Hotel Rwanda (2005) - Info ze zákulisí

Před deseti lety se ve středoafrické Rwandě odehrála jedna z největších krutostí dvacátého století. V době, kdy je komunikace dokonalá a rychlá, kdy máme na obrazovkách neustále čerstvé zprávy ze světa, prošla tato událost médii téměř bez povšimnutí. Během stovky dní bylo vlastními spoluobčany brutálně zavražděno téměř milion lidí. A uprostřed této kruté genocidy majitel hotelu Paul Rusesabagina (z lásky ke své rodině a k lidstvu) projevil neobyčejnou odvahu a zachránil 1268 uprchlíků tím, že je schoval v hotelu Milles Collines v Kigali. HOTEL RWANDA je pozoruhodný příběh Paula Rusesabaginy.

Stanovisko režiséra

Před třemi lety jsem se sešel s Keir Peirsonem a Paulem Rusebaginou, který nám vyprávěl svůj příběh. Zatímco mluvil, měl jsem co dělat, abych na sobě nedal znát svoje dva protichůdné pocity: vzrušení a strach. Vzrušení, protože to byl skvělý podklad k natočení filmu – strhující politický thriller, hluboce působivý milostný příběh a, především univerzální příběh vítězství dobrého člověka nad zlem. Nicméně strach byl pocit, který převládal. Strach ze nějakého selhání. Šlo o příběh, který musí na světlo světa, příběh, který přitáhne do kin všechny diváky na světě, a událost, o které, bohužel, nic nevíme. Ale bylo v tom ještě víc než to: způsob, jak si diváci mohou prožít lásku, ztrátu a odvahu člověka, kterým mohl být kdokoli z nás – kdybychom k tomu všemu sebrali odvahu. Věděl jsem, že pokud se nám příběh podaří dobře natočit, bude mít spoustu diváků od Peorie po Pretorii, spoustu diváků, kteří budou fandit skutečnému africkému hrdinovi bojujícímu za záchranu lidských životů v pekle na zemi, které bychom si jen ztěží dokázali vymyslet. Byla to taková děsivá výzva pro nás pro všechny, kdo jsme na filmu HOTEL RWANDA pracovali, od herců, přes štáb až po komparsisty, kteří za úsvitu přicházeli z townshipů v Johannesburgu, aby nám vyprávěli ten neuvěřitelný příběh. Jsem pyšný na všechny, kteří se na tomto filmu podíleli, a je mi ctí, že jsem mohl převyprávět příběh Paula, Tatiany, jejich rodiny a rwandského lidu. Doufám, že jsem jejich hrdinské činy uchopil tak, jak si to bezpochyby zaslouží.

Genocida v moderních dějinách

Rwandský konflikt z roku 1990 je jedna z nejkrvavějších kapitol afrických moderních dějin. Genocida byla o to tragičtější, že většina světa se rozhodla konflikt a stížnosti rwandského lidu ignorovat. Mezinárodní tiskové agentury čas od času přišly se zprávou o „kmenových potyčkách“ ve Rwandě. Místo toho, aby hrůzný konflikt vzbudil mezinárodní zájem a pomoc, psalo se o něm jako o „dalším z mnoha incidentů třetího světa“ a pozornost si nezískal.

Během té stovky dní byl ve Rwandě zabit téměř milion lidí. Ulice hlavního města Kigali se plnily krví, ale nikdo nepřicházel na pomoc. Do Rwandy nepřijeli žádné mezinárodní vojenské jednotky, nevznikla žádná koalice na pomoc zemi. Do Rwandy nesměřovala žádná mezinárodní pomoc. Rwandští extremisté z řad Hutuů vyvražďovali své tutsijské sousedy i všechny Hutuy, kteří se jim postavili do cesty, a svět nijak nezasahoval.
„O deset let později začali politici celého světa putovat do Rwandy, žádali u přeživších o odpuštění a slibovali, že se to víckrát nebude opakovat,“ říká režisér Terry George, „Ale teď se to opakuje v Súdánu, v Kongu, nebo na nějakém jiném, Bohem zapomenutém místě, kde má život menší cenu než prach. Na místě, kde nás lidé jako Paul a Tatiana zahanbují svou skromností a statečností.“

Války byly vždycky živnou půdou pro hrdiny a hrdinské činy obyčejných lidí. Rwanda není výjimka. Uprostřed strašlivého násilí a chaosu, který otřásá zemí se objevil jeden z těchto hrdinů, Paul Rusesabagina – obyčejný člověk, kterému se z lásky a soucitu podařilo zachránit 1268 lidí.

Terryho George dlouho lákala myšlenka natočit nějaký film v Africe, ale na tento kontinent ho přivedl až příběh Paula Rusesabaginy: „Když mě Keir Peirson, se kterým jsem psal scénář, s příběhem seznámil, ihned mi bylo jasné, že to chci natočit,“ říká George, „Odletěl jsem do Belgie, setkal se s Paulem a pochopil jsem jeho život: jak se stal hoteliérem, jak se vypracoval z hotelového zaměstnance v nejrůznějších hotelích a jak se dostal k hotelu Mille Collines v Kigali.“

Neskutečně silná lidská stránka příběhu přilákala k filmu producenta Alexe Ho: „Příběh je mi blízký, je to příběh, kterého si nesmírně vážím,“ říká, „Vypráví o obyčejném člověku, který s podporou své ženy využije své pozice a pomáhá jiným lidem. Dostane se tak na cestu, která z něj učiní lepšího člověka.

Pocta statečnému muži

V lednu 2003 se odjel Terry George s příběhem seznámit a prostudovat ho přímo do Rwandy: „Hledal jsem také odpovědi na otázky,“ říká George, „ Proč došlo ke genocidě? Proč bylo během sta dní zabito tolik lidí, proč ta nejrychlejší genocida moderních dějin? Chtěl jsem se také seznámit s obyčejnými Rwanďany a poslechnout si jejich příběhy.“ Na cestě George provázel Paul Rusesabagina. Bylo to poprvé od těch strašlivých událostí, co se Paul do země vrátil.

Zatímco přebýval režisér ve Rwandě, měl příležitost setkat se s řadou lidí, kteří přežili v hotelu Mille Collines, včetně Odette Nyrimilimo, jejího muže, Jean Babtiste Gacacere a Paulovou rodinou: „Navštívit Rwandu s Paulem byla veliká příležitost,“ říká George, „Pochopil jsem, jak ho lidé milují a obdivují. Když jsme přišli do hotelu Mille Collines, setkali jsme se s mnoha přeživšími – kuchaři, uklizečkami a jinými lidmi, kterým Paul pomohl najít úkryt. Z jejich očí zářila upřímná radost.“

Přestože mnoho režisérových zážitků ze země bylo pozitivních a nechal se inspirovat setkáváním s místními obyvateli, nic nepředčí jeho zážitek z jednoho z míst, kde se odehrávaly masakry: „Navštívili jsme bývalé vysoké učení technické v Marambi v jižní Rwandě,“ říká George, „Procházel jsem místnostmi s mumifikovanými kostrami zhruba 40 000 lidí zabitých během čtyř dubnových dnů roku 1994. A jak jsem tak poslouchal jediného člověka, který tuto hrůzu prožil, byl jsem si naprosto jist, že v mém životě není nic důležitějšího, než natočit tento film.“

Při své návštěvě Rwandy George pozoroval krásu země, pronikal do politiky extremistické vlády Hutuů, uvědomil si, jak rozhlasová stanice RTML šířila jed nenávisti vůči Tutsiům a jak strach a předsudky dohnali obyčejné lidi k tomu, aby uvěřili tomu, že pouze masakrem svých sousedů si zachrání život: „Hlavní podíl na šíření genocidy měla tato rozhlasová stanice,“ říká George, „Proto jsme ji ve filmu pojali jako jednu z postav. Chtěl jsem, aby lidé pochopili moc takové propagandy.“

Při filmové adaptaci HOTELU RWANDA bylo pro George a Peirsona hlavní to, aby snímek nebyl vnímán jako dokument, ale jako citový pohled na události a fakta Paulova života, aby mohli diváci důvěrně a důkladně nahlédnout do tehdejších událostí v hotelu Mille Collines: „Hlavní je vypravovat příběh založený na nějaké postavě, sledovat vývoj a sílu postavy,“ říká George, „ Kladli jsme důraz na některé události, které mu pomohli k vítězství – Paulovu schopnost uspět, i když je nepřítel v drtivé převaze. Na své práci mám nejraději to, že můžu lidem ukázat nějakou novou cestu a posílit je.“

HOTEL RWANDA je z velké části hluboce osobní příběh, dění je soustředěno do jedné budovy, soustředí se na lidi v hotelu a jejich vztahy. Tvůrci filmu se schválně nechtěli zaměřit pouze a jen na hrůzu a genocidu jako takovou: „Když film zamíří i do ulic Kigali během genocidy, snažili jsme se vytvořit nadreálnou atmosféru, která v divákovi vyvolá pocit psychologického strachu z genocidy bez toho, abychom se na genocidu detailně zaměřovali,“ říká Alex Ho, „Je to silné lidské drama a ne horor. Doufáme, že to diváci budou vnímat stejně.“

Herecké obsazení

HOTEL RWANDA svedl dohromady mezinárodní filmové hvězdy. Mezi nimi září především srdce a talent jedné z nich: uznávaného herce Dona Cheadla. „Don je jeden z nejlepších herců světa. Obsadit jsme ho chtěli už od začátku,“ říká producent Ho. „Když jsme se rozhodli film natočit,“ doplňuje ho George, „Jeho jméno mi ihned vytanulo na mysli. A když jsem se projekt snažil prodat Hollywoodu, vždycky jsem nejdřív mluvil o Cheadlovi.“

„Don Cheadle vždycky podá skvělý a dobře promyšlený výkon,“ pokračuje George, „Je to zkrátka můj favorit. Už si zahrál tak různé role – od filmu Ďábel v modrém po Hříšné boogie nebo The Rat Pack. Je to neuvěřitelný herec.

„Teď, když jsem s ním pracoval na natáčení,“ říká George, „Si uvědomuji, že bez něj bych to natočit nemohl. Don si scénu připraví, řekne vám dva, tři způsoby, jak by ji mohl zahrát. Všechny jsou skvělé, a tak jdete dál. Byl vždycky na scéně první a poradil si s každým problémem, kterému jsme čelili. A celou tu dobu se usmíval.“

Obsazení role Tatiany byl pro filmaře těžký úkol, ale, jak vzpomíná George: „ Alex Ho a já jsme viděli Sophie Okendovou ve filmu Špína Londýna a hned jsme si ji pro roli vybrali. Díval jsem se na některé filmy, které natočila, a uvědomil si, že Sophie a Don by mohli být ta správná dvojka, kterou potřebujeme pro roli partnerů Paula a Tatiany. Byli jsme odhodláni ji do role Tatiany obsadit, a jsem si jist, že její výkon vám to potvrdí.“

Když se v hlavních úlohách objevili dva tak talentovaní herci, bylo potřeba nějak vyvážit zbytek obsazení. „Zaslechli jsme, že se o roli plukovníka Olivera zajímá Nick Nolte,“ říká George, „Je to jeden z nejcharakternějších hollywoodských herců a jeho přítomnost na plátně je velká událost. Takže jsme byli moc rádi, že se bude podílet na obsazení našeho filmu.“

Podle George patří mezi velké herecké talenty i Joaquim Phoenix , takže měl režisér radost, když ho pro svůj projekt získal: „Je to herec, kterého role dokáže úplně pohltit. Nikdy nevíte, jak daný výkon bude vypadat, ale je jasné, že to bude hypnotické“ říká režisér. „S herci jsme měli veliké štěstí,“ pokračuje George, „Každý, koho jsme požádali, chtěl na filmu pracovat. A když se pak všichni sešli v jižní Africe, byl z nich tým, který se hned pustil do práce.“

Sžívání se z rolí

Dona Cheadla k projektu přilákalo především nadšení pro věc Terry George: „ Terry byl příběhem nadšen. Říkal, že se chystá vyprávět příběh. Který ještě nikdy nikdo nezpracoval,“ říká Cheadle, „Byl přesvědčen, že je to skvělá příležitost vrhnout světlo na události, které byly dlouho přehlíženy. A na tom jsem se chtěl podílet i já.“ „Terry se příběhem zabýval několik let a hluboce ho to ovlivnilo,“ pokračuje Cheadle, „Hodně mu záleží na tom, abychom k příběhu přistupovali trpělivě a s citem, soustředil se na citové projevy postav, což je i pro mě ve filmu to nejpodstatnější. Říkám Terrymu, že je ´neohrožený vůdce´. Taky skvěle píše. V podmínkách, ve kterých jsme pracovali, muselo často docházet ke změnám, a on si prostě se mnou sedl, dali jsme hlavy dohromady, scénář jsme pozměnili, i si uvědomili, jak to ovlivní scény, které se ještě mají točit a ty, které se už natočily. Jako bychom skládali živý puzzle. A pracovat s někým, kdo to tak hravě dokáže, bylo prima.“

Když si Cheadle přečetl scénář o Paulu Rusesabaginovi a jeho odvaze čelit všem možným překážkám, věděl, že takovou roli chce hrát: „ Paul si udržel svou víru a chladnou hlavu a pomohl každému, kdo přišel do hotelu Mille Collines. Líbí se mi, jak se příběh vyvíjí,“ říká Cheadle, „Nejdřív má veliký strach o svou rodinu, a nakonec pomáhá cizím lidem.“

Když Cheadle svou roli studoval, narazil na několik článků., které ho ohromily: „Na to téma je tam mnoho tragických a strašlivých příběhů,“ říká, „Ale zároveň je kolem i mnoho příběhů naděje a vytrvalosti tváří v tvář nepředstavitelnému zlu. Ptáte se pak sami sebe, co byste v takové situaci dělali: byli byste schopni vydržet to nepředstavitelné utrpení pro to, abyste přežili? To, co tihle lidé viděli a zažili, je prostě nemyslitelné.“

Přestože je film postaven na skutečných událostech, Cheadle zůstával za všech okolností věrný scénáři, důvěřoval péči a upřímnosti, se kterou byl napsán: „Celou dobu jsme se snažili vyprávět příběh co nejsrozumitelněji a nejpřesvědčivěji,“ říká Cheadle, „Hlavní nit příběhu jsou navazující osudy jednotlivých postav. Toho jsme se snažili držet. Jde o neuvěřitelný a tragický příběh. Tragický pro svět, který ho nechal odehrát se tak, jak odehrál. Kdyby se zbytek světa do konfliktu včas zapojil, nemuselo top vůbec nabrat takových rozměrů.“

„Když jsem poprvé četla scénář, byla jsem jím úplně unesena,“ říká Sophie Okendová, která si zahrála roli Tatiany, „Je to hodně o lidské duši, o životě v traumatickém prostředí a také o lásce. Mezi Tatianou a jejím mužem existuje velmi silné pouto, které se projeví, když se ve stupňujících se násilnostech společně snaží zachránit rodinu.“ Když se ve filmu poprvé objeví Paul a Tatiana, jejich život se zdá být dokonalý a všechno, o co se snažili, úspěšné. Tatiana bývala zdravotní sestrou, ale teď je v domácnosti s dětmi a Paul si vybudoval kariéru hoteliéra. „Tatiana je na Paula velice hrdá,“ říká Okonedová, „Paul je nosným sloupem komunity, a když lidé potřebují poradit, chodí za ním. Život Paula a Tatiany se zdá být ideální.

Jakmile začne genocida, v Tatianě se uvolní jakási vnitřní síla. Kdybyste se jí zeptali na začátku příběhu, jestli by se s něčím takovým, co se pak stane, byla schopná vyrovnat, jistě by řekla, že ne. Jenže, když začne téct do bot, ukáže se, že je v Tatianě veliká síla a soucit.“

Okonedová se při studiu své role snažila posbírat co nejvíce informací o tom, jak se s událostmi vyrovnávali obyčejní lidé: „Hodně jsem toho přečetla, všechno, co jsem kde o Rwandě našla,“ říká herečka, „Čím více jsem se toho o genocidě dovídala, tím víc jsem chtěla vědět, jak se žilo obyčejným rwandským ženám. Jak se staraly o děti a vedly normální život, když najednou přišlo tohle. Když jsem se s Tatianou setkala v Belgii, vůbec jsem se jí na takové věci nechtěla ptát, spíš jsem si z ní chtěla udělat nějaký dojem.“ Studium role herečku odvedlo i do berlínského Muzea holocaustu. Přesto, když začalo natáčení, upustila Okonedová od mnoha představ, které si ke své roli vytvořila: „Raději jsem se držela scénáře a zjistila jsem, že většina mých reakcí je čistě instinktivní,“ říká herečka.

Pro Joaquima Phoenixe byla role Jacka v tomto filmu poctou: „Jde o bolestivý příběh z dějin Rwandy, ale zároveň o příběh, který musí na světlo,“ říká Phoenix, „Naneštěstí mnoho lidí, včetně mě, situaci nevěnovalo dostatek pozornosti a neuvědomovalo si její vážnost.“

Když se na svou roli Jacka připravoval, setkal se s několika novináři a kameramany, aby zjistil, jaké byly jejich zkušenosti: „Setkal jsem se se třemi různými lidmi a hodně jsem toho pochopil,“ říká Phoenix „Nebylo snadné poslouchat ty strašlivé příběhy, a myslím, že ani pro ně nebylo snadné je vyprávět, ale hodně jsem z toho pochopil. Ti kameramani natočili 30 válek, ale říkali, že něco takového, jako ve Rwandě, neviděli nikdy. Jeden z nich říkal, že hodně jeho přátel se po těch zážitcích složilo, a když mi vyprávěl o tom, co ve Rwandě viděl a zažil, několikrát se rozplakal. Tak jsme si mohli plně uvědomit závažnost celé situace.“

Phoenix nesmírně obdivuje kameramany, kteří válku točili, ale po vyslechnutí jejich příběhů, nedokáže takovou práci moc dobře pochopit: „Nevím jak to mohli dělat,“ říká herec, „Nevěřím, že by jen jeden z nich vyšel nepoznamenaný tím, co viděl. Jeden kameraman řekl: ´To co jsem viděl, nikdy nezapomenu.´ byl to hodně silný zážitek.“ Po skončení natáčení je Phoenix přesvědčený, že Terry George je ten nejlepší člověk, kdo mohl projekt realizovat: „Je to neskutečný spisovatel,“ říká Phoenix, „Dokáže věrně zdokumentovat životy postav a prostý aspekt jejich životů. Jedna z Terryho hlavních schopností je spojit různé názory ve smysluplný celek. Málokdy najdete spisovatele, který zůstane pravdivý a zároveň upřímný ke svým postavám. Opravdu mu záleží na tom, co dělá a jeho psaní vychází ze srdce.“

Nicka Nolteho k projektu přilákala spolupráce s Terry Georgem: „Terry přišel na způsob, jak přiblížit příběh lidem: skrze hoteliéra Paula a jeho rodinu,“ říká Nolte, který ztvárnil postavu plukovníka Olivera, „Moje postava je složitá role jednoho z kanadských důstojníků, kteří vedli mírovou misi Spojených národů ve Rwandě. Stejně jako jiní i tito důstojníci a plukovník Oliver rychle přichází na to, že mají svázané ruce nechápavými byrokraty ze Spojených národů a okolního světa. Paul a plukovník se scházejí a snaží se společně vyslat do světa zprávu o událostech v zemi, protože se zdá, že svět o ničem neví.“

Nolteho studium jeho role ho přivedlo až na Princetonskou univerzitu: „Tam jsem objevil několik kazet, které se genocidou zabývaly; neobyčejné dokumenty Channel 13 Frontline, BBC Panorama nebo kanadské CBC. Zvlášť mě šokovaly záznamy s generálem Dellairem, kanadským velitelem sil OSN ve Rwandě. Mluvil o genocidě na vojácích a personálu,“ říká Nolte, „Vzal si mačetu a meloun a ukazoval jak vypadalo vraždění během genocidy.“

zdroj: Hollywood C.E.