Do hlubiny (2005) - Info ze zákulisí

Režisér John Stockwell zaznamenal se svým dobrodružným filmem Osudové léto, odehrávajícím se na vlnách havajského ostrova Oahu, poměrně velký úspěch. Stockwell, který je sám vášnivým surfařem i potápěčem, nabídku režijního postu u filmu Into the Blue rád přijal a znovu se nechal vtáhnout magickou atmosférou života na vlnách i pod nimi.

„Na možnosti vrátit se zpět na vodu přece jen něco bylo. A také na příležitosti zkusit si natáčení pod vodou, to byla opravdová výzva,“ říká Stockwell, který režíroval také romantické drama Šílená/Krásný. „Připadalo mi, že scénář k Into the Blue má opravdový náboj a je originální. Kromě toho mám rád vodu a 70 % tohoto filmu se odehrává na hladině moře nebo pod ní.“

Poté, co filmaři obhlédli místa na Floridě a Kajmanských ostrovech, se nakonec rozhodli usídlit na bahamském ostrově New Providence. Přestože měly své výhody i ostatní místa, právě New Providence v sobě spojoval všechny atributy, které byly pro obtížné natáčení v moři nezbytné, vysvětluje producent David Zelon.

„Zakotvili jsme zde kvůli křišťálově čisté vodě a žralokům, kteří jsou téměř v každé scéně,“ říká Zelon. „Plusem bylo také to, že je ostrov velice krásný a v jeho hlavním městě Nassau žije dostatek zkušených pracovníků a herců. Měli jsme v úmyslu dát filmu přirozenou vizuální atmosféru, proto chtěl John využít co nejvíce tamějších obyvatel.“

Jeden z prvních ostrovanů, kterého filmaři oslovili za účelem spolupráce, byl expert na potápění a žraloky Stuart Cove. Přestože se v minulosti podílel na takových filmech jako Thunderball nebo Flipper a má za sebou spoustu zkušeností, sám přiznává, že nároky kladené tímto filmem pro něj byly ze začátku poněkud skličující.

„Co se týče scén pod vodou, napadá mě pouze jediný snímek, který by se tomuto filmu přibližoval, a tím je Thunderball,“ říká Cove, jehož firma, která zprostředkovává zájemcům potápění, patří k největším v Karibiku. „V Into the Blue je ale všechno – volné potápění, letadla padající do moře, velké bojové scény… a téměř polovina natáčení probíhala pod vodou.“

Volné potápění, které si rychle získává čím dál tím větší oblibu, je podobné obyčejnému potápění se šnorchlem, avšak díky sestupům do větších hloubek má blíže k potápění s dýchacím přístrojem. Začátečníkům většinou stačí ponor do hloubky okolo 10 metrů na 45 sekund, zkušení potápěči se však vydávají pod hladinu až na několik minut a dobývají mnohem extrémnější hloubky – současný rekord je 102 metrů.

Stockwellovým nejnáročnějším úkolem bylo vybrat dostatečně fyzicky zdatné herce, kteří by se dokázali rychle přizpůsobit převážně podmořskému prostředí, ve kterém se film odehrává. Potřeboval herce, kteří by se cítili ve slané vodě jako doma a nečinily by jim potíže dlouhé hodiny na slunci a kaskadérské kousky. Prvním hercem, kterého s nabídkou role oslovil, byl Paul Walker, jenž roli Jareda Colea přijal i přesto, že si byl vědom všech komplikaci, které s sebou práce na moři přináší. Jako dlouholetému surfaři, jezdci na vodních lyžích a potápěči, který vyrostl u pláží v jižní Kalifornii, mu bylo jasné, že role bude vyžadovat velkou dávku fyzické zdatnosti. „Věděl jsem, že to bude fyzicky vyčerpávající,“ říká Walker. „Voda o teplotě 20°C by mohla být na poměry Kalifornie docela teplá, ale voda absorbuje tělesnou teplotu 25x rychleji než vzduch. Jakmile ztratíte dva nebo tři stupně, už začínáte drkotat zubama. Věděl jsem, že budeme potřebovat dlouhé přestávky, abychom se znovu ohřáli. Snažil jsem se na roli připravovat tím, že jsem hodně jedl a co nejvíce spal.“

Aby Walkera udržel na nohách, obsadil Stockwell do role Jaredova dávného přítele Brycea Dunna jeho skutečného kamaráda Scotta Caana. „Na Paulovi a Scottovi se mi líbilo, že měli už předtím přátelský vztah a vládla mezi nimi jakási přirozená soutěživost,“ vzpomíná Stockwell. „Jsou opravdu jako bratři, ale panuje mezi nimi zajímavá rivalita, kterou jsem se snažil během natáčení rozvinout.“

Walker s Caanem si v minulosti zahráli v populárním filmu z prostředí středoškolského amerického fotbalu Varsity Blues a dlouho čekali na další příležitost postavit se společně před kameru. Film Into the Blue byl vzrušujícím dobrodružstvím, které jim oběma nabídlo zajímavé role.

Zatímco se Walker s Caanem připravovali a učili se řídit lodě, jezdit na vodních lyžích a používat potápěčskou výbavu, herecká hvězda Jessica Alba pilovala své potápěčské dovednosti na nedalekých Kajmanských ostrovech. Alba ovládla volné potápění i potápění s dýchacím přístrojem během natáčení televizního seriálu Delfín Flip, který vznikal v Austrálii v letech 1995 – 97. Teprve poté prorazila díky roli Max v seriálu Černý anděl.

„Na filmu Into the Blue mě přitahovalo zejména to, že se z velké části odehrává ve vodě,“ říká Alba. „Když jsem byla dítě, často jsem si hrála na mořskou pannu. Dnes mám moc ráda plavání, volné potápění a potápění s dýchacím přístrojem. Podvodní svět je velice tichý a poklidný. Oceán je krásný svět sám o sobě, na který v našich každodenních životech často zapomínáme.“

Dvěma dalšími důležitými členy hereckého obsazení byli Ashley Scott v roli Bryceho nové přítelkyně Amandy Collins a Josh Brolin, který se zhostil role lovce pokladů Dereka Batese, který je Jaredovým největším sokem. Zatímco atleticky stavěný Brolin se se zásadami potápění rychle sžil, Ashley Scott trvalo trochu déle, než se pod vodou cítila úplně v pohodě. „Nikdy předtím jsem se nepotápěla, jen jsem tu a tam někam vyrazila se šnorchlem,“ říká herečka. „Spolu se Scottem jsme začínali učením potápění s přístrojem v bazénu. Bylo to jako letní tábor s domácími úkoly a lekcemi. Potom, asi dva týdny před začátkem natáčení, jsme spolu s profesionálními potápěči, kteří se starali o naši bezpečnost, vyrazili na širý oceán a vyzkoušeli si to naostro. Konečně jsem se při tom začala cítit opravdu jistě a nyní je ze mě certifikovaný potápěč. Můžu jet kamkoliv na světě a začít se tam potápět, což je vítaný bonus – jako kdybych si mohla přát něco víc než natáčet film na Bahamách.“

ŽRALOCI A POTOPENÉ POKLADY

Příběh filmu Into the Blue může být fikcí, ale mánie, související s lovem pokladů, ukrytých na dně moří, je skutečná. Bahamy, u kterých se od 15. do 18. století potopilo více než 500 španělských galeon, proto byly při hledání vhodného místa pro natáčení velmi logickou volbou.

U jižního pobřeží ostrova New Providence se nachází oblast, která je mezi potápěči i sportovci známá jako místo častého výskytu žraloků. Jen kousíček od břehu zeje obrovská, několik set metrů hluboká propast, která přitahuje spousty lososovitých ryb. A tam, kde jsou ryby, jsou i žraloci – převážně jde o poddajné karibské útesové žraloky, ale místy také o nevypočitatelné tygří žraloky. Oba tyto druhy tvoří ve scénáři Matta Johnsona (Torque: Ohnivá kola) důležitou součást příběhu.

„Zčásti jsme sem přišli právě kvůli těm žralokům,“ říká producent David A. Zelon. „Všichni diváci ale asi nebudou věřit, že byli herci opravdu ve vodě se žraloky. Budou si myslet, že jsou to digitální triky. Ve spoustě scén žraloci herců přímo dotýkají. Po celou dobu jsme u nich měli lidi, kteří zajišťovali maximální bezpečnost, ale žraloci byli stále blízko a kroužili okolo.“

Každý herec má svůj vlastní příběh o vztahu s těmito mořskými predátory, kterých se nejdříve báli. Brzy se však naučili žraloky respektovat a po dobu natáčení s nimi „vycházet“.

„Byla jsem ze žraloků zděšená, už od dětství,“ vzpomíná Scott. „Když jsem šla poprvé do vody, neřekli mi, kolik žraloků tam je – to bych tam nevlezla ani náhodou. Když jsem se potopila, najednou jsem uviděla přes 20 útesových žraloků, kteří se rvali o žrádlo. Začala jsem brečet. Rychle jsem si na ně ale zvykla. Pokud se na ně můžete dívat z bezpečného místa, jsou moc krásní.“

V průběhu natáčení bylo třeba umístit na mořské dno dvě letadla DC3, k čemuž filmaři použili 45 metrů dlouhou loď. Hlavní výtvarníci Maia Javan (Dům z písku a mlhy) a David Klassen (Vodní svět) navrhli nejen vizuální podobu letadel, ale také dostatečně fotogenická místa na mořském dně, kde by mohl kameraman Peter Zuccarini (Piráti z Karibiku – Prokletí Černé perly) pořídit dostatečně kvalitní záběry.

Pro tyto účely produkce zajistila tři identické nákladní letouny – „Sunshine“ sehnali v Kalifornii, „Jose“ v Portoriku a „Kalik“ stál přímo u vchodu do ostrovního letiště v Nassau. Jedno z letadel bylo ponořeno do hluboké vody na kraji útesu pro delší záběry. Druhé, určené pro bližší záběry, filmaři ponořili do mělké vody. A třetí bylo umístěno do obrovské nádrže a využito k záběrům zblízka a natáčení interiérů.

„Vnější povrchová úprava letadel byla velmi důležitá, protože během doby, kdy ležela na mořském dně, musela vydržet působení vnějších vlivů,“ říká Javan. „Bylo dost náročné už jen najít klidný den, kdy by bylo možné letadla ponořit. Jakmile jsme zjistili, že se hladina uklidnila, rychle jsme letadlo naložili a jeli na místo, kde mělo být potopeno. Pomocí obřího jeřábu jsme jej velmi pomalu spouštěli, dokud se nenaplnilo vodou. Pak jsme nafouknuli plovací zařízení, svázali je k sobě a pomocí řetězových nakladačů letadlo ponořili až na dno, kde jsme jej připevnili velkými uvazovacími lany. U každého ponoru muselo asistovat přes 70 lidí.“

Voda komplikovala také práci s herci. Stockwell podotýká, že práce v divokých vlnách na filmu Osudové léto byla ve srovnání s podvodními scénami Into the Blue v podstatě hračkou. „Režírovat herce pod vodou je jako režírovat je na měsíci,“ přiznává Stockwell. „Neslyšeli mě, takže jsem se musel uchýlit ke znakové řeči a tabulkám.“

zdroj: Bontonfilm