Kouzelná chůva Nanny McPhee (2005) - Info ze zákulisí

Emma Thompson a Lindsay Doran tvoří scénáristický a produkční tandem již od roku 1990, kdy se poprvé setkali při natáčení filmu Zemřít znovu, v němž Thompson obsadila hlavní roli a Doran jej produkovala. V té době tomu bylo už deset let, co Doran hledala někoho, kdo by byl schopen adaptovat do podoby filmového scénáře knihu Jane Austen Rozum a cit. Když si pak přečetla několik scénářů, které Thompson napsala pro vlastní televizní show, byla si jistá, že konečně našla toho správného člověka.

O pět let později oslavil snímek, v němž Thompson také ztvárnila hlavní roli, obrovský úspěch u publika i filmové kritiky a byl nominován na sedm Oscarů včetně kategorií nejlepší film a nejlepší adaptovaný scénář, přičemž v této kategorii Thompson zlatou sošku získala. Film získal také Zlatý glóbus a cenu BAFTA.

Když pak Thompson s Doran hledaly další projekt, na kterém by mohly společně pracovat, dlouho se jim nedařilo vhodnou látku najít – až do chvíle, kdy Thompson narazila na jednu ze série dětských knížek Nurse Matilda Christianny Brand. „Nikdy jsem o nich neslyšela,“ vzpomíná Doran, která byla tehdy, v roce 1997, prezidentkou United Artists Pictures. „Říkala jsem si, že jsem možná výjimka, ale pak jsem zjistila, že ji zná opravdu minimum lidí, dokonce i v Anglii.“

Poté, co se jim podařilo ve veřejné knihovně najít všechny tři knihy (Nurse Matilda, Nurse Matilda Goes to Town a Nurse Matilda Goes to Hospital), zakoupila na ně Doran práva a Thompson se mohla pustit do práce.

Oproti Rozumu a citu byla adaptace těchto knížek obtížnější – zatímco u textů Jane Austen Thompson nejdříve adaptovala celou knihu a pak z ní vytáhla to nejdůležitější, v případě této předlohy byl celý proces mnohem více tvůrčí – knihy totiž nemají téměř žádný děj. V roce 2002 bylo pětileté scénáristické úsilí u konce a rodící se film začal hledat svého režiséra.

Když Doran zjistila, že se s ní chce v souvislosti s režií tohoto filmu setkat Kirk Jones, představovala si, že na schůzku dorazí mnohem starší člověk. Jones natočil v roce 1998 podle vlastního scénáře film Nedovo zázračné vzkříšení – emocionální komedii o starém muži, kterému přivodí smrtelný šok výhra v loterii, a o malé irské vesnici, která se po jeho smrti spojí, aby výhru získala – ale od té doby se na poli kinematografie odmlčel.

„Nedovo zázračné vzkříšení je skvělý film, který dokázal natočit s minimálními náklady,“ říká Thompson. „A tolik peněz vydělal díky tomu, že se Kirkovi podařilo vytěžit z tohoto tématu něco univerzálního. Ten film měl přesně takový tón, jaký jsme potřebovali, protože byl o tom, jak někdo umírá, a většina emocí v Kouzelné chůvě Nanny McPhee souvisí s mrtvou maminkou, zatímco většina humoru s prací pana Browna v pohřebním ústavu.“

Úspěšný reklamní režisér, který má na kontě spoustu cen včetně Stříbrného medvěda z MFF v Cannes (1996) hledal už od okamžiku dokončení svého prvního filmu další scénář, který by dokázal získat jeho důvěru. „Přišlo mi velmi obtížné najít nějaký další vhodný projekt,“ vysvětluje Jones. „Hledání perfektního scénáře je jako kupování domu – může trvat celé roky, než se člověku podaří najít to, co mu dokonale vyhovuje. Místy to může být i hodně matoucí, ale když nakonec projdete dveřmi toho pravého, okamžitě cítíte, že jste doma.“

Dokončením scénáře a zapracováním Jonesových poznámek skončila Emmě Thompson teprve první polovina práce na filmu. „Už od začátku říkala, že se chce hlavní role magické chůvy zhostit,“ vzpomíná Lindsay Doran. „Říkala si, že by to mohla být velmi zábavná role.“

Pro herečku, která je známou představitelkou dramatických, komediálních a velmi lidských postav, je nadpozemská Nanny McPhee do jisté míry odklonem. Svou postavu přirovnává k zenovým mistrům – od okamžiku, kdy se objeví ve dveřích domu, jedná s chaotickými životy jeho obyvatel s absolutním klidem. „Působí jako přízrak, ale její přítomnost je velmi silná,“ popisuje herečka. „Být zenovým mistrem neznamená, že je člověk prázdný, ale že veškeré jeho projevy a činy jsou oproštěny od jakéhokoliv odsuzování. Což má na lidi extrémně silný vliv, protože jim to umožňuje vnímat sebe sama takovým způsobem, jakým by to za běžných okolností nebylo možné.“

Tahle chůva Brownovým neříká, co mají a nemají dělat – místo toho je pomocí svých nezvyklých metod vede k důvěře, že dokáží najít správnou cestu sami. „Podstatou zenového učení je úplné rozplynutí ega,“ pokračuje herečka. „Nanny McPhee žádné ego nemá. V jejím těle vlastně vůbec není člověk, jak ho obvykle chápeme – je tam už od začátku jen klid, mír a zcela otevřená láska.“

Nová nadpozemská chůva ostře kontrastuje s velmi pozemskou domácností Brownových, jejíž hlavou je ztrápený, osamělý a často také zoufalý pan Brown. Obsadit tuto ústřední postavu, která je spojovacím prvkem mezi komediálními a romantickými aspekty filmu, bylo klíčové. „Na rovinu – potřebovali jsme neskutečnou kombinaci,“ říká Doran. „Potřebovali jsme někoho, kdo působí věrohodně jako otec sedmi dětí, a zároveň je ideálním mužským protějškem, protože velmi důležitou součástí filmu jsou i romantické motivy.“ Kirk Jones však s obsazením této postavy neměl sebemenší problém: „Colin Firth byl vždycky na mém seznamu jako první.“

Firth, který se dočkal uznání v souvislosti se svými rolemi v dramatech (Dívka s perlou) i romantických komediích (Deník Bridget Jonesové) měl tentokrát možnost procvičit se v obou žánrech najednou. „Jedna z nejzajímavějších věcí, který s vámi může příběh udělat, je vykouzlit vám na tváři úsměv a pak vás přivést k slzám – a pak zase naopak,“ říká Firth.

„Příběh se odehrává v době, kdy čekal zadlužené lidi hrůzný osud,“ pokračuje herec. „Visí nad nimi děsivá hrozba, že dlužník půjde do vězení, jeho děti do chudobince a rodinu čeká rozpad. To všechno ale pan Brown musí před svými dětmi skrývat, musí skrývat svou úzkost… chce, aby jej děti viděly jen jako šťastného tátu.“

„Pan Brown je velmi mírumilovný člověk, zatímco jeho děti ani trochu,“ říká devítiletý Raphael Coleman, který se zhostil role Erica, druhého nejstaršího ze sedmi sourozenců. „Jsou hodně zlomyslní a podlí – prostě čiré zlo. A on je jejich pravým opakem.“

Hrůzný úděl pana Browna ještě podtrhují požadavky obávané pratety Adelaide Stitch, kterou po dvacetileté přestávce na poli celovečerních filmů ztvárnila Angela Lansbury. „Ta ženská je opravdový bídák, ale veškeré své zlomyslné činy se snaží obhajovat ctnostnými frázemi jako ‚vždycky držím své slovo‘ a podobně. Člověk na ni musí zírat v němém úžasu, protože si okamžitě všimne toho obrovského nosu a maličkých rudých úst, která jsou rozhodně těmi nejnepříjemnějšími ústy, jaké jste kdy viděli. Tenhle part si opravdu užívám, protože mám konečně možnost vrátit se k takovému druhu rolí, jaké jsem si nezahrála už pěknou řadu let.“

Aby dokázala najít dětské herce, kteří disponují potřebnou kombinací sladkého vzezření a rošťácké povahy, rozhodila vedoucí obsazení Pippa Hall sítě po celé jihovýchodní Anglii. Na tuto oblast se zaměřila proto, aby měly všechny děti podobný přízvuk.

„Kirk se sám podíval na záznamy z castingu, pak jsem se na ně sama podívala já a nakonec se na ně sama podívala Lindsay. No a pak jsme se společně domluvili, koho pozveme na další kolo,“ říká koproducentka Glynis Murray. „A většinou jsme se docela shodli. Pokud považovali alespoň dva z nás herecký výkon dítěte za pozoruhodný, pozvali jsme ho znovu.“

Nejstarší dítě, Simona, ztvárnil Thomas Sangster, který měl z povedené brownovic omladiny nejvíce hereckých zkušeností – zahrál si mimo jiné zarmouceného syna Liama Neesona ve filmu Láska nebeská. „Simon je vedoucí úderné jednotky, takže si je pokaždé všechny posbírá a pak začne spřádat zločinné plány,“ vysvětluje čtrnáctiletý herec. „Od ostatních sourozenců je však docela izolovaný. Dohlíží na ně, ale za tím vším je ve skutečnosti docela smutný.“

Kromě Sangstera se v dětských rolích představili Eliza Bennett jako Tora, nejstarší a nejzodpovědnější dívka z rodiny; Raphael Coleman jako Eric, profesionální neřád; Jennifer Rae Daykin jako Lily, romantička; Sam Honywood jako Sebastian, který je posedlý jídlem; Holly Gibbs jako Christianna, která je ztělesněním pocitů všech dětí ze ztráty maminky; a dvojčata Hebe a Zinnia Thomas jako maličká Agatha.

V dalších rolích se objevuje spousta uznávaných herců včetně Celiy Imrie v roli výstřední paní Quickly, s níž se pan Brown hodlá oženit, aby tak splnil nemilosrdné ultimátum tety Adelaide – pokud to nestihne do měsíce, přijde o všechno.

V příběhu hraje nezanedbatelnou roli také Evangeline, která v kuchyni umývá všechno nádobí a na rozdíl od pana Browna instinktivně tuší, jak se s malými dareby vypořádat – ví, kdy má být přísná a kdy se má jejich žertům smát. Ve filmu si ji zahrála Kelly Macdonald, mladá hvězda filmů jako Trainspotting, Hledání Země Nezemě, Gosford Park nebo The Girl In The Café.

V průběhu filmu zavedou okolnosti Evangeline pryč z domu, kam se vrátí jako vzdělaná mladá dáma, jíž vždycky toužila být. „Na začátku vypadá Evangeline jako umouněná služka a na konci jako pohádková princezna,“ vysvětluje Doran. „Ale pan Brown nepoznává žádný rozdíl, což je jeden z motivů příběhu. Existuje jedno norské přísloví, které praví: ‚Ten, kdo je milován, je vždycky krásný.‘ A to v tomto příběhu neplatí jen na to, jak rodina vnímá Nanny McPhee, ale také jak vnímá pan Brown Evangeline. Dokonce se to týká i toho, jak děti uvažují o nevlastní mámě – nikdy je ani nenapadlo, že by jí mohl být někdo, koho mají rády.“

Příběh se odehrává v pozdní viktoriánské Anglii v malé vesničce na okraji Londýna. To, že není důsledně ukotven v žádné konkrétnější době, dalo Jonesovi a hlavnímu výtvarníkovi Michaelu Howellsovi dostatek volnosti, aby mohli tento svět vytvořit s dostatkem vlastní fantazie. „Nebyli jsme spoutáni žádnými konkrétními letopočty, což je docela fajn. Je to zkrátka pohádková viktoriánská doba, do které mohou diváci vkročit a dívat se, jak se ten příběh odvíjí.“

Tuto tvůrčí svobodu reprezentuje zejména volba filmových barev – filmaři se chtěli vyhnout ponuré hnědočerné atmosféře, která filmům z tohoto období dominuje, proto využili živého mixu modrých, zelených, červených, nachových a růžových odstínů. „Howells se úplně utrhnul z řetězu,“ říká Jones. „V tom vězí jeho genialita.“ Kameraman Henry Braham, který s Jonesem pracoval na filmu Nedovo zázračné vzkříšení, si pro natáčení vybral nový filmový materiál, který bujarému využití barev nejlépe vyhovoval.

Film se odehrává převážně v domě Brownových – nesourodé vile, která kdysi možná patřila někomu velmi bohatému, ale nyní je v rukou lidí, kteří nemají čas ani peníze na její údržbu. Jones si představoval takový dům, v jakém by každé dítě chtělo hned bydlet. „Chtěl jsem, aby si každé dítě pomyslelo: ‚Panebože, to je ale úžasný barák, tam to musí být děsně fajn‘.“

Velikost a struktura domu musela být přizpůsobena rozsáhlosti rodiny a množství akce, které se v něm odehrává. „Začalo to malým hnědým domkem, který pak rostl s každým naším dalším nápadem,“ říká Howells. „Použili jsme opravdový mišmaš různých architektonických stylů, přičemž jsme dávali dohromady naše oblíbené detaily z celého světa – trocha francouzského koloniálního stylu, trocha parní a viktoriánské gotiky a střípky dalších různých druhů umění.“

Z finančního i tvůrčího hlediska bylo zdaleka nejlepší volbou postavit dům Brownových i přilehlou vesnici takříkajíc na zelené louce. „Díky tomu je můžete točit dohromady,“ říká Jones. „Myslím si, že publikum podvědomě pozná, když jde o trik. Samozřejmě, že můžete pomocí chytrého střihu nenápadně přecházet z jednoho místa na druhé – to je holt filmařina – ale pokud postavíte celé místo doopravdy, můžete dělat velké odjezdy a natáčet záběry, z nichž je patrné, že jde o jednu scénu. Díky tomu publikum vašemu filmovému světu snáze uvěří. Připadalo nám jako absurdní nápad cestovat na místa, o nichž jsme věděli, že nebudou ani zdaleka tak vizuálně zajímavá jako to, co může vytvořit Michael.“

zdroj: SPI