Hrubeš a Mareš jsou kamarádi do deště (2005) - Info ze zákulisí

Natáčení, tvůrci, obsazení

Natáčení filmu Hrubeš a Mareš jsou kamarádi o deště probíhalo v listopadu 2004 a v květnu a červnu roku 2005 a celkem trvalo 35 dní. Filmu předcházelo zkoušení s některými hlavními představiteli. Výjezd do jihočeského penzionu Sova se vyznačoval magickými úkazy a neuvěřitelnou smůlou na počasí. Akci podrobně popsal Vladimír Morávek (viz podrobněji v další kapitole).

Film Hrubeš a Mareš jsou kamarádi do deště se natáčel v Praze, Brně a Hradci Králové (v posledních dvou lokacích mj. i proto, že tam má Vladimír Morávek herce, které miluje). Rekord z Nudy v Brně, kde se jedna scéna točila celých 11 hodin (šlo o výjev, kdy Marek Daniel nemůže dostáhnout orgasmu), zůstal tentokrát nepřekonán: slibně se mu přiblížila pouze scéna v kantýně Národního divadla (se slovenským režisérem Karpattim a jeho asistentkou Simonou), která se bohužel opakovala celkem pětatřicetkrát.

Jména titulních hrdinů nemají nic společného se skutečnými figurami známého baviče a zpěváka „Jména pouze jemně naznačují, že hlavní hrdinové celebritami nejsou, ačkoli by jistě chtěli být,“ říká režisér a scenárista Vladimír Morávek. „Někdy ale taky říkáme, že ten film pojednává o zničující lásce dvou televizních moderátorů na pozadí natáčení silvestrovského programu pro rok 2005 – to aby byl zmatek,“ dodává Morávek. „A taky se nám líbila ta zvukomalebnost Hrubeš-Mareš, tak pěkně se rýmují“, říká spoluautor scénáře Jan Budař. Ani film Kamarád do deště z roku 1988 nebyl přímým podnětem či inspirací tohoto zvláštního příběhu o smrtícím přátelství. „Určitě to není parodie, je to spíš přiznání naší chlapecké vášně chodit do kina. Josef Mareš si pošetile myslí, že má kamaráda evropských rozměrů – tak, jako měl tenkrát v bruntálském kině Lukáš Vaculík Sagvana Tofiho,“ říká Morávek. „A přitom si nevšimne, že Hrubeš je spíš taková okresní svině,“ dodává Budař.

Při obsazování filmu se spoluscenárista a režisér Vladimír Morávek spolehl na své osvědčené herce. „Dobře obsadit film nebo divadelní hru znamená dobrou polovinu úspěchu. Anebo neúspěchu, “ říká Morávek. „Je k tomu potřeba být odvážný, přísný a vynalézavý.“

V roli nehorázného revizora Václava Hrubeše tak uvidíme Jana Budaře. Podobně jako v Nudě v Brně, kde ztělesnil retardovaného, ale statečného panice Standu Pichlíka, také v tomto filmu hraje Honza jednu z ústředních postav. Je také spoluautorem scénáře a autorem hudby k filmu. „Nedá se nic dělat, Honza se stal tím, čím chtěl vždycky být - významným filmovým pracovníkem, “ říká Morávek.

Úlohu Hrubešova kamaráda Josefa Mareše nabídl Morávek poněkud překvapivě Richardovi Krajčovi. Divadelní a filmový herec, moderátor a frontman kapely Kryštof, který ve filmu Nuda v Brně namluvil komentář, bývá obvykle obsazován do rolí vychytralých gaunerů. Zde však hraje Josefa Mareše, mladíka se srdcem na dlani. „Jeho jedinou chybou je, že to přehnal s četbou Vinnetoua,“ říká o postavě Josefa Mareše režisér Morávek. „Je milý, laskavý, ve snech dokonce i odvážný – a vždycky všem všechno odpustí. Jeho nejoblíbenějším politikem zůstává například až do smrti Stanislav Gross.“

O Richardovi Krajčovi Morávek říká: „Richarda jsem poznal blíž, když jsem hledal přestavitele Merkucia do své inscenace Romeo a Julie v Národním divadle – Romea jsem už měl, s Pavlem Liškou ho měl nazkoušet právě Honza Budař. Za Richardem jsem jel tenkrát ministerskou volhou až do Ostravy. Cesta trvala šest hodin, sněžilo a pršelo, posledních padesát kilometrů padaly kroupy, ale já věděl, že si jedu pro herce, který pro mě jednou bude hodně znamenat. Tak jsem to všechno vydržel. A jsem rád, že jsem se nespletl.“

Podle scénáře nejsou Hrubeš a Mareš žádní krasavci a nevyznačují se ani zvláštní péčí o svůj zevnějšek. Spíše jemný a oduševnělý blonďák Honza Budař i „český Brad Pitt,“ fanynkami obletovaný Richard Krajčo, jsou proto na plátně skoro k nepoznání: Budařovi vytvořily maskérky nejprve prořídlou, nazrzlou přehazovačkou a ve finále mu vyholily vlasy úplně. Zjev nekompromisního revizora Hrubeše doplnil i Budařův pečlivě vypěstovaný diktátorský knírek.

Ještě dramatičtější poměnou prošel Richard Krajčo. Musel přibrat devět kilo: jeho hrdina totiž trpí nadváhou, které se navzdory všemožným dietám nedokáže zbavit. K přijetí typově odlišné role přemlouvala Richarda i jeho přítelkyně, zpěvačka a modelka Iva Frühlingová. Ta se později - v srpnu 2005, kdy se film už stříhal a dokončoval - stala Richardovou manželkou. „Iva stále říkala, že zloduchy hraju pořád, a že i tohle určitě zvládnu,“ vzpomíná Richard Krajčo. „Tak jsem se nechal ukecat. Časem jsem zjistil, že je to krásná postava a že se s ní chci poprat. Zkusit si úplně opačný typ hrdiny byla pro mě výzva.“

Ve filmu se objeví i další herci, známí z předchozích Morávkových projektů: Václava Hubeše staršího hraje Miroslav Donutil (nezapomenutelný jako brněnský herec Miroslav Norbacher v Nudě v Brně).

V roli jeho utrápené manželky Lídy Hrubešové uvidíme Ivu Janžurovou (např. chůva v Romeovi a Julii v ND Praha).

Ústředního padoucha, slovenského režiséra Roberta Karpattiho s gustem zahrál Robert Roth: člen činohry Slovenského Národního divadla se objevil mj. v Morávkově zdařilé adaptaci Cyrana z Bergeracu.

Také Simona Peková, zde v úloze Karpattiho výstřední asistentky Simony Špekové, patří ke stálicím Morávkova ansámblu: vzpomeňme na její kulturní redaktorku Jitku Spáčilovou v Nudě v Brně.

Dojemnou postavu prostitutky Ilony, kterou prodej sexu nudí, ztvárnila Magdaléna Borová, herečka z Národního divadla v Praze. S tou se Morávek seznámil na dovolené v Chorvatsku (Magdaléna to však popírá - viz její rozhovor).

Úloha laskavé a pečující babičky Miriam Marešové, s jejímž odchodem se její vnuk Pepík slepě přimkne ke svému problematickému příteli Vaškovi, byla poslední filmovou rolí legendární české herečky Stelly Zázvorkové. „Ten den strávený s ní byl mimořádný,“ říká Vladimír Morávek. „Pořád jsme se něčemu smáli. Když pak za týden dorazila zpráva o její smrti, byli jsme stále ještě v tom stejném domečku, kde ona před sedmi dny točila svou jedinou scénu. Ten den jsme toho moc nenatočili. Byl to bezesporu nejsmutnější den natáčení. Vítek, asistent režie, koupil šest litrů ořechového likéru, rekvizitář zapálil všechny svíčky, co jsme po domě našli, Richard odešel na kopec, vrátil se s náručí bílého šeříku, který pak nebylo kam dát – tak jsme ho dali do ledničky, seděli na zápraží a mlčeli. Šeřík z ledničky omamně voněl, ořechový likér chutnal po hořkých mandlích a světlo bylo něžně lososové. Nikdy na žádný z těch dnů nezapomenu.“

Z výrazných epizodních figur dále zmiňme alespoň Ester Kočičkou, která se s potěšením ujala postavy televizní dramaturgyně Kotrlé. Slídivou reportérku časopisu Celebrity přesně vystřihla Pavla Tomicová: Morávkova „strategická herečka“, členka Klicperova divadla v Hradci Králové hrála mj. psycholožku PhDr. Vlastu Kulkovou–Jarou ve filmu Nuda v Brně, ve Snowbodarďácích ztělesnila sexuchtivou horalku.

V malé úloze Olinky Šimákové na výletě se objeví Kateřina Holánová (mj. Ofélie v Hamletovi, Julie z Romea a Julie, Máša z Racka, Olinka z Nudy v Brně): její tradiční herecký partner Jan Budař (jinak též Laertes, Romeo, Treplev a Pichlík) se však do ní tentokrát nezamiluje. Naopak, je na ni opravdu hrubý…

Neobyčejná je na filmu zvýšená koncentrace idolů z oblasti českého snu, počínaje Lucií Bílou a konče Hanou Zagorovou, jejíž písně hrají v životě Josefa Mareše (Richard Krajčo) klíčovou roli.

Také pánská hvězdná sestava (Tomáš Matonoha, Karel Gott, Michal Pavlíček, Kamil Střihavka, Michael Kocáb) je raritní: všichni jsou ve filmu obětmi velkolepého podvodu, jenž pošetile – a aby uměl některé věci vůbec přežít – uvede do pohybu Václav Hrubeš. Všichni ve filmu vystoupili pouze za symbolické honoráře. Ve filmu měl ještě vystoupit Václav Klaus s manželkou, Lukáš Vaculík, Sagvan Tofi a Jaromír Jágr. Ti ale zřejmě vytušili, že tu jde o nehorázný podvod – a svou účast na natáčení stáhli. Možná…

Autorem hudby a písňových textů je Jan Budař. Písně stojí a padají se slovem „amigo“ (Honza Budař neumí španělsky). K filmu vyjde soundtrack, kde zpívají všichni, co se ve filmu objeví – a taky někteří, kteří byli vystřiženi.

Příběh ze současnosti je natočen co možná prostě: film je barevný, místy závratný, natočený HDTV kamerou (stejně se točilo Děvčátko nebo např. Post coitum). To režiséra zbavilo starostí o drahý materiál a umožnilo mu soustředit se při natáčení především na precizní práci s herci, s nimiž každou situaci úmorně piloval do nejposlednějšího detailu. Příběh se tak vyznačuje neobyčejnou sugestivností (skvělá Iva Janžurová, Miroslav Donutil, samozřejmě Jan Budař i Richard Krajčo, ale i Robert Roth a Simona Peková). Film vyniká i přesně odstíněnými náladami a – díky kameramanovi Diviši Markovi – i samozřejmou krásou, viděnou v těch nejbanálnějších scénách a prostředích.

Střihačem je Jiří Brožek, který se při množství materiálu (celkem 97 hodin) stal režisérovi velkou oporou. „Některé dny jsme ani nešli spát, pauzu na oběd jsem vyloučili už druhý den,“ vzpomíná dojatě Jiří Brožek. „Každé ráno jsme si v sámošce nakoupili tři kila broskví, někdy ananas – to muselo stačit. Vladimír Morávek si někdy koupil i deset deka uzeného sýra, většinou ale zapomněl přikoupit rohlík. Byli jsme zkrátka celé to léto úplně mimo.“

Snaze o autenticitu odpovídají i kostýmy Evy Morávkové, která mimochodem přišla na jména obou ústředních hrdinů filmu. „Základ oblečení jsme si půjčili z fundusů Klicperova divadla v Hradci Králové a Divadla Husa na provázku, které jsme doplnili kousky z brněnského secondhandu. Chodím tam nakupovat pro svého manžela“, prozrazuje své zdroje Eva Morávková. „Simona Peková v roli výstřední asistentky Simony si navíc přinesla část své vlastní garderoby. Budař, Roth a Jelínek si naopak část kostýmní výpravy odnesli domů. Hodlají v některých modelech chodit na večírky.“

Největší radost byla však oblékat Honzu Budaře a Richarda Krajča v rolích Hrubeše a Mareše. „Vycházeli jsme z toho, že oba hrdinové nemají patrně žádný vkus a také módní trendy je spíše míjejí,“ říká Eva Morávková. „Šatník Pepíka Mareše v podání Richarda Krajča je navíc poznamenán babičkou, která vnukovi občas nadělila nějaký ten praktický vánoční dárek – odtud i Pepíkův dost příšerný zelenočervený svetr. Revizor Hrubeš by se naopak rád strojil tvrďácky. Tak má tři kožené bundy, na dvou nastříkaného Che Guevaru.“ Dodejme, že Honzu Budaře lze v normálním životě spatřit spíš v nějaké decentně kostkované košili. A Richard Krajčo, oblečený vždy se šviháckou samozřejmostí, je známý i jako tvář značky Kenvelo.

Pokud jde o kostýmy, největším oříškem bylo sehnat správné roucho pro všechny lámy, jimiž se to ve filmu jen hemží – nakonec jich bylo šest. Všechny roucha ušila na stroji zn. Liberta Naďa Šupíková podle obrázku jeho svatosti Dalajlámy.

„Je poměrně jisté, že náš druhý film vzbudí značně kontroverzní přijetí. Bojíme se toho a počítáme s tím. Není ani tak veselý jako Nuda, ani tak útěšný, ani tak snadno definovatelný. Nepojednává ani tak o přátelství (jak myslím všichni čekají) , jako spíš o podivné době, ve které žijeme,“ říká Vladimír Morávek. „Se všemi hodnotami, pahodnotami, nemocemi, idoly, mylnými nanebevzetími, se vší nervozitou, úzkostí, blbými hlasy v rádiu, soutěžemi na všech krabičkách, se všemi možnostmi i hroznou samotou ve tři ráno. Je to nehorázně smutná komedie. Když jsme ji poprvé promítali koproducentům, zbledli a pak vztekle kopali do nábytku. Nicméně při té stejné projekci se Vítek v devadesáté minutě filmu rozplakal tak, že nemohl přestat, museli jsme mu přikládat obklady. Tak uvidíme…“

Jak byli na soustředění v penzionu Sova podle Vladimíra Morávka

„Objevil jsem penzion, kde budeme nerušeni,“ řekl Morávek. „Je to trochu daleko, ale zato je tam hezky a absolutní klid.“ Měli jet ve středu ve dvě, ale nejeli. Richardovi Krajčovi popraskaly stehy po plastické operaci, musel na šití. Následkem toho vyjeli až v noci. Mlčeli teskně na dálnici Praha–Brno.

Nemluvili – Richard měl zakázáno smát se. U Humpolce se hrozně pohádali, nemohli se shodnout, kdo ten pitomý nápad číst scénář 100 kilometrů za Prahou vlastně dostal. Richardovi zas něco prasklo. Pak až do tří do rána jezdili po lesích kolem Jindřichova Hradce a nemohli to najít. Nakonec to našli, byli rádi a šli spát.

„Budete tu mít zaručené ticho a klid“, řekla jim paní, co jí to celé patřilo – a oni jí věřili. Vytáhli na louku stůl – a začali číst. Už po deseti minutách se Morávkovi tajil dech. Chtělo se mu smát i plakat zároveň. Pak měl Krajčo repliku, že Hrubeš a Mareš jsou kamarádi do deště, načež začalo pršet. Šli na pokoj, četli to tam. Když došli ke scénické poznámce „Nad Miroslavem Donutilem přeletí letadlo“, přeletělo nad penzionem Sova letadlo. Hrozně je to dojalo, Morávek řekl, že je to znamení. Pak přeletělo ještě jedno a pak rovnou celá letka. Nad Jindřichovým Hradcem začal letecký den. Až do večera nebylo slyšet vlastního slova. Museli tedy čtení přerušit, šli se koupat. Zabloudili v lesích kolem rybníka Holub, Budař chytil 11 klíšťat, Krajčo ztratil mobil za 14 tisíc, Morávek se přiotrávil borůvkami, co nebyly borůvky, a Borová se nachladila.

Druhý den svítilo slunce. Jakmile Budař přečetl nadpis, začalo zase pršet. Museli znova na pokoj, ani tentokrát toho mnoho nepřečetli. Majitelka penzionu, která až nyní zjistila, že se u ní ubytovali umělci z Prahy – octla se následkem toho v hrozné křeči – vnikala co pět minut na pokoj, pokaždé pod jinou záminkou. Napřed pořád nosila nějaké jídlo, pak lovila mouchy, později odvzdušňovala radiátory, zavírala okna před bouřkou, hledala svetr, vyměňovala žárovku, přivedla představit sestřenici, měřila pokojovou teplotu, dala si podepsat jídelní lístek, chtěla spravit CD přehrávač – a když se nepovedlo, porosila Richarda, zda by aspoň nezazpíval s kytarou. Nejdřív chtěla Obchodníka s deštěm, pak Lady Karneval, pak ji vyhodili oknem. Nicméně byl zčistajasna večer a oni byli pořád jenom u šestého obrazu.

Třetí den – poslední, se sešli rovnou na pokojích, při čtení vynechali nadpis, jakožto i jakoukoli zmínku o dešti. Celé to přečetli za necelé dvě hodiny – a když byl konec, řekla Simona Peková: „Mně úplně běží mráz po zádech, jak mně běží mráz po zádech“. Načež uprostřed zimy udeřily mrazy. „To nám to pěkně začíná,“ řekl Morávek.

Jak paní Stella Zázvorková natáčela Hrubeše a Mareše podle Jana Budaře

Paní Stella dorazila na natáčení o hodinu dřív, v kostymérně se vyfotografovala se všemi členy štábu, řekla, že je nadšená ze scénáře, stejně jako ze scénáře Románu pro ženy byla nedávno nadšená – jen s jedinou větou, že nemůže souhlasit - jak se o její postavě píše, že je stará a špatně slyší. Řekla Morávkovi: Pane režisére, to jste se sekli s Budařem - já vám něco povím. My to tak někdy děláme - staré ženy- že se stavíme hluché a krátkozraké, ale to my jen tak předstíráme, protože nás to baví, a taky protože když je stará žena dáma, některé věci prostě vidět nechce. A Morávek řekl - máte zcela pravdu, milá paní Stello - a ona zas: To je od vás hezké, že tak hezky souhlasíte, ale kdybyste byl tak laskav - tu větu si škrtnul ve scénáři. A Morávek si ji tedy škrtnul a nadepsal nad to škrtnutí zeleným inkoustem: babička je sice stará, ale dáma. A paní Stella ho políbila na čelo, poslala Vítka pro vodku s džusem, celou tu scénu natočila během čtyřiceti minut, stihla by to i dřív, ale několikrát rozesmála celý štáb, tak se některé záběry musely opakovat.

Když se pak za devět dní poté dozvěděli, že paní Stella zemřela, byli stále v tom střešovickém domečku, kde ona natáčela poslední filmovou scénu svého života - aniž to věděla, aniž to věděli.

Přišel s tím o půl čtvrté Filip – a Morávek se zachvěl smutkem, dal vyhlásit hodinovou pauzu. Všichni se někam rozešli - Morávek šel na kopec. Když se vrátil, byl Vítek úplně namol, plakal - pořád říkal: Byli jsme vyznamenaní, byli jsme vyznamenaní! Celý domeček byl plný květin, na ledničce stála Stellina fotografie a rekvizitář rozsvítil všechny svíčky, co je měl připraveny do scény Pepík ve vaně. Celý domeček závratně voněl šeříkem a Hana Zagorová do toho zpívala Líto / je mi líto - ale taky - Na mém předměstí / je biograf láska / a v něm jsou / jen filmy o štěstí.

Kdo je kdo ve filmu Hrubeš a Mareš

Josef Mareš, 24 let - Richard Krajčo

Chtěl být postupně pilotem, psychologem v armádě a uměleckým maskérem. Ještě loni vážil sto kilo. Svou nadváhou dost trpěl - už rok snídá výhradně nízkotučné jogurty. Ve dvaadvaceti chodil půl roku do karate. Měl tam přezdívku Tuleň. Je důležitým členem fanklubu Hany Zagorové. Dědeček byl hrdina z Dukelského průsmyku, tykal si s prezidentem Svobodou. Pak ho v padesátých letech vyhodili z armády. Pracoval pak až do smrti jako vrátný v Liazu. Zanechal po sobě dvě uniformy. Jednu parádní - přehlídkovou, druhou normálně do práce. Pepík si s oblibou oblíká tu parádní.

Václav Hrubeš, 27 let - Jan Budař

Vašek má poměrně řídké vlasy, problémy s pletí a permanentně rozšířené chřípí. Pracuje už třetí rok u dopravních podniků jako revizor. V dubnu loňského roku měl na Praze 5 druhou nejvyšší dopadovost. Fandí Václavu Klausovi, jednou kousnul prodavačku v Tabáku. Neměla zpátky na tisícikorunu. Nad postelí má portrét Che Guevary. Když je sám doma, pouští si pořád dokola různé španělské písně o přátelství. Nikdy by to ale nikomu nepřiznal.

Lída Hrubešová, jeho matka - Iva Janžurová

Když měl Václav Hrubeš tři roky, vezla ho maminka Hrubešová na sáňkách. U parku ji chlapeček spadl tváří do sněhu - ležel tam pak asi deset minut. Ona si toho nevšimla, zastavila se až u Lahůdek. Má od té doby strašné výčitky svědomí, bojí se, že je špatná matka. Je to žena s dlouhými vlasy a trochu vyděšeným pohledem. Loni se léčila tři měsíce na psychiatrii. Měla hrozné deprese. Dostala prášky a teď s nimi pořád chodí. Když zjistí, že je nemá, vrátí se klidně přes celou Prahu. Jednou se vrátila i z Baden-Badenu. Největší omyl Lídy Hrubešové je Václav Hrubeš starší.

Václav Hrubeš st. - Miroslav Donutil

Chtěl být leteckým konstruktérem, ale neudělal přijímací zkoušky na průmyslovku. Pracoval pak třicet let jako ostraha na letišti, teď už je sedmý rok v invalidním důchodu. Má něco se slinivkou. Doktor Heloňa mu už osm let říká, že by měl jít na operaci. Tatínek ale nechce: měl v osmdesátém devátém sen, že se neprobudil z narkózy. Už dva roky si barví vlasy na černo. Je vášnivý modelář.

Irena Liptáková, 19 let - Magdaléna Borová

Je trochu při těle, ale má krásné oči. Dále má krásné vlasy, pleť a prsa. Původně odešla do Prahy, že bude dělat servírku Teď pracuje pro erotický salón Blanka. Až si našetří, koupí si s kamarádkou Evou luxusní cukrárnu v nějakém menším městě. Budou tam prodávat osm druhů čokolády. Neví, co je orgasmus.

Robert Karpatti, 33 let - Robert Roth

Slovenský režisér působící v Praze. Otevřel Hypermarket na louce. Následkem toho má zakázanou Bratislavu. Má přeliv a náušnice v obou uších. Je panic.

Simona Špeková, 40 let - bývalá herečka - Simona Peková.

Je z Brna. Roberta obdivuje. Seznámili se na kamerových zkouškách filmu Jánošík. Robert tam měl dělat asistenta, ale nakonec z toho sešlo. Simona má přezdívku Uragán, v poslední době hodně kouří trávu.

zdroj: Cinemart