáte nejméně. A přesně o tom je Tonyho příběh.“

Z tvůrčího i logistického hlediska bylo natáčení tohoto filmu jedinečné. Režisér Mendes si představoval film, který by nahlížel na válku, založenou převážně na leteckých útocích, pohledem pozemních jednotek. Při převodu své vize na filmové plátno spolupracoval s kameramanem Rogerem Deakinsem, který byl již pětkrát nominován na Oscara.

„Bylo to zajímavé v tom, že jsem se musel vzdát spousty filmařských fines, použitých v mých předchozích dvou filmech,“ říká Mendes. „S Rogerem jsme použili ruční kameru, což nám umožnilo pracovat plynuleji a lépe improvizovat. Roger je tak zkušený, že dokáže snímat scénu i bez toho, aby se herci pohybovali úplně přesně podle scénáře. Díky tomu jsem také mohl lépe reagovat na vztahy mezi herci, které se přirozeně měnily během natáčení.“

Metoda, kterou Mendes s Deakinsem používali nejčastěji, se řadí k těm nejstarším – snímání z vlastního pohledu. „Film není snímán z pohledu žádné nezaujaté třetí strany. Tomu jsem se záměrně vyhnul,“ říká režisér. „Vycházel jsem z toho, co dělá Swoff. Scény jsem většinou začínal záběrem na něj nebo do nich vstoupil z jeho perspektivy. Takže natáčení tohoto filmu jsem prožil tak trochu v jeho kůži – nikoliv z povzdálí jako objektivní, nezaujatý a odosobněný pozorovatel.“

Aby zdůraznili, že se příběh odehrává na zemi, rozhodli se Mendes s Deakinsem vyloučit všechny záběry, které by na situaci nahlížely z odlišné perspektivy. „Nejsou zde žádné záběry ‚božím okem‘, z vysokých jeřábů ani z helikoptéry, které by ukazovaly celou poušť, po níž se plahočí malí mravenci. Všechno je nasnímáno z výšky očí a jen několik záběrů tvoří nájezdy. Lidé s kamerou se pohybují spolu s herci a také stejně rychle chodí.“

zdroj: Bontonfilm