Disturbia (2007) - Info ze zákulisí

Pro scénáristu Christophera Landona začala celá geneze filmu Disturbia – napínavého thrilleru, v němž se luxusní domy a pečlivě upravované trávníky domů na předměstí stávají hřištěm masového vraha – v okamžiku, kdy navštívil dům své sestry v přepychovém San Fernando Valley. „Každý považuje předměstí za něco ideálního a krásného… ale mně to vždycky nahánělo hrůzu,“ říká Landon. „Jednou v noci jsem jel od sestry domů a tohle mě napadlo – příběh kluka, který je uvězněn ve svém domě a začne si všímat různých bizarních věcí v baráku přes ulici. Nakonec dojde k závěru, že jeho soused je masový vrah.“

Podle Landona je pro tato sousedství typické, že si lidé všímají jen svých vlastních životů a jsou zcela neteční vůči věcem, které je obklopují. „Myslím, že spousta lidí, kteří žijí v podobných čtvrtích, dříve nebo později spadne do nějaké každodenní rutiny a většina z nich ani pořádně nezná své sousedy.“

Takový je i případ Kalea, 17-ti letého hlavního hrdiny filmu Disturbia. Až do chvíle, kdy jeho otec zemřel při automobilové nehodě, prožíval se svými rodiči typický americký sen. Byli šťastnou, semknutou rodinou a užívali si krásného dvoupatrového bungalovu. V posledním roce, po smrti jeho otce, se však začal tenhle sen rozpadat. Když se ztrápený Kale dostane ve škole do křížku s jedním učitelem, nezvládne situaci a udeří jej. Při následném soudním přelíčení se sice vyhne nápravnému zařízení pro mladistvé, ale je odsouzen k domácímu vězení a musí na kotníku nosit náramek, který v případě, že se vzdálí více než dva a půl metru od dveří domu, přivolá policii.“

Mít celý dům sám pro sebe je sice fajn, ale i to člověka časem omrzí a Kale se přeorientuje na špehování sousedů. Spolu se svým kamarádem Ronniem začnou hrát pozorovací hru, v jejímž rámci si dělají poznámky, kdo kdy přišel a odešel. Z jejich záznamů brzy vyplynou zajímavé skutečnosti a luxusní čtvrť začne rychle ztrácet svůj lesk. Když se o Kaleově hře dozví jeho nová sousedka, krásná Ashley, rozhodne se špehovat ostatní spolu s ním.

Jejich hra však vyústí v nepříjemné zjištění, které obrátí celou hru ve smrtelně vážnou záležitost. „Obecně nevěnujeme příliš velkou pozornost věcem okolo, protože jsme až příliš zaměstnáni svými vlastními životy,“ říká Landon. „Ale Kale je v situaci, kdy mu opravdu nezbývá nic jiného, než si začít všímat. A když vidí ty znepokojující věci, nutí ho to přemýšlet, jestli má pouze tak bujnou fantazii nebo se okolo opravdu děje něco, co na první pohled nevzbuzuje žádné podezření, ale už na ten druhý ano.“

Pro scénáristu nebyla nejzajímavějším aspektem filmu otázka, zda v sousedním domě opravdu žije masový vrah nebo ne. Mnohem více ho zajímaly osobnostní rysy nesourodé trojice špehujících teenagerů, kteří tvoří jádro filmu. „V podobných filmech většinou nahání padouchy nějaká postava typu Harrisona Forda. Ale tyhle děti nemají s tím klasickým prototypem hrdinů nic společného,“ podotýká Landon. „Kale je obyčejný kluk, který má spoustu času a díky tomu si uvědomí, jaká se všude okolo něj odehrává reality show. No a v rámci toho narazí v té reality show na hodně temnou postavu.“

Díky rychlému vývoji situace v oblasti spotřební elektroniky se sledování ostatních lidí - ať už pomocí bezproblémově dostupných DV kamer či všudypřítomných mobilních telefonů s fotoaparáty - stává každým dnem jednodušším. To všechno Kaleovi umožňuje získat dokonalý přehled o okolním dění i bez toho, aby se od domu vzdálil více, než má povoleno.

Pro známé „velkorozpočtové“ filmaře Ivana Reitmana a Toma Pollocka (kteří u filmu zastali pozici vedoucích výroby) byla Disturbia z hlediska žánrového zasazení tak trochu odklonem od jejich běžné komediální produkce, do níž patří filmy jako Mládí v trapu nebo Road Trip. Ne už tak pro režiséra D.J. Carusa, který má na kontě mj. thriller Zloděj životů s Angelinou Jolie a Ethanem Hawkem. I tak je však Disturbia určena pro trochu jiné publikum než jeho předchozí filmy: „Moje dosavadní snímky se věnovaly spíše postavám s různými závislostmi či problémy, i když jeden pojednával o souboji s masovým vrahem. Takže tenhle pro mě byl docela velkou výzvou. Vyrostl jsem na thrillerech a filmech režisérů jako Cameron Crowe nebo John Hughes. Disturbia obsahuje prvky obou těchto druhů filmů, a ty jsem si zatím coby filmař neměl možnost vyzkoušet.“

Pro roli Kalea hledali filmaři herce s velkou výdrží (postava se vyskytuje prakticky ve všech scénách) a schopností vyjádřit všechny povahové rysy běžného teenagera. To znamenalo, že musel být chytrý, vtipný, místy trochu temný, trochu svérázný a v neposlední řadě schopný převzít „velení“ a zachovat se jako opravdový hrdina. Tento problém se vyřešil v okamžiku, kdy na konkurz přišel Shia LaBeoulf… a odešel de facto s rolí.

LaBeoulfovi se podařilo to, co spoustě nadějných talentů dokáže zlomit vaz - plynulý přechod od dětských rolí (na kontě má několik mimořádně úspěšných televizních seriálů) k úlohám pro mladé dospělé herce (brzy jej budeme moci vidět například v titulní roli blockbusteru Michaela Baye Transformers).

„Ty různé pocitové tóny, které Disturbia má, vycházejí z našich každodenních životů,“ říká Caruso. „V životě nás potkávají okamžiky, kdy se v jednom momentu smějeme a ve druhém jsme vyděšeni k smrti. Díky tomu film funguje, a to především zásluhou Shiy a jeho talentu. Má tu rovnováhu. Při práci s ním se ukázalo, že šlo především o to, aby ten který okamžik působil skutečně - pokud byla splněna tahle podmínka, rád si všechny ty herecké polohy vyzkoušel.“

LaBeouf vnímal tuto roli jako velmi atraktivní hereckou příležitost. „Když Kale přijde o otce, celý jeho svět se změní. Stane se temnějším a trochu uzavřeným člověkem. Vzhledem k tomu, že jeho matka prochází tím samým, nedokáže mu v tom trápení nijak pomoci, takže to vyústí až ve výtržnosti a následné domácí vězení. A to ho přímo nutí, aby začal lidi okolo špehovat. V opravdovém vězení jste od okolního světa odříznutí, ale v případě toho domácího jej máte naopak před sebou jako na dlani. A postupem času se navíc ukáže, že Kale dost možná bydlí naproti vrahovi.“

„Otázka, jestli je to pravda nebo ne, se stane jeho jedinou starostí - a okna domu jeho světem. Nechce se potýkat se svými pocity, protože ta bolest je moc silná. Takže se začne dívat ven a pozorovat bolest ostatních lidí, jejichž vztahy se postupně obnažují a rozpadají. A během toho narazí na někoho, koho považuje za vraha,“ pokračuje herec.

Do role Turnera si filmaři vybrali všestranného a velmi plodného herce Davida Morsea, který si už vyzkoušel všechny možné role od ideálního otce (Kontakt) přes starostlivého doktora (seriál St. Elsewhere) a bachaře (Zelená míle) po vlka v rouše beránčím (v divadelní hře How I Learned to Drive na Broadwayi).

Caruso podotýká, že ačkoliv Turner působí na papíře jako velmi komplexní postava, v jádru je vlastně docela jednoduchý. Je to nenáročný člověk, který má hodně rád svůj dům, a když pak Kale překročí hranice jeho mírně úchylného malého ráje, má jedinou možnost - snažit se své království uchránit, i kdyby to ve výsledku mělo vést k násilí.

„Už jsem hrál pár postav, u kterých si člověk nebyl moc jistý, co jsou zač, a Turner je jim hodně podobný,“ říká herec. „Líbí se mi, když mohu jít po té tenké hranici a hledat v postavě nějakou integritu, nějaký její vnitřní život, který vás o ní nutí přemýšlet.“

Morse ke své roli přistupoval velmi metodicky a rozhodl se zůstat prchlivým i při natáčení - s ostatními herci se nijak nestýkal a na jídlo chodil jinam. Jeho usilovná práce na postavě vyústila mimo jiné ve velmi autenticky působící fyzický střet mezi filmovým Turnerem a Kalem. „Natáčeli jsme tu bojovou scénu a jelikož byla kamera tak blízko a všechno se to odehrávalo v docela stísněném prostředí, nepoužili jsme žádné náhradníky,“ vzpomíná LaBeouf. „Šlo nám to neuvěřitelně dobře - pořád jsme to víc a víc hrotili a celkově to bylo vynikající. Až potom jsem zjistil, že si David během té scény zlomil tři prsty, ale nechtěl to zmiňovat, aby jeho postava nepůsobila slabě.“

Co se týče ostatních sousedů, má Kale hodně na výběr - nevěrný manžel, majitel zhýčkaného psa, zamlklý samotář… a sen každého středoškoláka, nová sousedka Ashley, kterou na plátně ztvárnila relativně nová hvězda Sarah Roemer.

„Ashley pochází z města a její rodiče - kteří také mají své problémy - se proti její vůli přestěhovali na předměstí,“ říká Roemer. „Vzhledem k tomu, že má velké potíže se svou matkou, snaží se zoufale dostat pryč z domu, kdykoliv je to možné. Pak si všimne Kalea, který je také uvězněn ve svém vlastním domě, i když úplně jiným způsobem. Oba se cítí jako v pasti, díky čemuž mezi nimi vznikne pouto. Ano, je tam i jakási fyzická přitažlivost, ale spojuje je spíše to vnitřní pouto… alespoň na začátku.“

Do role Kaleovy matky Julie filmaři obsadili Carrie-Anne Moss, která si filmem Matrix vybudovala velkou fanouškovskou základnu. Tentokrát však musela uplatnit trochu jiné herecké schopnosti než v roli akční hrdinky - role od ní vyžadovala silnou mateřskou lásku.

Hlavní část hereckého obsazení uzavírá Aaron Yoo v roli Ronnieho, Kaleova parťáka a asistenta, který mu trochu zdráhavě pomáhá s průzkumem nebezpečných míst, na něž se Kale díky domácímu vězení nemůže dostat. Zatímco Kale inklinuje spíše k temným a rozmrzelým náladám, Ronnie díky svému žoviálnímu chování, optimistickému životnímu stylu a celkově nevinnému vystupování jeho deprese trochu vyvažuje. „Každý mi skoro úplně od začátku říkal: ‚Hele, to jsi přesně ty, akorát že na papíře‘,“ směje se Yoo. „A já jsem jim říkal: ‚No fajn, ale já opravdu nevím, jak se mám připravit na roli sebe na papíře.‘ Občas jsem měl tendence trochu tlačit na tu komediální složku, ale D.J.-ovi šlo spíše o to budování přátelství mezi Ronniem a Kalem, z čehož pak mohl ten humor vycházet. Hraju kluka, který se bojí, jestli jeho nejlepší kamarád nezačíná bláznit ze smrti svého otce, takže ty komediální situace plynou z jeho snahy vypořádat se s tím po svém - vtipnými poznámkami, sarkasmem a snahou přenést se tím přes různé věci.“

Výtvarná stránka filmu

„Ze začátku to znělo hodně jednoduše - kluka potká na začátku neštěstí a pak je odsouzen k domácímu vězení. Od té chvíle se vše odehrává už jen uvnitř domu, z nějž pozoruje své sousedy. Jakmile jsme však začali vymýšlet, jak přesně by měly být ty domy rozestavěny a jak by měly vypadat, začalo se to trochu komplikovat. Nakonec to dopadlo tak, že zahradu za domem jsme natočili v jednom městě, zahradu před domem v jiném městě a interiéry vznikly ve studiu. Bylo to mnohem náročnější, než jsem si původně představoval,“ podotýká Caruso, který se navíc musel vypořádat s nízkým počtem natáčecích dní.

Problém s časovou tísní mu pomohl vyřešit hlavní výtvarník Tom Southwell, se kterým poprvé pracoval na akčním thrilleru Zóna úniku (Caruso u filmu zastal pozici pomocného režiséra). Tato spolupráce byla ve výsledku natolik plodná, že Caruso využil jeho talentu i u svého režijního debutu Salton Sea a všech následujících filmů.

Vzhledem k tomu, že se v domě a okolo něj odehrává celý film, věnovali filmaři nalezení vhodných lokací velké úsilí. Museli při tom brát v potaz různé specifické nároky, které na Kaleův dům kladl scénář - včetně oken v druhém patře, kterými by bylo možné vyhlížet z přední, zadní a boční strany domu, příjezdové cesty, jenž odděluje jeho dům od domu Ashley a dvorek za domem, který sousedí s Turnerovou zahradou. Největším oříškem se ukázaly být zahrady za domem, jejichž hledání by za běžných okolností obnášelo klepání na stovky dveří nebo přelézání plotů. Caruso však vymyslel mnohem elegantnější způsob: hledání pomocí helikoptéry, které nakonec přineslo kýžené výsledky

Produkce rozdělila Kaleův dům a jeho okolí na tři části: přední část a sousedící dům Ashley se natáčely v kalifornském Whittieru, zadní část v Pasadeně (kde filmaři vztyčili falešnou stěnu a plot mezi ní a Tunerovým domem) a interiéry - zejména Kaleova ložnice, studovna jeho zemřelého otce a kuchyně v přízemí - vznikly ve studiích Paramountu. Prakticky každá scéna musela být natočena na třech různých místech, přičemž jednotlivé záběry na sebe pochopitelně musely logicky navazovat.

Aby domy trochu více odlišili a propůjčili jim určitou „osobnost“, zvolili pro každý z nich jinou barevnou paletu. Turnerův dům byl studeně modrý, zatímco ten Ashley byl vyveden v teplé, svůdné béžové, která pod slunečními paprsky září, a byl u něj velký bazén, který postavila produkce. U Kaleova domu zůstali věrni jeho architektonickému provedení ve stylu Craftsman a vyvedli ho v zelenohnědých tónech.

Zatímco Southwell se svým týmem - výtvarnicí scény Mariou Nay a art directorem Douglasem Cummingem - koordinoval úpravy existujících lokací (a kompletní výstavbu těch neexistujících), začínala filmová čtvrť žít svým vlastním životem. „Jednotlivé místnosti odrážejí povahu našich postav, protože jsou to jejich životní prostory,“ říká Moss. „Takže se vlastně stávají postavami samy o sobě. Trochu se rozhlédnete, vidíte všechny ty detaily a začnete nacházet spojitosti. Jsou to docela jemné detaily, ale Tom má talent zachytit ve své práci opravdovost, což ovlivnilo celý zbytek produkce. Ty místnosti působily od začátku obývaně, jako kdybyste se procházeli domem někoho, ke komu jste právě přišli na večeři.“

Caruso zašel s týmem výtvarníků dokonce tak daleko, že hledal inspiraci v pokojíčcích skutečných teenagerů. „Rodiče mi umožnili vyfotit si ten binec, které jejich děti dokázaly vyrobit,“ říká Southwell. „Takže tam byly plakáty, CDčka, počítače, knihy, fotky na zdech, oblečení na podlaze - prostě úplná exploze vizuální inspirace.“

Když váš film pojednává o lidech, kteří pozorují, fotí a natáčejí ostatní lidi, stane se úloha kameramana ještě důležitější než obvykle. Tento klíčový post byl v případě Disturbie obsazen Rogierem Stoffersem, jehož atmosférická práce s kamerou se uplatnila ve spoustě amerických i neamerických filmů.

Úzká spolupráce mezi režisérem, kameramanem a hlavním výtvarníkem často ústila v debaty, jejichž předmětem byly věci jako různý vzhled oken (skrze něž sledujeme většinu filmu) či barvy stěn (které se mohou díky jinému osvětlení změnit ze světlých odstínů na pochmurné). Během těchto diskusí se detailně probíraly různé druhy skla (antické, filtrační, matné), dřeva (drsnost, lesk, barva) a druhy záclon či závěsů - to všechno v rámci úsilí propůjčit „očím domu“ co největší rozmanitost a zabránit tomu, aby (slovy Southwella) „diváci zívali už při druhém a třetím nájezdu na okno“.

„Jako filmař jsem permanentně ve špehovacím módu, ať už poslouchám nějaký cizí rozhovor nebo třeba nakupuju v hypermarketu,“ podotýká režisér. „Takže tenhle projekt pro mě byl určitou katarzí. A bylo to fajn, protože mám pocit, že jsem celý život sledoval a špehoval a snažil se zachytit krátké okamžiky mezi herci. Takže jsem se dokázal do Kalea vžít, dívat se mu přes rameno a přehrávat si tyhle voyeurské fantazie ve vlastní mysli, jako filmař i jako divák. Myslím, že tohle na něm bude lidi přitahovat. Při jeho sledování se budou taky cítit trochu provinile.“

zdroj: Bontonfilm