Spojenec (2006) - Info ze zákulisí

Oscarový producent Brian Grazer a na Oscara nominovaný vizionář Spike Lee se poprvé potkali před mnoha lety na předávání Cen Akademie. Lee byl tehdy, v roce 1990, nominován za film Jednej správně v kategorii nejlepší původní scénář, v níž byl Grazer nominován o pět let dříve za film Žbluňk! V průběhu let se několikrát setkali v očekávání, že se jim konečně podaří natočit společný projekt, ale schůzky nikdy nepřinesly kýžené ovoce. Smůlu prolomil teprve strhující thriller Spojenec od scénáristického nováčka Russella Gewirtze, který Grazer zakoupil pro Universal Pictures. Během hledání režiséra, který by se dokázal s tímto chytře vymyšleným akčním dramatem poprat, jej napadl právě Lee.

„Russell Gewirtz pojal žánr bankovního přepadení svěžím a neotřelým způsobem. Ten scénář se mi velice líbil a opravdu se mi do toho chtělo. Psí odpoledne patří k mým nejoblíbenějším filmům a tenhle příběh byl současnou variací na stejné téma,“ říká Lee. „Pro mě je hlavní originalita,“ říká Grazer. „Scénář ve mně musí vzbudit zvědavost. Na tomto příběhu mě zaujaly ty rafinované zástěrky – nikdo neví, proč se to všechno děje a později jsou všechna tajemství odhalena velmi uspokojujícím a překvapivým způsobem. Tyhle zvraty posunuly model filmů o bankovních loupežích úplně novým a zajímavým směrem.“

U filmu, na kterém pracovalo tolik talentovaných tvůrců a hereckých hvězd, by se dalo předpokládat, že scénář pochází z dílny zkušeného a renomovaného scénáristy. Opak je však pravdou – jedná se o prvotinu Russella Gewirtze, kterého potkalo nevídané štěstí: nejen, že se hned jeho první scénář dostal do stádia produkce, ale na výsledném filmu se také podepsaly uznávané hollywoodské špičky. Po snaze uplatnit se v několika různých odvětvích strávil Gewirtz několik let v Evropě a Jižní Americe, kde podle jeho vlastních slov námět filmu vznikl. „Měl jsem ten příběh v hlavě tak pět nebo šest let, a pak do sebe najednou jeho stěžejní prvky začaly zapadat. Přišel jsem s tím nápadem za mým dobrým přítelem Danielem Rosenbergem [který se stal později vedoucím výroby], aby posoudil, jestli to stojí za to.“ Po více než roce práce na Gewirtzově scénáři Rosenberg předal hotovou verzi několika předním losangeleským agenturám. Jeden z agentů scénář zaslal společnosti Imagine a pak už to šlo jako po másle.

Grazer i Lee věděli, že zfilmování tohoto příběhu nemusí být vzhledem k jeho propracovanosti a neustálým překvapením nijak jednoduché, proto si při výběru herců dali hodně záležet. Spojenec je již čtvrtým filmem Denzela Washingtona, na němž spolupracoval se Spikem Leem – v minulosti spolu natočili dramata Nejlepší hráč, Mý lepší blues a Malcolm X, který Washingtonovi vynesl nominaci na Oscara. Washingtona zastihl začátek natáčení pouze týden po derniéře hry Julius Caesar na Broadwayi, v níž ztvárnil postavu Brutuse. Trochu překvapivě našel mezi těmito dvěma projekty určité paralely: „Shakespeare jsou v podstatě samé dialogy, což mi hodně pomohlo připravit se na Fraziera – v Russellově scénáři je jich totiž také požehnaně. Moje postava skoro nezavře ústa. Připadalo mi to, jako kdyby Brutus vyrazil do Brooklynu.“

Kromě Washingtona se v klíčových rolích filmu objevuje celá řada dalších prvotřídních herců – Clive Owen, Jodie Foster, Christopher Plummer, Willem Dafoe a Chiwetel Ejiofor. „Mluvili jsme o našich vysněných hercích a Spike vzal telefon a přímo jim volal. Zavolal Denzelovi, který mu na to kývnul hned. Pak zašel za Clivem Owenem, kterého získal také, a sehrál klíčovou úlohu i při obsazení Jodie Foster,“ říká Grazer. Owen roli téměř odmítnul – nevyhovovalo mu, že jeho postava tráví poměrně velkou část filmu v kapuci, masce a brýlích, které zakrývají jeho oči a obličej. „Ztvárnit zamaskovaného člověka, který má sluneční brýle a kapuci, je poměrně zvláštní, protože hraní spočívá z velké části v tom, co říkáte očima. O tento výrazový prostředek ale v takovém případě přicházíte a najednou je před vámi velká bariéra, která je hodně odzbrojující.“ Leemu se však podařilo Owena přesvědčit svým klasickým způsobem – zašel s ním na zápas New York Knicks a po celou dobu utkání do něj hučel. Krátce po závěrečném hvizdu Owena získal.

Jodie Foster si v minulosti vybudovala natolik hvězdné filmové portfolio, že si nyní může dovolit vybírat pouze ty nejlepší role. Sofistikovaná postava elegantní zahlazovačky problémů, která pere špinavé prádlo nejdůležitějších newyorských osobností, jí však učarovala. „Už jsem opravdu dlouho nehrála někoho, kdo nosí hezké šaty a make-up a vydrží až do konce filmu bez toho, aby byl špinavý od hlavy až k patě,“ žertuje herečka. „Líbí se mi také to, že je hodně duchaplná a zároveň velmi silná, nepotřebuje vůbec zvyšovat hlas ani na nikoho křičet – má přirozenou autoritu. Její schopnost ovládat lidi má určité kouzlo, které bylo radost hrát. Skoro mám pocit, že to uteklo až zbytečně rychle.“

Christopher Plummer si zahrál Arthura Casea, mocného magnáta, který si Madeline najme, aby ho dostala z nepříjemné situace, která by mohla mít zničující vliv na jeho kariéru. „Hraju toho báječného a bohatého člověka, který je hlavou různých korporací – je to takový ten ‚enronovský slizoun‘. Jeho chapadla dosáhnou téměř všude a je to opravdový hajzl, který se snaží udržet si své špinavé tajemství,“ říká Plummer.

Známý herec Willem Dafoe, který má na kontě už dvě nominace na Oscara, ztvárnil veterána zásahové jednotky ESU, kapitána Johna Dariuse. Stejně jako ostatní herce jej zaujala možnost zahrát si v klasickém žánrovém filmu, který však do osvědčené receptury přináší nové ingredience. „Příběh je v podstatě o dokonalém zločinu, o bezchybně vymyšlené bankovní loupeži… alespoň zdánlivě. Je však také o spoustě dalších věcí, čehož si na první pohled nevšimnete: o tomhle městě, o autoritě, o mentalitě zločinu, o moci… a o odplatě.“ Chiwetel Ejiofor, který se s Leem setkal již při natáčení předloňského filmu She Hate Me, si zahrál Washingtonova parťáka Billa Mitchella. Stejně jako Washington se musel v rámci příprav seznámit s veškerými náležitostmi této profese.

Oba herci si nejdříve společně četli scény, zkoušeli dialogy a snažili se vžít do vztahu, který panuje mezi jejich filmovými postavami. Poté (spolu s mnoha dalšími herci a členy štábu) docházeli na Leeovy speciální lekce dějin kinematografie, na nichž byla promítána spousta thrillerů a loupežných filmů, které se odehrávaly v New Yorku (včetně klasických filmů Serpico a Psí odpoledne Sidneyho Lumeta s Alem Pacinem). „Vybral jsem filmy, které určitým způsobem připomínaly to, čeho se snažíme z hlediska námětu, vizuální atmosféry a žánrového zařazení docílit,“ vysvětluje Lee. „Dělal jsem to i u dvou předcházejících filmů, pokaždé se z toho stane společenská záležitost. Dokáže to skvěle stmelit herce a štáb. Často jsme měli na place mladé lidi, kteří tyhle filmy třeba nikdy neviděli, takže je to opravdu skoro jako hodina dějin kinematografie.“ Gewirtzův osvěžující a sofistikovaný scénář byl z hlediska výtvarné složky a práce s kamerou oříškem – jak udržet pozornost diváka, když se většina scén odehrává na jednom místě? Jak docílit toho, aby film působil jako thriller, když tvoří nejintenzivnější střety mezi postavami ostré dialogy a nikoliv honičky v autech nebo přestřelky?

Lee s kameramanem Matthewem Libatiquem i tentokrát využili techniky, kterou režisér s úspěchem uplatnil v několika svých předcházejících filmech – současné natáčení dvěma kamerami, které zabírají oba aktéry scény. Přestože má tato metoda zjevnou výhodu v tom, že lze najednou nasnímat všechen potřebný materiál a není třeba připravovat scénu na natáčení druhého herce, vyžaduje velmi zručnou práci s kamerou a spousta režisérů si ji netroufá použít. „Dokáži si představit, že pro kameramana je tenhle způsob natáčení noční můra. Ale pro nás herce je to vynikající, protože to znamená, že jsme tam opravdu všichni. Nemusíte si představovat, že se něco děje za kamerou. Oba herci jsou na place ve stejném okamžiku, takže je to mnohem živější,“ pochvaluje si způsob práce Owen.

Lee se rozhodl prokládat dramatický děj filmu svědectvími rukojmích, která pocházejí z doby po přepadení, kdy se detektivové Frazier a Mitchell snaží s pomocí zaměstnanců a zákazníků banky poskládat celou mozaiku a odpovědět na základní dvě otázky:
a) proč Russell se svým týmem neodcizil z Manhattan Trust žádné peníze
b) proč nejsou zloději nikde k nalezení. Přestože se může zdát, že tento nápad působí rušivě, daří se mu naopak udržovat pozornost publika po celou dobu filmu.

Hlavní část natáčení probíhala kompletně v New Yorku a zabrala necelé dva měsíce. Výtvarnou stránku filmu dostal na starosti zkušený veterán Wynn Thomas, který s Leem spolupracuje již od jeho nezávislého debutu Ona to musí mít. Za tu dobu již stihl dovést vzájemnou spolupráci s režisérem k takové dokonalosti, že si mezi sebou nepotřebují nic obšírně vysvětlovat.

Pro tento film musel se svým týmem navrhnout spoustu různorodých lokací – centrálu newyorské policie, mobilní operační centrum, vyšetřovací místnost, suterén banky (kde jsou drženi zajatci) a Frazierův byt. Pro znázornění prostředí banky se filmařům podařilo najít v podstatě ideální místo – bývalou banku na Wall Street, která byla uzavřena a na jejím místě vznikl doutníkový bar. Thomase a jeho tým čekal náročný úkol – vrátit prostory do podoby, v níž by působily stejně velkolepým dojmem jako v době jejich největší slávy. „Trochu jsme se zapotili, protože vhodné místo k natáčení scén z banky jsme našli až mezi posledními, a přitom bylo v podstatě nejdůležitější. Bez banky by nebyl žádný film. Nakonec to šlo ale velmi hladce. Natáčeli jsme v srdci Wall Street v zavřené bance. To bylo jako mít uprostřed téhle ulice vlastní studio,“ říká Spike Lee.

zdroj: Bontonfilm