Atentát v Ambassadoru (2006) - Info ze zákulisí

O filmu

Den, kdy „Bobby“ (jak Amerika důvěrně přezdívala Robertu Francisi Kennedymu) vyhrál kalifornské primárky, a zamířil tak do Bílého domu jako nový americký prezident, měl představovat změnu, po které USA na sklonku 60. let zoufale toužila. Od mladšího bratra před pěti lety zavražděného prezidenta J. F. Kennedyho si Američané slibovali změnu, kterou podle mnohých zoufale potřebovali. Kennedy dokázal svým programem sjednotit občany různých ras, náboženského přesvědčení i sociálního původu. Nezastíral, že Amerika je plná problémů – chudoby, rasismu, násilí a nespravedlnosti, ale zároveň nabízel východisko do budoucnosti. Jeho vize však nemohla dojít naplnění: 6.června, krátce po půlnoci, ho smrtelně postřelil 24letý Palestinec Sirhan B. Sirhan v losangleském hotelu Ambassador, vzápětí po jeho triumfálním vítězství v kalifornských primárkách. Kennedyho vražda, spolu s vraždou Martina Luthera Kinga 9. dubna 1968 a válečným běsněním, jehož obrazy přinášela americká média z Vietnamu, obrátily pozornost rozhořčené americké veřejnosti k otázkám násilí. Milióny Američanů přestaly váhat, pokud šlo o odsouzení násilí, a demonstrovaly svou touhu po míru a řešení problému nenásilnou cestou. Emilu Estevezovi bylo šest let, když Robert F. Kennedy zemřel. „Tu událost si pamatuji z dětského pohledu - jako hrůzný okamžik, který jsem prožíval spolu se svým otcem,“ vzpomíná Estevez, jehož otec – herec Martin Sheen – Kennedyho dlouhá léta podporoval. Natočit film, ve kterém by spojil svou dětskou hrůzu s dospělou analýzou tehdejší společenské situace, se stalo Estevezovým letitým snem.

„Ta vražda znemanela konec optimismu a idealismu pro starší generaci Američanů, a uvolnila prostor cynismu, deziluzi a apatii, která zachvátila mladší generaci a prolnula se do 70. let,“ potvrzuje Estevez. „Na počátku mého uvažování o projektu byla touha vrátit se do té doby a vyprávět ten příběh – a znovu oživit ducha optimismu, který zasáhl Ameriku díky Bobbymu na konci 60. let.“

Kvůli evokaci několika intenzivních, krátkých hodin bylo ovšem třeba ponořit se do stohů dobových svědectví a dokumentů a zajistit si výpovědi pamětníků tehdejších událostí. Brzy bylo jasné, že vzkřísit Kennedyho na plátně bude nemožné: Emilio Estevez se proto rozhodl ukázat postavu senátora tak, jak si ji pamatoval sám a jak ji mají v paměti milióny Američanů, a využít k tomu pouze dobových archivních dokumentů. O tehdejší době se ve filmu vypráví nepřímo, prostřednictvím mozaikovitých příběhů dvaadvaceti smyšlených postav, které události zrcadlí svým jednáním a osudy. Překonat ostych vůči „velkému“ tématu Estevezovi pomohly desítky pamětníků, které ho podpořily, jakmile jim řekl, že hodlá natočit film o noci, kdy byl Kennedy zavražděn. Každý z nich mu začal vyprávět svůj příběh – a některé z nich se dostaly i do filmu, třeba příběh recepční z hotelu Central California Coast, která byla v roce 1968 Kennedyho voličkou a provdala se proto, aby jistého mladíka zachránila před vojenskou službou ve Vietnamu (posloužila jako předloha postavy, již ve filmu ztvárnila Lindsay Lohan). Tyto zcela konkrétní příběhy však musely být do značné míry typické a charakterizovat dobu, v níž se příběh odehrává. Důležitost přikládal Estevez především ženským postavám, při jejichž vytváření měl před očima svou vlastní matku.

Scénář Estevez dopsal týden před jinou americkou tragédií – teroristickými útoky 11. září 2001. Ta jen posílila jeho touhu náročný projekt realizovat. Měl to štěstí, že mu kromě jeho rodiny z pocitů beznaděje pomohl i producent Michel Litvak, který se stal katalyzátorem příprav na náročné natáčení.

„Jakmile jsem se do scénáře začetl, pochopil jsem, že ten film musíme udělat. Kennedyho příběh není jen poselstvím pro současnou Ameriku, ale má co nabídnout lidem kdekoli na světě,“ potvrzuje producent.

Projekt začal získávat tvar v okamžiku, kdy o něj projevily zájem velké herecké hvězdy. Anthonyho Hopkinse scénář zaujal natolik, že se rozhodl nejen se ujmout role zestárlého vrátného v hotelu, Johna Caseyho, ale převzít nad filmem kontrolu jako jeden z výkonných producentů. Koproducentka Lisa Niedenthal vzpomíná, jak ji překvapil zájem, který o film projevily největší osobnosti soudobého Hollywoodu.

„Bylo to něco úžasného: najednou jsme si mohli vybírat z těch nejlepších hvězd a začít jim dokonce přizpůsobovat charaktery všech dvaadvaceti hrdinů. Natáčení se začalo stávat jakousi demonstrací občanských postojů všech zúčastněných. To, že točíme film o Kennedym, nám otevřelo spoustu dveří, a plno lidí pro nás pracovalo s plným nasazením jen proto, aby se na takovém projektu mohlo podílet.“

V hereckém obsazení tak zazáří množství slavných jmen: generaci veteránů vedle Hopkinse reprezentuje legendární herec Harry Belafonte, zatímco střední generaci zastupuje populární hvězda nezávislých filmů William H. Macy, Christian Slater či Laurence Fishburne, který začínal u rozhněvaného černošského režiséra Spikea Leeho, ale známe to třeba i z trilogie Matrix. Nejmladší hollywoodskou generaci pak představují Elijah Wood či Ashton Kutcher.

Silné ženské postavy si vyžádaly výrazné představitelky: vedle Sharon Stone se tak objevují Demi Moore a Helen Hunt, zatímco nejmladší hereckou generaci zastupuje talentovaná Lindsay Lohan. Pro českého diváka je v Atentátu v Ambassadoru malou zajímavostí postava české novinářky, kterou si zahrála ruská herečka Svetlana Metkina. Její postava je mladá žena, která dostala příležitost vidět na vlastní oči svět za „železnou oponou“ – svět plný rozporů, který se ve všem lišil od toho, v čem byla vychována a co ji formovalo.

Zvláštní vztah k projektu měl ovšem Estevezův otec, herec Martin Sheen, kterého ke Kennedyho rodině dlouhá léta vázalo těsné pouto. Postavu Roberta Kennedyho si navíc zahrál i v televizním filmu The Missiles of October (Říjnové střely, režie Anthony Page) v roce 1974. Objevit se v synově projektu pro něj byla čest a osobní závazek vůči Kennedyho odkazu.

STVOŘENÍ HOTELU AMBASSADOR

Ve filmu Emilia Esteveze je vedle Kennedyho ještě jedna hlavní postava - hotel Ambassador. Tvůrci filmu se snažili, aby jednotlivé jeho části – vstupní hala, jídelna, kuchyň, kanceláře i pokoje – byly osobitými „charaktery“ vyprávění. Situace byla o to složitější, že původní stavba – již v roce 1921 na losangeleském Wilshire Boulevard vyprojektoval renomovaný architekt Myron Hunt a která ve svých 500 pokojích a ve slavném baru Coconut Grove Nightclub hostila největší hollywoodské hvězdy zlaté éry - si ve filmu už zahrát nemohla. Budově, v níž se dokonce jednu dobu předávaly Oscary a jež pravidelně hostívala americké prezidenty při jejich cestách na západní pobřeží, zasadila první velkou ránu právě Kennedyho vražda. Od roku 1989 byl hotel prakticky uzavřen a v roce 2005 částečně přeměněn na budovu, která byla v dané lokalitě potřebnější – školu. Paradoxem zůstává, že v době, kdy Emilio Estevez začal s budovou počítat alespoň pro některé scény plánovaného filmu, jeho otec podněcoval vdovu po Kennedym, Ethel, v nápadu školu podpořit a pojmenovat ji po jejím zavražděném manželovi. Estevezovi se přesto podařilo dosáhnout toho, aby se školní budova na týden změnila v místo dávných událostí. Ve filmu tak nakonec spatříme třeba skutečnou hotelovou kavárnu…

K tomu, aby Ambassador ve filmu skutečně ožil, ovšem museli přispět nejbližší spolupracovníci Emilia Esteveze – především výtvarnice Patti Podesta, která má za sebou velké množství úspěšných videoinstalací, díky kterých si získala pozornost i v Evropě, nebo spolupráci s Christopherem Nolanem na dramatu Memento (Memento, 2001). Práci na Atentátu v Ambassadoru považuje Podesta za splněný sen – málokdy totiž hraje architektura ve filmu tak velkou roli, aby zrcadlila celou jednu důležitou epochu.

„Důležitý byl emocionální základ: chtěla jsem, aby už samotná podoba hotelu skrývala za přepychem a pohodlím příští tragédii. Rok 1968 byl ostatně obdobím, kdy v rádiu zněly hity od Simona a Garfunkela a v novinách se zároveň objevily první fotografie zmasakrovaných obětí z Vietnamu,“ potvrzuje vývarnice. Vedle autenticity (na níž se podílela řada původního hotelového zařízení či záběry z filmu Mikea Nicholse Absolvent/The Graduate, které se v roce 1967 v hotelu natočily) tak Podesta dala velký prostor světlu a barvám, které jí pomohly modelovat atmosféru prostoru.

Úzce při tom spolupracovala i s kostýmní výtvarnicí Julií Weiss, jejíž sestra v Ambassadoru v 60.letech měla svatební hostinu a poskytla kolegyni řadu fotografií dokumentujících detaily vybavení. Během práce na filmu využila dobové fotografie (také např. šatníku Jackie Kennedyové či dobových kadeřnických katalogů).

Weiss navíc měla na svém kontě řadu filmových titulů svázaných s výrazným designem, především životopisné drama Frida (Frida, režie Julie Taymor,2002), za něž získala oscarovou nominaci - stejně jako za sci-fi Terryho Gilliama Dvanáct opic (Twelve Monkeys, 1995). Podílela se však i na jiném Gilliamově filmu, Strachu a hnusu v Las Vegas (Fear and Loathing in Las Vegas, 1998). Podílela se na dramatu Americká krása (American Beauty, režie Sam Mendes, 1999). Cenu Emmy Weiss získala za televizní minisérii A Woman of Independent Means a televizní film The Dollmaker. Mezi její divadelní úspěchy patří broadwayská inscenace Sloního muže (nominace na cenu Tony).

Kameraman Michael Barrett, který má na svém profesionálním kontě především filmy Góóól (Goal!, režie Danny Cannon, 2006) a Kiss Kiss, Bang Bang/ Kiss Kiss, Bang Bang (režie Shane Black, 2005), se potom postaral o to, aby vynikla práce Podesty a Weiss, využívající jemných, tlumených barev. Povedlo se mu dodat vizuální dramatičnosti režisérovu nápadu, aby prostředí hotelu zrcadlilo vztah mezi starosvětsky konzervativními hodnotami a rychlými proměnami, kterými procházel svět „venku“.

„Tehdy se lidé ještě převlékali k večeři a říkali si „děkuji“ a „prosím“, potvrzuje Emilio Estevez. „Na postavách Kennedyho mladých spolupracovníků jsme ukázali, že tihle mladíci si raději ostříhali dlouhé vlasy, než by riskovali konflikt.“

Prostřednictvím kamery, která je prakticky neustále v pohybu, však kameraman Barrett nenápadně vyjádřil pocity proměnlivosti, která zasahuje i do formalistického světa Ambassadoru. Tento dojem umocnil i střihač Richard Chew, který se stal dalším z Estevezových nepostradatelných spolupracovníků. Pracoval předtím s takovými režisérskými esy, jako jsou Francis Ford Coppola (Rozhovor/ The Conversation, 1974), Miloš Forman (Přelet nad kukaččím hnízdem/One Flew Over The Cuckoo’s Nest, 1975) či George Lucas, za jehož Hvězdné války (Star Wars, 1979) získal spolu se střihačským týmem Oscara. Podílel se také na filmařském znovustvoření Ameriky před příchodem bělošské civilizace v poetickém dramatu Terrence Malicka Nový svět (The New World, 2005).

zdroj: Blue Sky Film