Zahulíme, uvidíme (2004) - Info ze zákulisí

Na tom, že si komedie Zahulíme, uvidíme dobývá přízeň mladého publika, mají vedle režiséra a sympatických hlavních představitelů podíl i debutující scenáristé Jon Hurwitz a Hayden Schlossberg, kterým se do textu podařilo zapracovat i některé vlastní pocity a zážitky. Harold a Kumar jsou stejně jako oni kamarády od střední školy: společně na ni Hurwitz a Schlossberg chodili v Randolphu v New Jersey, právě tam, kam své hrdiny vysílají během jejich divoké páteční noci. Společně se také začali věnovat psaní. Hurwitz se po ukončení středoškolských studií začal na University of Pennsylvania připravovat na dráhu finančníka, právě takovou, která se stala osudem jeho hrdiny Harolda.

Jeho přítel Schlossberg měl zase v plánu stát se právníkem. V okamžiku, kdy na sklonku studií napsali scénář nazvaný Filthy a nabídli ho studiu MGM, se však jejich život změnil: začali uvažovat o tom, že se přesunou do Hollywoodu a pokusí se uplatnit jako scenáristé. O čtyři roky později mohli ctitelé Woodyho Allena, bratrů Zuckerových a Adama Sandlera prohlásit, že se jim jejich sen splnil: prosadili se jako scenáristický tým, který si hned několik různých velkých studií postupně přizvalo na pomoc, aby jim pomohl pohnout se z místa (v klíčové fázi příprav se např. podíleli na scénáři parodie Scary Movie 3).

Nápad napsat komedii, se kterou by se bez problémů mohli ztotožnit mladí lidé, vzešel z obliby, kterou mají oba scenáristé s řetězci rychlého občerstvení firmy White Castle. Aby všechny detaily seděly, museli se ovšem Jon Hurwitz a Hayden Schlossberg z nadšených konzumentů změnit v investigativní horlivce zkoumající vše, co s americkým hamburgerovým královstvím souvisí. Svůj scénář založili na té nejvšednější životní situaci, kterou všichni znají z vlastní zkušenosti: na tom, že člověk prostě dostane chuť na něco naprosto konkrétního. Harold a Kumar si ovšem z obyčejného hamburgeru udělají svatý grál, kterého chtějí dosáhnout za každou cenu. To, že se jim do cesty stavějí nejrůznější překážky, je jenom donutí trvat na svém a neukojit hlad čímkoli jiným, co by třeba momentálně bylo dostupnější.

Další nápady se ve scénáři se odvíjely od skutečnosti, že Harold a Kumar jsou zástupci amerických menšin. Oba scenáristé vycházeli z toho, že měli v každé fázi svého života asijské a indické kamarády, kteří – navzdory některým kulturním či sociálním rozdílům – byli naprosto „normální“. Ve filmech jsou však skoro vždycky zobrazováni jako přihlouplí cizinci s těžkým přízvukem a specifiky, která je oddělují od okolního světa. Právě na polemice s těmito klišé založili ovšem Jon Hurwitz a Hayden Schlossberg příběh komedie Zahulíme, uvidíme.

Harold a Kumar jsou podle nich docela obyčejní mladí Američané, kteří mají chuť na nejobvyklejší americkou lahůdku. Je to však jejich okolí, které k nim mimoděk (a někdy i úmyslně) přistupuje „jinak“. Hurwitze v jeho nápadu utvrdilo i to, když viděl Johna Choa v komedii Prci, prci, prcičky. Tenhle Asiat neměl žádný přízvuk a vypadal v podstatě jako kterýkoli scenáristův kamarád. Cho se tak stal jedním z herců, se kterými tvůrci pro svůj film počítali od začátku. Kal Penn (navzdory tomu, že je vegetarián) se zdál být ideální volbou pro postavu Choova nerozlučného kumpána. Mladí herci se se svými postavami rychle ztotožnili: nebyl pro ně problém navázat i ve skutečnosti podobné přátelství, jaké prožívají jejich postavy ve filmu. A na plátně to nemohlo nebýt vidět.

Důležité bylo během přípravných prací zaangažovat na projektu režiséra, který by měl cit pro sérii neuvěřitelně bláznivých dobrodružství odvíjených od docela obyčejného nápadu. Tím se pro producenty stal Danny Leiner, který svou komedií Hele, vole, kde mám káru? přesvědčivě dokázal, že má pro podobné látky cit. V okamžiku, kdy Leinera přesvědčili, aby si přečetl scénář, bylo vyhráno: budoucí režisér filmu Zahulíme, uvidíme se při četbě znamenitě bavil a okamžitě přijal látku za svou. Harold a Kumar, kteří se podle Leinera znají možná už od nejranějšího dětství, jsou svým způsobem obdobou hrdinů Hele, vole, kde mám káru?, které ztělesnili Ashton Kutcher a Sean William Scott. Také je spojuje pevné přátelství a také oni se navzdory svým snahám dostávají do stále vážnějších a komičtějších problémů.

Když bylo rozhodnuto o hereckém obsazení, měl Danny Leiner jasno i o svých nejbližších spolupracovnících. Kamery se ujal Bruce Douglas Johnson, absolvent Jihokalifornské univerzity (University of Southern California), který začal hned po absolutoriu v roce 1989 pracovat s nezávislými filmaři. S Bryanem Singerem spolupracoval na jeho debutu Public Acces (1992), což mu vyneslo Velkou cenu poroty na Sundance Film Festival. S Garym Flederem natočil snímek AirTime (1992) a s Markem Illsleym natočil i u nás známý úspěšný nezávislý film Happy Texas (1999). Na svém kontě má však tento kameraman i černou komedii 460 podezřelých (Drowning Mona, r. Nick Gomez, 2000).

Na střihu filmu se podílel Jeff Betancourt. S režisérem Leinerem spolupracoval poprvé, své schopnosti však už předtím osvědčil na příběhu cesty ke slávě Star Maps (1997) a na dalších nezávislých snímcích režiséra Miguela Artety (Chuck and Buck - 2000, The Good Girl – 2002). Nejnovějším hitem v jeho profesionálním životě se ovšem stal divácky mimořádně úspěšný horor z produkce Sama Raimiho Nenávist (The Grudge, r. Takashi Shimizu), který do českých kin rovněž uvádí společnost Bioscop.

Autorem výpravy filmu Zahulíme, uvidíme je Steve Rosenzweig, který si získal vysoký profesionální kredit spoluprací na tragikomedii Anga Leeho Svatební hostina (The Wedding Banquet, 1993), i na nezávislém komediálním snímku režírujícího herce Stevea Buscemiho Můj nejmilejší bar (Tree’s Lounge, 1996) a na jeho neméně slavné Věznici (Animal Factory, 2000). Spolupracoval však také s významným nezávislým režisérem Halem Hartleym (Amateur - 1994, Henry Fool - 1998). S Dannym Leinerem spolupracoval Rosenzweig už na jeho režijním debutu Layin’Low a v roce 2000 se podílel i na jeho mimořádně úspěšné komedii Hele, vole, kde mám káru? Jako televizní architekt má na svém kontě např. i spolupráci s Barrym Levinsonem (The Jury, 2004). Zabývá se však také divadlem (mj. kostýmy pro inscenace na operním festivalu v Salzburgu nebo pro newyorský Beacon Theater).

S Rosenzweigem úzce spolupracoval kostýmní výtvarník Alex Kavanagh, absolvent prestižní Dalhousie University, který patří ve svém oboru v Kanadě k nejvyhledávanějším specialistům pracujícím pro televizi (spolupracuje především se společnostmi ABC Family Channel a The Disney Channel). Hudba je dílem zkušeného Davida Kitaye – syna profesionálního operního pěvce, který si za svůj oblíbený nástroj už v sedmi letech vybral kytaru. Prošel klasickými hudebními lekcemi, ale už v devatenácti začal nahrávat se skupinami Darwin a Lott. Později se stal chráněncem producenta a autora řady úspěšných písní Barryho Manna ze společnosti Motown. Kitay nahrával s Arethou Franklin, The Temptations nebo s The Pointer Sisters.

Pro film začal pracovat už v sedmadvaceti letech, kdy díky i u nás úspěšné rodinné komedii Kdopak to mluví (Look Who’s Talking, 1989) poprvé spolupracoval s režisérkou Amy Heckerling. Podílel se i na její středoškolské komedii Bezmocná (Clueless, 1995), která byla u nás uvedena na videu. Na svém kontě má však i další oddechové snímky určené mladému publiku – parodii Scary Movie (Scary Movie, režie Keenen Ivory Waynas, 2000) či právě dnes už legendární komedii Hele, vole, kde mám káru? S režisérem Terrymn Zwigoffem spolupracoval na úspěšném nezávislém hitu Přízračný svět (Ghost World, 2001) a nejnověji na protivánoční komedii Santa je úchyl! (Bad Santa, 2003). S Dannym Leinerem plánuje další film – komedii Brand New Wonderful, pro Harolda Ramise skládá hudbu k Ice Harvest a s Amy Heckerlingovou se znovu spojil při natáčení jejího nejnovějšího hitu Afterlife.Kitay rovněž spolupracuje s televizí: seriál Jsem do tebe blázen (Mad About You) mu vynesl několik cen BMI.

zdroj: Bioscop