Soukromá válka pana Wilsona (2007) - Info ze zákulisí

“Může za to Charlie.”

—Pákistánský prezident Mohammed Zia ul-Haq,
vysvětluje porážku Sovětského svazu v Afghánistánu

Soukromá válka pana Wilsona vypráví neuvěřitelný příběh o tom, jak kongresman, který se rád dobře bavil, lvice salónů z Houstonu, která ráda bojovala za dobrou věc a agent CIA, který rád bojoval, zosnovali největší tajnou operaci v dějinách.

Oscaroví herci TOM HANKS ( Forrest Gump , Philadelphia ), JULIA ROBERTS ( Erin Brockovich , Na dotek ) a PHILIP SEYMOUR HOFFMAN ( Capote , The Savages ) přenesli za pomoci mnohonásobně oceněného režiséra MIKEA NICHOLSE ( Na dotek, Absolvent ) a držitele ceny Emmy, scénáristy AARONA SORKINA ( Pár správných chlapů, televizní seriál Západní křídlo ) na filmové plátno bestseller GEORGE CRILEA.

Charlie Wilson byl kongresman z Texasu, starý mládenec, který pod svou zdánlivě bezstarostnou povahou skrýval vytříbený smysl pro taktiku, oddané vlastenectví a soucit s utlačovanými. Na začátku osmdesátých let se nad Afghánistánem vznášela hrozba sovětské invaze, a Charlie tomu nechtěl nečinně přihlížet.

Jedna z nejbohatších žen v Texasu, Joanne Herring, byla Charlieho dlouholetá přítelkyně, mecenáška a příležitostná milenka. Reakce americké vlády na invazi Sovětského svazu do Afghánistánu jí připadala nepatřičně slabá. Proto přesvědčila Charlieho ke spolupráci s mudžáhidy, legendárními bojovníky za svobodu. Zařídila pro ně to, co nikdo jiný - bezpečné financování jejich aktivit, a dostatek zbraní na to, aby vyhnali agresory ze země.

Charlieho společníkem při tomto nelehkém úkolu byl agent CIA Gust Avrakotos, pracující ve společnosti lidí z vyšší třídy, kteří přehlíželi jeho schopnosti

Podařilo se jim vytvořit nepravděpodobné spojenectví mezi Pákistánci, Izraelci a Egypťany. Jejich úspěch byl pozoruhodný. Během devítileté okupace Afghánistánu se částka, kterou Spojené státy vydávaly na tajné operace proti Sovětskému svazu, zvýšila z pěti miliónů dolarů na jednu miliardu ročně, a Rudá armáda tak byla nakonec nucena Afghánistán opustit.

Kongresman Charlie Wilson svým nezaměnitelným způsobem zastupoval druhý texaský volební okres od roku 1979 po celých šest let. Vždy se zastával utlačovaných, bojoval za práva žen, a přestože byl rodilý Texasan, byl proti volnému držení zbraní.

Jeho voliči ho milovali.

Známý byl i kvůli soukromým eskapádám, které provázely jeho politický růst. Obklopil se houfem překrásných asistentek, kterým všichni přezdívali „Andělé.“ Na každém kroku ho pronásledovaly skandály, díky své šťastné povaze se mu však dařilo přežít všechny bez úhony. Především by však nikoho nenapadlo, že ho ze všech událostí roku 1979 zaujme zrovna sovětská invaze do Afghánistánu.

Producent Gary Goetzman se poprvé o Crileově knize doslechl od známého z Washingtonu. „Kongresman, kterého si velmi vážím, mi vyprávěl o Wilsonovi a o tom, jaká je to fascinující osobnost,“ vzpomíná Goetzman. „Zmínil se také, že o něm vyšla kniha od George Crilea a doporučil mi, abych si ji přečetl.

Goetzman a jeho kolega, Tom Hanks, se do knihy pustili. Příběh je pohltil, zaujal je především popis zákulisních jednání ve Washingtonu a odvaha s jakou Afghánci vzdorovali sovětské armádě. „Jedná se o mimořádný příběh z politického prostředí, je neuvěřitelně zábavný a naprosto unikátní,“ vysvětluje Goetzman. „Na Charlieho učinilo obrovský dojem to, čím vším museli mudžáhidové projít. Začal jim pomáhat dosud nevídaným, ale přitom elegantním způsobem.“

Hanks dodává: „Tu knihu jsem přečetl jedním dechem.“ Herec a producent filmu byl nejvíc zaskočen tím, že se „jako každý Američan domníval, že bylo skvělé, jak pár Afghánců porazilo sovětskou armádu. Říkal jsem si, že to byl zázrak, že to museli být stateční vlastenci. Neměl jsem ani ponětí o tom, že byli financováni naší vládou a z našich peněz.“

Goetzman a Hanks museli pro svůj plán získat Crilea, autora knihy. Jakmile se jim to podařilo, ani na chvíli nemuseli přemýšlet kterého scénáristu mají oslovit. Jasná volba pro ně byl Aaron Sorkin, proslavený chytrými a vtipnými politickými scénáři.

„Přečetl jsem si recenzi té knihy, a hned jsem si ji běžel koupit,“ vzpomíná Sorkin. „Přečetl jsem prvních padesát stránek a všiml jsem si, že Playtone koupilo filmová práva. Naléhal jsem na svého agenta, ať mi zařídí schůzku s Goetzmanem. Chtěl jsem se ho pokusit přesvědčit, že jsem ten, kdo by měl k filmu psát scénář. A on mě přijal.“

Největší výzvou pro Sorkina bylo přeměnit Crileovu spletitou knihu ve scénář. Měsíce strávil výzkumem prostředí, které Crile popisoval. „Osm měsíců mi trvalo napsat první verzi,“ přiznává. „Kniha sestává především z řady detailních rozhovorů, nebylo snadné scénář psát.“

Scénárista se na začátku své práce několikrát setkal s Crilem, který mu zpřístupnil výsledky svého výzkumu. Strávil také hodně času s Wilsonem. Z toho se stal významný spolupracovník, neváhal kdykoli pomoci svou vynikající znalostí historie.

Kongresman se naprosto ztotožnil se Sorkinovou interpretací: „Když poprvé čtete scénář o sobě, máte vždycky nějaké pochybnosti. Zdá se vám, že v něm chybí plno podstatných událostí z vašeho života,“ vysvětluje Wilson. „Nakonec však pochopíte, že se do filmu nemůže vejít celý váš život, některé okamžiky prostě musí scénárista vynechat. Brzy jsem se s tím smířil.“ Goetzman ho doplňuje: „Od té chvíle, kdy jsem s Charliem poprvé mluvil, mi bylo jasné, že je to jeden z nejzábavnějších a nejchytřejších lidí, se kterými jsem měl kdy co do činění. Mohli jsme se na něm ve všem spolehnout, a brzy pochopil jak to u filmu chodí.“

Producenti se snažili svým filmem vzdát čest tomu, čeho Charlie, Joanne a Gust dosáhli. „V tom je ten trik,“ přibližuje Hanks. „ Soukromá válka pana Wilsona by mohl být fascinující dokument. Rozhodli jsme se však pro umělecký film, takže bylo nutné najít ten správný pohled na věc.“

Režiséra Mikea Nicholse producenti oslovili až ve chvíli, kdy byla hotová první verze scénáře. Během své dlouhé kariéry Nichols vyprávěl příběhy mnoha zajímavých osobností, vždy s humorem, inteligencí a citem jemu vlastním. „Měli jsme dojem, že by tohle téma mohlo Mikea přitahovat,“ poznamenává Goetzman. „Politické intriky, zábavné postavy s neuvěřitelnými osudy... Charlie a jeho kumpán Gust mají každý úplně jinou povahu, ale dohromady jsou vtipní a okouzlující. Krásná, sexy a neústupná Joanne Herring je výborně doplňovala. Měli jsme před sebou lidské drama, ze kterého v nečekaných situacích vystupovala komedie – materiál pro Mikea jako stvořený.“

Mike Nichols dodává: „Tom a Gary chtěli, abych si nejdřív přečetl knihu. Nesmírně mě zaujala. Měl jsem radost z toho, že scénář píše Aaron Sorkin. Navíc jsme s Tomem dobří přátelé, a už dlouho jsem s ním chtěl pracovat. Nakonec byla spolupráce s ním ještě lepší, než jsem doufal.“

Při přípravě na roli se Hanks často scházel s Wilsonem. Probírali spolu všechno – politiku, Joanne, Avrakotose i Wilsonovy životní zkušenosti. Bývalý kongresman hovořil nezvykle upřímně, doplňoval Hanksovi detaily nezbytné pro správné uchopení postavy. Nesnažil se prezentovat v tom nejlepším světle, naopak často odhalil i nepříliš lichotivé stránky své minulosti, své vášně i své slabiny.

Hanks přibližuje jejich rozhovory: „Vyptával jsem se ho na všechno možné. Jednou jsme se bavili o situaci, když kandidoval do Kongresu, a jeho protivník proti němu ve své kampani použil to, že byl vyšetřovaný kvůli užívání drog, byl známý jako sukničkář, jeho pitky a večírky byly legendární. Zajímalo mě co použil on ve své kampani proti němu. Wilson mi na to řekl, že se vždycky staral o válečné veterány, bojoval za práva žen, zajistil sponzorování řady důležitých projektů. V politice byl vždycky suverénní, ale nikdy nesklouzl k pokrytectví. Navíc vypadal impozantně. Je velice vysoký, má silný, zvučný hlas. Je to pravý Texasan – nosí kovbojské boty i velikou přezku na pásku – a je neuvěřitelně okouzlující.“

„Do práce na knize s Georgem investoval spoustu energie a emocí,“ pokračuje Hanks. „Už si zvykl na to, že se ho někdo neustále vyptává na všechny, okamžiky jeho života, i ty nejintimnější. Je opravdu úžasný. Jednou mi pověděl, že mu nezáleží na tom jak ho budeme prezentovat. Dal nám svolení ukázat ho v jakékoli situaci, protože je velice pravděpodobné, že v ní opravdu byl. Jde mu jen o to, aby byla celá ta historie ztvárněna co možná nejpřesněji. Nezáleželo mu na tom, jestli se jeho postava ve filmu objeví v Las Vegas ve vaně s exotickými tanečnicemi, protože on to opravdu zažil.“

Autor předlohy, George Crile, se bohužel nedožil začátku natáčení. V květnu roku 2006 zemřel na rakovinu slinivky. Bylo mu 61 let. „Byla to pro nás obrovská ztráta,“ vzpomíná Goetzman. „Práci na knize a Charliemu věnoval důležitou část života, a náš film pro něj hodně znamenal.“

Režiséru Nicholsovi dala Soukromá válka pana Wilsona již druhou příležitost ke spolupráci s Julií Roberts a Philipem Seymourem Hoffmanem. „Julia je neuvěřitelně kreativní. Je úžasná filmová herečka, je radost s ní pracovat,“ vysvětluje režisér proč chtěl pro roli Joanne právě ji. „Její postava je o něco starší než ona, milionářka z Texasu, která má za sebou mnoho manželství. Julia se své role zhostila výborně. Pokaždé vás něčím překvapí. Je působivá, díky ní máte možnost spatřit někoho jedinečného, někoho, koho jste dosud neviděli.“

Jak Julia Roberts přiznává, Joanne Herring se ani v nejmenším nepodobá žádné z postav, které kdy hrála. „Nejdřív jsem si samu sebe v této roli nedokázala představit,“ připouští. „Ale scénář mě přitahoval, je pikantní, přitom není povrchní. Navíc mě Mike pro tu postavu chtěl. Joanne je skvělá osobnost – překrásná dáma, která se ze všech sil snaží pomoci Afghánským bojovníkům.“

Zatímco Hanks trávil s Wilsonem před natáčením hodně času, Julia Roberts se rozhodla s Joanne Herring setkat až ve chvíli, kdy si bude jista že ví, jak svou postavu pojmout. Rozhodně to neznamená, že by si Joanne nevážila, jednalo se čistě o umělecké rozhodnutí.

„Hrát opravdového člověka je zvláštní, mezi imitací a interpretací je jen malý rozdíl. Cítila jsem se stejně, jako když jsem natáčela Erin Brockovich. Je těžké odhadnout správný okamžik kdy se s tím druhým seznámit. Takže jsem si nastudovala všechno, co jsem o Joanne sehnala. Když jsem se s ní nakonec setkala, byla prostě báječná!“

Režisér Nichols Juliino rozhodnutí plně chápal. Sám poznamenal, že přestože jsou hrdinové Soukromé války pana Wilsona založeni na reálných lidech, musejí se chovat jako filmové postavy a řídit se příběhem filmu.

Mike Nichols poznamenává: „Pro mě jako režiséra je zásadní, aby jednotlivé scény i příběh jako celek drželi pohromadě. Postava je jen postava, většina z nich je založena na reálné osobě, někdy více a někdy méně. Já i herci máme stejný přístup: Kdo je to? Jak žije? Jaké oblečení nosí? A koho miluje? Nikdy nemůžete ukázat všechno co se stalo, ale vždycky se musíte snažit zobrazovat události pravdivě.“

Julia Roberts sice už dříve s Mikem Nicholsem spolupracovala, s Hanksem se však pracovně setkala poprvé. „Mike má kolem sebe pokaždé stejný tým lidí. Vždycky je s nimi zábava. A najednou byl mezi nimi Tom, plný života, vtipný, milý – ještě úžasnější než jsem si ho představovala,“ vypráví Julia.

Philip Seymoure Hoffman hraje důvtipného horkokrevného agenta CIA Gusta Avrakotose. Bohužel se s ním nemohl setkat, Avrakotos zemřel ještě před začátkem natáčení. Přesto je výsledek obdivuhodný. „S Philem Hoffmanem jsme spolupracovali na hře Racek, byl úžasný. Tak skvělý herec se rodí jednou za padesát let,“ upozorňuje režisér Nichols. „Ať hraje kohokoli, dokáže se do postavy vžít natolik, že všechny emoce cítíte s ním. Domnívám se, že Gust na lidi působil odstrašujícím dojmem, každý kdo zabíjí jiné lidi je děsivý. Sledoval jsem Phila, a nemohl jsem uvěřit, je je to ten samý muž, který hrál Capoteho, toho drobného chlápka. Přede mnou stál silný chlap, a já nechápal co se stalo. Došlo mi, že dokáže být kým se mu zachce.

Pro Hoffmana byla role agenta velká výzva. Za pomoci režiséra Nicholse se snažil svou postavu pochopit. „Znám Mikea už sedm let,“ vypráví Hoffman. „Pracovat jsme spolu začali v roce 2001, ale seznámili jsme se už v roce 2000. Stal se z něj můj přítel, někdo, koho si vážím. Spolupráce s ním mi pomáhá lépe ho poznat.“

Zároveň přiznává, že pro něj bylo mimořádně zajímavé téma filmu. „Začal jsem být závislý na zprávách. Připadá mi úžasné sledovat dnešní dění ve světě a zároveň si uvědomovat co Charlie s Gustem dokázali. Všechno je spolu neuvěřitelně propojené. Ve filmu nám šlo především o postavy a jejich příběh. Jsou natolik fascinující, že jsme nemuseli vůbec nic přidávat, měli dostatečně vzrušující život.“

Hoffmanovi pomáhali poznat Avrakotose lidé, kteří ho znali nejlépe. Trávil čas s jeho synem a s Miltem Beardenem, technickým poradcem filmu. Bearden po Avrakotosovi převzal práci v Afghánistánu ve chvíli, kdy díky Gustovi a Charliemu šlo všechno jako na drátkách.

Pro Wilsona bylo zvláštní sledovat, jak jeho staří přátelé a spiklenci ožívají ve ztvárnění oscarových herců. Na adresu Hoffmana hrajícího Avrakotose poznamenal: „Gust byl pouliční rváč, drsný chlap, který si tím vydělával na živobytí. A Hoffman byl úplně jako on. Vypadal stejně zlověstně a nebezpečně, v tmavých brýlích a s knírkem mu byl velmi podobný. Lituji toho, že tu s námi nemůžou Gust s Georgem být a vidět to.“

zdroj: Bontonfilm