Libertin (2004) - Info ze zákulisí

Život na hraně, zběsilé večírky a snaha posouvat hranice umění i prostopášného chování nebyly vlastní jen moderním celebritám jako Jimi Hendrix, Lenny Bruce nebo John Belushi – fascinující, avšak brzy tragicky vyhaslý život Johna Wilmota se jim v lecčems podobá. Wilmot však na rozdíl od současných hvězd žil v 17. století. I v době absolutistické monarchie a přísně stanovených společenských zvyků bylo jeho chování natolik pobuřující, že se stal nehynoucím symbolem nezkroceného způsobu života. Hra Georgea Etheregea The Man of Mode měla premiéru v roce 1676. Postava jeho hlavního hrdiny Dorimanta byla v souladu s tehdejšími tradicemi inspirována životem jednoho z Etheregeaových přátel – Hraběte z Rochesteru. O několik staletí později Rochester obživl na divadelním pódiu znovu. Tentokrát se jednalo o hru z pera Stephena Jeffreyse, která se zabývala vztahem mezi geniálností a dekadencí, svobodou a nebezpečím a také mezi smyslností a láskou. V Londýně se stala hra navzdory očekáváním hitem a v Americe byla prvně uvedena v chicagském divadle Steppenwolf Theatre s předním divadelním a filmových hercem Johnem Malkovichem v titulní roli. Malkovich, kterého hlavní postava tohoto příběhu mimořádně fascinovala, Jeffreysovi navrhl, aby LIBERTIN převedl do filmové podoby. Je s podivem, že zájem o Rochestera se v Jeffreysovi probudil ve chvíli, kdy byl usazen v zubařském křesle. „Můj zubař, skvělý Gerald Lightman, mi jednou řekl, že jeho dceři bude třináct a on má v knihovničce pár knížek, na které by opravdu neměla narazit, takže je rozdává svým pacientům,“ vysvětluje scénárista. „Rozhodl se, že já bych se měl stát šťastným majitelem knihy Soddom and the Quintessence of Debauchery od Earla z Rochesteru. Během celého vysokoškolského studia literatury jsem na Earla nenarazil, ale když jsem si tu knihu přečetl, bylo mi hned jasné, proč od ní chtěl Gerald svou dceru uchránit. Byla to ta nejoplzlejší hra, kterou jsem kdy měl v ruce – a to jsem jich přelouskal pěknou řádku.“ Jeffreysovi začalo vrtat hlavou, jakým člověkem Hrabě asi byl – a jak se stal nejneohroženějším prostopášníkem celé Anglie. Proto se pustil do studia historických reálií, které jeho zájem o tuto nevšední osobnost ještě dále prohloubily: „Rochester odmítal dodržovat jakákoliv pravidla a zásady tehdejší doby,“ říká Jeffreys. „Jeho touha jít vlastní cestou mi připadala fascinující, a stejně tak fascinující bylo to, že patřil k lidem, jenž si vybudovali tak fantastický život, aby jej pak začali tragicky ničit.“ Na Malkovichovo naléhání se Jeffreys k tomuto materiálu později vrátil – tentokrát bylo jeho úkolem zhustit poslední léta Rochesterova života plná dobrodružství, lásky i zkázy do filmového scénáře. Postava Rochestera okouzlila také slavného reklamního tvůrce Laurence Dunmorea, který narazil na ranou pracovní verzi LIBERTIN v době, kdy se poohlížel po scénáři, podle nějž by mohl natočit svůj celovečerní filmový debut. „LIBERTIN mi připadal jako přesvědčivé svědectví o životě, láskách a genialitě tohoto vášnivého muže – a také jeho obrovských vlohách svůj talent systematicky zrazovat,“ vysvětluje Dunmore. „Přestože lidi okolo sebe miloval a velice mu na nich záleželo, nedokázal zabránit tomu, aby zničil všechno, na čem mu záleželo.“ Pro titulní roli rebela, který si dokáže získat srdce publika i navzdory svému nespoutaně dekadentnímu způsobu života, filmaři už od začátku počítali s jediným představitelem: Johnnym Deppem. Charismatického herce, jenž ztvárnil natolik nezapomenutelné postavy jako kapitána Jacka v Pirátech z Karibiku – Prokletí Černé perly, spisovatele Barrieho v Hledání Země Nezemě či Willyho Wonku v Karlíkovi a továrně na čokoládu, tato nabídka nadchla a ihned se ponořil do studia této nevšední historické osobnosti. „Na tuto roli jsem se připravoval tak, že jsem se o něm snažil co nejvíce zjistit. Chtěl jsem vědět, co jej přimělo dělat všechny ty věci… kde se v něm brala ta potřeba být tak výstředním – protože mi přijde, že to pro něj nebylo za všech okolností kdovíjak příjemné.“ Čím hlouběji se do studia nořil, tím více jej postavy zajímaly. „Dostal jsem příležitost prohlédnout si v Britské knihovně originály některých jeho dopisů. Připadalo mi velice zajímavé, překvapivé a svým způsobem i šokující, jak něžně psal své ženě a matce. Byly to velmi jemné a něžné dopisy, které občas končily slovy ‚Bůh vám žehnej‘. Od člověka, který byl zarytým ateistou, mě to docela překvapilo… a hodně mě to zaujalo.“ Když role Rochestera připadla Deppovi, John Malkovich si zvolil za svou postavu krále Karla II., žoviálního vladaře, který se stal další oblíbenou osobností této historické éry. „Karel měl k Rochesterovi až otcovské sklony, a otcové (nebo otcovské figury) jsou často shovívaví i ve chvílích, kdy by rozhodně neměli. Když je někdo mimořádně talentovaný, projde mu téměř všechno, pokud se o to snaží.“ Další komplikací v jejich vztahu byl také příznivý vztah k ženám a alkoholu. „Karel si uměl užívat života, ale zároveň se dokázal zodpovědně věnovat práci, Rochester však nikoliv. Myslím si, že to bylo zdrojem jejich vzájemných třenic, a to jak ze strany Rochestera, tak ze strany Karla.“ Stejně jako v případě Johnnyho Deppa se filmařům podařilo obsadit jejich vysněnou herečkou také postavu Elizabeth Barry – Earlovy svůdné chráněnky, která se stane jednou z největších hvězd v Anglii. Pro roli získali na Oscara nominovanou Samanthu Morton, která si vysloužila uznání kritiky za role ve filmech In America a Morvern Callarová Jima Sheridana a Sladký ničema Woodyho Allena. Přestože se Morton s životem skutečné Barry seznámila, věděla, že aby postavě dokázala opravdu vdechnout život, bude do ní muset vložit trochu více než jen kopírování historických skutečností. „Nechala jsem se inspirovat některými věcmi, které jsem se o ní a tehdejší době dočetla, ale ty při vzniku postavy nehrály nejzásadnější roli,“ vysvětluje herečka. „Myslím si, že pokud se příliš spoléháte na to, co jste o postavě zjistili, nevyužíváte pak naplno svých vlastních instinktů. Samozřejmě, že měla ta doba určitá specifická pravidla, podle nichž se lidé museli chovat, ale z mého pohledu byla postava Elizabeth především o citech, které jsou nadčasové.“

VIZUÁLNÍ POJETÍ FILMU

Režisér Laurence Dunmore se rozhodl zachytit divoké změny společenské atmosféry, které tuto dobu provázely, s nemilosrdným realismem. Nechtěl zobrazit pouze okázalost a přepych, které panovaly na královském dvoře, ale také špinavé uličky města. „Mým záměrem bylo natočit film, jehož atmosféra by byla tak pronikavá, že byste se jí mohli nadechnout,“ říká režisér. „Chtěl jsem vytvořit velmi realisticky působící vizuální atmosféru 17. století, která by nepůsobila dojmem, že vznikla v současnosti. Chtěl jsem použít co možná nejvíce přírodního světla a ponořit scény do bahna, mlhy, deště a kouře. Chtěl jsem zobrazit velký kontrast mezi Rochesterovým životem na zámečku a tou obrovskou energií a vzrušením, které provázely jeho život v Londýně.“ Aby mohl dát svým představám reálné obrysy, potřeboval Dunmore extrémně zručný a kreativní filmový štáb. Jeho středobodem byl kameraman Alex Melman. „Nechtěli jsme, aby byl film hezký a uhlazený. Chtěli jsme ten nejšpinavější look, jakého jsme mohli docílit! Nicméně, přestože je ve filmu spousta bahna a kouře, zároveň je v něm také krása, která tou špínou a oparem prostupuje. Svým způsobem je ten film velice hezký.“ Melman úzce spolupracoval s hlavním výtvarníkem Benem Van Osem (který byl nominován na Oscara za práci na filmech Dívka s perlou a Orlando) a návrhářem kostýmů Dienem Van Straalenem (nominace na Oscara za film Dívka s perlou), s nimiž vytvořil velmi detailní barevnou paletu, která byla použita ve výtvarných prvcích celého filmu. „Všechno to bylo hodně utlumené a umouněné,“ říká Melman o filmových odstínech. „Osvítili jsme téměř všechno svíčkami a i na ty jsme použili zelený filtr, abychom jim vzali to teplo. Všechny odstíny kůže jsme nasnímali tak, aby působily vybledle.“ Režisér Dunmore se rozhodl přistoupit k natáčení netradičním způsobem a docela velkou část filmu nasnímal sám pomocí ruční kamery. „Už na začátku jsem se rozhodl, že si – stejně jako v případě spousty reklam – vezmu kameru na rameno a budu s ní pracovat sám, místo toho, abychom ji dávali na podstavec nebo jeřáb,“ vysvětluje režisér. „Zčásti jsem to udělal proto, abych se mohl rychleji pohybovat. Díky tomu nám také odpadla starost s vymýšlením různých propracovaných záběrů. Mnohem důležitější pro mě bylo vytvořit nějaký plynulý styl snímání akce. Vzít si kameru na rameno znamenalo, že jsem mohl být na scéně s herci a sedět při jejím snímání vedle nich – scény se odvíjely přímo přede mnou. Připadalo mi to hrozně osvobozující a myslím si, že to hodně pomohlo i hercům. Při natáčení jsem měl jen velmi zřídka sluchátka, protože jsem seděl hned vedle nich – slyšel jsem je i dýchat. Bylo to celé mnohem důvěrnější.“ Pro film bylo velmi důležité také najít správné natáčecí lokace. Dunmore najezdil úctyhodných 8 000 mil po Británii, kde hledal autenticky působící zámky a jiné budovy. Nakonec si vybral Tretower Court ve Walesu, který je jedním z nejlepších zachovalých středověkých zámečků, několik budov v Somersetu, Hampton Court Palace v hrabství Surrey a krásnou welšskou katedrálu. Interiéry filmaři natočili na ostrově Man, kde Ben Van Os vystavěl všechny potřebné scény. Přestože je pro Laurence Dunmorea LIBERTIN režijním debutem, jakékoliv počáteční pochybnosti se brzy rozplynuly. „První den natáčení byl úžasný a navíc jsem měl zrovna narozeniny, takže to byla dvojitá dávka radosti,“ vzpomíná Dunmore. „Bylo úžasné začínat první celovečerní film zrovna v den mých narozenin. Během natáčení jsem několikrát pocítil poměrně silný tlak, ale myslím si, že jsem měl obrovské štěstí. Byl jsem obklopen herci, kulisami, kostýmy, rekvizitami a maskami, cítil jsem jsem ten rozruch… vůni a chuť celého toho procesu, v průběhu nějž vzniká film. A dívat se skrz kameru a vidět, jak přichází k životu první záběr, bylo trochu podobné jako vidět poprvé na ultrazvuku své děti.“

zdroj: Bontonfilm