Koření života (2007) - Info ze zákulisí

NATÁČENÍ - V životě si někdy nevybereš

Scotta Hickse, režiséra filmu Koření života, upoutal nejen jeho příběh, ale také způsob, jakým nenásilně ukázal setkání dvou lidí v té nejintimnější a nejpřirozenější rovině. „Je to velmi osobní drama ze současnosti, které vypráví o hledání rovnováhy mezi hlubokými emocemi a momenty přirozeného humoru a bezstarostnosti. Což je způsob, jak většina z nás prožívá i svůj život,“ říká Hicks. „Je o ztrátě, ale také o tom, jak se změnit a jak uprostřed strádaní objevit skutečnou lásku.“

Hicks získal mezinárodní uznání za skvěle odvedené drama Záře, které dostalo sedm oscarových nominací, včetně nominace za nejlepší režii a nejlepší scénář. Jako filmového tvůrce jej přitahují „příběhy plné skutečného citu, které jsou zacíleny na postavu,“ jak sám říká. A v dilematu, které Kate má, spatřil příležitost prozkoumat, jak se člověk s přespříliš uspořádaným životem vyrovnává s neočekávanými událostmi, kdy se v jednom momentu může všechno změnit. Navíc jde i to, „jak tato konkrétní postava může přes těžkosti a nepřízeň osudu znovu objevit důležité životní dary, jakými jsou láska, nový cíl a také nový pohled na život.“

Catherine Zeta-Jones, která se považuje jednu z nějvětších Hicksových fanynek, to hodnotí podobně. „Má to mnoho rovin. Je tu nádherný milostný příběh, dále dojemný vztah mezi Kate a její malou neteří, láska k vysněné práci, je tu i fascinující divadlo profesionální kuchyně a náhled do toho, jak tento rychlý svět funguje. Když jsem se doslechla, že to chce režírovat Scott Hicks, byla jsem nadšená,“ pokračuje Jones. „Na základě jeho předchozí tvorby jsem si byla jistá, že do toho vnese ten správný cit i atmosféru.“

Film Koření života vychází z evropského snímku Bella Martha (respektive Mostly Martha), který byl natočen v roce 2001. Tento film mnohé z obsazených herců a filmařů budoucího Koření života okouzlil ještě dávno před tím, než se všichni setkali. „Byl to stylový a velmi příjemný film,“ řekla o filmu producentka Kerry Heysen. „Mysleli jsme, že když děj přemístíme do Ameriky, podaří se nám jeho poselství přiblížit širšímu publiku. Umístit film do New Yorku, města s tak mnohotvárným vztahem k jídlu a restauracím, bylo skvělým rozhodnutím. Věděla jsem, že toto město filmu dodá svou vlastní příchuť. Nemůžete přece kráčet po newyorské ulici bez toho, abyste prošli kolem různých druhů kaváren a nenasáli jejich rytmus a vůni.“

„Byl to milostný příběh, který oslavuje vaření a ochutnávku výborného jídla,“ říká producent Sergio Agüero. „Byl jsem velmi nadšen jeho celosvětovým potenciálem, protože obě tato témata v každé kultuře rozeznívají značně podobný tón.“ Filmoví tvůrci se rozhodli příběh uchopit v jeho novém kontextu, ale zárověň v něm ponechat to, co na Mostly Martha každý miloval nejvíce: jeho podstatu, chuť a také hrdinku – úspěšnou šéfkuchařku, která se stejným nasazením a disciplínou vede svůj život i svou kuchyň.

S příchodem druhého šéfkuchaře Nicka se všechno začne dramaticky měnit. „Je extravagantní. V kuchyni si zpívá operní árie a svými vtípky nepřestává rozesmívat okolní personál. V jeho přítomnosti je úplně jiná atmosféra - a to se Kate nelíbí,“ říká Heysen a připouští, že z pohledu Kate by se ve hře mohl objevit i další, zákeřnější prvek.

Kate dosáhla úspěch a nezávislost ve velmi dravém oboru s minimem žen ve vedoucích pozicích, a proto považuje Nicka za potenciální ohrožení své kariéry. „Nick toto místo ve skutečnosti přijal proto, že ji obdivuje a chce se od ní učit, jenže to ona nevidí a nedůvěřuje mu,“ vysvětluje Heysen.

Zatímco ji Nick ohrožuje v restauraci, ke Kate se nastěhuje její čerstvě osiřelá neteř Zoe a vážně tím naruší její osobní život. Podle Hickse „příchod dítěte převrátí všechno vzhůru nohama – a to nejen v emocionálním, ale taky v praktickém slova smyslu. Ve světě zaneprázdněné šéfky, která má věčně plný rozvrh, přichází z práce pozdě a v jejím životě vládne nepravidelnost, jednoduše není pro devítileté dítě místo.

Kate postrádá mateřský cit. Má sice srdce na pravém místě, ale nemá ani ponětí, co si počít s dítětem, které odmítá jíst to, co mu navaří. „Prostřednictvím konfliktů Kate nalezne novou radost ze života,“ poznamenává Aaron Eckhart, který ztvárnil kuchaře Nicka. A jaký je lepší prostředek na oživení romantiky a spojení lidí, než je jídlo? Jídlo a všechno co se jej týče - příprava, prezentace, sdílení, (nemluvě o jeho aróma), konzistenci, vzhledu a chuti - nabízí romantické roviny, které oslavují život, a Hicks jimi protkal celý příběh. Tento důraz se vynořil až během psaní scénáře. Scenáristka Carol Fuchs k tomu říká: „Jídlo slouží smyslům doslovně i obrazně. Není to jenom o tom, co jíme, ale i jak se sytíme emocionálně.“ Jídlo má ve filmu svou vlastní specifickou sílu a symboliku,“ poznamenává režisér. „Veškerá komunikace i svádění začínají jídlem. Spojení mezi Kate a Nickem začíná jejich společnou láskou ke kuchyni a sehrává svou roli i při otevření ulity, ve které je Zoe.

Zoe je dítě, které kvůli zármutku ztratilo chuť k jídlu. Skutečnost, že od Nicka přijímá alespoň špagety, je znamením, že mu důvěřuje a oblíbila si ho. V případě Kate a Nicka je první společná konzumace jídla nabita erotikou.

Podle Heysen je tu „jídlo metaforou života a životní síly - nebo pokud chcete – lásku.“ „Jídlo bezpochyby zapojuje všechny smysly. Samotné vaření, především na úrovni, kde je již prakticky uměním, představuje sebeuvědomění prostřednictvím mísení přísad a vrstvení chutí, které mají stimulovat chuťové pohárky. A to je skutečně velmi romantické,“ souhlasí Eckhart. „Nikdy jsem si ani nepomyslela, že bych se mohla nadchnout pro něco jako mušle,“ tvrdí Zeta-Jones, „Ale když jsem se na ně cíleně zaměřila, získala jsem na ně úplně jiný pohled.“

Herecké obsazení: Kolik kuchařů je v jedné kuchyni?

„Manžel mi řekl, že tahle role byla mým vůbec největším hereckým výkonem, protože mě přinutila postavit se do kuchyně,“ prozrazuje Zeta-Jones a pak přiznává, že před začátkem přípravy na film si nebyla jista ani tím, jak správně uvařit vejce.

Zeta-Jones se v kuchyni naučila pohybovat velmi rychle, aby v průběhu natáčení filmu Koření života působila autenticky. Příběh totiž stojí a padá na ní. „Je téměř v každé scéně, všechno se točí kolem ní. Je úžasně duchaplná a má výborné načasování, které – když si vzpomeneme na její taneční background – vlastně nepřekvapí. Tato přesnost se dobře doplňuje s jejím smyslem pro drama, protože jsou zde jak silné emocionální scény, tak celá řada nečekaně zábavných momentů. Kate vesluje na příliš malé lodi,“ komentuje Zeta-Jones. „Svůj obor ovládá naprosto dokonale, a když se nějaký zákazník pozastavuje nad chutí určitého jídla, má tendenci se bránit. Když pak stejný perfekcionizmus vnáší i do svého soukromého života, překáží jí to ve vztazích s lidmi. Na jedné straně jí to pomáhá při pocitu nejistoty, strachu a bolesti, na straně druhé však také brání radosti a plnosti života, která se projeví, jen tehdy, když se lidem dokážete otevřít a necháte věci jen tak plynout.“

O prvním setkání postav v kuchyni na 22 Bleecker Aaron Eckhart říká: „Kate se na tohoto nonšalantního, lehkovážného a vtipkujícího muže, který zpívá opery, podívá, a hned získá dojem, že svou práci nebere dost vážně. Mohlo by tomu tak být, ale ve skutečnosti má Nick jenom svůj vlastní styl. Poté, co ze strany Kate poprvé pocítí nepřátelství, rozhodne se chovat podle ´gumové´ teorie ´nelámej se, jenom se ohni´ a pokouší se být stejně milý a šarmantní. V naději, že si Kate přestane hrát na policajtku.“

Nick bere svou pozici druhého šéfkuchaře jako příležitost spolupracovat a učit se od kolegyně Kate, kterou obdivuje. „Milostný románek ho překvapí stejně jako jí,“ říká Eckhart. „Rozdíl spočívá v tom, že když si to Nick uvědomí, je připraven ji obejmout, ona na to však ještě vůbec není připravena. Pro Nicka to znamená, že musí být i nadále šarmantní a tvůrčí. Když se mu nedaří ke Kate přiblížit, použije jazyk, kterému jeho kolegyně rozumí nejlépe – jídlo.“

„Tato role ukazuje Aaronovu pohodovou stránku, kterou můžeme na plátně zahlédnout jen zřídkakdy. Mnohé z jeho předchozích rolí byly totiž dost drsné,“ porovnává Zeta-Jones. „Aaron je nejenom romantik, ale navíc má i schopnost porozumět malému děvčátku a probudit v ní emoce. Což vypadá snadněji, než je tomu ve skutečnosti,“ vysvětluje Hicks.

„Nick přistupuje k malé Zoe způsobem, jakým byste přistoupili k poníkovi ve výběhu,“ říká Heysen, přičemž vychází ze své vlastní zkušenosti práce s koňmi na svém australském pozemku, kde už 30 let žije se svým manželem a pracovním partnerem Scottem Hicksem. „Když máte nesmělého poníka, který se k vám nechce přiblížit, nemůžete ho nutit. Musíte si sednout, čekat a jemně naznačovat přátelství. Poník k vám nakonec přijde sám. Vyžaduje to velkou dávku trpělivosti.“

Eckhartovi se jeho scény s Abigail Breslin, která během natáčení oslavila desáté narozeniny, moc líbily. „Mít kolem sebe tolik dětského nadšení je bezva. Naučila mě několik pokřiků roztleskávaček a pak jsme je o přestávkách v kuchyni společně trénovali.“

Dětsky výbušná povaha, kterou má Breslin mimo kameru, je třeba u role Zoe utlumit. Podle slov jedné z mladých hereček je „Zoe na začátku dost tichá. Vůči Kate sice není přímo nepřátelská, ani hrubá, ale na druhou stranu k ní není ani vstřícná otevřená. Neví, jak s ní bude žít, cítí se ztracená a trochu sama.“

„Breslin o ději moc nepřemýšlí, jednoduše ráda hraje,“ říká Hicks, který o ní prohlašuje, že je „úchvatná“. „Miluji práci s dětmi. Ačkoli do své role nevnesou bohaté životní zkušenosti ani techniku, mohou do ní přinést velkou upřímnost a své emoce. Když jsem jí vždycky vysvětloval kontext určité scény, přesně vycítila, jak se má zachovat. Je extrémně vynalézavá a chová se jako dokonalá herečka.“

„Bylo to těsně před natáčením scény, ve které Zoe poprvé pochopí, že bude po smrti své matky žít se svou tetou. Když se Abigail na tuto scénu doma připravovala, řekla své matce: „Když to malé děvčátko vejde do toho domu, jeho život už nikdy nebude stejný.“ Skutečně to má promyšlené - a proto je tak přesvědčivá,“ popisuje Heysen skutečnost, kterou jí popsala matka od Abigail.

Mezitím se Kate konfrontuje s majitelkou restaurace Paulou, kterou představuje autoritativní a charizmatická Patricie Clarkson. Paula ví, že jsou si s Kate podobné. „Paula má také jisté problémy se sebekontrolou. Je velmi schopná a provozuje celou restauraci sama. Je vynikající hostitelkou, vedoucí, manažerkou i majitelkou – restaurace je prostě jejím dítětem, jejím životem.

„Paula u Kate respektuje její talent, pracovní nasazení i temperament,“ pokračuje Clarkson. „Přátelí se spolu, ale není to právě jednoduchý vztah. Podobně jako je tomu u vztahu Kate a Nicka, také tento vztah trochu jiskří.“

Hicks je dlouholetý fanoušek Patricie Clarkson. „Do své role vnáší rafinovanost a sofistikovaný vtip, který je ostrý jako žiletka.“ „Patricia u Pauly zvýrazňuje všechny její povahové rysy– ať už dobré nebo zlé. Patricia ví, že se s Kate nechce dostat do konfliktu. A právě k tomu má Kate až nebezpečně blízko,“ dodává Heysen.

Ve filmu dále uvidíme Jenny Wade (Co je šeptem…) v roli loajální, těhotné Leah. Brzký termín porodu Paulu přinutí, aby na její místo najala Nicka. Ve filmu také uvidíme Lily Rabe (Úsměv Mony Lisy) v roli servírky a herečky Bernadette, která se na další konkurzy připravuje v chladícím boxu, a Briana F. O’Byrnea (Hmyz a broadwayský Doubt) v roli souseda Seana, rozvedeného táty, který bydlí o patro níž než Kate. Sean se již léta pokouší dostat Kate na rande. Bob Balaban, který byl nominován na Oscara, sehrál roli terapeuta, kterého Kate vyhledá. Je to muž, který se poté, co tradiční terapie nezabírá, uchyluje k neobvyklým metodám.

Co si dáte? Herecký výcvik v kulinářském umění aneb Catherine Zeta-Jones zdolává nesnadný trik s ubrusem

Ve filmu, kde se mnoho scén odehrává u horkého sporáku, přemisťují hrnce, běhají číšníci a uprostřed toho zmatku se rozvíjí osobní příběh Kate a Nicka, chtěl Hicks dosáhnout toho, aby se herci v chodu kuchyně cítili přirozeně. „Vždy jsem se snažil o realizmus. U těchto scén je důlažité, aby se herci cítili jako ti, kdo jídlo skutečně připravují a mají celý proces pod kontrolou. Herci musí hrát bez zadrhnutí a přirozeně, abych udrželi důraz na tom, co je opravdu podstatné - na příběhu,“ říká režisér. „Nickovo krájení cibule a Katino zdobení talířů muselo vypadat autenticky, protože diváci, kteří po celém světě sledují programy typu The Foo Network jsou dnes velmi sečtělí a umí rozeznat, když to někdo jenom hraje.“

Proto Hicks na 22 Bleecker najal profesionální šéfkuchaře, početné kulinářské konzultanty a pro své hvězdy zorganizoval praktický trénink se skutečnými mistry. Catherine Zeta-Jones a Aaron Eckhart strávili dva týdny ve společnosti slavného šéfkuchaře Michaela Whitea, který jednotlivým rolím určil konkrétní pokyny: u Zeta- Jones kladl důraz na přípravu omáček, drobné smažené chuťovky a přípravu obložených talířů; u Eckharta se zaměřil na praktičtější aspekty – krájení zeleniny, čištění a porcování ryb a masa.

Ve snaze držet se pravidla, že znakem dobrého šéfkuchaře není jenom schopnost jídlo ochutit, ale také umění cele ovládnout své pracoviště, se oba učili zacházet s noži, manipulovat s vařícími hrnci a obratně manévrovat v úzkém prostoru, zatímco pracují, mluví a vaří.

„Dokonce i Abigail Breslin se pod vedením šéfky Francouzského kulinářského institutu Lee Anne Wong naučila, jak se obracejí palačinky a loupe zelenina. Breslin vzpomíná na to, jak se v průběhu jedné scény nechala svou novou dovedností naprosto unést. „Loupala jsem chřest. Když jsem se dostala až k části, kde je chřest bílý, a já pořád nepřestávala, Scott se začal smát. Řekl: „Nemusíš z něho udělat párátko, je to jen obyčejný chřest.“

Patricia Clarkson absolvovala přípravu mimo kuchyň. Pod vedením Daniele Sbordi, generální managerky proslulé newyorské restaurace Fiamma Osteria, se učila, jak zvládat vedení podniku. Po natáčení to přirovnala k řízení chodu divadla. „Když běháte po restauraci, musíte mít všechno pod kontrolou. Všechny rezervace, nabídku, objednávky, zaměstnance i výběr vína, nemluvě o preferencích VIP osobností, které přicházejí. Musíte být připraveni vyřešit jakoukoli situaci. Přicházíte brzy ráno, abyste připravili a instruovali číšníky o denních specialitách, a když se otevřou dveře a lidé začínají vcházet, je to jako zvedání divadelní opony.“

Jedna konfrontační scéna mezi Kate a jejím nezpůsobným zákazníkem poskytla Zeta-Jones příležitost, jak do svého hereckého repertoáru přidat zajímavý trik: škubnutí ubrusem, kterým se ubrus vytrhne zpod prostřeného stolu s minimálními škodami. Úspěch triku spočívá v sebedůvěře a rychlosti. „Byl to jeden z nejlepších natáčecích dnů mého života,“ jak prohlásila. Nepodařilo se mi to hned napoprvé, ale když jsem to nakonec zvládla, bavila jsem se tím tak dobře, že jsem to chtěla dělat stále dokola. Teď se můžu na večírcích s přáteli sázet o to, jestli dokážu vytrhnout ubrus zpod talířů a sklenic bez toho, aby se něco rozbilo.“

Restaurační trénink Zety-Jones dopadl nad Hicksovo očekávaní. Jeden večer se Zeta-Jones dobrovolně zúčastnila i náročné večerní směny ve Fiamma Osteria – tuto zkušenost nazvala „strašnou a zároveň velmi poučnou.“

Design a téměř jedlé rekvizity

„Jídlo je v tomto příběhu metaforou pro lásku. Příprava jídla je zase kontextem, ve kterém postavy žijí a vzájemně se potkávají,“ říká Hicks. Proto se Hicks a návrhářka Barbara Ling rozhodli hercům zabezpečit dokonale funkční kuchyni, která nejdůležitějším momentům mezi Kate a Nickem následně vytvoří pozadí.

Hicks a Ling si prošli přibližně 60 restaurací, kde porovnávali design a atmosféru, a všímali si jednotlivých rozdílů mezi pracovními prostorami. Tvůrci chvíli uvažovali o použití již existující restaurace, ty se jim však zdály příliš sterilní a zbytečně velké, proto se rozhodli, že ve studiích Silvercup East ve čtvrti Queens postaví svou vlastní kuchyň.

„Jednou z výhod bylo, že jsme nemuseli přihlížet k zavedeným pravidlům, protože by to bylo zbytečně drahé. Místo toho jsem mohla navrhnout kuchyň tak, aby vypadala funkčně, ale nemusela nám sloužit navěky. Veškerá nerezová ocel byla pravá, podobně i kachličky, měděné potrubí a přístroje na capuccino, různé pomůcky, dřezy, trouby, nerezové stoly, dokonce i teploměry na zdích. Jedinou výjimkou byly dva chladící boxy. Postavili jsme je a napumpovali do nich chladný vzduch,“ říká Ling.

Chladící boxy slouží ke dvěma hlavním účelům: jednak chladí jídlo, ale jsou také vhodným místem pro soukromý rozhovor - velmi autenticky je to znázorněno ve scéně, kde se zaměstnanci kuchyně tajně dívají skrz okénko, aby se dozvěděli, co se tam děje.

„Všechno bylo dotaženo do stupně nejvyšší dokonalosti. Všechny ty detaily jsou až neuvěřitelné. Na placu se můžete doslova ztratit a úplně zapomenout na to, že jste jen ve filmu,“ uvádí dále Ling.

Ling se pokusila zobrazit rutinní chod běžného pracovního prostředí bez toho, aby bylo nutno odstranit zdi. „Chtěla jsem ukázat to, co lidé moc často nevidí: jaký je v kuchyni šrumec, jak se navzájem přeskakují, jeden například drží talíř, zatímco jej druhý zdobí a předává někomu jinému. Je to nádherné, téměř jako taneční choreografie. Neustále je tu řízený zmatek – lidé vcházejí a vycházejí, přicházejí objednávky, číšníci chodí dveřmi tam a zpět – a šéfkuchař je jako dirigent orchestru, který dohlíží na všechny.“

Pro scénu, ve které Kate nakupuje čerstvé plody moře, Ling rekonstruovala starý trh Fulton Fish Market, který stával poblíž Brooklyn Bridge. Téměř 200 let staré centrum distribuce mořských plodů se totiž v roce 2005 přemístilo do Bronxu. „Dokonce jsme si najali muže, kteří na předešlém místě kdysi pracovali. Byla to zábavná podívaná a pro tamní obyvatele, kteří vždy neodmyslitelně patřili ke koloritu, to bylo pěkně nostalgické.“

V kuchyni se pro potřeby filmu Koření života připravovalo skutečné jídlo a celý tým začal každý den vařit již dvě hodiny před první klapkou. „Dnes už nikoho plastovými rekvizitami jídla neošidíte. Bylo důležité, aby na scéně bylo jídlo, které vypadá chutně a čerstvě. Bylo totiž odrazem postav, které mají představovat nejlepší šéfkuchaře v New Yorku.“

Kromě několika případů, kdy v kuchyni někomu ze štábu uvařili oběd, kladli tvůrci důraz spíše na prezentaci než na chuť. Ling experimentovala s kukuřičným škrobem a barvami, a objevila, jak „vytvořit francouzskou kuchyň založenou na másle, která si udrží svou formu i barvu i pod světlem žhavých reflektorů. Světlo a horko totiž mohou vzhled jídla hodně pozměnit. “Přesně zacíleným proudem vzduchu se například podařilo dosáhnout správně zlatohnědý odstín pečeného křepelčího masa, zatímco šťáva uvnitř a okolo dodala jídlu na scéně větší trvanlivost a uchránila ho před vysušením.

Ling a Hicks navrhli s pomocí profesionálních konzultantů menu, které obsahovalo přibližně 25 jídel – mezi jinými šlo o speciálně upravený chřest v kameninových mísách, Nickovy mořské speciality, lahůdky z mušlí, husí játra, roštěnky a také specialita Kate – křepelky s pralinkovou omáčkou. Hicks na place fungoval jako šéfkuchař a rozhodoval o konečném vzhledu každého talíře. Tvůrčí tým připravoval podle rozvrhu natáčení nekonečný proud jídel.

Aby Ling v kterémkoliv momentu vyhověla režisérovým nárokům, zabezpečila si od stejných dodavatelů dostatek surovin. Zákulisní prostory často připomínaly zadní vchod pětihvězdičkové restaurace, kde se to hemžilo raky a exotickými plody. „Některé zboží muselo být zkrátka čerstvé, aby i čerstvě vypadalo.“ Pro scénu, kde Nick porcuje mořského okouna, jsme měli v ledu připraveno 20 okounů, kteří čekali na svých patnáct minut slávy.“ Nelze konec konců předvídat, kolik záběrů si bude režisér přát a já se určitě nechtěla dostat do situace, kdy bych mu musela říct, že mi ryby došly.“

„Tato snaha o autenticitu má i svou stinnou stránku,“ podotýká Zeta-Jones. „Když vás mělo silné aróma naladit a rozdráždit vám ve chvílích hladu žaludek, fungovalo to dobře. Když ale v šest ráno cítíte rybu, může se vám udělat trochu nevolno.“

Co se týče hrnců a pánví, podařila se Ling skutečně unikátně výhodná koupě: od restaurace Fiamma Osteria získala celou kolekci běžného nádobí výměnou za nové. Bar pak zaplnila láhvemi s vínem z Hicksovy jihoaustralské vinice.

Aaron Eckhart, jehož postava v jedné scéně ochutnává rizoto, tvrdí, že Koření života mělo „ty nejchutnější rekvizity, jaké kdy jedl“. Přiznává také, že nemohl odolat a celý talíř rizota v přestávce dojedl. „Bylo vynikající, když jsem si mohla nacpat pusu ještě předtím, než režisér řekl stop,“ prozrazuje Abigail Breslin, jejíž postava dostala talíř špaget.

Ulice 22 Bleecker

Hicks pro natáčení filmu Koření života vybral New York s tím záměrem, aby město příběhu dodalo svou vlastní atmosféru. „Toto město má úžasnou restaurační kulturu, která je pro tento příběh jako ulitá. Všude kam se jen podíváte, jsou bohaté architektonické detaily s krásným designem.“ říká režisér a dodává: „Velká část příběhu se odehrává v interiéru - v kuchyni nebo v bytě - a proto jsem chtěl, aby exteriérové scény co nejvíce dýchaly. Chtěl jsem, aby ty scény měly na diváka co nejsilnější dopad.“

Režisér našel pro svou fiktivní restauraci prázdné prostory na Bleecker Street ve čtvrti Charles ve West Village. Šlo o budovu s velkými okny, které nabízely výborný výhled na „městský život na ulici, ty jsme pak ještě doplnili osvětlením.“

Designérka Barbara Ling uvnitř vytvořila pohodlnou, tlumenou atmosféru s tmavými stěnami a minimalistickým uměním, především však dala vyniknout jídlu.

„Dříve byla v těchto prostorách čínská restaurace a teď slouží jako maloobchod,“ říká Heysen, když vysvětluje, jak přítomnost filmové produkce v této čtvrti způsobila trochu zmatku. „Naše restaurace je ve filmu na 22 Bleecker Street, jenže vchod nebyl ani trochu v blízkosti čísla 22. Toto číslo se totiž na Bleecker Street ani nevyskytuje. Nejbližším číslem je 24 – a to je kostel. Když jsme však vyvěsili ceduli s nápisem 22 Bleecker na místě, kde byly domy s čísly nad 300, pořádně to mátlo místní listonoše. Proto jsme až do samotné natáčení v exteriérech nápis odstranili.“

„Fiktivní restaurace přilákala pozornost i z jiného důvodu,“ vzpomíná Catherine Zeta-Jones. „Natáčeli jsme scénu, ve které stojím ve vstupní hale. Pilo se tam falešné filmové víno a číšníci servírovali jídla, která vypadala naprosto delikátně. Na místě byla spousta nevídaných pokrmů, bar vypadal skvěle a lákal ke vstupu. Z ulice vstoupilo pár lidí a ptalo se: ´Můžeme si tu udělat rezervaci?´ Mysleli si totiž, že je to nové trendy místo, kam by mohli zajít na večeři. Bohužel jsme je museli zklamat. Museli jsme jim říct, že je to jenom filmová scéna.“

Natáčení filmu Koření života probudilo u Zeta-Jones nový zájem. „Nově teď chápu význam jídla a jeho prezentace. Těším se, až budu připravovat večeři na svátek Díkůvzdání. Můj dům je již plný kuchařských knih.“

Téměř každý z herců a členů filmového štábu objevil v průběhu natáčení něco nového o kulinářském umění – a diváci mohou zažít totéž. „Rozhodně jsme nechtěli, aby film působil jako vzdělávací program o francouzské kuchyni, ale když vypravujete příběh lidí, kteří v tomto světě vězí až po uši, musíte se naučit mluvit jejich jazykem,“ říká režisér. „Na druhou stranu mohou někteří diváci zachytit nové zajímavé pojmy, které předtím neslyšeli. Jedním z nich je například entrecote nebo zjistí, že je rohodně více než jeden způsob, jak připravit steak se sýrem. Mít kolem sebe všechnu tu krásu a dokonalost bylo velmi příjemné. Jídla, která vycházela z kuchyně na 22 Bleecker Street, byla mimořádně lákavá… ale i tak se domnívám se, že byste je asi každý den jíst nechtěli.“

Když Zeta-Jones a Eckhart ochutnali všechny ty nejjemnější šafránové omáčky, mušle a další chutná jídla, která byla v Koření života vystavena do popředí, stejně jako Hicks zjistili, že se jejich dávné chutě moc nezměnily. „Když jsem je požádal, aby mi vyjmenovali svá nejoblíbenější jídla, oba zmínili ta, která jedli v dětství,“ říká Hicks. „Já jsem takový burrito chlápek,“ řekl Eckhart a Zeta-Jones odvětila: „Pro mě rybu a hranolky. Rybu a hranolky můžu třeba každý den.“

zdroj: Warner Bros.