Hranice života (2005) - Info ze zákulisí

Mezi světy živých a mrtvých: koncept

Film režiséra Marca Forstera Hranice života je thrillerem, u nějž hraje přídomek psychologický větší roli než v ostatních případech – je mozaikou symbolických a hypnotických výjevů ze světa snů, halucinací a nejznepokojivějších stavů mysli, které lidé zažívají. Film už od prvních minut směřuje za hranice skutečnosti. „Chtěl jsem dát divákům už na začátku najevo, že film, který uvidí, se neodehrává v realitě,“ říká režisér. „Chtěl jsem, aby věděli, že hlavní postavy jsou navzájem propleteny, aby se na cestu do alternativní, imaginární reality mohli vydat bez pocitu, že je s nimi manipulováno.“

Jádrem příběhu Hranice života jsou dva muži, kteří na první pohled nemají mnoho společného, ale jsou nesmazatelně spojeni osudem. Sam Foster je chytrý, úspěšný a citově rezervovaný psychiatr, jehož pacienty jsou většinou dobře postavení neurotici. Jedním z jeho největších profesních úspěchů je však jeho přítelkyně Lila – křehká, ale bystrá umělkyně, kterou Sam zachránil při pokusu o sebevraždu. Henry Lethem je zoufalý vysokoškolský student posedlý krásou i tragičností smrti, který se díky záhadnému onemocnění jeho psychoterapeuta stane Samovým pacientem. Už během jejich prvního setkání jej Henry šokuje svým rozhodným konstatováním, že si hned následující sobotu o půlnoci hodlá vzít život – a stáhne Sama do hlubin obsesivní snahy udržet jej za každou cenu naživu.

Příběh filmu Hranice života obživl na stránkách scénáře Davida Benioffa, který je uznávaným spisovatelem a autorem románu The 25th Hour i stejnojmenného scénáře, podle nějž natočil režisér Spike Lee film 25. hodina. Benioff má na kontě také scénáře k filmům Troja Wolfganga Petersona a nadcházejícímu Wolverine s Hughem Jackmanem. Byl to však právě jeho napínavý scénář k filmu Hranice života, kterým poprvé vzbudil pozornost v Hollywoodu.

„Vždycky mě inspirovaly sny a fascinovaly mě paralelní reality,“ říká Forster, který se zařadil mezi velké filmové talenty v roce 2001, kdy se objevil v kinech jeho film Ples příšer. „Tento příběh pojednával o věcech, které mě velice zajímají, zejména pak způsob fungování vnímání a identity. Myslím si, že v současné době je to více než relevantní téma – žijeme ve světě, v němž jsme obklopeni vlivem médií a mnoha různými verzemi ‚reality‘, přičemž způsob vnímání se stal ve velké míře součástí toho, kým jsme a co víme nebo nevíme.“ Forster viděl film jako příležitost položit provokativní otázky, týkající se toho, jak si každý člověk na základě mozaiky prchavých vzpomínek, okamžiků, pocitů, myšlenek, obav a nadějí vytváří vlastní životní zkušenost a snaží se formovat jeho smysl.

„Přitahovala mě možnost experimentovat s naprosto odlišným kreativním postupem, než na jaký jsem zvyklý,“ vysvětluje režisér. „Když vyprávíte pomocí filmu nějaký příběh, ať už je založený na skutečných událostech nebo nikoliv, můžete pokaždé počítat s nějakým racionálním vysvětlením toho, jak se příběh odvíjí a jak se chovají jeho postavy. V případě Hranice života však jádrem příběhu žádná racionální logika není. Je to pravý opak – všechno, co se tam stane, je iluze. Takže jako filmař jsem nemohl uvažovat jednoduše, lineárně. Musel jsem se téměř výhradně spoléhat na instinkt. Musel jsem více než svému smyslu pro logiku důvěřovat svým citům, což pro mě bylo velmi zajímavé.“

Propletené mysli: postavy

Většina děje filmu Hranice života se odvíjí okolo Sama Fostera, jehož ztvárnil populární a všestranný herec Ewan McGregor. Přestože zazářil v celé řadě různorodých filmů od Trainspottingu po novou trilogii Star Wars, s podobnou rolí se dosud nesetkal. „Jednou z věcí, na které jsem se zaměřil, byla ta postupná výměna rolí mezi Samem a Henrym,“ říká McGregor. „Sam se určitým způsobem stává pacientem a Henry se mění v doktora. Postupně začíná chápat, že jeho zoufalá potřeba pomáhat ostatním lidem odráží potřebu pomoci sám sobě přenést se přes chyby, které učinil v minulosti, což je jeho nejzranitelnější stránka. Začíná si uvědomovat, že Henry není jediným člověkem, který hledá vykoupení.“

Jeho zranitelnost se dostává do popředí zejména ve scénách s jeho přítelkyní Lilou v podání Naomi Watts, která byla v minulosti nominována na Oscara za výkon ve filmu 21 gramů. Lila čelí vlastním psychickým problémům. Je sice talentovanou umělkyní, ale zároveň se zotavuje z téměř smrtelného pokusu o sebevraždu, což ji pojí se Samovou snahou zachránit Henryho Lethema. „Lila pro mě byla něco jako anděl,“ vysvětluje herečka. „Vnímala jsem ji jako člověka, který kdysi sám potřeboval pomoc, ale nyní má možnost být nápomocen Samovi při záchraně Henryho, jehož by mohla přesvědčit, aby zůstal mezi živými.“

Stejně jako v případě Sama začíná být osobní realita Lily v průběhu filmu stále pochybnější, až se nakonec také ukotví v Henryho pohledu na svět. „Na roli Lily bylo nejnáročnější udržet herecký projev uvěřitelný, ať se děje co se děje – bez ohledu na to, zda je ta či ona scéna ukotvena v realitě či nikoliv,“ říká herečka. „Bylo to poměrně náročné. A na konci každého natáčecího dne jsem měla o čem přemýšlet, což mám ráda.“

Třetí důležitou postavou filmu je Henry Lethem, deprimovaný vysokoškolský student, jehož idolem je fiktivní umělec jménem Tristan Reveau, který měl v rámci svého uměleckého vyjádření dopředu oznámit datum své sebevraždy. Role Henryho se zhostil Ryan Gosling, který byl nominován na cenu Independent Spirit Award za hlavní roli ve filmu Svatý boj a mohli jsme jej vidět také ve snímcích Svět podle Lelanda a Zápisník jedné lásky. Vzhledem k tomu, že je Henry hybnou silou, která uvádí do chodu celý svět snů a iluzí – jeho pocity, myšlenky a vzpomínky doslova vytváří filmovou realitu – udával Gosling svým hereckým výkonem tón, kterému se museli ostatní herci přizpůsobit.

„Henry je velmi zajímavá postava, protože se často stává, že jakákoliv jeho myšlenka se ihned promítá do reality, což je trochu děsivé,“ říká herec. „Ostatní postavy filmu – Sam, Lila a Leon – pomalu začínají jeho realitu přijímat za svou. Celý film je jako obrovské bludiště. Líbí se mi, že je tak odlišný, existuje jen velmi málo podobných filmů.“

„V jádru hledá Henry někoho, kdo by jej mohl zachránit,“ vysvětluje Gosling. „Myslím si, že Henry pomoc od Sama opravdu chce, ale zároveň možná tak trochu cítí, že už je příliš daleko. Je plný viny a lítosti, ztratil spojení s realitou a určitým způsobem i s tím, co jej drží naživu. Doufá, že se mu podaří najít důvod zůstat naživu, přestože si není jistý, zdali je to vůbec možné.“

Henry se postupem čase dostane také do kontaktu se slepým psychiatrem Leonem, který je buď jeho rádcem nebo zesnulým otcem, který se vrátil, aby jej děsil – záleží na úhlu pohledu. Leona si zahrál na Oscara nominovaný Bob Hoskins. Hoskins si byl vědom toho, že Leonova slepota je součástí symbolické struktury film, ale také jí chtěl dát co nejautentičtější podobu. Na scéně úzce spolupracoval s technickým poradcem a zkoušel vykonávat běžné denní úkony se zavázanýma očima. Přestože filmaři původně plánovali, že bude během natáčení nosit falešné čočky, Hoskins roli nakonec zvládnul bez jakýchkoliv pomůcek. „Klíčem k úspěchu je kompletně na oči zapomenout,“ říká herec. „Zkrátka s nimi nepočítat, vyřadit je z provozu.“

Psychologická krajina snů: vizuální podoba

S postupem příběhu se film stává stále více a více vizuálním. Labyrint opakujících se barev, tvarů, textur a výjevů – od zelených dveří přes točitá schodiště po rychle tekoucí vodu a surreálné obrazy dvojčat – podpírá pocit, že to, co se na plátně odehrává, nepojednává tak zcela o tomto světě. Publikum možná zaznamená, že záhadné opakování se netýká pouze jednotlivých prvků dějové linie, ale také komparzistů, kostýmů a různých předmětů.

Na vizuální podobu filmu dbal Forster nejvíce – doufal, že se mu podaří dostat diváky až do stádia, kdy začnou film spíše cítit než pouze sledovat. Aby dokázal svou vizi přivést k životu, potřeboval špičkový kreativní tým, který sestavil převážně ze svých spolupracovníků na filmech Ples příšer a Hledání Země Nezemě. Patřil k nim kameraman Roberto Schaefer, návrhář kostýmů Frank Fleming, střihač Matt Chessé, designer vizuálních efektů Kevin Tod Haug a producent Eric Kopeloff.

Inspiraci Forster hledal v paranoidních thrillerech ze 60. a 70. let a jejich drsných, dezorientujících pojetích. Zajímal se také o filmy typu Petulia Richarda Lestera, které abstraktním a psychedelickým způsobem využívaly barev a retrospektivních prostřihů. Nejvíce však spoléhal na svou vlastní představivost.

Zezačátku měl Forster dlouhé debaty s kameramanem Robertem Schaeferem, s nímž se snažil vytvořit základní charakteristicku vizuálního pojetí filmu. „Marc mi vysvětlil, že natáčíme v podstatě experimentální film zabalený do thrilleru. Sedli jsme si nad scénářem a prošli jsme jej stránku po stránce, scénu po scéně, abychom si sesumírovali, jaké se v něm nacházejí vizuální motivy a jak se postavy navzájem překrývají. Pokusili jsme se naplánovat dopředu všechno, co šlo, protože nám bylo jasné, že spousta věcí bude muset být do filmu přidána až v rámci postprodukce.“

Schaefer pracoval také s designerem vizuálních efektů Kevinem Haugem, aby mohl efekty – ať už byly jakkoliv zvláštní nebo neskutečné – do filmu hladce zakomponovat. „Marcovou zásadou bylo, aby efekty působily jemně,“ říká Kevin Haug. „Někdy mohly být tak jemné, že si jich zdaleka nevšimnou všichni diváci. Spousta z věcí, které se ve filmu odehrávají, se děje na pozadí.“

Stejné kombinace jemných náznaků a surreálnosti využil také Frank Fleming, jehož kostýmy spojují jednotlivé postavy decentním a nenápadným způsobem. „Když se Sam a Henry poprvé setkají, mají na sobě podobné bundy,“ říká Fleming. „Vzory se trochu liší, ale barvy jsou si velmi podobné. Sebe navzájem a i všechny ostatní vnímají z poněkud pozměněné perspektivy. Tyto posuny reality nebylo jednoduché ztvárnit, ale myslím si, že publiku nabídneme něco opravdu odlišného.“

Jedním z příkladů toho, jak kostýmy napomáhaly navodit permanentní pocit déjà vu, je scéna, v níž Sam a Henry procházejí skrz Columbia University. Na pozadí se objevují opakující se hloučky identických dvojčat, trojčat a čtyřčat, která jsou oblečena ve stejných kostýmech.

Dalším člověkem, který pomáhal vybudovat svět plný různorodých variací na několik základních symbolů, kterými byla voda, schodiště či dveře, byl hlavní výtvarník Kevin Thompson. „Pracovat na filmu jako Hranice života je snem každého výtvarníka,“ říká Thompson. „Bylo to velmi netradiční, protože jsme nehráli podle stanovených pravidel, ale vytvářeli svůj vlastní vizuální styl.“

Během příprav na natáčení dal Forster Thompsonovi sešit s kresbami, fotkami a výstřižky, které znázorňovaly konkrétní vizuální témata. „Marc vždycky ukázal na některý z nich a řekl: ‚Takhle bych si představoval tuhle scénu’, což mi velice pomohlo,“ vysvětluje Thompson. „Marc má skvělý smysl pro detail. Dokáže vám hned ukázat, co se mu líbí. Ve svých představách o vizuální atmosféře filmu byl velmi konkrétní. Vzali jsme jeho nápady, vytvořili vizuální styl a motivy a dali jsme se do toho.“

Forsterovým plátnem se stal celý New York, který je ve filmu velmi důležitým prvkem. Přestože Manhattan patří k místům, která se ve filmech objeví velmi často, v tomto filmu se představí v dosud neviděné podobě. Thompson v úzké spolupráci s Forsterem vytvořil paralelní verzi slavné metropole – takovou, kde působí některá místa povědomě, ale neplatí tam obvyklá časová, prostorová a architektonická schémata.

To se odráží například ve scéně, v níž Sam s Henrym kráčejí moderními halami ze skla a oceli v nové budově Columbia University. V témže záběru najednou přecházejí do prostor v budově American Telephone and Telegraph Company na Broadwayi. Ve skutečnosti jsou tato místa od sebe vzdálena téměř dvacet kilometrů, ale v alternativní realitě tohoto filmu urazí Sam s Henrym tuto vzdálenost během jediné sekundy.

Každý z těchto prvků byl klíčem k realizaci Forsterovy umělecké vize. „Snažil jsem se přemýšlet trochu jinak a ukázat lidem Manhattan trochu jinak než jak jsou jej zvyklí vnímat,“ říká režisér. „Zbožňuji architekturu a přijde mi zajímavé, jak jednotlivá místa dokáží pomoci dokreslit charakter postavy, pocit úzkosti a emocionální intenzitu. Proto jsem chtěl plně využít atmosféry, nádherných budov a všech ostatních věcí, které New York nabízí. To příběhu dodává další rozměr.“

zdroj: Bontonfilm