Hledáme Ydol (2006) - Info ze zákulisí

„Zaujal mě nápad natočit film o jednom ze základů americké identity – myšlence, že každý by měl mít svůj sen,“ říká režisér Paul Weitz. „Že bychom všichni měli chtít něco lepšího, než co ve skutečnosti máme.“ Tehdy vzal známý režisér a scénárista do ruky tužku a napsal si poznámku: „totálně zběsilá komedie o tom, že každý v Americe má nějaký sen – a jak tahle ‚skvělá věc‘ může přivést k šílenství celou naši kulturu“.

Pro Weitze, který se o kořeny zvláštního lidského chování zajímá už delší dobu, není filmová satira žádným neprobádaným územím. Spolu se svým týmem z produkční společnosti Depth of Field Productions prozkoumal různá společenská témata v komediálních filmech jako Prci, prci, prcičky, Jak na věc nebo V dobré společnosti. Nezřídka bizarní společenské a politické klima v posledních několika letech je však přimělo zamyslet se nad ještě zajímavějším tématem: měnící se povaha „reality“, která je prezentována jako zábava, zatímco „skutečná“ realita čelí hrozbě, že se promění v neřízený chaos.

Weitz, který se rozhodl spolupracovat se svým zavedeným filmovým týmem, se opět obrátil na producenty Andrewa Mianoa a Rodneyho Libera. „Paul chtěl natočit film, který pojednával o našich současných kulturních posedlostech. Chtěl napsat příběh s politickým i popkulturním náhledem,“ říká Miano.

Jakmile Weitz dokončil scénář, mohli se pustit do obsazování hlavních rolí. Jediné, co potřebovali, byla skupina herců, kterým by nečinilo potíže pronášet s pokerovou tváří jednu sarkastickou větu za druhou.

Spousta herců v tomto filmu má s produkcemi Paula a Chrise Weitzových bohaté zkušenosti a všichni vyjádřili velký zájem s bratry znovu spolupracovat. „Vidět všechny tyhle lidi, které znám, jak zosobňují ty šílené postavy, připomínalo sen při horečce,“ vzpomíná Weitz.

Hugh Grant, který si ve filmu bratří Weitzových Jak na věc zahrál do sebe zahleděného starého mládence, jemuž pomůže vyrůst teprve malý kluk, se tentokrát zhostil titulní role Martina Tweeda. Koncept filmu jej velmi zaujal: „Hodně na mě zapůsobilo, jak je tento příběh stinný. Ale díky tomu, že se jej podařilo pojmout s takovým zvláštním zalíbením, skvěle funguje.“

„Paul vždycky rozuměl mým temnějším stránkám – jistým způsobem jej i baví. Řekl mi, že vložil kus té temnoty a pocitu existenciálního úzkosti i do této role, takže jsem ji bral jako učiněnou hereckou lahůdku.“

Poměrně jednoduché bylo také hledání vhodného představitele pro roli prezidenta Joea Statona – obsazení Dennise Quaida, s nímž Weitz spolupracoval na filmu V dobré společnosti, bylo otázkou jediného rozhovoru.

„Jen se mě zeptal, jestli bych do toho šel,“ vzpomíná Quaid. „Chtěl, abych hrál prezidenta, a já jsem mu na to kývnul – ani jsem nepotřeboval číst scénář. Je velmi talentovaný, tak jsem si říkal, že by nemuselo být na škodu se po jeho schopnostech svézt.“

„Paul umí být satirický, ale jeho filmy mají i opravdové emoce. Nezachází až ke karikování a není sprostý,“ pokračuje Quaid. „V roli prezidenta nebylo mým záměrem někoho parodovat. Staton má sice tak trochu bushovský punc, ale z daleko větší části je sám sebou. Je v něm i trocha z Reagana, Clintona a dalších prezidentů, které jsem v průběhu let sledoval.“

Herečka a zpěvačka Mandy Moore si zahrála manipulativní Sally Kendoo, která se snaží bezezbytku využít svého talentu, aby se do finále nejnovější sezóny Hledáme Ydol probojovala.

„Sally je v podstatě sociopat. Zoufale chce být hvězdou,“ říká Weitz.

„Když jsem se na roli připravovala, říkala jsem si: ‚Tahle holka byla přilepená na obrazovce od prvního dílu téhle show. Musí o Martinu Tweedovi vědět naprosto vše.‘ Proto má v okamžiku, kdy se jí podaří probojovat do soutěže a odcestovat do Hollywoodu, všechno dokonale naplánováno – až do posledního detailu,“ říká herečka.

Na cestě za jejím snem ji doprovází její přítel William Williams (Chris Klein), s nímž se neustále rozchází a zase dává dohromady, poněkud panovačná matka Martha Kendoo (Jennifer Coolidge), která je však své ctižádostivé dcerce velkou oporou a rozhodně nesmí chybět na žádném jejím konkurzu nebo vystoupení, a agent Chet Krogl (Seth Meyers), jehož jediným posláním je, aby Sally za každou cenu vyhrála.

Kleinova postava podle Weitze ve stručnosti shrnuje celé poselství filmu: „Každý je naprosto pohlcen svým snem – v dobrém i zlém slova smyslu. Upíná se na tuhle holku, které na něm zjevně vůbec nezáleží… v domnění, že jeho láska k ní všechno překoná.“

Oscarová herečka Marcia Gay Harden si zahrála osvěžující komediální roli mimořádně schopné a pohotové první dámy prezident Statona, zatímco filmový veterán Willem Dafoe se zhostil úlohy manipulativního náčelníka štábu, který chce, aby se prezident choval stejně jako v průběhu jeho prvního volebního období: zcela bezradně.

Filmu dodává šťávu také skupina mladých hereckých nováčků včetně Sama Golzariho jako Omera, Tonyho Yaldy jako Iqbala, Noureen DeWulf jako Shazzy a Adama Busche jako Sholema. „Jednou z věcí, které mi při natáčení připadají hrozně vzrušující, je vzít totální herecké nováčky a promíchat je na place s lidmi, kteří jsou velkými hereckými hvězdami,“ říká režisér. „Poukazuje to na skutečnost, že herecké umění je velký dar, u nějž nezáleží na tom, zdali to děláte poprvé nebo postopadesáté.“

Obzvláště náročné role čekaly na Golzariho a Yaldu, kteří měli ztvárnit beznadějně naivní uchazeče z kategorie snílků. Yaldův Iqbal musel být ve filmu legrační a dokonale netalentovaný. „Ztvárnil jsem postavu, která má předky ze středního východu, je docela bohatá, trochu ješitná a žije ve své vlastní dimenzi. V podstatě jsem to byl já… až na to s tím bohatstvím.“

Weitz věděl, že pro postavu nemotorného teroristy Omera potřebuje herce, z nějž vyzařuje hluboká moudrost i skvělý komediální timing – a toho našel v Golzarim. Omer měl ze všech uchazečů patrně nejpohnutější osud: z teroristického výcvikového tábora na středním východě jej osud zavál až do Orange County… a později i mezi soutěžící v jedné z nejpopulárnějších televizních reality show na světě.

„Při popisu Omera mi zní slovo ‚terorista‘ dost divně… nevnímám ho tímhle způsobem. Připadal mi spíš jako dobrý kluk, který se jen nešťastně zapletl s gangem. V životě udělal několik opravdu špatných voleb, ale má dobré srdce,“ říká Golzari.

Každý ze štábu i hereckého obsazení byl před začátkem natáčení nucen odpovědět na několik otázek typu „Proč se díváme na tyhle pořady? Proč je tolik Američanů posedlých fanděním svým favoritům: outsiderovi, tomu, který si to nejvíc zaslouží a tomu nejtalentovanějšímu? Je to jenom móda, nebo je v tom něco víc?“

„Velká část obliby ‚American Idol‘ nebo ‚Hledáme Ydol‘ pramení z toho, že můžeme vzít někoho úplně obyčejného a udělat z něj hvězdu,“ podotýká Weitz. „Není nic lepšího než sedět v pohodlí svého obývacího pokoje, být pohlcen nejhlubšími touhami skutečných lidí a moci na chvíli zapomenout na všechny své problémy.“

Filmaři a herci poskytli několik různých náhledů a teorií, proč se reality show podařilo na diváky v Americe a po celém světě tak zapůsobit. „Reality show jsou únikem ze skutečnosti, který vyhledáváme. Přijde mi, že je to jako sportovní utkání bez opravdových sportovců. A lidé, kteří nesportují, se mohou každý týden posadit k televizi a hlasovat, aby lidi, kteří jsou stejní jako oni sami, dostali do playoff a nakonec možná i do finále. Je to perfektní,“ říká Mandy Moore.

„Myslím si, že každý chce prostě někomu fandit… každý to má rád,“ dodává Chris Klein. „Proč lidé chodí na baseball nebo na závody NASCAR? Přece proto, aby se dívali, jak se lidé snaží dostat ze sebe to nejlepší, zatímco jim davy příznivců usilovně fandí.“
Tony Yalda to však vidí trochu jinak: „Když se díváme na American Idol, hodně si užíváme výkony těch netragičtějších uchazečů a snažíme se uklidňovat myšlenkou ‚Jsou děsní, já jsem na tom mnohem lépe.‘“

Aby filmaři dokázali zachytit atmosféru podobné soutěže, museli pečlivě vypilovat všechny její aspekty: k těm patřila i hudební stránka, která musela odpovídat nenápaditým písničkám, jež si amatérští zpěváci často vybírají k demonstraci svého pěveckého umu.

K napsání několika původních „špatných“ písní pro soutěžící v tomto snímku filmaři přizvali skladatele Stephena Traska, s nímž v minulosti spolupracovali na filmu V dobré společnosti. Aby se Trask dostal do správného rozpoložení, obklopil se hudebními styly, které ani v nejmenším neodpovídaly jeho obvyklému vkusu. Domníval se však, že poslech a studium sentimentálních slaďáků by ho mohlo inspirovat k napsání podobně – a zároveň uvěřitelně – hrozných textů a hudebních motivů.

„Zažil jsem při tom spoustu trapných situací,“ směje se Trask. „Když jsem šel do obchodu, kde obvykle nakupuju hudbu, zkrátka jsem to nevydržel a začal jsem jim vysvětlovat, proč to dělám. Kupovat všechen ten odpadový pop bylo až příliš ponižující.“

Trask zjistil, že soutěžící si v každé sezóně American Idol vybírají pořád dokola tytéž hitovky. Připadalo mu šokující, že publikum tato nikdy nekončící recyklace sentimentálních cajdáků zjevně nijak neunavovala. „Snažil jsem se dostat do toho stylu a skládat dobře… ale podle cizích instinktů,“ vzpomíná Trask. „Základní myšlenka nebyla skládat špatné písničky, ale skládat dobré písničky, které vycházely z toho, co považuji za děsivé hudební instinkty.“ I tato metoda měla však svá úskalí a Trask musel častokrát rozdělanou kompozici zahodit, protože byla zkrátka až příliš dobrá.

Aby si „špatné“ skladatelské instinkty lépe osvojil, prokousal se spoustou populárních písní a všiml si, že mají společné nejen tuctové hudební pojetí, ale také texty. Zjistil například, že spousta moderních písní včetně „I’ll Never Stop Loving You”, „I’ve Never Felt This Way Before” nebo „You Are My Life” užívá stejných vatových frází, které jsou našroubovány na stejné repetivní melodie – což bylo přesně to, čeho se snažil dosáhnout.

Zatímco producent Liber přemýšlel, jak do rozpočtu filmu vklínit obrovské náklady na zakoupení práv k mnoha populárním písním, překvapil jej Trask návrhem, aby se použití některých písní vyhnul a nechal je napsat samotného Weitze. Přestože byl Liber vůči jeho návrhu nejdříve skeptický, nakonec dal Traskovi s Librem osm týdnů na to, aby písně zplodili, což se jim podařilo. Oba věděli, že pojmout písně se sebemenší dávkou originality by bylo kontraproduktivní, proto jejich plytkost zdůraznili použitím téměř identické orchestrace – stejné zvuky, stejný virbl s mohutným dozvukem a stejné sólo na saxofon. Tím se jim podařilo vzorové písně napodobit zcela dokonale.

zdroj: Bontonfilm