Dobrý ročník (2006) - Info ze zákulisí

Peter Mayle je britský rodák, který se vzdal úspěšné kariéry v reklamní branži a prorazil na jiném poli jako autor knižních bestsellerů. Jeho knihy o životě v idylickém kraji Provence na jihu Francie, které píše už patnáct let, sklidily velký úspěch u čtenářů i u kritiky, která jej zařadila k předním současným zástupcům literárního eskapismu. Jeho první knihy, memoáru Rok v Provenci, se po celém světě prodalo přes pět milionů kopií a od svého vydání v roce 1991 byl přeložen do 28 jazyků včetně českého.

S nápadem na román DOBRÝ ROČNÍK, který vydal v roce 2004, přišel společně s režisérem Ridleym Scottem nad sklenkou provensálského vína. „Ridley občas přijímal reklamní zakázky a já jsem pracoval v londýnské reklamní agentuře,“ vzpomíná Mayle na první setkání s režisérem, které se datuje až do 70. let. „Byl nejlepším z nejlepších, takže jsme se pro natáčení reklam pokaždé snažili využít jeho společnosti – pokud to dovolil rozpočet. Občas jsme na sebe v Londýně narazili a on pak odešel natáčet filmy a já psát knihy.“

Téměř o tři desetiletí později si zašli na společný oběd, na který Scott dorazil se článkem o nových odrůdách garážového vína z Bordeaux, za něž byli lidé ochotni platit obrovské sumy navzdory tomu, že nepocházela ze zámeckých vinic ani neměla žádnou tradici.
Scott, kterému přišla představa zfilmování tohoto námětu jako vhodná záminka, proč se se štábem znovu vypravit do Francie, předal článek Mayleovi, jenž podle něj během následujících 9 měsíců napsal úspěšnou knihu. Měsíc poté, co odevzdal finální verzi rukopisu, Scottovi na základě předchozí domluvy prodal práva na filmové zpracování.

Pro adaptaci knihy do podoby filmového scénáře si Scott vybral newyorčana Marca Kleina (Lásce na stopě), který v té době nevěděl o víně nebo Provenci vůbec nic. Scott mu proto doporučil, ať navštíví jih Francie a s tímto zajímavým prostředím se sám seznámí. Klein se tedy do Provence vypravil, setkal se tam s Peterem Maylem a strávil studiem tamějšího prostředí a vín téměř rok.

Práce na adaptaci Mayleova románu měla mnohá úskalí. „Peter píše knihy, které jsou jako cestopisy,“ říká scénárista. „Jsou spíše o atmosféře – patří k těm knížkám, které si rádi přečtete na dovolené, když chcete být odneseni na nějaké úplně jiné místo. Museli jsme ten příběh obohatit o určitou narativní strukturu. Zároveň jsme však chtěli, aby filmoví diváci měli podobný zážitek jako čtenáři knihy.“

Klíčovou změnou oproti předloze bylo oživení postavy strýčka Henryho, na kterého román pouze odkazuje. Přestože si Scott s Kleinem původně pohrávali s myšlenkou udělat z něj ducha, nakonec dali přednost retrospektivním prostřihům.

Podle Russella Crowea tyto prostřihy zdůrazňují jedno z hlavních témat filmu: „Dokud lidé zůstávají ve vašem srdci, neumřou.“

„Připadalo mi to jako skvělá metafora,“ pokračuje Crowe. „Když jsme s Ridleym pracovali na Gladiátorovi, tou metaforou byla smrt. Ale v DOBRÝ ROČNÍK se zabýváme reinkarnací. Ne nutně přeměnou mrtvých lidí v živé, nýbrž ‚žijícími mrtvolami‘ – jako je Max – které Provence určitým způsobem revitalizuje. Každá z postav tohoto příběhu se ocitne v situaci, která učiní její život lepším.“

„Max má vzpomínky na svého strýčka z doby, kdy u něj jako dítě trávil letní prázdniny,“ říká legendární herec Albert Finney, který se role Henryho zhostil. „Na tyhle časy vzpomíná s láskou, takže s ním byl rád. Filozofie, kterou od něj Max pochytil, se týká především vína, avšak v širším pojetí je to také návod, jak si užívat života. Myslím, že měl na Maxe dobrý vliv.“

Max není jedinou postavou, která v průběhu děje projde velkou proměnou. „Každé postavě se během příběhu přihodí něco, co pozvedne, nějakým způsobem změní nebo revitalizuje jeho život,“ říká Crowe. „Totéž potkalo i mě, když jsem se oženil a měl jsem s manželkou dítě. Zkrátka něco, co každému pomůže vymanit se ze stereotypu a dělat věci jinak. A na to také odkazuje samotný název – na Maxův život. Přijde do Provence, vrátí se mu vzpomínky na jeho strýčka a ty věci, které ho naučil, a to mu otevře srdce. A jeho život je rázem úplně jiný.“

„Myslím, že po shlédnutí tohoto filmu se lidem začne vybavovat jejich dětství,“ říká 14letý Freddie Highmore, který si zahrál mladého Maxe. „Film vás přiměje ohlédnout se za těmi věcmi, které se vám v životě přihodily. Mladý Max tehdy netušil, jak jsou ty lekce, které od strýce Henryho dostává, důležité. Teprve když vyrostl a vrátil se zpět, uvědomil si, jak zásadní hrály při jeho vyrůstání roli.“

Obsazení

„Vždycky jsem si říkal, že ideálním představitelem Maxe by byl Russell,“ říká Scott. „Russell je mu totiž hodně podobný. Má v sobě určitou nevinnost a nějakým zvláštním způsobem se mu daří ji udržovat čerstvou a nespoutanou.“

„Max měl v dětství štěstí – v tom, že měl toho báječného strýčka, který mu nasypal do hlavy vše potřebné, aby se z něj mohl stát dobrý chlap. Jenže on tu soutěživost dovedl do extrému a udělal z ní podstatu svého života, takže se z ní ani nemůže nijak radovat,“ říká Crowe.

„Ridley mi při našem prvním rozhovoru řekl klíčovou věc: ‚V Provenci se říká, že člověk nevlastní zámeček, ale zámeček vlastní jej‘,“ pokračuje herec. „A na tom jsme stavěli. Max musí odcestovat do Provence, aby převzal své dědictví – a od okamžiku, kdy tam vkročí, jej jednotlivé události až spiklenecky nechtějí pustit pryč.“

Zatímco Crowe natočil se Scottem zatím pouze jeden film, pro legendárního britského herce Alberta Finneyho, který byl pětkrát nominován na Oscara, šlo již o čtvrtý společný projekt. Finney podotýká, že se pro postavu strýce Henryho nesnažil vymýšlet nějaký sofistikovaný životní příběh, nicméně bral v potaz, že měl v jeho minulosti významnou roli dávný a osudný výlet na západní pobřeží Spojených států.

Herečka Abbie Cornish, která si zahrála mladou americkou dívku Christie Roberts, pochází stejně jako Crowe z Austrálie. Její nečekaná návštěva výrobny vína by mohla vést k potenciálním komplikacím Maxova dědického řízení.

„Christie je jednadvacetiletá americká dívka z kalifornského Napa Valley, která zjistí, že její biologický otec je naživu a pobývá ve Francii,“ říká Cornish. „Proto odcestuje a zanedlouho se zjeví před jeho dveřmi (v tom okamžiku se s ní ve filmu poprvé setkáváme). V souvislosti s Henrym ji bohužel čekají jen smutné zprávy, ale setká se se svým bratrancem Maxem, o němž dosud vůbec nevěděla. Když se objeví na jeho prahu, do jeho života najednou přibude prvek, který jej změní. Ze začátku jí vůbec nevěří a je vůči ní ostražitý, nakonec v sobě tyto dvě postavy ale najdou něco, co je navzájem sbližuje.“

K hereckému obsazení se připojila také Marion Cotillard (Velmi dlouhé zásnuby) jako provensálská kráska Fanny Chenal, která vlastní místní kavárnu a svým půvabem upoutá Maxovu pozornost. „Fanny je majitelkou restaurace,“ říká herečka. „Má zlomené srdce a usoudila, že bez lásky bude její život mnohem jednodušší a méně bolestný. Zařídila si život tak, aby už ji nemohl nikdo zranit. Její kavárna se jmenuje La Renaissance, což znamená znovuzrození. Někdy vám ale život přinese to, co potřebujete, i když sami nevíte, co by to mělo být. I když si Fanny nechce přiznat, že lásku potřebuje, rozhodně to tak je. A také si ji zaslouží.“

Ve své rodné Anglii Scott našel také další herce: Toma Hollandera (Gosford Park, Enigma, Piráti z Karibiku – Truhla mrtvého muže) pro roli Maxova nejlepšího kamaráda Charlieho Willise, Archie Panjabi (Blafuj jako Beckham, Východ je východ, Nepohodlný) pro roli Maxova spolehlivého londýnského asistenta Gemmy a Freddieho Highmorea (Hledání Země Nezemě, Karlík a továrna na čokoládu) pro roli mladého Maxe, který se objevuje v retrospektivních prostřizích se strýcem Henrym.

Natáčení

Při popisu kouzelného prostředí Provence Peter Mayle nešetří superlativy: podotýká, že oblast je téměř nedotčená a oplývá nádhernou krajinou, která je 365 dní v roce zalitá slunečním svitem. Scott si proto dal záležet, aby jej náležitě znázornil také na filmovém plátně.

„Prohlédl jsem si přes tucet zámečků mezi Roussillon a Bonnieux, abych se nakonec vrátil k La Canorgue, který jsme viděli jako úplně první,“ říká režisér o místě, kde se štábem strávil většinu devítitýdenního natáčení v Provenci.

Natáčení se shodou okolností krylo s obdobím hlavní sklizně. Nathalie Margan, která se spolu se svým otcem Jeanem-Pierrem o La Canorgue stará, nebyla vzhledem k tomuto nešťastnému načasování zpočátku myšlence natáčení příliš nakloněna. „Ale věděli jsme, že to bude dobrodružství, proto jsme to přijali i s těmi komplikacemi, které to mohlo obnášet,“ říká Nathalie.

Pocity ve chvílích, kdy na její pozemek začaly přijíždět obrovské náklaďáky, z nichž bylo vyloženo obrovské množství techniky, popisuje Margan jako poněkud smíšené. Když se ale všech 125 herců a lidí ze štábu pustilo do práce, nechala se strhnout tvůrčím nadšením. „Moc ráda jsem se na něčem takovém podílela. Několikrát se nás ptali, jak by to či ono udělal skutečný vinař nebo jak se té které věci odborně říká. Natáčeli svůj film, aniž by nás rušili, a my jsme mezitím dělali dobré víno, aniž bychom rušili je.“

„La Canorgue byla zajímavá,“ říká hlavní výtvarnice Sonja Klaus, na jejíchž bedrech ležel nelehký úkol upravit zámek pro potřeby natáčení. „Okolí zámečku jsme trochu vyzdobili sochami a vevnitř jsme se pokusili vytvořit lehce zchátralejší, ale pohodlné prostředí – takovou ošoupanou eleganci, která je však útulná. Chtěli jsme, aby to vypadalo jako místo, kde mohl někdo žít se svým milovaným strýcem nebo tetou.“

Některé úkoly však byly daleko obtížnější: „Když za mnou Ridley poprvé přišel, řekl mi: ‚chystáme se na takový výlet do jižní Francie a potřebovali bychom tam rozhodit pár rekvizit‘,“ vzpomíná se smíchem výtvarnice. „A tahle představa mi přišla fajn – dokud ovšem nedodal: ‚Jo, a ještě by tam měl být tenisový kurt. A taky budeme kvůli kaskadérům potřebovat trochu předělat bazén. Nebo postavit jiný‘.“

„Vzadu za domem bylo takové políčko, které bylo pro tenisový kurt ideální,“ říká Klaus. „Problém byl v tom, že nebylo pro kurt dostatečně velké. Takže jsme to trochu ošulili a udělali ten kurt menší. Ve filmu si toho ale nevšimnete.“

zdroj: Bontonfilm