Klíč (2005) - Info ze zákulisí

„Mým záměrem bylo napsat netradiční americký duchařský příběh,“ říká scénárista Ehren Kruger, který v minulosti napsal scénář k úspěšnému filmovému thrilleru Kruh. „Jih, zejména pak Louisiana, mi připadá jako opravdové americké prostředí, v němž se velmi zajímavým způsobem mísí různé kultury. Říkal jsem si, že jedním ze způsobů, jakým by se dal vytvořit jedinečný duchařský příběh, by bylo napsat jej tak, aby si publikum kladlo otázku, zda vlastně sleduje duchařský příběh nebo ne. Kromě toho si myslím, že většina lidských bytostí má klasické nutkání zjistit, co se skrývá za zakázanými dveřmi. I já sám bych chtěl vědět, co za těmi dveřmi na půdě vlastně je.“

Příběh Klíče, thrilleru s nadpřirozenými prvky, situovaného do současné doby, oslovil režiséra Iaina Softleyho. „Některé z mých nejoblíbenějších filmů, jako například Teď se nedívej, Rosemary má děťátko nebo Angel Heart, se řadí k psychologickým thrillerům. Připadalo mi, že tento scénář má podobnou atmosféru. Byl inteligentní, tematicky bohatý a skutečně zábavný.“

Letmý pohled na filmografii Iana Softleyho, do níž patří také zajímavá úvaha o vnímání reality Svět podle Prota z produkce studia Universal, nenaznačuje, že by se režisér tomuto tématu příliš věnoval. Při bližším pohledu se však ukazuje, že celým jeho dílem prochází jednoduchá společná nit: „Chtěl jsem, aby by tento film ukotven v realitě, nikoliv aby byl příliš gotický nebo přestylizovaný. Na podobných filmech mě nejvíce děsí možnost, že tyhle světy opravdu stále existují. Myslím, že publikum je lačné po tom být vyděšeno příběhy, které se odehrávají v dnešní realitě.“

„Scénář byl velmi čtivý, dokonale navozoval pocit toho místa – New Orleans a hlubokého jihu – a měl skvělou atmosféru. Připadalo mi, že se velmi zajímavým způsobem dotýká stárnutí – což je téma, které je spoustě lidí určitým způsobem nepříjemné. Psychologický horor mě vždycky přitahoval, protože pracuje s naším vnímáním, s našimi představami o tom, co se v příběhu děje. To je často mnohem děsivější než to, co je na plátně konkretizováno,“ dodává Softley.

Producent Daniel Bobker, který Krugerův scénář nabídl Softleymu a následně také studiu Universal, kde se k němu přidali producenti Michael Shamberg a Stacey Sher, se k tomuto příběhu dostal během náročné produkce nadcházejícího filmu Terryho Gilliama Bratři Grimmové. Svůj nejnovější projekt považuje za „velmi atmosférický a strašidelný, jako všechny vynikající duchařské příběhy. Chcete cítit, jak vám někdo zezadu dýchá na krk, a Iain Softley je pro takový film ideálním režisérem. Je jako přírodovědec, který do svých filmů vnáší pocit reality a až téměř znervózňující kvalitu. Má obrovský smysl pro detail, atmosféru a navozování napětí a pocitů hrůzy. Iain má dar, který mu propůjčuje schopnost vytěžit drama nejen z hereckých výkonů, ale také z míst, věcí, hudby a prostředí.“

Filmaři spolu se Softleym – do jehož filmového portfolia patří snímky mnoha různých žánrů, od adaptace románu Henryho Jamese Křídla vášně, která bylo nominováno na čtyři Oscary, po fascinující drama Svět podle Prota – sestavili tým zkušených herců, kteří se zhostili rolí obyvatel zlověstné vily, kolem níž se film točí. Kate Hudson, která byla nominována na Oscara za roli Penny Lane ve filmu Na pokraji slávy, si zahrála Caroline Ellis – pečovatelku, jež právě přijela do New Orleans a je najata Violet Devereaux, aby se starala o jejího stonajícího otce Bena. Hudson, která se objevuje téměř v každé scéně filmu, byla do této role vybrána již v počátečních fázích přípravy filmu.

„Kate byla první herečka, o níž jsme v souvislosti s touto rolí přemýšleli,“ říká Softley. „Poté, co mi Daniel Bobker přinesl scénář, velmi rychle šel do studia Universal. Když si jej Kate přečetla, moc se jí líbil a byla tudíž ihned obsazena. Pak ale přišla bomba – Kate otěhotněla. Byli jsme ochotni odložit film o celý rok, dokud nebyla znovu připravena začít na něm pracovat. Ukázalo se, že to bylo dobré rozhodnutí, protože díky porodu Kate ještě více dospěla a získala cennou životní zkušenost, což se pozitivně odrazilo v jejím hereckém výkonu.“

„Kate byla opravdu skvělou volbou,“ říká Daniel Bobker. „V každém filmu budí dojem obyčejné ženy, což u hororu dodává napětí a děsivým okamžikům na přesvědčivosti. Kate je tím typem herečky, se kterým jsou diváci ochotni příběh prožít, a tato role opravdu ukazuje, že její herecký rozsah vysoce překračuje bezstarostné role, ve kterých zazářila doposud. Zjistili jsme, že se pro roli Caroline až zázračně hodí a její výkon dodával energii celé produkci.“

Ve filmu Klíč se Kate představí v roli, jakou dosud nikdy nehrála. „Tohle není ta lehkomyslná Kate Hudson,“ říká Michael Shamberg, producent a partner Stacey Sher ve společnosti Double Feature Films. „Je dospělejší, temnější. Kate má kouzelnou schopnost přiblížit se publiku. Ocitá se ve skutečně děsivé situaci – a Kate, s níž se publikum dokáže skvěle ztotožnit, podněcuje v lidech velkou empatii, což ve výsledku činí film ještě hrůznějším.“

„Caroline je vážná role, která mi přišla velice zajímavá. Bylo docela fajn nemít konečně po celou dobu na tváři úsměv. Je to zvídavá, silná mladá žena, která se postupem času stává stále více izolovanou. Chce se stát zdravotní sestrou, takže je zvyklá na vědecké záležitosti a racionální chápání věcí. Proto musí být okolnosti opravdu vážné, aby začala pochybovat o tom, čemu věří. A v tomto příběhu není nic, co by bylo neuvěřitelné. A právě díky tomu je tak znepokojující,“ říká Kate Hudson.

Hudson, která v tomto filmu zahrála všechny své kaskadérské kousky, se fyzická stránka role zamlouvala. „Myslím, že koordinátora kaskadérských scén docela překvapilo zjištění, že má koordinace je velmi dobrá,“ směje se herečka. „Musela jsem rozbíjet okna, šplhat po dvoupatrové laťkové mříži a plazit se v dešti blátem. Jednou ráno jsem se podívala na svá kolena a zjistila jsem, že jsou celá modrá, jako když jsem byla malá a hrávala fotbal. Kvůli jedné scéně jsem se musela 15 hodin máčet ve vodě. Ale líbilo se mi to. Nic se nevyrovná tomu pocitu, když jdete domů po těžkém dni a hrdě si nesete všechna ta zranění z bojiště. Byla to velká zábava.“

Peter Sarsgaard, který byl nominován na Zlatý glóbus za roli ve filmu Shattered Glass a získal si přízeň filmových kritiků za strhující herecký výkon v dramatu Kluci nepláčou, se zhostil role přátelského jižanského právníka Luka Marshalla, který pracuje pro Devereauxovy. „Nikdy nevíte, jestli je upřímný nebo ne,“ komentuje Sarsgaard svou tajemnou postavu. „Jeho práce, která se stává postupně čím dám tím náročnější, mu přerůstá přes hlavu. Původně těm věcem nevěří, ale teprve když začne, začíná to být skutečně děsivé.“

Tajemný pár Violet a Bena Devereauxovy obsadili legendární herci Gena Rowlands a John Hurt, kteří mají na kontě nejednu nominaci na Oscara, Zlatý glóbus či cenu Emmy. „Na působivosti klasických hororových filmů mají často velký podíl herci, kteří dávají příběhu reálný podtón a publikum tak dění na plátně snáze uveří. Měli jsme obrovské štěstí, že se nám pro role Devereauxových podařilo získat tak skvělé herce, jakými jsou Gena Rowlands a John Hurt, protože dodávají prostředí, ve kterém se film odehrává, pocit autenticity.“

„Pracovat s herci takového kalibru, jako jsou Gena Rowlands nebo John Hurt, je pro každého tak trochu jako chodit do školy herectví,“ říká producentka Stacey Sher. „Gena působí tak přesvědčivě, že máte pocit, jako by v tom domě strávila celý život. A John dokázal do své role přinést spoustu sympatií, a to přestože v celém filmu nepronese téměř žádné slovo. Dokázal udržovat náladu, atmosféru i tempo vyprávění, aniž by řekl jedinou větu. Který herec dokáže komunikovat beze slov lépe než on?“

Gena Rowlands si zahrála Violet, chřadnoucí jižanskou krásku, která žije se svým manželem v rozpadající se vile hluboko v louisianských bažinách. Brzy se ukáže, že jejich vztah je trochu jiný, než se na první pohled zdálo.

„Hraji velmi strašidelnou starou dámu, která se neustále snaží vyvádět postavu Kate, Caroline, z rovnováhy,“ říká Rowlands. „Violet tráví převážnou většinu času ve své zahradě, protože ta se – stejně jako samotná Violet – každým rokem mění. V tom bychom si docela rozuměly.“

Do role Bena Devereauxe, který je z velké části upoután na kolečkové křeslo, Softley obsadil význačného britského herce Johna Hurta. Hurt, známý díky klasické roli ve filmu Sloní muž z roku 1980, má o správných ingrediencích pro dobrý thriller vlastní představu: „Každá úroveň příběhu musí být celou dobu přítomna na plátně… a pak by měla hezky zapadnout do celkové mozaiky. Určité indície mohou být poodhaleny, ale na konci by měly být zcela evidentní, aby celý příběh fungoval. A Ehren Kruger přesně takový scénář napsal.“

Joy Bryant, která si zahrála titulní ženskou roli v režijní prvotině Denzela Washingtona Příběh Antwona Fishera, se přestaví v roli nejlepší kamarádky Caroline Jill. „Joy je vlastně určitým hlasem publika – tím, který Caroline říká: ‚Nechoď do té místnosti.‘,“ říká producentka Sher.

„K tomuto projektu mě přitahovala spousta věcí,“ říká herečka. „Ostatní herci, Iain a jeho tým, příběh, místo natáčení – je to skvělý mix, ve kterém je od všeho tak akorát. V tomto směru je to opravdu jako New Orleans. Děje se spousta věcí a kamkoliv se podíváte, tam jsou nějaké zajímavé příběhy. Když jste tady, vůbec si nepřipadáte jako ve Spojených státech – je to místo s vlastním duchem.“

Softley spolu se svým týmem kreativních a technických pracovníků vytvořil ohromující prostředí, ve kterém se příběh odehrává. Scénu zasadili do fascinujícího a trochu zvláštního světa chátrajících a exotických krás New Orleans a okolních bažin.

„Jsem rád, že pracuji na filmu, který by se nemohl odehrávat nikde jinde než tady,“ říká Softley. „Chtěl jsem aby film působil realisticky a vypadal z vizuálního hlediska bohatě, ale zároveň trochu unaveně. Myslím, že právě povaha prostředí je to, co diváky vtáhne do děje. Kate pracuje jako pečovatelka o staré lidi – její prací je pomáhat lidem zemřít. To je ústřední motiv filmu a mně připadalo zajímavé situovat podobný příběh právě do New Orleans, což je místo s bohatou historií, kde můžete říct, že toho zde v minulosto umřela spousta.“

Při vytváření mystického světa, v němž se Klíč odehrává, Kruger využil jistý druh magie, známý jako Hoodoo. Hoodoo je v některých oblastech praktikováno dodnes a používá se ke spoustě různých účelů – léčbě, ovládání lidí, přinášení štěstí či sesílání prokletí. Lidé, kteří se v této problematice neorientují, si mohou Hoodoo snadno splést s mnohem známějším Voodoo, které přinesli do New Orleans otroci z Haiti na počátku 19. století. Voodoo se zde stalo natolik populárním, že katolická církev vydala edikt, který na území města zakazoval všechny nekatolické praktiky. Vyznavači Voodoo proto začali pořádat své obřady v Congo Square (nyní Louis Armstrong Park).

„Když jsem hledal v různých pramenech informace o nadpřirozených věcech, narazil jsem na pojem Hoodoo, což je v podstatě americký systém víry v lidovou magii. Na rozdíl od Voodoo to není náboženství. Hoodoo je mnohem otevřenější a může pojímat prvky mnoha různých druhů víry. Hoodoo je v první řadě o čarodějnictví, práci s kořínky, kouzlech, lektvarech a zaklínání. Přišlo spolu s otroky z Afriky a pak se zde propletlo s botanickými znalostmi zdejších domorodců a s křesťanskými, židovskými a pohanskými zvyklostmi z Evropy. Z této směsice pak vyšla ryze americká lidová magie. Je to slepenec mnoha různých druhů víry.“

Hoodoo klade důraz na osobní sílu. Člověk vytvoří kouzlo, kterým pak může vyléčit, ochránit, přilákat nebo zranit ostatní. K tomu využívá různé rostliny, oleje, koření, svíčky a hudbu. Hoodoo a Voodoo se v New Orleans rychle rozšířily a postupem času se hluboce zakořenily v místní kultuře. Na místě, kde se prolnula spousta světových náboženství a kde mrtví nikdy nejsou tak úplně pryč (vzhledem k vysoké hladině podzemní vody nejsou rakve spouštěny do země, ale umísťovány v kryptách nad zemí), se vznáší určitá aura nadpřirozena. Pouhá víra v účinky prokletí Hoodoo nebo sílu Voodoo často stačí k tomu, aby kletby splnily účel – víra je silnější než samotná údajná magie.

Ponořit se do světa Hoodoo vyžadovalo velké úsilí nejen od scénáristy, ale také od režiséra, producentů, hlavního výtvarníka Johna Bearda a výtvarnice scény Beauchamp Fontaine. „Začali jsme pátrat po kouzlech a amuletech,“ vysvětlujte producentka Stacey Sher. „Nakonec jsme našli původní haitské záznamy a opravdová kouzla, a pak se naše životy začaly plnit zvířecími kostmi a lebkami. Popravdě řečeno, začínalo mě to slušně děsit. Začínala jsem pociťovat potřebu navštívit nějakého šamana, aby mě ochránil.“

Výtvarnice scény Beauchamp Fontaine, která má magisterský titul v oboru kulturní antropologie, se ponořila do studia zdejší kultury a folklóru. „Naším společným cílem bylo vytvořit velmi přesné vyobrazení skutečnosti, což znamenalo spoustu výzkumu a hledání v historických pramenech. Podařilo se nám najít spisovatelku Catherine Yronwode z New Orleans, která je autorkou knihy Hoodoo in Theory and Practice. Prošli jsme s ní celý scénář scénu po scéně, abychom zaručily, že budou jeho náležitosti odpovídat skutečnosti. Dokonce jsme i natřeli spodní stranu střechy domu Devereauxových namodro, protože tohle lidé na Jihu dělají, aby zabránili ptákům v hnízdění pod okapy. Přestože publikum ani nemusí tyto detaily vnímat, všechny dohromady vytvářejí atmosféru, díky níž působí film věrohodně.“

První polovina hlavní části natáčení proběhla v Louisianě. Tajemným domem rodiny Devereauxových se stalo na tři týdny sídlo Felicite Plantation, které má velice zajímavou historii. Dům byl postaven v roce 1847 tehdy nejbohatším mužem celého státu Valcourem Aimem (který je často zmiňován jako Louis XIV. z Louisiany), který jej postavil jako svatební dar pro svou dceru Felicite (druhé dceři Josephine daroval jiné sídlo, ležící několik mil od Felicity Plantation). Po Občanské válce obě sídla změnila majitele.

„Jakmile jsme jej uviděli, bylo nám ihned jasné, že je to ono,“ vzpomíná producent Michael Shamberg, který přisuzuje nález Felicite vedoucímu výroby Claytonu Townsendovi. „Jeli jsme tou oblastí a Iain najednou řekl: ‚Zastavte! To je ono! Našli jsme to.‘ Clayton tam zašel, promluvil si s majiteli a ti na naši nabídku překvapivě kývnuli. Bylo nám řečeno, že filmaři se neúspěšně pokoušeli získat zde možnost natáčet 25 let, takže si říkám, že naše načasování muselo být opravdu dobré. Našli jsme víc krásně zrekonstruovaných sídel, ale jen tohle mělo všechno to, co jsme potřebovali. Bylo ze správného období, mělo správnou patinu a bylo velmi atmosférické. A rozhodně mělo bohatou minulost.“

„Během hledání se nám nepodařilo najít ten správný dům. Uvažovali jsme i o tom, že bychom postavili exteriér tady v Los Angeles, zkrátili dobu natáčení v New Orleans na měsíc a půl a pak nasnímali scény s domem zde. Pak jsme ale narazili na Felicite – a i kdybychom dokázali postavit něco takového, rozhodně by se nám nepodařilo napodobit ten pocit, když vstoupíte do domu starého více než 150 let. Ta atmosféra je úžasná – je v tom domě hluboce zakořeněna, což hercům pomáhá v jejich výkonech a zvyšuje to celkovou úroveň filmu.“

Současnými obyvateli Felicite jsou Irma a Stan Waguespackovi. Oběma je přes 90 let a ve Felicite strávili převážnou část svých životů. „Moje babička okolo často jezdívala a vždycky říkala, že v takovém domě by chtěla žít,“ vzpomíná Stan, který je s Irmou ženatý již 62 let. „Nakonec se mému dědečkovi naskytla šance dům koupit a od té doby tu žijeme. Přišel jsem sem jako malé dítě a vyrostl jsem tady.“

Hlavní výtvarník John Beard, který spolupracuje s Iainem Softleym už počtvrté, obohatil prostředí prvky, které scénář vyžadoval. „Máme s Iainem velmi podobný cit,“ vysvětluje Beard. „Bažinu, která za Felicite ve skutečnosti není, jsme museli vytvořit uměle. Je to poměrně specifická záležitost, o níž jsme měli velmi konkrétní a shodnou představu, ačkoliv chvilku trvalo, než se nám ji podařilo doladit. Tam, kde byla předtím pouze tráva a stromy, vedoucí na pole s cukrovou třtinou, je nyní zarostlá zahrada, vedoucí do půl metru hluboké bažiny. Přemístili jsme stromy, napustili vodu, postavili kůlnu, která sloužila také k držení vody, a vytvořili zahradu, kde Violet tráví převážnou většinu volného času a Ben tam může jezdit na kolečkovém křesle. Právě tam Caroline v klíčové scéně uteče z domu na kánoi. Napodobovat architekturu je relativně jednoduché, ale s napodobováním přírody je to mnohem horší.“

„Když jsme natáčeli tu scénu s kánoí, seděla jsem tam, čekala na natáčení a všude okolo byla ta bažina – s krokodýly a takovými moskyty, jaké jste nikdy neviděli. A těsně před začátkem natáčení všechno hrozně ztichlo. Cítila jsem se tak strašně sama a byla jsem vyděšená… stejně jako Caroline. Bylo to úžasné – takovou věc nemůžete vytvořit umělou cestou. I přes ty fyzické nároky a potíže, spojené s natáčením v bažinách, jsem se někdy dokázala do Caroline vžít velmi jednoduše, protože všechno to, co ji ovlivňovalo, tam bylo... celá historie toho místa, která na vás doléhá.“

Během prvních tří týdnů hlavní části natáčení vznikaly scény z bažin, během nichž ve filmu prší. Filmaři využili jak skutečného, tak umělého deště. Vzhledem k tomu, že New Orleans a jeho okolí leží pod úrovní moře, je v deltě spousta bažin a bláta. Přítomnost stojaté vody také dala vzniknout obrovským rojům moskytů, proto museli být lidé ze štábu během natáčení oblečeni v kamuflážních oblecích ze síťoviny. Téma „nejúčinnější repelenty“ bylo zkoumáno přinejmenším tak dobře jako magické Hoodoo pro účely filmu.

„Tohle byla má první návštěva tohoto města,“ říká rodilý Brit Softley. „Velice mě zaujalo, jak je New Orleans evokující. Netušil jsem, jak bažina zasahuje do města a jak obrovská a krásná ve skutečnosti je. Přestože se film odehrává převážně v jednom domě v deltě Louisiany, připadalo mi, že bychom mohli vylepšit jeho autenticitu přidáním některých ze zajímavých prvků, které jsou s tímto městem neodmyslitelně spjaty, včetně té úžasné hudby.“

Všudypřítomná muzika – ať už jde o gospel, blues, hip-hop nebo zydeco – slouží vlastně pro ústní tradování historie města a je jakýmsi zdrojem síly jeho obyvatel, duševní potravou, chcete-li. Softley se svým týmem využil několika příležitostí, jak kulturní pozadí do filmu zakomponovat a umístil několik scén do klubů v New Orleans.

„Jednou z věcí, díky kterým Caroline nalezne v New Orleans svůj nový domov, je právě hudba – má velice ráda rokenrol a blues. Na základě těch dvou měsíců, které jsem zde strávila, jsem si mohla na vlastní kůži zkusit, jak může člověk se vztahem k hudbě tomuto městu propadnout a už nikdy nechtít odejít… je to velmi podnětné a hudbou prosycené místo.“

Ještě předtím, než se natáčení přesunulo do New Orleans, však produkce zahnízdila u několika úseků cesty, vedoucí směrem od historického města k okolním územím, kde Caroline zastaví, aby natankovala benzín, a poprvé se setká s magií Hoodoo.

„Kontrast mezi živým a energickým New Orleansem a širými, tak trochu tajemnými plantážemi a bažinami, které jej obklopují, je velmi zajímavý. Spousta z nich má temnou minulost a myslím si, že Caroline je v tomto prostředí mnohem zranitelnější. Je to obrovské a osamělé místo,“ dodává Hudson.

Když se filmaři dostali k natáčení scén z města (sekvence z klubu a Carolinina bytu), snažili se velmi úzce držet barev, atmosféry a architektury New Orleans. Byt Caroline je v Magazine Street – novější, moderní části města, která je pojmenovaná podle skladu na zboží, jenž čeká na export, postaveného španělským guvernérem Estebanem Rodriguezem Miro y Sabaterem ke konci 18. století. Pro Lukovu právní kancelář si filmaři vybrali místo na Jackson Square.

Poté se štáb s herci vydal přes 24 mil dlouhý most Huey Long Bridge do nemocnice v louisianské Mandeville, která se na několik dní proměnila ve venkovský pečovatelský dům, v němž Caroline na začátku filmu pracuje.

„Nic se nevyrovná tomu být na místě jako je tohle,“ říká producent Daniel Bobker. „Poskytuje vám takovou hodnotu produkce a atmosféru, jakých byste v Hollywoodu nikdy nedosáhli. Pomáhá hercům s přípravami a pochopením jejich postav a – naštěstí pro nás – Iain atmosféričnost tohoto místa vycítil. Je bez debat, že to všechno přispívá k větší autentičnosti a bohatějšímu zážitku z filmu.“

zdroj: Bontonfilm