Poslední skotský král (2006) - Info ze zákulisí

O filmu

Jak byste reagovali na svůdné vábení moci? Dokázali byste mu odolat nebo byste zapomněli na vaše vlastní morální zásady, aby vám spadla do klína? Co se stane se člověkem, který začíná s dobrými záměry, ale končí jako krvelačný barbar? Tyto otázky pokládá strhující thriller Poslední skotský král, který diváky zavádí do světa jednoho z nejhrůznějších, ale zároveň také nejvíce fascinujících vůdců všech dob: Idiho Amina, který byl pověstný svým mimořádným osobním kouzlem, ale jehož krutovláda zavinila smrt více než půl milionu obyvatel Ugandy.

„Byl to v podstatě klasický příběh o mladém muži, která se vydá za dobrodružstvím, zažije ho mnohem více, než by chtěl, a během toho všeho zjistí, kým ve skutečnosti je,“ vysvětluje oscarový dokumentarista Kevin Macdonald, jehož předcházející filmy Pád do ticha a One Day in September byly strhujícím svědectvím o přežití ve vysokých horách a o teroristickém atentátu na Olympijských hrách v Mnichově. “Mohl to být příběh o kterémkoliv jiném tyranském vůdci z kteréhokoliv kouta světa. Mě tato látka ale přitahovala i z toho důvodu, že se zatím žádný podobný film nevěnoval Africe.“

Tím, co vzbudilo Macdonaldův zájem o tuto látku, byla mnoha cenami ověnčená kniha Gilese Fodena Poslední skotský král z roku 1998, při jejímž psaní se Foden nechal inspirovat známými skutečnostmi o Aminově působení v roli ugandského krutovládce. Foden, jehož rodina se přestěhovala z Británie do Afriky v době, kdy mu bylo teprve pět let, chtěl román o Aminově zvláštním a hrůzyplném režimu napsat po dlouhá léta. Tím, co mu nakonec pomohlo proniknout do světa nemilosrdného diktátora, byla postava fiktivního mladého doktora Garrigana, který se stane Aminovým důvěrným přítelem, avšak postupem času si začne uvědomovat, že je uvězněn v říši, která se stává každým dnem násilnější a zcela se vymyká kontrole.

Propojením Garriganových morálních dilemat a šokujících skutečných příběhů z období Aminovy vlády se Fodenovi podařilo vytvořit vzrušující nahlédnutí do minulosti Ugandy a zároveň ukázat, jakým způsobem reagují obyčejní lidé v situacích, kdy jsou postaveni před nejhrůznější lidská zvěrstva.

Projektu, který se po celá léta nemohl odlepit od země, velmi napomohl čtivý scénář z pera dvou předních britských scénáristů – Petera Morgana a Jeremyho Brocka. „Adaptace byla velmi náročná,“ říká producentka Lisa Bryer. „Bylo nutné najít způsob, jak v publiku udržet sympatie k Nicholasi Garriganovi – je to on, s kým se vydáváte do světa onoho brutálního diktátora. Najít tu křehkou rovnováhu mezi nevinností mladého muže a arogancí a násilnickou povahou šílence bylo klíčové.“

Po dokončení scénáře začali producenti s hledáním režiséra, který by měl kuráž vydat se do Ugandy – země, která je pro filmaře zcela neprobádaným územím. Přestože relativní nováček Kevin Macdonald představoval u filmu, který byl do jisté míry riskantní už svou tematickou náplní, určité riziko, ihned po začátku spolupráce se producentům správnost jejich výběru potvrdila.

Zahájení produkce už bránila pouze jediná zásadní překážka. Macdonald a producenti se shodli na tom, že film je nutné natočit přímo v Ugandě. Země byla však až donedávna místem, kam se odvážili pouze ti nejodvážnější lidé z jiných koutů světa a Idi Amin zůstává dodnes velmi kontroverzní postavou, jenž může probouzet bouřlivé a nebezpečné emoce. Země navíc nemá žádné technické zázemí pro filmové produkce a celý projekt vyžadoval přímou spolupráci nejvyšších vládních složek. Filmaři si s velkými obavami vybojovali schůzku se samotným ugandským prezidentem Yowerim Musevenim a doufali, že jejich úmysly posvětí.

„Všechno záviselo na setkání s prezidentem Musevenim,“ vzpomíná Bryer. „Potřebovali jsme jeho plnou podporu, z tvůrčího i finančního hlediska. Po mnoha týdnech vyjednávání s jeho úřadem se nám podařilo smluvit si audienci. Když ten den nadešel, postaral se prezidentův zvláštní mediální poradce John Nagenda o to, abychom na sobě měli co nejvhodnější oblečení, vysvětlil nám, jak se máme chovat a zavedl nás do obrovské místnosti s ugandskými vlajkami. Kevin, tři producenti, manažer produkce Andrew Wood a manažerka ugandských lokací Emily Mabonga stáli v řadě před osmi ministry a státními činiteli a samotným prezidentem a celou událost dokumentovali televizní štáby a agenturní fotografové.“

„V půlce setkání se mě prezident Museveni zeptal, odkud pochází můj kmen. Odpověděla jsem ‚z Izraele a jižní Afriky, pane prezidente‘ a doufala, že jsem nezkazila celé setkání. O dvě hodiny později nás zase odvedli a bylo nám řečeno, že prezident je projektem nadšen a je připraven poskytnout nám k dispozici celou svou armádu, parlament a všechny ministry!“ pokračuje Bryer.

Macdonald byl nadšen. „Každý říkal, že do Ugandy může jít natáčet jenom šílenec, ale já jsem velmi intenzivně cítil, že to je jediný způsob, jak tenhle projekt zrealizovat. Uganda má velmi unikátní atmosféru a modernistickou architekturu z 50. a 60. let, která je nejnázorněji vidět na budově parlamentu a nemocnici Mulago. Chtěl jsem zachytit tuhle odlišnou, realističtější tvář Afriky, která diváky dost možná překvapí. A když jsme tam přijeli, dýchla na nás minulost. Téměř každého, s kým jsme se setkali, vláda Idiho Amina silně poznamenala, ať už tím či oním způsobem. Být přímo na tom místě, kde se to všechno stalo, v člověku vzbuzovalo úplně jiné pocity.“

Obsazení filmu

Přestože se Amin řadí k nejkrutějším diktátorům v dějinách, svým okouzlujícím vystupováním a nadějnými plány, které představil poté, co se Uganda stala nezávislým státem, si mnohé lidi získal. „Jednou z hrozně zajímavých věcí, které jsme v Ugandě objevili, bylo to, že spousta lidí vůči Aminovi stále cítí velký respekt. Lidé ze západu nechápou, že kromě jeho inklinace ke svévolnému násilí byl vnímán také jako úžasný člověk. Na Idim bylo nejpřitažlivější i nejnebezpečnější to, jak těkavou měl povahu. Začínal se skvělými úmysly, ale jeho charakterové vady jej stáhly ke dnu. Ze začátku si lidé mysleli, že je vřelý a příjemný. Připadalo jim, že tenhle člověk by nikdy nedokázal ublížit ani mouše. Tyto vnitřní rozpory mi připadaly fascinující,“ říká Macdonald.

Ztvárnění všech Aminových osobnostních paradoxů vyžadovalo herce se zcela výjimečnými schopnostmi. Tím byl pro producenty filmu už od začátku Forest Whitaker, který měl kromě svých neoddiskutovatelných hereckých kvalit ještě jednu nespornou výhodu – Amina hodně připomínal svým vzhledem. „Zpočátku jsem o něm měl jen ty nejtemnější představy. Vnímal jsem ho jako velkého, vzteklého maniaka. Když jsem se ale začetl do té knížky a zjistil si o něm víc věcí, začal jsem na něj nahlížet z jiného úhlu. Když se podíváte na nějaké starší záznamy, pochopíte, že Idi byl extrémně šarmantní člověk. A mým úkolem bylo ztvárnit všechny stránky jeho osobnosti, nikoliv jen tu stereotypní,“ říká herec, který ze záznamů studoval Aminovo vystupování a učil se svahilštinu, která byla jeho mateřským jazykem.

Během pobytu v Ugandě se Whitaker neustále setkával s náznaky toho, jak je národ ve svých pocitech vůči diktátorovi dodnes rozdělen. „Setkal jsem se tam s generálem, který s Aminem pracoval,“ vzpomíná Whitaker. „A ten mi řekl: ‚Ano, Amin mi zabil otce, ale udělal pro tuhle zemi spoustu skvělých věcí.‘ A tímto způsobem jej vnímá spousta lidí.“

Neméně důležité bylo najít vhodného představitele mladého doktora, který – nemaje nejmenší tušení o tom, co jej čeká – přijme úlohu Aminova osobního lékaře. Do role Nicholase Garrigana filmaři vybrali vycházející skotskou hvězdu Jamese McAvoye, který je dobře známý britským televizním divákům. Objevil se však také na stříbrném plátně – mohli jsme jej vidět v romantickém filmu Wimbledon nebo fantasy pohádce Letopisy Narnie: Lev, čarodějnice a skříň.

Postava, při jejímž vytváření se autor knižní předlohy Giles Foden nechal inspirovat osudy několika lidí ze západu, kteří se stali blízkými Aminovými spolupracovníky (včetně bývalého britského vojáka, který byl považován za jednoho z jeho nejdůvěryhodnějších poradců), a skutečností, že Aminův osobní lékař byl Skot, McAvoye ihned zaujala. „Nicholas je ztělesněním všech těch lidí, kteří propadli Aminově kouzlu a až příliš pozdě si uvědomili, že společně živili noční můru. Garrigan se vydává poznat svět a zažít opravdové dobrodružství, ale jakmile začne pracovat v ugandské nemocnici, uvědomí si, že to není tak fascinující a vzrušující, jak si představoval, a podle mě má i trochu strach, že začne být jeho život nudný,“ říká herec. „Když ale pozná Idiho Amina, je to přesně taková vzpruha, jakou potřeboval. Stojí před ním tahle sakramentsky velká, vznešená a ikonická postava, která mu říká, že je výjimečný, statečný, má skvělé nápady a je pro tuhle zemi důležitý. Nicholase to velmi přitahuje a nedokáže tomu odolat. Vidina takové moci je opojná.“

Garrigan začíná čeřit vodu ještě předtím, než se s Aminem seznámí – naváže intimní vztah se Sarah, krásnou a osamělou ženou jednoho z místních doktorů. Tuto vedlejší, avšak důležitou roli filmaři svěřili Gillian Anderson, která se proslavila rolí agentky Scullyové v populárním seriálu Akta X, který jí vynesl Zlatý glóbus a cenu Emmy.

„Scénář mě přitahoval, protože názorně ukazoval obě stránky Aminovy osobnosti – Jekylla i Hydea,“ říká herečka. „Vidíte toho svůdného muže, který byl milovaný stejně jako obávaný, a zároveň agresivního, šálivého diktátora, který byl nebezpečným šílencem.“

Zajímavá jí přišla také samotná postava Sarah, do níž se dokázala vcítit. „Myslím, že Sarah zoufale touží po čemkoliv, co jí připomíná západ, po jakékoliv nové a zajímavé konverzaci, takže jakmile pozná Nicholase, ihned to mezi nimi začne jiskřit,“ pokračuje Gillian Anderson. „Pak ale Nicholas začne pracovat pro Idiho Amina a ona jej začne vidět v trochu jiném světle.“

Poté, co získá stabilní postavení v Aminově vládním zřízení, se Garrigan pustí do dalšího, ještě riskantnějšího a nebezpečnějšího vztahu. Jeho protějškem je tentokrát Kay Amin, jedna z několika Aminových manželek. Přitahuje jej její duševní síla a cítí odpor k Aminově krutému postoji k jejímu synovi, který trpí epilepsií. Jeho svět se pomalu začíná rozpadat a u Kay se snaží najít útěchu.

Kay si zahrála Kerry Washington – vycházející hollywoodská hvězda, která nedávno ztvárnila manželku Raye Charlese v oscarovém filmu Ray a objevila se ve snímcích jako Mr. & Mrs. Smith nebo Fantastická čtyřka. Herečku osud její filmové hrdinky fascinoval. Skutečná Kay Amin byla krásnou a chytrou vysokoškolskou studentkou, která se po krátkém románku s Aminem stala jeho druhou ženou. Její smrt je obestřena tajemstvím – byla nalezena rozčtvrcená v kufru auta a vyšetřovatelé došli k závěru, že zemřela během potratu, který prováděl její tajný milenec, ugandský doktor.

Natáčení

Převážná část filmu vznikla v centru a blízkém okolí ugandského města Kampala, které muselo v minulosti čelit mnoha problémům, avšak v současné době patří k nejrušnějším a nejunikátnějším africkým metropolím. Rozkládá se na sedmi úrodných kopcích a je lemováno ukázkami strhující moderní architektury.

„Byl jsem velice rád, že mohu na tomto filmu pracovat. Kevin Macdonald mi při prvním setkání řekl: ‚V tomhle filmu chci ukázat, jak je Uganda krásná; nebudu ukazovat jenom ty trpící a hladovějící děti, které znají lidé ze zpráv. Chci, aby byly vidět i její nejlepší stránky.‘ Z toho jsem měl velikou radost a ve výsledném filmu mohou diváci vidět Ugandu ve všech její podobách, což mi připadá fér,“ říká technický poradce Charles Mulekwa.

Filmaři dostali možnost využít při natáčení spousty skutečných míst včetně nemocnice Mulago, která byla v době Aminovy vlády špičkou ugandského zdravotnictví, budovy ugandského parlamentu uprostřed Kampaly a proslulého letiště Entebbe, kde v 70. letech přistálo letadlo plné rukojmích. Navzdory svému velkému potenciálu bylo natáčení na letišti velmi chaotické, protože Uganda na filmové produkce jednoduše není připravena.

„Zachránilo nás to, že všichni herci a lidé ze štábu přijali náročné natáčecí podmínky jako samozřejmost a nečinilo jim potíže pracovat s lidmi, kteří se nikdy žádného natáčení neúčastnili. A všichni tak činili s obrovskou energií a smyslem pro humor,” říká producentka Andrea Calderwood. Hned první natáčecí den provázela série situací, které by samy o sobě vydaly na krátkou komedii. „Připravovali jsme se na první záběr, měli jsme připravena všechna vozidla a komparzisty, ale sanitka ne a ne nastartovat. Ukázalo se, že z ní přes noc někdo odčerpal benzín, takže jsme ji museli do záběru dotlačit. A takových drobností, které dokáží na pár minut zcela zastavit natáčení, nás potkávaly každý den mraky. Spousta těch aut, které jsme použili, byla velice stará a pár let na ně nikdo nešáhnul, takže pořádně nefungovala. Ta epizoda s benzínem se opakovala velmi často. Spousta komparzistů nikdy nepracovala na žádném filmu, takže všechno trvalo dvakrát tak dlouho. I tak se ale všichni lidé ze štábu udrželi ve skvělé náladě a myslím si, že jsou velice hrdí na to, co dokázali,“ vzpomíná Calderwood.

„Učit lidi z Ugandy filmovému řemeslu byl velmi vděčný úkol,“ říká další producent Charles Steel. „Někdy to bylo náročné a frustrující, ale když to skončilo, všichni z toho měli dobrý pocit. Doufám, že se ten elán a radost ze spolupráce různých kultur určitým způsobem projeví i ve filmu.“

Filmaři se však dostávali také do velmi emotivních situací, kdy byli postaveni před mnohdy krutou realitu okolního života. „Když jsme natáčeli v nemocnici Mulago, bylo tam dost narváno a všude leželi těžce nemocní lidé. Při natáčení okolo nás projížděli zřízenci, kteří odváželi mrtvá těla. V takových momentech jsme naplno pocítili, že i přestože je náš film založen na fikci, vypráví zároveň skutečný příběh o tom, jaké se ve světě odehrávají tragédie. Neustále nám to připomínalo, jak důležitý ten příběh je.“

Přestože byl Idi Amin nucen v roce 1979 odejít do exilu v Saudské Arábii a v roce 2003 zemřel, jeho jméno má v Ugandě stále velkou sílu. Jeho vláda nějakým způsobem poznamenala téměř každého jejího obyvatele, proto se Macdonald zpočátku obával, že v lidech natáčení vyvolá vzpomínky a pocity, které je lepší nejitřit. Hned po první návštěvě Ugandy však ke svému překvapení zjistil, že místní lidé o Aminovi mluvit chtějí. Chtěli se podělit o své příběhy a říct celému světu, co se v jejich zemi stalo.

„Obával jsem se zejména reakcí od příbuzných lidí, kteří během Aminovy vlády zemřeli,“ říká Macdonald. „Ale když jsem přijel do Ugandy, mé pocity se úplně změnily, protože lidé byli v této věci velmi otevření a vnímali to všechno velmi komplexním způsobem – nikoliv černobíle. Nikdo nám neříkal: ‚Vám nepřísluší natáčet film o naší historii. Co o ní vlastně víte?‘ Právě naopak – všichni chtěli, abychom tenhle příběh odvyprávěli, a to včetně všech jeho vnitřních rozporů, z čehož jsem měl velkou radost. Obezřetnost, kterou jsem předtím cítil, se ihned rozplynula.“

zdroj: Bontonfilm