Goyovy přízraky (2006) - Info ze zákulisí

Výroba historického dramatu Miloše Formana Goyovy přízraky začala 5.září ve Španělsku. V hlavních rolích se nám představí Javier Bardem /Hlas moře/, Natalie Portman /Hvězdné války, Na dotek/ a Stellan Skarsgard /Dobrý Will Hunting/.

 

Film Goyovy přízraky se odehrává ve Španělsku roku 1792 a vypráví očima velkého španělského malíře Francisca Goyi příběh skupiny lidí uprostřed politických nepokojů a historických změn. Děj začíná v pozdním období španělské inkvizice, přechází do období Napoleonovy invaze do Španělska a končí v období porážky Francie Wellingotonovou mocnou armádou a obnovením španělské monarchie.

Javier Bardem hraje bratra Lorenza, nevyzpytatelného a podlého člena vnitřního kruhu inkvizice. Ten se zaplete s Goyovou mladou múzou Inés (Natalie Portman), jež je nespravedlivě obviněna z čarodějnictví a uvězněna. Stellan Skarsgard hraje Francisca Goyu, uznávaného malíře, který je znám jak svými krásně barevnými obrazy královského dvora, tak temným zobrazováním brutality války a života ve Španělsku.

Forman a Zaentz spolu spolupracovali již na oscarových filmech Přelet přes kukaččí hnízdo a Amadeus. Přelet přes kukaččí hnízdo získal devět nominací na Oscara a z toho obdržel 5 sošek, mezi něž patří nejlepší film a nejlepší režie. Amadeus byl nominován na 11 Oscarů a 9 jich získal, také za nejlepší film a nejlepší režii.

Formanovým posledním filmem je Muž na měsíci. Dále například režíroval Lid versus Larry Flynt, Ragtime a Vlasy. Mezi poslední produkce Saula Zaentze patří Anglický pacient, který v roce 1996 obdržel 12 nominací a 9 sošek Oscara.

Jean-Claude Carriere spolupracoval s Milošem Formanem na Valmontovi a Taking Off. Je autorem sta scénářů, mezi něž patří např. Nenápadný půvab buržoazie Luise Bunuela.

Hlavní kameraman je Javier Aguirresarobe, který v roce 2005 získal cenu Goya za Hlas moře. Držitelka Oscara Patrizia Von Brandenstein /Amadeus/ se stará o výpravu. Její nejnovější film je Všichni královi muži. Kostýmy navrhovala držitelka Oscara Yvonne Blake /Mikuláš a Alexandra/, která v roce 2005 obdržela Goyu za Most osudu.

O výrobě

Miloše Formana napadlo natočit film o velkém španělském malíři Franciscu de Goyovi a španělské inkvizici již před více než 50 lety, když byl ještě studentem v Československu.

„Nejprve mě vůbec nenapadl Goya,“ vzpomíná Forman. „Vše to začalo, když jsem studoval film a četl knihu o španělské inkvizici a nehodě, při níž byl někdo neprávem obviněn ze zločinu.“

„Pomyslel jsem si: to by mohl být skvělý příběh. Nějak zvláštně se ve mně prolínal pocit žít v komunistické společnosti a během španělské inkvizice. Samozřejmě jsem věděl, že takový příběh by nemohl nikdy být natočen v komunistickém Československu. Tak jsem na to zapomněl. Na dlouho.“

Jenže dobré nápady nikdy neumírají, jen časem vyblednou. Zůstávají v zákoutích mozku Tento nebyl vyjímkou. A kde jinde by mohl znovu vyjít na povrch než v Madridu. Forman a Saul Zaentz propagovali v Madridu Amadea, svou druhou oscarovou spolupráci.

„S Milošem jsme byli ubytovaní naproti muzeo del Prado v Madridu a on se mi svěřil, že nikdy neviděl známý obraz Hieronymuse Bosche Rajská zahrada, který je jedním z nejcennějších obrazů del Prado,“ vzpomíná Zaentz.

„Jenže v del Prado je mnoho dalších vzácných děl, mezi něž patří největší sbírka Goyových obrazů a u těch jsme se zarazili. Obrazy jsme znali, ale nikdy jsme je neviděli naživo. Byly nádherné. Jeden nás úplně uchvátil – obraz psa. Když ho vidíte v knížce, máte pocit, že musí být veliký jako filmové plátno, protože je tak skvěle propracován. Ve skutečnosti zjistíte, že není vůbec tak velký, možná metr a půl, ale nezklame vás. Ten pes je velice dojemný a ten obraz vám zůstane v hlavě.“

Goya Formana očaroval. „Byl jsem těmi obrazy ohromen a nemohl jsem na něj přestat myslet,“ říká. „Byl jsem přesvědčen, že jde o prvního modernistu. Teď jsem o něm chtěl natočit film víc než kdy jindy.“

Během návštěvy del Prado se Forman svěřil Zaentzovi o knize o inkvizici, kterou četl před mnoha lety a mluvil o nápadu natočit film o inkvizici spojený s Goyou. Zaentz pochopil, že by to mohl být skvělý film.

„Ale řekl jsem mu, že je nutné přijít s příběhem, který by tento nápad posunul dál. S příběhem, o němž bychom byli oba přesvědčeni a nadšeni,“ řekl producent. A Forman souhlasil.

Jak šel čas, producent a režisér stále mluvili o této myšlence a vzpomněli si na jistého spisovatele, který by načtrl scénář. Ve skutečnosti měl Forman na mysli svého oblíbeného spolupracovníka, významného scénáristu Jeana-Clauda Carriera, s nímž již oba v minulosti úspěšně spolupracovali.

„Jean-Claude je takový můj duchovní bratr,“ říká režisér.

Forman a Carriere se poprvé setkali před čtyřiceti lety v roce 1966 na festivalu v Sorrentu v Itálii. Do té doby Froman zrežíroval několik snímků, mezi něž patří např. Černý Petr a Lásky jedné plavovlásky a Carriere měl za sebou práci na scénáři Deníku komorné významného španělského režiséra Luise Bunuela a na scénáři Viva Maria! Louise Malleho.

Forman a Carriere jsou přátelé od té doby, co Forman opustil svou rodnou zem a pracovali spolu na několika projektech (Taking Off, Valmont).

„Ano, Milošův nápad mě zaujal – no, ani bych to nenazýval nápadem – byla to spíš touha natočit film ne přímo o Goyovi, ale o Španělsku v době Goyova života,“ říká Carriere. „A Goya do příběhu přirozeně patřil, protože to byla doba, v níž žil, velice těžké období.

„Toto je velice zajímavý rámec. Konec osmnáctého a začátek devatenáctého století je pravděpodobně jedním z nejdůležitějších období evropských dějin, kvůli Francouzské revoluci a nástupu Napoleona. Francie byla v té době centrem Evropy a je velice zajímavé sledovat všechny důsledky toho, co tam nastalo a jak to ovlivnilo Španělsko. Především když ho dobyl Napoleon.“

„Přestože je dnes Španělsko velice vyspělou zemí, na konci 18.století bylo pravděpodobně jedním z nejzaostalejších národů Evropy. Bylo katolické, konzervativní, ovládané monarchií, jejíž král patřil do stejné rodiny jako král Francie. Práce velkých filozofů a osvícení zde nemělo skoro žádný vliv. Inkvizice stále fungovala, byla pořád schopná hrozných škod na populaci. Miloš byl tou dobou a inkvizicí fascinován.“

„Co pro mě na tomto období bylo nejatraktivnější,“ říká Forman,“byly všechny ty paradoxy a změny, které se děly, odrážely dobu, v níž jsem žil, nejprve v demokratické společnosti, poté v nacistické společnosti, pak v komunismu a opět v demokracii a znovu za komunistů a pak zase v demokracii.“

„A to bylo velice podobné situaci ve Španělsku na konci 19. století. Král Karel představuje starou gardu, když je z čista jasna Španělsko napadeno Napoleonem, který přinesl pokrok, ideály a hodnoty Francouzské revoluce. Ale co to je? Moc mi to připomnělo můj vlastní život, kdy sovětská vojska vpadla do Československa s tím, že přináší ‚svobodu‘.“

„Místo skutečného osvobození Španělska, nasadil Napoleon svého bratra na španělský trůn a ten tam zůstal až do doby, kdy přišli Britové v čele s Wellingtonem, vyhnali Francouze a obnovili ve Španělsku monarchii. Velice zajímavé období.“

Carriere a Forman byli přesvědčeni, že Goya byl ideální postavou, s níž vyprávět příběh těchto časů. Goya se narodil dlouho před Francouzskou revolucí a zemřel dlouho po ní.

„Skutečně si nemyslím, že byl Goya vědomě politicky zainteresován. Prostě byl jen skvělý pozorovatel, jako novinář,“ říká Forman. „Komentoval, zaznamenával, co viděl. Přesně, jak říká ve filmu: ‚maluji, co vidím‘.“

Carriere říká, „Goya maloval krále a královny Španělska, jejich děti, celé jejich rodiny a byl přijat do královského paláce. Také maloval lidi na královském dvoře. Jenže současně sledoval i obyčejný život. Procházel se ulicemi, chodil do taveren a vytvářel skicy a rytiny, které dnes patří mezi nejvýznamnější světová díla. Los Caprichios a Desastres de la Guerra jsou velice známé a vystihují přesně tu dobu. Dokonce udělal portrét jednoho z inkvizitorů a také obraz Napoleonova bratra, který byl dosazen na španělský trůn, stejně jako obrazy obyčejných lidí a vojáků. Rozuměl srdci všech.“

Co se filmu týkalo, Forman, Zaentz a Carriere chápali, že jednoduchý Goyův autoportrét nebo naučný popis inkvizice nebudou stačit. Co chtěli, byl čerstvý pohled a tak filmaři pokračovali v promýšlení projektu, ponořili se do dějin Španělska, které se týkají tohoto období. Četli vše, co o Goyovi a inkvizici našli.

Forman a Carriere, který mluví španělsky a tuto zemi zná, dokonce strávili několik týdnů na španělském venkově a podruhé se tam vypravili i se Saulem Zaentzem, aby prohloubili své porozumění zemi a její kultuře.

Scénář

V roce 2003, skoro 20 let poté, co Forman a Zaentz probírali svůj nápad v del Prado, začali filmaři konečně skutečně pracovat na projektu o Goyovi. Forman s Carrierem se uchýlili do Formanova domu v Connecticutu, který jim poskytnul dostatečnou samotu a vhodné podmínky na psaní. Psali deset hodin denně. Tak vznikl první náčrt scénáře.

„Jednou charakteristikou Goyi, kterou jsme s Milošem považovali za stěžejní, byla jeho oddanost svému umění,“ říká Carriere. „Namaloval kohokoliv, inkvizitora nebo Vévodu z Wellingtonu. Byl v podstatě velice nepolitický. Nechtěl se plést do politiky, do akce, do sociálního zlepšování. Prostě chtěl jen malovat.

„Považovali jsme za zajímavé, když do filmu zasadíme další postavu, jež bude jeho protikladem jak v temperamentu, tak ve filozofii. Inteligentního muže odhodlaného změnit svět a aktivně zapojeného do politického dění. A tento muž, bratr Lorenzo, se stal hlavní postavou filmu. Kněz inkvizice, sám inkvizitor, který fanaticky věří ve vytvoření lepšího a humánnějšího světa, postaveného na učení Ježíše Krista.

„Věří, že morální pokles Španělska je důsledkem toho, že inkvizice ztratila svou přísnost ve strážení jeho učení. Chce oživit moc inkvizice a obnovit její původní sílu a vliv. Souběžně se však dozvídá o směrech, které se prodírají do Španělska z revoluční Francie a jež popírají obecnou náboženskou doktrínu, protože se snaží prosadit princip člověka jako tvůrce svého vlastního osudu postaveného na filozofii – svoboda, rovnost, bratrství.“

Třetí hlavní postavou filmu je žena, známá obou mužů, Inés Bilbatua. Na začátku příběhu je Goyovou náctiletou múzou, ale později se zaplete s bratrem Lorenzem, když se tento inkvizitor stane její jedinou nadějí v boji proti obvinění z kacířství.

„Inés je mladá španělská dívka z významné rodiny. Její otec je bohatý obchodník a jsou to velice oddaní křesťané,“ říká Carriere. „Jednou je se svými bratry a přáteli spatřena inkvizitory v taverně a obviněna z tajných praktik židovství. Tak začíná skutečný příběh filmu, protože tato nevinná mladá žena je předvolána před inkvizici a je vyslýchána. Tady začíná ta hrůza.“

Obsazení

Forman a Carriere s pomocí a podporou Zaentze intenzivně pracovali na několika náčrtech scénáře než došli k závěrečné verzi a souhlasu všech. Jakmile se to podařilo, Zaentz se postaral o finance a dal souhlas s pokračováním výroby filmu. Předprodukce začala dvěma směry: začali se hledat lokace a vybírat herci.

Režisér, producent a scénárista se při obsazování ve všem shodovali. Co se lokací týče, všichni věřili, že pro zanechání ducha a věrohodnosti filmu je velice důležité ho natočit ve Španělsku s co možná největším počtem španělských herců a členů štábu.

A k tomu byla přizvána dlouhodobá Formanova spolupracovnice architektka Patrizia Von Brandenstein, držitelka Oscara za práci na Amadeovi. Von Brandenstein pracovala před několika lety ve Španělsku s místní produkční společností a věřila, že by jí mohli pomoci najít ta správná místa pro natáčení.

Producent Zaentz měl s touto společností také své zkušenosti z doby, kdy v roce 1978 produkoval animovanou verzi Pána prstenů. Ředitelkou společnosti, která se nyní jmenuje Kanzaman, byla Angličanka, již dlouhá léta žijící a pracující ve Španělsku, Denise O’Dell. Zaentz odjel do Španělska, aby s O’Dell a pomocným režisérem Markem Albelem probrali celý projekt.

„Když jsem od Saula o projektu slyšela, byla jsem nadšená,“ říká O’Dell. „Byli tu přede mnou dvě filmové legendy, které se rozhodli přijet do Španělska a udělat španělský film. Zaentz a Forman. Strašně jsem se chtěla do projektu zapojit.“

„A pak jsme se setkali a oni mi řekli, že nechtějí dopravit velký štáb ze zahraničí a že by raději použili španělské filmaře. A to pro mě bylo ještě úžasnější, protože o takovou akci jsme se snažili mnoho let!“

S Kanzamanem na palubě a lidmi vyslanými najít ta správná místa, začal Formanovi a Zaentzovi složitý úkol hledání herců. Forman a Zaentz chtěli od začátku Javiera Bardema pro roli Goyi.

Bardem, který byl v roce 2002 nominován na Oscara za roli kubánského básníka, spisovatele a dizidenta Reinalda Arena ve filmu Juliana Schnabela Než se setmí, je jedním z nejoblíbenějších španělských herců.

„Javier bez pochyb patří k nejlepším hercům dneška,“ říká Zaentz. „Na začátku jsme si ho představovali pro roli Goyi a dohodli jsme si s ním schůzku v Ritzu, který je naproti del Prado. Když jsme ho zahlédli v hale, byli jsme nadšení a ještě šťastnější, když k nám přišel a řekl: „lidi, já s vámi chci pracovat na filmu!“ Rychle jsem mu nabídl ruku a řekl: ‚My chceme udělat film s Vámi‘.“

Bardem na toto setkání velice rád vzpomíná.

„Když mi můj agent zavolal a řekl mi, že se se mnou chce sejít Miloš Forman a Saul Zaentz, myslel jsem si, že si dělá legraci. Když jsem se s nimi však setkal, pochopil jsem, že je to skutečnost a byl jsem nadšen. A samozřejmě, vzhledem k tomu, že jsem Španěl, předpokládal jsem, že budu hrát roli Goyi. Připadalo mi to samozřejmé.“

Bardem však nevěděl, že koncepce postavy Goyi se ve scénáři měnila. Fiktivní postava Lorenza, ne Goyi, se najednou stávala hlavní postavou.
„Po mnoha diskuzích jsme pochopili, že náš příběh nebude s Goyou jako hlavní postavou fungovat,“ říká Zaentz. „Byl pro příběh velice důležitý, ale nebyla to hlavní postava.“

Role otce Lorenza byla ta, kterou Forman se Zaentzem pro Javiera Bardema vybrali.

„Když se nás po několika dnech Javier zeptal, jak to s filmem vypadá, řekli jsme mu, že se něco změnilo, ale že to nebude mít žádný vliv na jeho důležitost ve filmu,“ říká Zaentz. „ Byl zaujatý. Ale místo toho, abychom to zdlouhavě vysvětlovali, řekli jsme mu, že mu pošlem opravený scénář a že sám pochopí, proč si myslíme, že by měl hrát otce Lorenza.“

Během několika hodin zavolal Bardem Formanovi a Zantzovi.

„Lorenzo má mé srdce,“ řekl a souhlasil, že bude tuto roli hrát. Role Lorenza tohoto herce fascinovala.

„Chápal jsem, že bude velká výzva hrát postavu, v níž mě lidé neočekávají. Ještě větší výzvou je hrát Lorenza. Je to muž silné a tvrdé víry. Říkal jsem mu fanatik. Ale není to zloduch, není to šílenec, pouze muž plný vášně, kterou občas nedokáže kontrolovat.“

Obsazení role Goyi přišlo další na řadu a pro filmaře to znamenalo jistou výzvu: Forman věřil, že herec, který bude hrát Goyu potřebuje především jednu vlastnost. „Nechtěl jsem, aby Goyu hrál někdo moc známý,“ říká režisér. „Pro fiktivní postavy, Lorenza a Ines bylo jedno, zda budou herci známí nebo ne. Ale Goya. Goya musí přijít odnikud. Neočekáván. Neměli bychom ho znát odjinud.“

Na začátku procesu se zdálo, že Goyu máme.
„Pamatuji se, že jsme s Milošem seděli v letedle z Evropy do Ameriky,“ vzpomíná Zaentz. „Miloš se díval na nějaký film. Nebyl dobrý, ale Miloš se na mě podíval a říká: ‚tady je náš Goya.‘ A já řekl: ‚kde?‘.“

„Miloš ukázal na obrazovku na Stellana Skarsgarda, který v tomto filmu hrál hlavní roli. ‚Já ho znám,‘odpověděl jsem. Hrál v Nesnesitelné lehkosti bytí, kterou jsem produkoval. Pomyslel jsem si, že je to skvělý nápad.“

Švéd. Stellan Skarsgard je pro americké publikum známější ze snímků Dobrý Will Hunting a Prolomit vlny, ale rozhodně nebyl až tak známý.
„Skarsgard je ten druh herce, kterého si nepamatujete jako Stellana Skarsgarda, ale jako postavu z určitého filmu,“ říká Zaentz. „Je to jedinečný herec.“

Skarsgard byl ohromen, když ho oslovili kvůli roli Goyi.
„Vypadám úplně jinak než Goya,“ říká Skarsgard. „Ale samozřejmě, že zde nepotřebujeme Goyu, tak jak vypadal ve skutečném životě. Tento film je fikce.“

Natalie Portman, držitelka Zlatého glóbu a nominace na Oscara za film Mika Nicholse Na dotek, byla obsazena do role Ines Bilbatua, Goyovi mladé múzy. Je divné říct, že Forman chtěl tuto mladou hvězdu pro roli Inés, aniž by jí znal.

„Natalie Portman jsem vůbec neznal,“ říká Forman. „Koupil jsem si Vogue nebo takový nějaký módní časopis a jak jsem ho tak četl a relaxoval, zahlédl jsem na obálce fotografii ženy, ze které se vyklubala Natalie. A jak jsem se tak na ní koukal, otevřel jsem knihu s Goyovými obrazy a našel obraz jménem A Milkmaid in Bordeaux a uvědomil si, že mají stejný obličej.“

„Tak jsem začal zjišťovat kvality této herečky a zjistil, kolik lidí jí má rádo. A pak jsem se podíval na film Na dotek a viděl, jak je dobrá a věděl jsem, že jí chci. Její rozsah je neuvěřitelný, obrovský, překvapivý a to tu bylo velice důležité. V podstatě ve filmu hraje tři rozdílné postavy.“

„Když jsem jela do Paříže, abych se setkala s Milošem a Jean-Claudem, byla jsem nejprve překvapena, že mě chtějí do jejich filmu, ne kvůli tomu, že znají mou práci, ale kvůli fotce, podle níž rozhodli, že jsem podobná nějaké mladé ženě z obrazu,“ říká Portman.

„Moc jsem se s nimi chtěla sejít, ale trochu jsem se styděla, protože miluji Milošovy filmy. Byla jsem připravena číst roli, cokoliv si přáli. Když mi tu roli nabídli, byla jsem nadšená. Inés vystupuje v části dějin, o kterých jsem nic nevěděla. Bylo to něco úplně jiného, než na čem jsem doposud pracovala.“

Další dvě důležité role byly obsazeny světově známými herci. Randy Quaid, který se (např. Zkrocená hora), hraje krále Španělska Karla IV. a distingovaný francouzsko-anglický herec Michael Lonsdale byl obsazen do role Nejvyššího inkvizitora. Lonsdalova kariéra zahrunuje filmy Freda Zinnermanna (Den Šakala), Francoise Truffauta (Ukradené polibky) a naposledy jsme ho mohli vidět ve filmu Stevena Spielberga Mnichov. Další důležité postavy byly obsazeny nejtalentovanějšími španělskými herci, mezi něž patří Jose Luis Gomez, Mabel Rivera (Hlas moře), Ramon Langa, Blanca Portillo (Volver), Unax Ugalde (Alatriste) a mnoho dalšími.

O’Dell, Forman a Zaentz začali hledat nejtalentovanější španělské filmaře. Hlavní kameraman je Javier Aguirresarobe, mezi jehož filmy patří dva filmy španělského režiséra Alejandra Amenabara, Ti druzí s Nicole Kidman a Hlas moře. Aguirresarobe je držitel šesti cen Goya za kameru. Držitelka Oscara Patrizia Von Brandenstein (Amadeus), jedna z Formanových nejcennějších spolupracovníků, se na Goyových přízracích spojila s Formanem již po páté, aby se postarala o výpravu. Mezi nejnovější díla Von Brandenstein patří Ledová sklizeň a Všichni královi muži. Držitelka Oscara za Yvonne Blake (Mikuláš a Alexandra) je kostýmní návrhářkou. Do kariéry paní Blake patří nejlepší filmy španělské produkce. Byla nominována na Oscara za svou práci na filmu Richarda Lestera Čtyři mušketýři.

O natáčení

Výroba Goyových přízraků začala 5.září 2005, kdy Forman natáčel několik sekvencí, odehrávajících se v Goyově ateliéru, který Von Brandenstein vytvořila v prvním patře opuštěných budov v městečku San Martin de la Vega blízko Madridu. Tyto budovy bývaly dřív statekem. Zde Forman točil Goyu, jak maluje portrét Inés a pak přišla scéna, kdy pro něj pózuje bratr Lorenzo. Scény z hladomoren, v nichž inkvizice vyslýchala a skrývala vězně byly též filmovány v San Martinu. Statek v San Martinu pochází z 16. století. Farma a její komplex dvoupatrových budov a otevřených prostor byly využity do posledního centrimetru.

„Když byl statek funkční, spávalo tu 300 lidí,“ poukazuje Paul Zeantz (výkonný producent). Paul Zaentz pracoval se Saulem Zaentzem na všech jeho oscarových filmech.

„Využili jsme úplně všechno. Jednou se dokonce sklad nářadí a obilí stal naším žalářem. Obě stodoly se staly různými placy. Jeden se změnil na vyslýchací místnost a ve druhém se postavily vězeňské cely.“

Pak se na čas štáb přesunul do centra Madridu, aby mohl točit v nádherném městském parku Retiro. Poté se na chvíli vrátil na statek natočit několik scén s Inés a Lorenzem. Dále se vydali na dvouhodinovou cestu na sever do města Segovia, kde Forman natáčel dramatickou sekvenci s Napoleonovou armádou, která napadla Španělsko. S pěšími cestami, kam nesměla žádná auta, a románskými kostely, sloužilo toto město jako perfektní místo na natáčení Madridu takového, jaký byl před 200 lety.

Na hlavním náměstí Segovii použil Forman dva štáby, hlavní a druhý, který byl pod dohledem Michaela Hausmana, Formanova dlouholetého spolupracovníka. Oba štáby natáčely francouzská vojska, která se společně s vojsky Mamelukes (starodávnou vojenskou kastou, která jednou vládla Egyptu a jejíž síly přidal Napoleon ke svým vojskům) řítila na koních městem. Francouzi pustošili ulice, „osvobozujíc“ španělské obyvatele, rabovali, znásilňovali ženy a zabíjeli každého, kdo jim vstoupil do cesty. Na tomto náměstí točil Forman také vstup do domu Bilbatuových. Po návratu do Madridu se začaly točit scény uvnitř ohromných krásných místností španělských královských paláců, které jsou všechny situované na okraji města. Všechny tyto paláce (El Prado, La Quinta a Aranjuez) patří mezi nejcennější klenoty Španělska. V paláci ve Vinuelas, na severu Madridu, točil Forman důležitou scénu, v níž královna Maria Luisa pózuje na koni pro Goyův velice známý obraz a jsou přerušeni příjezdem krále Karla, který se vrací z honu. Na stejném místě je natáčena i scéna, v níž je Lorenzo, už člen Bonapartovy vlády, napaden skupinou ozbrojených rolníků.

Nedaleko od Vinuelas, na královském území Monte de El Pardo, což je jedna z největších přírodních částí Madridu, točil Forman ve dvou velikých palácích. Královský palác El Pardo, lovecký zámek pocházející z dob Habsburků, který je bohatě zdoben freskami a tapisériemi, sloužil pro natáčení scény, kdy je Goya pozván do obrazárny krále Karla a kde zaslechne děsivou zprávu o vraždě králova bratrance, krále Ludvíka XVI. francouzského při puči Francouzské revoluce. Dále se v EL Prado točila Napoleonova diskuze s jeho ministry a scéna, kdy je Inésině rodině povolena audience u krále a snaží se získat milost pro svou dceru.

V La Quintě, který jednu dobu sloužil jako residence diktátora Francisca Franca, byly postaveny scény z domu a kanceláře bratra Lorenza, když byl Bonapartovým ministrem.

Také se zde točila velice dramatická scéna, kdy Goya konfrontuje Lorenza za přítomnosti změněné a zničené Inés a scéna, kdy se Goya snaží zmařit Lorenzův ďábelský plán – vyhostit všechny lehké ženy z Madridu do Ameriky.

A nastalo další stěhování z Madridu na venkov k městu Ocana, které leží nedaleko Toleda. Na místních kopcích natáčel Forman rozsáhlou sekvenci, kdy Vévoda z Wellingtonu a jeho armáda překračují hranice mezi Portugalskem a Španělskem a osvobozují Španěle od nadvlády Francie.
Potom režisér natáčel vojenskou scénu, odehrávající se o několik let dřív, kdy francouzský generál přednáší proslov svým vojskům.

Epický charakter příběhu a velké efekty v Goyových přízracích – obrovská panoramata, která se střídají s intimními scénami hlubokého dramatu, každý s jistou intenzitou a ještě ke všemu vytvoření dané historické doby – bylo velkou výzvou pro všechny, kteří se na filmu podíleli. Ale možná nikdo kromě Formana nebyl tak zapojen do fyzického aspektu výroby jako Patrizia Von Brandestein.

„Byl to neuvěřitelný návrh a hned od první vteřiny jste konfrontováni myšlenkou, jak tu dobu vytvořit a to ani nemluvím o Goyových pracích a miliónu jiných detailů, které jsou pro tak pečlivého režiséra jako Miloš nepostradatelné,“ vypráví Von Brandenstein.

„A uděláte to tak, že začnete s tím jasným, s obrazy a literaturou a historickými spisy z té doby. Existuje tolik knih o Goyovi a tomto specifickém španělském období. Ale já se nejraději dívám rovnou na dopisy. Dopisy napsané Vévodkyní z Alby, dopisy od královny Marie Louisy a krále jsou přeloženy do angličtiny a ty vám dají spoustu materiálu.“

„A potom se samozřejmě musíte postarat o technické, protože ukazujete Goyu a jeho obrazy. Goya je pro Španěly velice důležitý a vy to nesmíte podcenit. Je jedinečný. Jakoby pro tuto zemi představoval otce.“ Javier Bardem, samozřejmě Španěl, to potvrzuje.

„Španělé uctívají jeho práci,“ říká Bardem, „myslím si, že Goya je úplně první malíř, pro kterého umění znamenalo určitý druh novinářství. Byl schopen namalovat krále, bohatství a slávu španělské monarchie, která dopomohla vytvořit Španělsko takové, jaké je dnes.“

„Ale Goya byl také schopen malovat bídu ulice a hrůzy té doby se stejnou pečlivostí, s tím samým pohledem jako když maloval královský dvůr. Ve všem, co namaloval je znát citlivost pro to, co právě pozoroval.“

Carmen Ruiloba, konzultantka dějin Goyových přízraků, vysvětluje důležitost Goyi pro španělský národ.

„Na vysoké škole nás učil jeden profesor, který říkával, že Goya je součást rodiny. Pro každého Španěla je Goya dědeček. Je to světový malíř, génius, mluvící přímo k srdci lidí a do budoucnosti. To, co řekl před dvěstě lety o válce, o krásných vévodkyních, o obyčejném člověku na ulici, o chudých a postižených, stále platí.“

„Podle učenců je Goya nezanedbatelný pro dějiny umění. Mnoho lidí by řeklo, že je to první moderní malíř. To on je pojítkem mezi klasicismem a modernismem.“

Taková role je testem každého herce. Stellan Skarsgard pracoval velice dlouho a tvrdě, aby se mu dostal pod kůži.
„Povím vám, strávil jsem neskutečnou dobu studiem Goyi. V podstatě všichni, kdo na filmu pracovali byli ponořeni do podstaty kdo a co Goya byl, jak žil a pracoval,“ říká Skarsgard.

„Zašli jsme tímto směrem tak daleko, že v některých scénách v ateliéru jsme pracovali podle jeho postupů rytectví a pravděpodobně jsme mohli i nějaké vyrobit. Známe postupy, kterými se řídil při míchání barev, jež měl zvláště rád. Dokonce jsme byli schopni udělat kopii knihy skic, které používal. Všude je s sebou nosil, to bylo něco, co se naučil v Itálii a zůstalo to s ním.“

Kulisy a atmosféry na place pomohly Skarsgardovi vžít se do Goyi jako do živé, dýchající postavy.

„Ale porozumět jeho duši zevnitř, duši postavy, kterou Miloš Forman a Jean Claude Carriere vytvořili, to byl můj cíl“

„Snažil jsem se ho vidět takového, jakého ho vytvořili. Postava, kterou napsali, je velice zajímavá, protože má soucit se vším, co kreslí. Ale je to někdo, kdo stojí mimo dění, jak už to u některých umělců je. Rozhodně se nechce dostat do cesty mocem inkvizice a zajisté respektuje svou mladičkou múzu Inés, přestože je do ní nějakým způsobem zamilován. Ať už potřebuje namalovat anděly v kostele nebo obličej krásné ženy, vždy je to její obličej. Ona neustále žije v jeho mysli.“

Bardem je svým švédským spoluhercem ohromen.

„Vztah mezi Goyou a Lorenzem je vztah lidí, kteří se navzájem respektují a bojí se jeden druhého. Goya je svobodný muž, který se musí spoléhat pouze sám na sebe. Lorenzo se spoléhá na dogma, na ideály, na struktury moci té doby. Má společenskou moc, kdežto Goya nikoliv.“

„Vidět, jak Stellan, muž ze severní Evropy vyváří postavu, jež je duší Španělska, je neuvěřitelné. Práce se Stellanem je jako sklouznutí se po hedvábí. Je to úžasný herec.“

Forman se přidává k chvále.

„Skromnost, skromnost je ten klíč. Je velice nebezpečné vytvářet umělecké génie jako Goya, kteří jsou větší než život. Jiní než jsou obyčejní lidé, ve způsobu, jakým žijí. Stellan je tak skromný. Věřím každému slovu, každému gestu, které udělá.“

V konečné analýze, všichni hlavní herci tohoto příběhu, ať už ztvárnili historickou osobu nebo fiktivního hrdinu, mají podobný úkol: každý hraje postavu scénáře, kterou musí na plátně přivést k životu. Stellan Skarsgard, Javier Bardem ani Natalie Portman neměli žádný objektivní standard, na němž by mohli stavět. Vše bylo ponecháno čistě jejich představivosti. I když Portman byla – instinktivně – schopná se s Inés a její tragédií sžít.
„Četla jsem několik knih o ženách, jež prošly inkvizicí a jejich svědectví, neobyčejné příběhy žen, které byly mučeny a jejichž slova byla skoro identická s Inésinými. ‚Jenom mi řekněte, co chcete slyšet, co je pravda!‘prosí.“

Chápu, že film má tak trochu historickou licenci, co se obrazu týče. V momentu, kdy se náš příběh odehrává, byla moc inkvizice skoro zničena. Jenže takové věci se skutečně staly.“

Portman byla také fascinována zjištěním, jaké místo zaujímá Goya v srdci Španělů.

„Myslím, že Goyovy obrazy, hlavně ty z pozdního období, Černé malby, svým způsobem zachycují něco hlubokého z charakteru Španělů. V jedné knize, kterou jsem četla kvůli přípravě na natáčení se říká něco, co ve mně zůstalo: ‚Smrt je svatý patron Španělska.‘A já se domnívám, že to tak je. Podívejte se na býčí zápasy – v té kultuře je nějaký smysl zůstávat blízko smrti. Cítíte smrt všude a z nějakého důvodu to dělá život ještě energičtější.“

Po práci v královských palácích v Ocaně, cestoval štáb na sever do provincie Aragon a do středověkého kláštěra Veruela, aby natočili scény uvnitř mocných chodeb inkvizice. Exteriéry hlavního sídla inkvizice byly natáčeny ve středověkém městě Salamanca, domově nejstarší univerzity ve Španělsku a v Evropě.

Tyto lokace označují místo, kde otec Lorenzo zahajuje film. Jakožto muž roucha je skutečně součástí instituce, které slouží. Bardem měl veliké problémy pochopit, co člověka k takové věci motivuje.

„První věcí, kterou jsem udělal, když mě obsadili, byla četba co možná nejvíce knih o té době a také jsem mluvil se spoustou historiků,“ říká. „Také jsem si povídal s několika knězi, kteří samozřejmě v té době nežili, ale rozuměli jí. Měl jsem pocit, že by mi mohli pomoci přijít na to, jaký otec Lorenzo má být.“

„Ale samozřejmě tento film je fikce, a proto přijde moment, kdy musíte zapomenout na vše, co jste četli a prostě vytvořit postavu. Jinak jste moc zaslepeni tím, jak by měla postava vypadat a nejste dostatečně volní vytvořit svou vlastní postavu.“

Velkou výzvou pro Bardema bylo sjednotit dvě rozdílné povahy Lorenzovy postavy.

„Bál jsem se ty dvě povahy spojit, ale je tam nit, psychologie, která ty dvě spojuje. Nejdůležitější bylo udělat z Lorenza normální lidskou bytost s jeho vlastními touhami a cíly, kterým diváci porozumí. My nechceme, aby byl zloduch. Je to muž, který se snaží žít co nejlépe způsobem, kterému byl naučen, za těžkých podmínek.“

„Nejtěžší bylo natáčení jednotlivých sekvencí. Jeden den jste Dr. Jakyll a druhý Mr. Hyde a o tři hodiny později zase Dr. Jekyll.“

Fiktivní nátura příběhu, že jde o drama postavené na práci s představivostí, zůstala vůdčím principem během natáčení pro všechny zúčastněné.
Spolupracovnice muzea del Prado Carmen Ruiloba, jedna z historických konzultantů na Goyově přízracích, rozeznává Formanovu interpretaci dějin a způsob, jakým se přiblížil událostem minulosti.

„Miloš je tak zasažen Goyovou prací. Jeho obrazy ho inspirovali. Některé z nich jsou dokonce duplikovány pro kameru.“

„Ale kromě obrazů, Miloš podává svůj koncept tak, jak vidí dějiny a témata té doby a přetváří je do příběhu v té nejumělečtější možné podobě. Pracuje, pokud to tak mohu říct, jako velký španělský malíř Velasquez.“

„Například v jeho úžasném obrazu ze 17. století La rendición de Breda, Velasquez namaloval něco, co se nikdy nestalo. Chtěl ve svém obrazu zachytit povahu a temperament španělského generála, který dobyl město, ale k jeho obyvatelům se choval velice lidsky. Takže namaloval vítěžného španělského generála, stojícího na zemi před svým koněm a čelem k muži, jehož porazil a objímá ho. To se nikdy nestalo. Ani na minutu! Španělský generál by se nikdy neocitl v takové situaci. Ale Velasquez chtěl ukázat jeho dobrý charakter a koncept slitování, a proto to nakreslil. Muž nesedí na svém koni. Ten koncept je pravdivý.“

„Miloš zde pracuje podobným způsobem. Některé detaily jsou pozměněny, ale pravda není nikdy zkreslena. V jedné scéně se mě zeptal, jestli když francouzská armáda napadá kostel a prohlásí konec inkvizice a probíhá mše, jestli by kněz zpíval zatímco je sesazován. Řekla jsem mu, že si to nemyslím, ale aby ukázal, co chtěl říct, považovala jsem to za perfektní. Chtěl, aby Francouzi vypadali jako skuteční vetřelci, přerušující běžný běh věcí, zabíjení lidí. Zpívající kněz, který je zabíjen, je tak jasný obraz – dostaneme pravdu, realitu té situace.“

Dynamika Formanova režírování, jeho schopnost přivést k životu dramatickou scénu, která se stala před 200 lety, se vším všudy, inspirovala všechny zúčastněné na natáčení Goyových přízraků, jak herce tak štáb.

„Miloš není vůbec takový, jakého jsem si ho představovala,“ říká Natalie Portman. „Když jsem se dívala na jeho filmy, myslela jsem si, že musí být neuvěřitelný intelektuál – no, on je neskutečně chytrý a sečtělý a kdyby chtěl, jsem si jistá, že by tím neuvěřitelným intelektuálem byl. Ale on je skoro anti-intelektuální. Nechce dělat věci zbytečně komplikované nebo dělat vše podle knihy. Víte, že chce důležité detaily udělat správně, ale pak chce všeho nechat a udělat svůj vlastní portrét. A z toho se stává pocitový portrét.“

Javier Bardem je také ovlivněn Formanovými pracovními metodami.

„Pravděpodobně jeho nejúžasnější vlastností je jeho smysl pro humor. Byl tu každičký den, celých pět měsíců. Nikdy ho neopouští, i když je situace velice náročná a komplikovaná. A potom, když vás vede, je to jako požehnání, protože toho ví tolik o herectví, o pravdě. To dělá práci velice příjemnou a každý den je něčím zvláštní.“

„Některé dny jsem se probudil v šoku. Tady stojím, španělský herec pracující s těmito skvělými herci na filmu, který režíruje Miloš Forman a produkuje pan Saul Zaentz podle úžasného scénáře Miloše a Jean Clauda Carriera. Mám pocit, že tato zkušenost mi nepomůže jenom profesionálně, ale i v běžném životě, protože ti lidé pracují s otevřeným srdcem a skvělým čichem pro smysl.“

Formanův humor dostal především Stellana Skarsgarda.

„On je samozřejmě skvělý režisér, ale je také tak vtipný. Mezi záběry nesedíme a nemluvíme o natáčení, ale jenom tak kecáme a smějeme se, protože on si ze sebe dělá neustále legraci. To vytváří skvělou atmosféru, jaksi intenzivně kreativní atmosféru.“

Sekvence byla zakončena v Salamanca a štáb se vrátil do Madridu, kde se nejprve točil v muzeu del Prado a pak se jelo do malého města Talamanca, aby se natočily důležité scény v taverně, každá se objevovala v jiné části filmu.

„Mám veliké štěstí, protože Miloš chtěl španělského hlavního kameramana na tento film,“ říká Javier Aguirresarobe. „Věřil, že Goyova vizuální stránka bude lépe pochopena filmařem z malířovy rodné země. Pro mě to bylo neuvěřitelné, skutečný sen. Pracovat s režisérem, kterého obdivuji již od jeho raných filmů z Československa.“

„Miloš byl během natáčení skvělý přítel a vložil ve mě svou důvěru. Během příprav jsem se ho zeptal, jak si představuje kameru ve filmu a co podle něj byly nejdůležitější vizuální reference, které by nám pomohly dosáhnout estetických efektů. On mi řekl, že ho zajímá barva tváří herců a že zápor musí být přesně zobrazen.“

„Chci, aby černá byla černá,“ řekl.

Aguirresarobe říká: „zjistil jsem, že fotografie ve filmu bude muset odrážet obrazy klasických malířů. Goyovy přízraky není film přikrášlených barev, ale věrohodného světla a výrazů. Začal jsem studovat klasické mistry, nejlepší období španělského malířství, například Riberu, který je jedním z mých oblíbenců, a začal ládovat mou představivost s vizuálním duchem teplého světla, lehce teplého tónu a husté temnoty:“
Natáčení celého filmu na lokacích znamenalo pro Aguirresaroba výzvu, ne z důvodu světla, ale z důvodu logistiky.

„Celý film byl natáčen v přírodním zázemí, mnoho interiérů, lokací, které jsou neobyčejné a autentické. Není tam jediný záběr z ateliérů. Bylo to někdy velice složité, obzvlášť v palácích, které patří ke španělskému národnímu dědictví. V těchto budovách jsme byli sledováni ostřížím zrakem, abychom se něčím neotřeli třeba jen o jedinou zeď. Není divu, jsou to místnosti, které se udržují již přes 250 let.“

„Abychom vyřešili tyto problémy, vytvořili jsme struktury, které byly schovány za závěsy a podporovaly světlo. Tímto způsobem jsem byl schopen vytvořit zajímavé světlo v oblastech, jež jsou běžně otevřené pro veřejnost.“

Podle Formana „Javier Aguirresarobe odvedl neuvěřitelný kus práce. Legrační je, že nemluvíme tím samým jazykem. On mluví španělsky a francouzsky, ale ne anglicky. Dorozumívali jsme se francouzsky. Myslím, že to fungovalo, protože předstíral, že mi rozumí a pak udělal, co mu říkalo jeho srdce.“

Po dokončení v Talamace, se štáb přesunul do vesnice Boadilla del Monte, kde se točily dvě nejdůležitější scény v místním soukromém paláci, kde Goya maloval jeho známý protrét La Condesa de Chinchón: uvnitř - elegantní formální interiéry domova úspěšného obchodníka Bilbatua a jeho rodiny, venku – dvůr paláce madridského známého Plaza Mayor, kde se koná veřejná poprava ve vyvrcholení filmu.

Palác v Boadilla je již léta opuštěná a zchátralá budova, když jí filmaři objevili, rozhodli se jí pro své účely zrekonstruovat.

„Madridské Plaza Mayor je úžasné místo, na které se vejde 15 000 lidí,“ říká Von Brandenstein. „Takže jsme na tyto scény museli najít jiné náměstí a dokonce jsme přemýšleli o použití Plaza Mayor ve městě Salamanca, kde jsme také natáčeli. Ale abychom zavřeli všechny obchůdky, stálo by nás to víc než si postavit své vlastní náměstí.“

„Miloš je tak zkušený režisér, a když viděl místo před palácem Boadilla, okamžitě věděl, že budeme schopni ho přetvořit na Plaza Mayor kolem roku 1809. Základní architektura paláce Boadilla se shodovala se stylem a formátem madridského Plaza Mayor doby našeho příběhu.“

„Kontaktovali jsme Patrimonio Nacional a řekli jim, že bychom chtěli refasádovat přední stranu paláce a oni souhlasili. Pracovali jsme s místní společností a výsledky byly úžasné. Pak jsme samozřejmě šli dovnitř a předělali interiéry na residenci Bilbatuových, přetvořili jsme jej látkami alá 18. století, reprodukcemi Goyových obrazů, mramorem, kamenem a tapetami.

„Dokonce jsme měli dva mladé malíře, Colta Hausmana a Rudy, kteří pracovali v uměleckém oddělení a namalovali na strop u vchodu fresky, které byly kopiemi, jež jsou na stropech několika španělských kaplí. Byl to skvělý projekt. A všichni jsme byli nadšeni kvalitou španělských kunšaftů.“

Uvnitř paláce se točily scény s Inés a její rodinou poté, co byla předvolána na výslech, večeře s Goyou a Lorenzem, při níž se rodina snaží zjistit, co je s jejich dcerou.

V těchto scénách reflektují kostýmy a décor elegantní svět Bilbatuovy rodiny. Držitelka Oscara Yvonne Blake, kreativní a úznávaná umělkyně, měla na starosti výrobu kostýmů.

„Samozřejmě, že jediné, co jsem chtěla, bylo, aby bylo vše správné. Rozuměla jsem Milošově vizi a věděla jsem, že mě čeká studie Goyových prací. Vážně, to vše je tam. Vše je v Goyových obrazech a už nikde jinde hledat nemusíte.“

„Před několika lety jsem navrhovala kostýmy pro operu – Rossiniho Lazebníka sevillského, které jsem se rozhodla udělat v Goyově stylu, protože mám pocit, že Goya kostýmy miloval. Dobře se oblékal. Miloval oblečení. Miluji způsob, jakým pracuje s barvami a texturou na svých obrazech a o to jsme se zde snažili. Řekla bych, že jsme je až zkopírovali. Asi tak padesát procent kostýmů pochází z jeho obrazů. Kostým královny je absolutní kopií.“

„Některé kostýmy jsou však směsicí obojího. Existuje jeden Goyův obraz ministra Juana Antonia Llorente z roku 1810, který absolutně uchvátil Miloše. Chtěl tento oblek pro Lorenza. Když jsem viděla ten obraz, udělala jsem mix. Vytvořila jsem obdobný oblek vysokého církevního činitele s širokou mašlí a na tom obleku měla být i medaile. Ta však nepatřila do našeho období, tak jsem ho nahradila křížem. Teď to šlo.“

„Pro fiktivní postavy, které hraje Natalie, Inés a Alicii, jsem vytvořila úplně originální kostýmy. Snažila jsem se přijít na něco, co by vytvořil Goya. Všechny ty postavy procházejí velkými změnami ve svém životě a ty kostýmy to samozřejmě musí odrážet. Inésina změna je radikální. Začíná jako bohatá mladá žena, nádherně oblečená, elegantní. Na konci už je jen v potrhaných hadrech. Jako Alicia, Natalie nosí jenom jeden důležitý kostým, velice španělský a indikuje mladou španělskou ženu, jejíž šarm je na prodej.

„Goya také na začátku nosí elegantní oblečení. Později, když onemocní a ohluchne, už nehlední na to, jak vypadá a to jsem taky chtěla odrazit v kostýmech.“

„Miloš a já jsme se bavili o dvou polovinách filmu, protože je tam rozdíl 16 let. Navrhla jsem Milošovi, abychom použili pro první polovinu syté barvy. Pro druhou polovinu by kostýmy měly být střídmější.“

Forman je dlužen svým spolupracovníkům.

„Kostýmy jsou skvělé. Přichází přímo od Goyi, nejsou skutečné kostýmy. Je to oblečení, které lidé nosili. Jsou skutečné. To samé platí pro placy. Některé placy jsme postavili a natáčeli na skutečných místech, skutečných zámcích, dokonce v místnostech, kde kdysi byl Franco. Ale je nerozeznatelné, co je skutečné a co bylo pro film vyrobeno. Všechno vypadá, tak jak má. Goyovi by se tam líbilo.“

Po natočení scén z Bilbatuovy domácnosti a popravy, padly poslední klapky a 9. prosince 2005 byla výroba po 14 týdnech filmování dokončena.

FRANCISCO DE GOYA

Francisco de Goya má velice zvláštní místo v srdcích a mysli Španělů. Je kulturním hrdinou, považován za otce země, malíř a tiskař, který je nezaměnitelnou osobou v dějinách umění a promlouvá k duši jako žádný jiný umělec před ním a po něm.

Francisco de Goya y Lucientes (1746-1828) se narodil ve Fuendetodos, ale vychováván byl v Zaragoze. Ve 14 byl učněm Jose Luzana, umělce a přítele jeho otce.

Poté, co procestoval Itálii, oženil se s dcerou španělského dvorního umělce. V dalším roce, 1774, dostal Goya svou první královskou zakázku, namalovat běžný život, který byl později vpleten do tapisérií. V roce 1799 byl jmenován prvním dvorním malířem, což byla nejvýznamnější umělecká pozice té doby.

Goyovy první portréty reflektují otevřené krajiny a krásné pastely jeho designů tapisérií. Mezi jeho subjekty patřili král Karel IV. španělský a Ferdinand VI. Goyova témata se pohybují ve velkém rozsahu od festivalů a královského dvoru až po zaznamenávání dějin jeho doby, což byla sbírka 80 tisků, které se jmenují Los Caprichios.

S dobou a ovlivněné jeho ohluchnutím začaly jeho malby být tmavší a produkoval děsivé a temné obrazy šílenství, bláznovství a fantazie. Styl těchto Černých maleb předcházelo expresionistickému hnutí, stejně tak jako jeho dřívější práce ovlivnily díla francouzského malíře Eduarda Maneta. Jedny z nejdůležitějších Goyových obrazů zobrazují invazi Španělska Napoleonovými vojsky a detailně popisují katastrofy válek.

Goya strávil většinu svého dospělého života v Madridu. Poté, co byli Francouzi vyhnáni ze Španělska, skoro slepý a hluchý, umírá v dobrovolně přijatém exilu v Bordeaux.

Robert Hughes říká ve své biografii Goyi, že nikdo v dějinách historie se ani nepřiblížil dílu Goyi Desastres de la Guerra, na nichž je tak neuvěřitelně zaznamenává hrůzy války.

zdroj: Falcon