Sedmé nebe (2008) - Info ze zákulisí
03.10.2008 22:34Poznámky Andrease Dresena
Jako by šlo o mladé lidi
Chtěl jsem tento milostný příběh vyprávět, jako by šlo o mladé lidi, protože jsem měl dojem, že toto téma ve filmu prostě neexistuje. Vždycky mě udivovalo, proč se starší postavy ve filmu i v televizi smí maximálně tak sentimentálně ohlížet za svým životem, anebo proč prožívají napůl romantické a uhlazené příběhy, ve kterých prožívají polovičaté citové zvraty.
Takový laciný a slizký kýč, ve kterém nikdo skutečně neprozře, ale spíše se pohybuje v mlhavém a omezeném prostoru, mě strašlivě nudil. Obyčejní staří lidé, kteří s důstojností přiznávají svoje vrásky a věk a nepřizpůsobují svůj vzhled obrazu krásného a radostného mládí, se prostě nikde neobjevují. Nesmí předvést žádné velké emoce a už vůbec ne svou sexualitu.
Takové procitnutí
Ženy v tomto věku smí zažít takové procitnutí v mnohem menší míře než muži a my jsme chtěli, aby naše hrdinka učinila silné a nekompromisní rozhodnutí. Ta žena navíc opustí svého manžela kvůli mnohem staršímu muži a tento krok je pro ni neskutečně bolestný. V našem příběhu jsou všechna obecná klišé postavená na hlavu.
Nakonec, film Sedmé nebe není jenom o lásce a sexualitě starých lidí, jde zároveň o naprosto obyčejný příběh o lásce a bolesti a o tom, jak je těžké snášet milostný teror.
Na druhou stranu ovšem starší věk představuje velice důležitý rozdíl. Opustit někoho nebo být opuštěn ve 40 letech je jedna věc. Ale pokud se něco takového stane po třicetiletém manželství, když je člověku 70 let, to už je něco úplně jiného. Důsledky takového kroku jsou mnohem drastičtější pro všechny zúčastněné, protože takoví lidé mají za sebou mnohem delší období společného života a víc toho spolu prožili. Nemáte v sobě dost sebedůvěry na to, abyste začali nový život, dokonce ani na to, abyste si někoho nového vůbec našli. Ani na to už není tolik času.
Život nekončí
Ještě předtím, než jsme se do tohoto projektu pustili, jsem řekl producentovi Peteru Rommelovi: „Schválně, jestli se nám vůbec podaří sehnat nějaké herce, kteří by do toho šli.“ Mluvil jsem se čtyřmi herci a tři z nich nakonec řekli ano. Bylo to šílené. Nejdřív jsem se setkal s Horstem Westphalem, kterému je 78, což je ještě víc, než kolik je jeho postavě ve filmu, a který má 16-letého syna. Vyprávěl mi spoustu příběhů a bylo to přesně tak, jak jsem si myslel. Nic nekončí, život nekončí, a až uvidíte všechny naše herce v tomto filmu, pocítíte, že jsou plní života. Dělali jsme také rozsáhlé průzkumy. Na toto téma byla napsána neskutečná kvanta knih a několik výpovědí starých lidí, které jsou z první ruky. Na rozdíl od filmu existuje v literatuře spousta děl na toto téma: příběhy sedmdesátníků nebo dokonce osmdesátníků, kteří se naráz znovu zamilovali. Když jsme si na toto téma povídali s našimi přáteli, vyšla na povrch ohromná spousta podobných historek.
Nahota a sex
Hned na začátku jsem jim řekl: „Chci tam nahotu, žádné upejpavé scénky pod peřinou.“ Potom jsme se spolu dívali na různé filmy, například na „Intimitu“ Patrice Chéreaua, což pochopitelně vyžaduje od všech, a zejména od herců, velkou dávku otevřenosti. Vzápětí jsem zjistil, že je to velice uvolněné a normální. Přešly mě pochybnosti, zda ten příběh budeme moci vyprávět tímto způsobem, i když v té době jsem neměl jasnou představu, jak by ty sexuální scény mohly přesně vypadat. Hned od začátku jsme ale měli jasno v jednom: Odbudeme si to během prvních pěti minut, ať to máme za sebou a můžeme se soustředit na podstatné věci.
Moje vlastní zábrany
Samozřejmě jsem při natáčení sexuálních scén trpěl zábranami. Vždyť jsme tady měli co do činění s jinou generací. Proto jsem řekl hercům, aby scény zkoušeli oblečení. Ovšem hned při první zkoušce se herci svlékli, protože to také chtěli mít co nejdřív za sebou. Musel jsem se naučit používat velice objektivní, realistický a konkrétní tón. Nesnáším sexuální scény, které jsou zevšeobecňující a jaksi naduté. Vždycky jsem chtěl přesně vidět, co se v tu kterou chvíli odehrává a jako režisér jsem tuto teorii musel naprosto jasně vyjádřit. Jako divák chci mít dojem, že vím, co se děje, a že se nedívám na nějakou všeobecnou formu sexu. Takové věci přece vůbec nemusím ukazovat.
Neverbální vyjadřování
Je zajímavé, že v různých stádiích vztahu nejsou zapotřebí žádná slova. Po 30 letech manželství už dokážete vyjádřit téměř všechno neverbálně a v počátcích zamilovanosti toho taky moc nenamluvíte. Celou první polovinu filmu obsáhla jediná stránka dialogů. Později, když dojde ke konfliktu, se začnou objevovat slova, ale bohužel celou situaci nijak nevysvětlují, naopak způsobují ještě větší spoušť.
Téměř bez příkras
Ten příběh je tak jednoduchý, každý ho zná, příběh, který se dá bez námahy zestručnit do dvou vět. V tomto ohledu můžete nabídnout divákově imaginaci obrovský prostor k tomu, aby využil vlastní asociace a zkušenosti. Myslím, že tak minimalisticky jsem dosud žádný příběh nevyprávěl. Podal jsem ho téměř bez příkras nebo čehokoli nadbytečného, a to jak po dramaturgické stránce, tak z hlediska estetického a obsahového.
Pěvecký sbor
Přišla s ním Ursula Wernerová. Její kamarádka zpívala v pěveckém sboru a Ursula navrhla, že by totéž mohla dělat i hlavní postava. Mně se ten nápad zalíbil, protože když vyprávíte příběh o starých lidech, chybí tam element pracovního života. Já obvykle téma pracovního života zasazuju do všech svých příběhů. V tomto případě naráz vyvstala otázka: „Co vlastně celý den děláte?“ Začali jsme se chodit dívat na zkoušky pěveckého sboru, jako bychom připravovali dokument a postupně jsem přišel na to, že ten sbor by mohl ve filmu fungovat jako jakési měřítko. Život této ženy se mění, ale sbor zůstává jako jediná konstanta a všechny ty ženy kolem ní ten příběh jaksi zevšeobecňují. Na druhou stranu se nedá popřít, že ten sbor svým způsobem vykonával i úlohu vypravěče, podobně jako ve starém Řecku nebo v antice. Později, během postprodukce, jsme podle příběhu Inge vybrali sborové písně tak, aby vytvořily přímé nebo ironické spojení s jejím momentálním rozpoložením. Se sborem jsme natočili i další scény, například diskusní kroužek. Požádal jsem Ursulu, aby ženám nastínila svou situaci ve filmu a požádala je o radu. V tom, co jí tyto okouzlující ženy řekly, byla taková dávka pragmatismu a nesentimentálního ostrého humoru, až z ní vyšlo motto celého příběhu: Když už do něčeho takového chceš jít, vyber si mladšího chlapa, tomu dědkovi budeš akorát tak dělat ošetřovatelku.
zdroj: Aerofilms
———
Zpět