Jarmark marnosti (2004) - Info ze zákulisí

Produkce - Výchova Becky

 

„Ach, marnost nad marnost! Kolik je nás na tomto světě šťastných? Kolik z nás po něčem touží? A ten, jehož touha se vyplnila, je spokojený?” - William Makepeace Thackeray, Jarmark marnosti

Těmito slovy uzavírá William Makepeace Thackeray svůj román, a tyto řádky do značné míry inspirovaly i Miru Nairovou: „Důvod, proč jsem chtěla zpracovat Thackerayův Jarmark marnosti jsou jeho klíčové, a podle mě duchovní, otázky: Kdo z nás má jaké sny, a je, po tom co se naplní šťastný? Co je to štěstí? Co je to ambice? Co je marnost života? Svým románem Thackeray vytvořil cinéma verité své doby. Bylo to naprosto správné ve vztahu k tomu, co se v té době dělo v Anglii, přesto jsou to i otázky nadčasové. Neobyčejně pestré postavy jeho románu v nás rezonují i v naší době. Myslím, že postava Becky je nejúžasnější postava všech dob.”

Režisérka přichází z vlastní interpretací klasického materiálu. Mira Nairová, podobně jako Thackeray, strávila dětství v Indii (Thackeray žil v dětství v Kalkatě). Náhodná spojitost má tvůrčí i osobní obsah, a nová filmová verze si pohrává i s myšlenkou, jak moc byla domácí imperialistická Anglie ovlivněna zámořskými kulturami.

Producentka Janette Dayová už o filmovém zpracováním románu uvažovala před deseti lety: „Tohle byl vždycky historický film, který jsem chtěla natočit, není na tom nic strojeného, Becky Sharpová je velmi moderní hrdinka ve špatné době, v marnotratném světě, je neoblomná, komplikovaná a jiná než ostatní. Dopad působení její postavy je ohromný a trvalý.

Pro scénáristy a producenty - Matthew Faulka a Marka Skeeta byla adaptace Jarmarku marnosti splněný sen a odměna: „ Pestrá a komická škála postav Thackerayových postav nám splnila dávný sen. Ta kniha je o nás všech.”

Scénárista Julian Fellowes říká: „Postavou Becky Sharpové Thackeray vytvořil naprosto archetypální hrdinku, která zůstává živá a svěží a s níž se snadno ztotožní jakákoli doba nebo věková skupina čtenářů.”

Jarmark marnosti je první velká adaptace Thackerayovy knihy od Kubrickova Barry Lyndona z roku 1975. Faulk a Skeet přiznávají: „Nejtěžší úkol pro nás bylo zúžit devítisetstránkový román na celovečerní film. Ale když jsem se soustředili na příběh Becky Sharpové, tak to šlo. Proces vzniku filmu byl dlouhý, ale pokud se nám podaří ukázat adaptaci světu, každá vteřina práce za to stála.”

Dayová začala na snímku pracovat ještě u Granada film a pokračovala i po tom, co se stala nezávislou producentkou. Podobně Donna Gigliottiová, tenkrát ještě vedoucí produkce u USA Films (tam spolupracovala s Nairovou na filmu Bouřlivá svatba), která s Dayovou na projektu pracovala od roku 1999, si také založila vlastní produkční společnost (Tempesta Films) a celou dobu projekt podporovala. Říká: „Becky Sharpová je jedna z nejskvělejších ženských literárních postav. Uvědomuje si, že jinde je život lepší, ale dobové konvence lidem nedovolují měnit společenské třídy. Ona ale přesto přijde na způsob, jak to udělat. Paradox je, že nakonec, kdy se jí podaří to, po čem tolik toužila, zjistí, že je to vlastně do značné míry prázdný styl života.”

Na jaře 2002 se začaly spřádat plány na vytvoření filmu a nově vytvořená společnost Focus Features v čele s Mirou Nairovou (která právě dokončila Bouřlivou svatbu a sklízela s filmem celosvětový úspěch) se rozhodla, že film snímek natočí a finančně podpoří. Dayová říká: „Idea byla taková, aby Jarmark marnosti byl marnotratný, obrovský, legrační a emocionální co se týče postav a jejich příběhů. Zároveň měl být pravdivý a lidský. Když se podíváte na Bouřlivou svatbu, vidíte, že tohle Mira dokáže a na každé postavě vám záleží.”

Donna Gigliottiová dodává: „Mira je skvělá režisérka, její smysl pro lidskost je strhující. To, jak chápe své vlastní kořeny a jak to dokázala obsáhnout ve filmu, je ohromné.”

James Purefoy, který ztvárnil jednu z hlavních postav, Rawdona Crawleyho, říká: „ To, že je Mira vlastně indická režisérka pozorná k indické kultuře, která do Anglie přicházela právě na začátku 19. století, dává filmu důležitou atmosféru.”

Lydia Dean Pilcherová, která s Nairovou často pracovala, doplňuje hlavní trojici ženských tvůrkyň filmu: „ Tohle je šestý film, který jsme s Mirou vytvořily. Práce s Mirou je zážitek na celý život, protože do své práce vkládá vášeň a lidskost. Při práci na filmu se přenášíme do nejrůznějších kultur a témat, abychom si je trochu zažili a pak to všechno přenesli před kamery. Mira spolupracuje s lidmi, kteří se dokážou sžít s její vizí. Ona je ten neohrožený vůdce, který všechny vede na vrchol, a chce mít takový tým, který bude stačit jejímu tempu.”

Julian Fellowes, který získal cenu Akademie za scénář k Gosford Park podepsal spolupráci s Mirou Nairovou poprvé v životě: „Jádro pudla každé adaptace je rozhodnout se co z předlohy vynechat a co tam nechat. To platí dvojnásob o tak dlouhém a tak oblíbeném románu, jako je Jarmark marnosti. Chcete mít jistotu, že klíčové momenty tam zůstaly, ale že příběh bude pro moderního diváka i v něčem nový.”

Pilcherová dodává: „Mira je ráda v tvůrčím prostředí, v tvůrčí energii lidí, kteří chtějí opravdu spolupracovat. Když se tohle podaří a vy dokážete atmosféru udržet, můžete tu energii ještě zvětšit.” Samozřejmě, že se k Nairové na natáčení připojila řada kolegů, se kterými už dříve spolupracovala: mezi jinými kameraman Declan Quinn, Allyson C. Johnson (střih), zvukař Drew Kunin a skladatel Mychael Danna.

Fellowes říká: „Byl jsem ze spolupráce s Mirou nadšen, podle mě je to nejkreativnější režisérka, jakou jsem poznal. Vždycky spíš, než aby přehnaně chválila, povzbudí vaše nápady. Podobně jako Robert Altman je neuvěřitelně vizuálně geniální.”

Přes veškerou práci tvůrců by film nebyl tím, čím je, bez hlavní postavy charismatické dámy, která dokázala oživit nejznámější ženskou postavu anglické literatury. Podobně jako Myrna Loyová a Miriam Hopkinsová před nějakými sedmdesáti lety souhlasila nyní Reese Witherspoonová s natáčením. „S obsazením Reese konečně natáčení dostalo tvar,“ říká Gigliottiová. Dayová dodává: „Reese a Mira chtěly spolupracovat, a v Jarmarku marnosti to byla spolupráce ideální.”

Witherspoonová souhlasí: „Byla jsem nadšená, když mi Mira zavolala, že mě chce do svého filmu. Potkaly jsme se před pár lety, protože já jsem jí hodně fandila, a uvažovaly jsme o nějakých společných projektech. Daly jsme se do řeči, a zjistily jsme, že máme mimo jiné i stejný názor na ženy. Napadlo mě, že ona je neuvěřitelně schopná zpracovat tenhle materiál - kořeny indické kultury v anglické společnosti. Dokáže věci vysvětlit a oživit.”

Becky Sharpová není čistě jen oblíbená postava. Alistair Cooke jí popisuje jako „Chudou i náročnou, ušlechtilou, ale ne tím správným způsobem.”

Witherspoonová říká: „ Podle mě je Becky Sharpová jedna z prvních feministek. Je to moderní postava. Přišla o rodiče a nemá kam jít – přesto se jí podaří uspět. Za každým úspěchem v jejím životě stojí její úsilí. V tom je ten historický příběh moderní.

Myslím, že v prostředí, kde se lidé starají jen o sebe a vzájemně se kupují a prodávají, je ona ta, která má srdce na pravém místě. Můžete si koupit lístek do vysoké společnosti a zase z ní vyletět, když přijdete na mizinu. Becky si dokáže skvěle poradit v nesmlouvavém světě. Dokáže si usmlouvat cestu ke smetánce.”

Faulk a Skeet to komentují: „Becky je naše hrdinka, protože se přimlouvá za všechny outsidery, kteří nemohou do vysoké společnosti, protože se nenarodili v té správné rodině, Je tvrdá a její vytrvalost je na její postavě přitažlivá.”

Fellowes dodává: „Reese má ten herecký talent zahrát několik různých pocitů najednou. Její Becky Sharpová vás vždycky zaujme, je vždycky inteligentní a komplikovaná. Na jednu stranu je ambiciózní, praktická a tvrdohlavá, ale ani na chvilku nezapochybujete, že uvažuje i srdcem.”

Nairová říká: „ Reese byla pro tu roli zapálená a vděčná, jako jsem vděčná i já jí. Opravdu si Becky chtěla zahrát. Je chytrá, lstivá, svůdná a především výborná herečka.nemůžete si ji neoblíbit. Dokáže si vás získat jako si Becky získala mě a to je dobře, protože jsem nechtěla, aby byla postava Becky ve filmu nesympatická – tak totiž může snadno působit, protože se nechá snadno zmanipulovat a je pletichářská. To znamená, že herečka, která jí ztvární, musí být přitažlivá, aby s ní diváci mohli prožívat všechny úspěchy i neúspěchy. Ve filmu také uvidíte Reese tak, jak jste ji ještě neviděli – smyslnou a ženskou. Natáčení s Reese bylo moc příjemné.”

Bob Hoskins, který si zahrál lstivého Sira Pitta Crawleyho, popisuje svou roli: „Je to takový ne úplně špatný starý ňouma. Nikdy pro mě nebylo těžké mít Becky Sharpovou rád. Je to silná žena, která použije hlavu a vezme si boháče. Víte, v té době nemohla zbohatnout jiným způsobem. Takže si našla muže. Kdyby to byla moje dcera, byl bych na ni pyšný!”

Jim Broadbent, laureát ceny Akademie, který hraje neústupného pana Osborna postavu Becky Sharpové také obdivuje: „Je to typická potvůrka, která vstoupila do povědomí lidí jako typický příklad cílevědomé přitažlivé dívky. Je to moderní postava, která přesně ví jak zmanipulovat muže a společnost – jen dnes byste ještě dodali, že i média”

Faulk a Skeet říkají: „ Byli jsme šťastní, že si Becky zahraje Reese Witherspoonová. Je to výborná herečka, a navíc se podezřele podobá Becky i Thackeraymu, nadanému kreslíři, sama také skvěle ilustruje.”

Vedle hlavních postav se ve filmu objevuje řada menších rolí. Obsazování herců ve Velké Británii i jinde dostala na starosti jedna z nejlepších možných osob, Mary Selwayová (film je věnován právě slečně Selwayové, jedná se totiž o jeden z jejích posledních projektů).

Mnoho oslovených herců přilákala k filmu právě spolupráce s Mirou Nairovou. Pilcherová se s Nairovou zná už celé desetiletí: „Herci Miru milují, protože skvěle vytváří postavy a protože z ní vyzařuje tolik energie a nadšení pro věc.”

Gabriel Byrne, v roli hlavní postavy anglické smetánky markýze Steynea, říká: „ Už jsem pracoval s řadou režisérů. A musím říct, že co se týče práce s herci, je Mira Nairová jednička. Vždycky se mi líbily její filmy a byla člověk, se kterým bych chtěl spolupracovat. Sama také hrávala a je to perfekcionistka, takže mě stále nutí zkoušet něco nového, a to je dobře. Mira je také jedna z mála režisérů, kteří říkají komparsu co se zrovna děje. Uvědomuje si, že v záběru není ani kousek nedůležitý, že každá drobnost přispívá k dokonalosti celku. Je technicky nadaná a když dojde na detaily a momenty, které mají být dramatické, je si každého detailu moc dobře vědoma – pohledu, pauzy, zrychlení, překrývání...”

Pilcherová dodává: „Heslo Miry je, že každý je stejně důležitý. Je to demokratické, chce, aby se o každém dobře vědělo. To její tvůrčí práci odlišuje od práce ostatních.”

Rhys Ifans (v roli oddaného Dobbina) říká: „Nairová vás nechá, a po natočení záběru se k vám přikrade z drobnými poznámkami, které zlepší váš výkon. To je lepší, než nějaký milý psychologický mišmaš, který je vám stejně k ničemu.Je velmi přímá a praktická, radost pohledět na její práci s herci – ať už jde o kompars nebo Reese Witherspoonovou, každý si získá stejnou dávku její pozornosti a je stejně hodnocen. Mira je úžasná. Je to naše našeptávačka.”

„Ona opravdu šeptá,” souhlasí Hoskins, „Velmi jí záleží na každém detailu. Přijde na scénu a zašeptá: ´Nemohl bys...´ a řekne něco, na co bych nikdy sám nepřišel.”

Sama Nairová oceňuje dvojakost herců, kterou se u nich snažila ukázat: „Jedno z hlavních témat příběhu, které mě fascinovalo, byla ta přetvářka. Ti lidé mají tolik různých tváří, ale ukazují vždycky jen jednu. Ale to vlastně děláme v životě všichni.

Podle mě je jádrem filmu velká láska Rawdona Crawleyho a Becky Sharpové. James Purfoy byl pro nás ideální herec pro roli Rawdona. Je to chvástal a chlubil který miluje válku, a nakonec podlehne lásce. Hraje Rawdona vtipně a velkolepě. James dokáže na plátně zářit, a já ho ještě neviděla v roli, která by mu to skutečně dovolila – až teď. On je filmová hvězda.”

Julian Fellowes říká: „ Já jsem Jamese zaměstnal před pár lety pro inscenaci Krále a chuďase pro BBC. Takže je opravdu fajn vidět, jak se z něj teď, v Jarmarku marnosti, stává hvězda.”

Purefoy komentuje svou roli: „Na začátku je čistý a jasný jak křišťál. Jak se příběh rozvíjí, pomalu ztrácí svůj jas. Má ohromnou chuť do života a dobré srdce, jenomže pak se ztratí, protože se zamiluje a ožení se s chtivou ambiciózní ženou , která chce proniknout do společnosti. On si neuvědomuje, jak moc po tom jeho žena touží – on také nikdy nebyl chudý, zatímco ona ano. Když se dozví, že žena, pro kterou žije ho jednoduše podvedla, zlomí mu to srdce.”

Další klíčový vztah Becky Sharpové je její přátelství s Amálií Sedleyovou, které začalo už v jejich dětství. Nairová měla takovou radost, že by se na projektu mohla podílet Romola Garaiová, že ji obsadila i bez zkoušek, jen pro to, že ji viděla v seriálu Daniel Deronda. Garaiová se zase pro roli nadchla, pro to, že film režírovala žena.

Nairová říká: „Prostě jsem jí zavolala a obsadila ji, aniž bych se s ní setkala. Znala mou práci a poprvé jsme se viděly až na scéně. Náš pohled na postavu, kterou měla hrát, byl ale od začátku naprosto totožný. Thackeray někdy Amálii popisuje jako culící se bláznivku, ale my jsme cítily, že je sice možná příliš oddaná Georgi Osbornovi a beznadějně zamilovaná, přesto má ale v sobě i dávku drzosti a horlivosti. Amálie není jen protipól Becky. Romola je sladká a inteligentní, ale není domýšlivá a její herecký styl je úchvatný – velmi přirozený, skutečný a velice pravdivý.”

Romola Garaiová říká: „ Tyhle nejlepší kamarádky jsou svým způsobem protikladné. Becky Sharpová je ambiciózní povaha, a může být zrádná, komplikovaná a sobecká, stejně tak jako i milá a vášnivá. Amálie je mnohem krotší a snadno se nechá ovlivnit jinými lidmi. mnohem hůř snáší rány osudu a moc se jim nebrání. Až ke konci příběhu v sobě začne objevovat někoho tvrdšího. Ty změny, které se v jejím životě odehrávají, jsou skvělá práce pro herce.

Režiséři, kteří nepocházejí z Anglie, ji dokážou skvěle popsat. Myslím, že Mira je toho dokonalý důkaz. Také vás nutí do maximálních výkonů takovým způsobem, že se nikdy nebojíte vyzkoušet něco nového.”

Jonathan Rhys Meyers v roli miláčka Amálie George Osborna vnímá postavu, kterou ztvárnil, jako poměrně mělkou: „Je tam trochu erotického napětí mezi ním a Becky. Nemá žádné vlastnosti, které by ho činily oblíbeným, je neohrabaný k ženám. Jedna z největších tragédií, které se dopustí je, že se ožení s Amálií jen proto, aby se postavil svému otci.

Ten příběh zbožňuju, ukazuje naše chyby, a opravdu jsem si chtěl vyzkoušet spolupráci s Mirou Nairovou a herci. George je bastard tohohle příběhu, ale Mira se o mě postarala jako o vlastního.”

Nairová říká: „Jonathan byl první kdo mě pro roli George napadl, a u toho i zůstalo. Zaprvé je velmi pohledný a je si toho vědom. Ješitnost z něj přímo vyzařuje, a pro tu roli je to klíčové.”

Role markýze Steyne si vyžadovala něco jiného. Gabriel Byrne říká: „Steyne je zámožný a vysoce postavený člověk. Má všechno, co mu tohle postavení dovoluje získat, kromě toho, po čem touží ze všeho nejvíc – lásky. V Becky vidí životaschopnost a pestrost, která chybí jeho životu. Ona je jiná, svobodná a živá, tak, jak by si to on sám přál. On je člověk, který si uvědomil, že bohatství, moc a dobré společenské postavení nejsou klíčem ke štěstí. Myslím, že z Thackerayovy knihy a našeho scénáře vyplývá, že štěstí se skrývá v lásce.”

Nairová říká: „Kdo by se rád nedíval na Gabriela Byrna! Je na něj úžasný pohled a je i něčím tajemný. Přinesl do role něco, co, myslím, Thackeray neměl v úmyslu, ale co mě uchvátilo: hledání opravdové duše. Je snadné hrát povrchního necitelného aristokrata, ale hrát někoho, kdo má všechno kromě toho, po čem nejvíc touží – být milován a milovat –je zajímavé i obtížné. V postavě Steynea to všechno je, a nic pro něj nemá smysl, dokud se neobjeví Becky.”

V souvislosti se svou rolí mluví Jim Broadbent o empatii a sympatii: „Osborne je zaslepený člověk, který investoval veškerý čas a energii do vydělávání peněz. Nesympatizuje s nikým chudým a je sobecký a nepříjemný. Ale hluboce miluje svého syna George, to je jediná radost jeho života. jeho příběh se odvíjí od tohoto ústředního vztahu. Mira chtěla vyzvednout jeho zranitelnost, jeho slabá místa i zatvrzelou sílu, která je zřetelnější.

Viděl jsem film Bouřlivá svatba a hrozně se mi líbil. Udělal bych cokoli, abych mohl s Mirou spolupracovat. Je lidská a umí skvěle zacházet s herci. Ví, jak pracujeme, a pracuje s námi.”

Nairová si spoluprácí s Jimem splnila svůj sen: „Miluju jeho způsob hraní, je skromný a zahraje cokoli. Nikdy nyní jen jedna cesta, jak ztvárnit nějakou postavu. Práce s Jimem byla jako jemné ladění nějakého neobyčejného hudebního nástroje. Každá postava má vícero tváří a Jim hraje Osborna nejen jako skrblíka posedlého třídními rozdíly a předstíráním, ale také jako člověka poblázněného krásou a duchem svého syna. Jim umí zahrát oboje a je to velmi lidské.”

O nejobětavější postavě příběhu, Welshovi, říká Rhys Ifans, který ho ztvárnil: „Bylo pěkné zahrát si pro změnu nějakou morální postavu. Užíval jsem si svůj první historický film, bylo to pro mě něco nového.”

Nairová vysvětluje, proč jí Ifans zaujal: „Má obrovskou dávku důstojnosti. Bylo prima dát mu roli, kterou nedostává, většinou hraje komickou postavu, která se svléká. Tady je maximálně spoután... Dobbin je duše celého Jarmarku marnosti a Rhys to zosobňuje. Krom toho bylo fajn mít ve štábu tři lidi se stejným jménem...”

Jedna z těch osob, Jonathan Rhys Meyers, se směje: „Jo, bylo to trochu matoucí, když jsme Reese, já a Rhys Ifans byli všichni najednou na scéně. Takže jsme si nakonec říkali jmény svých rolí. S Rhysem a Reese se skvěle spolupracovalo. Reese si nevysloužila úspěch v Hollywoodu jen tak pro nic za nic. To poznáte, když s ní pracujete.”

Witherspoonová říká: „Je to prima práce, když režisér a producenti jsou ženy!”

Romola Garaiová říká: „Reese mě uchvátila. Osvojit si tak těžkou roli tisíce mil od domova a s cizím akcentem není snadné.”

James Purfoy, který téměř ve všech scénách hraje s Reese Witherspoonovou, říká: „Je jedinečná, profesionálka s velkým P, nezná žádné hranice. Na každou scénu je připravena a záleží jí na tom, aby to dopadlo dobře. Nechová se jako filmová hvězda, není nafoukaná.”

Gabriel Byrne, který také často hrál právě s Witherspoonovou říká: „Reese je pevná, odhodlaná a soustředěná, je to pozoruhodné. Má skvělého ducha. Tohle je těžká a náročná role a ona je herečka, se kterou se mile a dobře spolupracovalo.”

Nejvíce ji asi oceňuje další muž, který s ní hrál, Bob Hoskins: „ Viděl jsem jí tu poprvé a myslel jsem, že je to Angličanka! Pak ke mě přišla a promluvila na mě a ukázalo se, že je Američanka! Řekl jsem si: ´Bože, kdo je ta žena? Je opravdu skvělá!´”

Styl a cit

Současná režisérka, která vyniká v míšení tradičního s moderním, Mira Nairová, přinesla do Jarmarku marnosti vlastní pestrý a bohatý vizuální styl a cit. Indická žena přišla s novým pohledem na Anglii začátku 19. století. Už dříve spolupracovala na filmech s kameramanem Declanem Quinnem a Allyson C. Johnson (střih), takže Nairová přinesla i zavedený styl.

Lydia Dean Pilcherová říká: „V Anglii je k dispozici neuvěřitelně krásná krajina. Mira se vyzná ve fotografii a malbě a má vytříbený estetiký cit. Hledá obrazy, které mohou její estetiku posunout o kus dál. Declan má zas krásnou duši, takže společně vytvářejí obrazy, které vycházejí ze srdce.”

Quinn říká: „Vyslechl jsem si, jak Mira příběh vnímá, a jak by chtěla film uchopit. Je to čistě anglický příběh, který vypráví někdo zvenku. Já sám jsem napůl Ir a napůl Američan, já jsem se také díval zvenku, takže se zkřížily dva různé pohledy na stejný příběh a stejné postavy. Mira o svém pohledu s každým mluví.

Většinou, když pracujeme, má Mira v hlavě hotovou fotografii jaký styl by jednotlivé scény měly mít. Z toho vycházíme. A pokud jsem schopen dostat se na stejnou myšlenkovou rovinu, jako ona, pomůžu jí s tím, aby ten styl byl i hluboce individuální. V Jarmarku marnosti se nám tím, že jsme vycházeli z jejích vizí podařilo vystavět pastvu pro oči – z materiálu, světla a barev. Ta ovšem nepřesahuje význam příběhu a postav.”

Nairová říká: „Jedné věci jsem se chtěla vyhnout: natočit statický historický film. My máme velmi pohyblivou kameru a hodně scén jsme natočili hned na první pokus. Používali jsme formát Super 35, takže to bylo elegantní. V mnoha historických filmech vidíte lidi sedět u stolu a škrobeně jíst. V našem filmu se smějí a běhají děti, je plný různých vůní... aby se mohly zapojit všechny vaše smysly, to pro mě bylo důležité.”

Bylo to důležité i pro Thackerayho, poznamenávají Matthew Faulk a Mark Skeet: „Thackeray vytvořil takový vlastní svět. Živé barvy, vůně, obrazy a zvuky.”

Jonathan Rhys Meyers říká: „Mira se dívá na svět zvenku, jako to udělal Ang Lee s Amerikou ve filmu Ledová bouře. Ale je také neskutečně optimistická, má oko znalce a umí vyprávět příběh, jak jste to mohli vidět v jejích předchozích filmech. Zná lidi a umí je ocenit, i s jejich chybami.”

„Nejsem si jist, jestli jsem někdy předtím pracoval s někým, kdo by byl takhle precizní. Mira je velmi vizuální režisérka, pozorně sleduje co je v každé scéně vidět. Ve filmu je hodně indických motivů: tapety, kulturní narážky, nábytek, látky atd. Bylo fascinující pozorovat, co si vybírala a jak to zviditelňovala,” říká James Purefoy.

Maria Djurkovicová (výprava) dodává: „Nairová do značné míry ovlivnila vzhled filmu. Nairová má zvláštní energii, se kterou do filmu přišla, a kterou na nás, myslím že úspěšně, přenesla. Energii udělat něco, co nebude vypadat jako klasický historický film, co se týče obrazu a pocitů.”

Djurkovicová také ovlivnila koloniální éra: „Film popisuje první čtvrtinu 19. století, dobu, kdy měla Británie kolonie ve velké části světa. Vlivy a narážky, které byly součástí anglické kultury té doby, často přišly z kolonií – z Indie, Severní Afriky, Číny. V té době byl postaven Brightonský pavilon. Přenést ty barvy a napětí všech těchto různých vlivů bylo to, co jsme také považovali za důležité filmem zprostředkovat.”

Použili jsme dynamickou paletu skutečných barev typickou pro toto období. Ve výběru látek a tapet je hodně orientálního vlivu, ale už také ve výběru samotných lokalit. Je to taková směska: čínské gongy, marocké lampy a indické látky. To všechno tam je, bylo to zábavné.”

„Vešli jste na scénu,“ vzpomíná Hoskins, „A měli jste pocit, jako byste se ocitli na nějakém obrazu. Bylo to úžasné.”

Použití široké barevné škály inspirovalo také kostymérku Beatrix Pasztorovou. „Jako bychom byly nějak telepaticky spojené. Její a moje práce se doplňovaly,” říká Djurkovicová o tom, jak společně přistupovaly k výběru barev.

Pasztorová říká: „Vliv Indie je evidentní v tom, jaké látky a vzory byly použity. Celou dobu jsme používali výrazné indické barvy, včetně nachových a oranžových vzorů. Ty jsme mísili s pastelovými barvami v anglickém stylu.”

Romole Garaiové se hraní v takovém prostředí líbilo: „Každý den jsem si na scéně říkala, jak je dobře, že nám tu tolik záleží na barevné skladbě ve filmu. Když se podívám na to období, byla to docela extravagantní doba, Británie měla ve světě výjimečné postavení. Všude poletovalo spousty peněz a lidé se oblékali kreativně.”

Jonathan Rhys Meyers říká: „Muži se v té době měli skvěle. Mohli si dovolit být šviháci. Uniformu, kterou ve filmu mám, zbožňuju...”

Jenny Shircorová (make-up, účesy) říká: „K filmu mě přitáhlo nadšení Miry. Ta velkolepější, statečnější stránka filmu patří jí. Jestli jste viděli některý z jejích dalších filmů, musíte uznat, že vás tím tlačí takovým příjemným směrem, kterým jsem se ráda vydala i já. Vyhráli jsme si s tím historickým obdobím a bavilo nás to. Nikdy nemůžete úplně smazat to, odkud pocházíte, ani pravidla, kterými vás to období svazuje, ale my jsme si vzaly z období 1800 – 1830 jen to nejzajímavější a použili to.”

Pastorová k tomu období přilnula, přitom ale stále zkoumala jeho tvůrčí možnosti: „Thackeray ve svém románu kostýmy výborně a detailně popisoval, když šlo o nové látky. Střih odpovídal době,použili jsme úžasné vlnkové stehování, všechno ručně šité. Tak vznikaly ty nádherné ozdoby na kostýmech.

Dívali jsme se také do knih o umění a malbě. Mira sama je umělkyně. Nekladly jsme si žádné překážky. Já pocházím z Maďarska, takže je tam i trochu maďarského vlivu... Jenny Shilcorová je skvělá, dělá z vlasů úplné sochy, vysoké a divoké. Tak jsem si řekla: Proč to zakrývat? A Becky Sharpová nosí jen malé kloboučky. Lidé v historických filmech je vždycky mají, ale my jsme jich tam nechali jen pár.”

Janette Dayová ocenila přístup Pasztorové ke stylu filmu: „ Kde by jinde byla šedá, je v tomhle filmu zelená. Držela se toho, jak by lidé měli vypadat, ale dala tomu i něco nového. také vrstvila nejrůznější druhy materiálů.”

Hoskins si vyzkoušel kreativitu Pasztorové a Shilcorové z první ruky: „Beatrix vymyslela ten vrstvený styl. Jakoby by ji sestavovali plat podle počtu vrstev! Měl jsme na sobě asi patnáct různých vestiček a ona mi ještě dala vázanku a najednou jsem už neměl žádný krk. Vypadal jsem jako bych se topil v šatníku. Ale líbila se mi ta květnatost. I když, pod těmi parukami, které musí nosit Sir Pitt je pěkné vedro...”

Nairová říká: „Je tam takový vtípek pro toho skromného pobudu, kterého Bob tak skvěle hraje. Když ho přijde navštívit Matilda, Sir Pitt si vezme paruku, kterou už neměl na hlavě měsíce, a samozřejmě si ji nasadí nakřivo...”

Pasztorová říká: „ Je pravda, že herci přicházeli do šatny, my jim dali kravatu, vestičku a kabát a oni si mysleli, že už je to všechno. Já jsem ale kostýmy vrstvila: ženy měly šaty, blůzu a šátek – kostýmy postavy obohacují. Většině herců se to líbilo. Pomáhalo jim to definovat jejich role. Vkládali do toho vlastní představivost.”

Purefoy říká: „Kostýmy byly šité extra pro každého. Ty moje jsou s vysokým límcem, který mi na tvářích lemuje kotlety. Šaty šité na míru. To, jak oblečení zdůrazňuje různé části vašeho tělo, má určitě i vliv na to, jak se v kostýmu chováte.”

Rhys Ifans říká: „Nikdy jsem se tolik nenaučil od kostýmu. Stojíte jinak, mluvíte jinak – je to vzrušující. A když tak vypadají všichni kolem, přenese vás to do jiné doby.

„Jakmile máte na sobě kostým a jste nalíčeni, máte jen jednu možnost, jak se chovat,“ říká Jim Broadbent, „Najednou máte k dispozici jen jednu jedinou roli.”

„Je to jediný film, na kterém jsem pracoval, kde za vámi chodí technici a říkají: ´Ty kostýmy docela ujdou, že jo?´. To se nestává často... Viděl jsem filmy, kde kostýmy přehlušily příběh, z filmu se stala spíš módní přehlídka. To, co je na práci Beatrix úžasné je, že každý kostým má vlastnosti postavy, která má nosit. I materiál na kostýmech komparsistů je jedinečný. Její práce je originální a duchaplná,” říká Gabriel Byrne.

Purefoy ho doplňuje: “Beatrix dělá něco, co jsem nikdy u historického filmu neviděl. Předimenzuje kostýmy tak, že jsou pak mnohem teatrálnější. V divadle se to tak dělá už léta, ale filmu, hlavně anglickému historickému filmu, tohle docházelo mnohem déle. Můžete něco zdůraznit a stylizovat a stále se pohybovat v daném období; myslím, že to, společně s nadšením Miry pro projekt, dělá z tohoto filmu naprosto ojedinělý historický snímek.”

Anglie

Až na jednu indickou lokalitu se Jarmark marnosti natáčel ve Velké Británii. Natáčení proběhlo v létě 2003 a trvalo jedenáct týdnů. Točilo se především v Jižní Anglii a v Elstree Studios.

Scény z rodiny Crawleyových se točily v sídle Stanway House nedaleko Cheltenhamu. Mira Nairová na to vzpomíná: „To byla první lokalita, kterou jsme si s Declanem Quinnem pro film vybrali, a ihned jsme si ji zamilovali. Abychom se lokalitě a pokojům maximálně přizpůsobili, změnili jsme architekturu několika scén a některé jsme přepsali. Je to ryzí umělecký poklad s postelemi s čínskými prvky, naprosto se to shodovalo s mojí představou a pocitem, jak by film měl vypadat.”

Quinn říká: „Mira a já jsme šli v Bath do obchodu s rytinami a knihami o umění. Uvědomili jsme si, jaký ohromný vliv měla Great Pulteney Street (ústřední místo v Bath).”

Hlavní londýnské exteriéry se točily v Bath, kde najdete nejvíc dobových budov v Británii. Holbournovo muzeum posloužilo jako Steynův dům, Beauford Square se stalo rezidenci George Osborna a, především, Great Pulteney Street se proměnila v London´s Curzon Street.

Maria Djurkovicová vzpomíná: „V Bath jsme byli hodně ambiciózní, točili jsme každým směrem ze všech úhlů. To je riskantní v jakémkoli moderním městě. Musíte kvůli tomu uzavírat silnice, zakrývat plochy, sundávat nápisy, malovat okna a dveře, přivést koně a povozy atd.

V Great Pulteney instalovala produkce dobové pouliční osvětlení. Radě Bath a Severovýchodního Somersetu se to tak líbilo, že požádali o to, abychom jim je tam po natáčení nechali (uvnitř ale moderní, elektrické). Asi 350 místních obyvatel jsme během týdne natáčení v Bath zaměstnali jako kompars, a peníze, které jsme tu utratili pomohly místní ekonomice.”

Quinn říká: „V Bath jsme měli velké štěstí, protože hlavní ulice Great Pulteney byla téměř v dobovém stavu. Na silnici jsme nasypali štěrk a špínu a byli jsme v roce 1800. Měli jsme krásné pestré panorama a žádné moderní budovy nám nezacláněly.”

Dayová upřesňuje: „Když přijde Becky na Curzon Street bydlet k Matildě Crawleyové, její povoz směřuje k největší vile v ulici. K Beckyinu zklamání kolem domu projedou a zastaví u georgiánských domů. Na tu krásnou vilu vidí ze svého okna, to je důležitý moment filmu, to je to místo, kam Becky směřuje, kde by ráda byla. To stálo za tu námahu stavění scény v Bath (dva měsíce příprav). V tom jednom záběru je jádro celého snímku.”

Štáb natáčel v mnoha jiných vilách, včetně Ditchley Parku v Oxfordshiru (interiéry domu Crawleyových), Wrotham Parku v Hertfordshiru (interiéry domu Gauntových), West Wycombe Park v Buckinghamshiru (interiéry domu Sedleyových) a Luton Hoo v Bedfordshiru (několik dalších interiérů).”

Filmový štáb byl také nadšen, že dostal příležitost pracovat v Hampton Court Palace, který zastupoval lokality v Hyde Parku a exteriéry z Bruselu. Venkov v okolí Bruselu a místo, kde se odehrála bitva u Waterloo se točili v Hatfield House.

Scény s indickým piknikem se natáčely na pozemcích Chiswick House v západním Londýně, zatímco interiéry Curzon Street na Fitzroy Square v centrálním Londýně.

Kniha a tak dále

Román Williama Makepeace Thackerayho Jarmark marnosti byl napsán a vydán na pokračování v období 1847 až 1848. O románu se často mluví jako o nejchytřejší a nejzábavnější kritice začátku 19. století.

Bob Hoskins říká: „Četl jsem tu knihu ještě jako kluk, a když se objevilo filmové zpracování, přečetl jsem si ji ještě jednou. Je to skvělá kniha, strhující příběh. Jak se kniha stane klasickou? Přetrvá, protože je její příběh univerzální. Je mnoho knih, které umírají se svou dobou. Tato kniha nám říká hodně o současnosti. V každé společnosti je snobství a přetvářka na každodenním pořádku – a o tom je tento příběh.”

Gabriel Byrne říká: „Nejen, že se to skvěle čte, že otáčíte stránky abyste se podívali, co se stane, ale také to má hodně co říct i v současnosti. Doba se sice trochu změnila, postavy se oblékají jinak, ale nakonec zjistíte, že slabé stránky lidí, jejich touhy a přání se nemění. Thackeray si dokázal skvěle, a někdy velmi kriticky, posvítit na člověka jako na společenské zvíře, zkoumal společnost založenou na bohatství, nebo jeho nedostatku.”

Miru Nairovou příběh přitahoval z části i pro to, jaký má kontext s anglickými dějinami: „Byla to doba, kdy anglická společnost poprvé pocítila příliv bohatství z kolonií. Díky tomuto bohatství vznikla střední třída, která se snažila získat statut aristokracie. To bylo prostředí Thackerayova románu a našeho filmu.”

James Purefoy dodává: „Byl to náhlý a nepříliš čestný příliv bohatství. To se dělo v té době, o které tu vypravujeme... doba na kterou Anglie nemůže být moc pyšná.”

Reese Witherspoonová říká: „My Američané vnímáme světové dějiny trochu jinak, takže jsem se toho z filmu hodně naučila. S kolonizací vznikla v Británii nová společenská třída, část lidí hodně zbohatla. Kultura byla zmanipulovaná aby lidé získali co nejvíc.”

„Jeden z hlavních momentů, který dokázala Mira zprostředkovat lépe, než by to dokázal kdokoli jiný, je Thackerayova fascinace Indií a buržoazní Británií. V té době rostlo Impérium do podoby, kterou znal Thackeray z vlastní zkušenosti, z impéria se stal obr planety. Indie pro něj byla fascinující a tajemná a dovolil si naznačit, že to Britové svým způsobem přehnali – přebírali kultury a hodnoty, kterým nerozuměli – aniž by nad tím nějak přemýšleli. Tento moment předlohy se v předchozích filmových adaptacích ztratil. Mira ho znovu objevila a dodala filmu zvláštní kouzlo,” říká Julian Fellowes.

Garaiová dodává: „Kvůli Východoindické společnosti byla v té době Británie Indií fascinována. Obchod mezi zeměmi Anglii značně obohatil. Mira tento moment zdůraznila a pestře a živě ho zobrazila.”

Lydia Dean Pilcherová říká: „Angličané se začali vydávat do různých zemí a jejich kultury si s sebou vozili z kolonií domů.. Mira žila v blízkosti Indii a přitahovala ji anglická kultura. Zajímalo ji, kam až se při odkrývání vzájemných vlivů může dostat. Diváci okusí historický příběh trochu jinak, než v jiných filmech.”

Donna Gigliottiová říká: „V knize je taková scéna, kdy Král přijde na večeři k Steynovi. Po večeři si zahrajou šarádu a Becky zazáří. V našem filmu po večeři následuje tanec indických otroků. To je pro Miru typické: indická hudba, kostýmy a tanec. Je to docela pěkné představení.”

Lydia Dean Pilcherová vzpomíná: „ Mira stála uprostřed stanu, mezi komparsisty a spoustou tanečnic a každému po jednom vysvětlovala následující záběr.”

Kostýmy byly přivezeny z Indie, od bollywoodské choreografky Farah Khan z Bombaje (spolupracovala s Mirou Nairovou na Bouřlivé svatbě). Vzpomíná: „Je to otrocká tanečnice v marockém stylu: svůdná, sensuální, sexy. Není to Bollywood, je to jemnější, ne tak křiklavé. Steyne chce šokovat lordy a dámy, a na tu dobu je to velmi troufalé.”

„Reese Witherspoonová byla úžasná. Naučila se celý tanec během hodiny, a když tančí, vypadá skvěle. Vím, co Mira chtěla, jsme naladěny stejně a pocházíme ze stejné země.”

Byrne dodává: „ Neanglická – indická – perspektiva, kterou Mira používá, pomáhá osvětlit materiál vysoce neotřelým způsobem. Přichází s jiným způsobem kritiky a jinou kulturou. je to pocta tomu, co Thackeray udělal.”

Štábu Jarmarku marnosti nestačilo vzdát hold Thackeraymu. Chtěli film také vztáhnout na současnost. Vyprávění je historický i současný příběh.

Gigliottiová říká: „Postava Becky Sharpové je neuvěřitelně současná. Podíváte se na Madonnu a vidíte v ní Becky Sharpovou – dívku, která si řekne, že se dostane do vyšší společnosti. To je velmi současné téma. Do Anglie kolem roku 1800 proudilo ohromné množství peněz, a to dovoluje Becky ve společnosti postoupit. To se dá přirovnat k 90. létům dvacátého století, kdy začali lidé hodně vydělávat. To bylo zas období internetových milionářů. Ve společnosti dochází k velikým změnám, kdy přestává platit starý pořádek a vládne příliv peněz. Tenkrát to měnilo lidské životy stejně, jako je to mění nyní.”

Janette Dayová říká: „Kdyby Becky žila dnes, asi by řídila nějakou společnost nebo by byla ve vládě, a nikoho by ani nenapadlo zkoumat, jak je to možné. Ona jen dělá co může aby přežila.”

Rhys Ifans má pocit, že Thackeray nepsal o aristokracii: „Psal spíš o základech buržoazie. Objevovala se nová třída a nové vlivy. Lidé kteří se podíleli na obchodech v Impériu by dnes byli lidé, kteří se zabývají počítačovou technologií. Je v tom mnoho paralel s naší dobou.”

Jonathan Rhys Meyers upozorňuje na tehdejší společenský módní zmatek: „Byla tu spousta nových objevů a město rostlo bleskovou rychlostí. Vojáci jako byl Rawdon, Dobbin a George a mladé ženy jako Becky a Amálie byli typičtí lidé té doby. Vyjeďte si do St. Tropez a zažijete Jarmark marnosti. Především mladí lidé jsou pod velikým tlakem.”

Romola Garaiová dodává: „ Doufám že diváci si postavy oblíbí, i když mají přirozeně nějaké chyby... budou sledovat jejich nedostatky a pády a přesto si jich budou vážit za to, jací jsou, jací jsou to lidé, a chápat je.”

Gabriel Byrne to shrnuje: „Móda se mění, architektura se mění, ale to, co žene lidi k lásce a životu se nikdy nezmění. Můžeme technologicky postoupit dál, než jsme si kdy byli schopni představit, ale pořád jsme jen sexuální a společenští tvorové, jací jsme byli odjakživa. Thackeray nastavil zrcadlo skvělým způsobem nám, nejen společnosti o které tenkrát psal. Ten je příběh klasický i moderní tím, že pravdivě a hluboce popisuje univerzální lidské pocity a touhy v sociálním kontextu, který se nemění.”

Jarmark marnosti - Historické souvislosti

Životopis Williama Makepeace Thackerayho (1811 – 1863)

Narodil se v indické Kalkatě 18. července 1811 jako jediný syn Richmonda Thackerayho a Anne Becher Thackerayová. Jeho otec v Kalkatě pracoval pro Východoindickou společnost, ale Thackeray byl v roce 1817 poslán do Anglie na Charterhouse School. Odjel krátce po tom, co v roce 1815 zemřel jeho otec. Thackerayova matka se znovu vdala za svou první lásku, kapitána Henryho Carmichaela-Smythe. V roce 1820 s ním začali žít v Anglii.

Později Thackeray studoval Trinity College v Cambridgi, kde, přestože několik jeho satirických básní tou dobou vyšlo, prohrál soutěž v poezii s Alfredem Tennysonem. Vydal se na cestu po Německu, pak studoval práva. Částečně se živil prodejem svých kreseb. V Evropě se zapletl do špatné společnosti a musel zaplatit velké dluhy z hraní hazardních her. Chvíli uvažoval o tom, že by založil vlastní noviny, ale pak začal v Paříži studovat kresbu a grafiku. Zamiloval se do Isabelly Shawové. Potřeboval peníze na svatbu a tak matka a jeho nevlastní otec – sami ve finanční krizi po ekonomickém kolapsu v Indii – sáhli hluboko do svých úspor, a založili denník Constitution. Thackeray byl jmenován pařížským dopisovatelem denníku a ročně vydělal 450 liber. Poté vydal knihu satirických esejů o baletu a začal psát romány. William Makepeace Thackeray vymyslel slovo „snob”.

Thackeray se s Isabellou oženil 20. srpna 1836. Jejich první dcera Anne Isabella se narodila v červnu 1837. Jejich druhá dcera zemřela ve věku necelého jednoho roku. Třetí dcera Harriet Marian se narodila v roce 1840. O několik měsíců později sklátila Isabellu duševní choroba a odešla do psychiatrické léčebny. V léčebnách dožila svůj život (přežila svého muže o 30 let).

Když se Thackerayovi narodilo první dítě, začal pracovat jako novinář. Používal pseudonymy jako George Savage Fitz-Boodle, Michael Angelo Titmarsch, Teofil Wagstaff nebo Lord C.J. Yellowplush. Pravidelně přispíval do Fraser's Magazine, Morning Chronicle, New Monthly Magazine a Timesů. Jeho psaní ale poprvé upoutalo pozornost čtenářů, když parodizoval anglické snobství v časopise Punch. Jeho příspěvky do Punch byly vydány v roce 1848 v Knize snobů.

Ve čtyřicátých letech 19. století se pomalu stával uznávaným spisovatelem. Vydal Paměti urozeného pana Barry Lyndona a Jarmark marnosti (poprvé vycházel ve dvaceti dílech v časopise Punch v letech 1847-1848 a Thackerayho proslavil).

Thackeray přednášel v Evropě a ve Spojených státech a jako nezávislý kandidát kandidoval při doplňovacích volbách v Oxfordu. V roce 1859 začal se svým přítelem Georgem Smithem vydávat prestižní měsíčník Cornhill Magazine. První číslo časopisu mělo rekordní prodej – více než 110 000 výtisků. Vedle Cornhill Magazine vydával Thackeray své eseje v Roundabout Papers.

Thackeray, jehož zdraví bylo léta chatrné, zemřel na Štědrý den roku 1863 na mozkovou příhodu. Jeho pohřbu se účastnilo kolem 2000 lidí včetně Charlese Dickense. Jeho matka, která krátce před tím ovdověla, se pak starala o jeho dcery, ale za rok následovala osud svého syna a byla pochována vedle něj.

zdroj: Hollywood C.E.