Denní hlídka (2006) - Info ze zákulisí

Původ filmu

Kniha Denní hlídka Sergeje Lukjaněnka a Vladimira Vasiljeva – a její prequel Noční hlídka a pokračování Šerá hlídka – se stala jedním z milníků v ruské literatuře. Příběh o souboji nadpřirozených sil, který se odehrává v rušných ulicích současné Moskvy, oslovil zcela nové publikum – mladé ruské čtenáře, fanoušky fantasy a internetové uživatele, díky jejichž zájmu se kniha okamžitě stala moderní kultovní klasikou. Po uvedení celovečerních filmů Noční hlídka a Denní hlídka přibylo k 500 000 prodaným výtiskům dalších 2,5 milionu.

Plodný autor Lukjaněnko, který dříve pracoval jako psychiatr, chtěl vždycky napsat velkolepý příběh o souboji starodávných magických sil v prostředí současného světa. „Chtěl jsem docela dlouho napsat nějaký fantasy román, ale trpaslíci ani elfové mě nijak zvlášť nebrali,“ vysvětluje Lukjaněnko, který má na kontě celou řadu dalších knižních titulů. „A pak mě napadla zajímavá myšlenka: že by noc mohla být bojištěm kouzelníků, kteří žijí mezi obyčejnými lidmi a mohou se utkat jen v případě, že tím nijak nenaruší normální lidskou společnost. A z toho vzešel nápad na noční hlídku – speciální jednotku, která má na kouzelníky dohlížet. Pak jsem vymyslel jejich protivníky, denní hlídku, a jejich odvěký konflikt.“

Mezi nadšené fanoušky knižní Noční hlídky patřil i Konstantin Ernst, který je generálním ředitelem největší a nejúspěšnější ruské televize Channel One Russia. Ihned po dočtení strhujícího románu se spolu s producentem Anatolym Maximovem pustil do vývoje filmu a o devět měsíců později mohla padnout první klapka. Do podoby scénáře knihu adaptoval sám Lukjaněnko spolu s Timurem Bekmambetovem.

Bekmambetov, který měl v té době na kontě už přes 600 reklam pro firmy jako Coca-Cola, Pepsi, Apple, Microsoft, Ford nebo Procter & Gamble, byl také ideálním kandidátem na post režiséra, na němž si producenti představovali skutečného vizuálního inovátora. Bekmambetov debutoval jako celovečerní režisér v roce 1994 artfilmem o válce v Afghánistánu Peshavarskij val's a v roce 2001 přivedl na plátna akční dobrodružné drama The Arena, které vzniklo v produkci legendárního Rogera Cormana.

Konstantin Ernst se s Bekmambetovem poprvé setkal v době, kdy Bekmambetov působil jako moderátor, producent a režisér ruského televizního kulturního měsíčníku Matador. Často se vídali ve střižně a diskutovali o tom, že jednoho dne natočí společný film. „Jednou z mých největších ambicí bylo dostat zpátky na nohy ruský filmový průmysl, o tom jsme diskutovali hodně často,“ vysvětluje Ernst. „Vysvětlil jsem mu, že chci vytvořit novou image a dostat ruskou filmařinu na novou úroveň, díky níž by se mohla stát plnohodnotnou součástí světového filmu – a to nejen v artových a festivalových žánrech, ale i ve vzrušující mainstreamové produkci. A s Denní a Noční hlídkou jsme tuhle šanci měli.“

Bekmambetov do projektu přinesl svůj hluboký zájem o hollywoodskou akční elitu, k níž se v jeho očích řadí filmaři jako James Cameron, Ridley Scott, Roger Corman, bratří Wachowští nebo Quentin Tarantino. I tak byl ale ze začátku poněkud skeptický.

„Na rozdíl od Ameriky nebyl v Rusku až do Noční hlídky natočen žádný fantasy film,“ říká režisér. „Při čtení knihy jsem si ale uvědomil, že se Sergejovi povedlo začlenit magii a zázraky do našeho běžného života. Připadalo mi, že je ten příběh opravdu výjimečný, protože se v něm fantazie neprolínala jen tak s ledajakou realitou, ale s naší, ruskou realitou. Noční hlídka byl první film, který měl tohle originální pojetí. Příběh se odehrává ve skutečném světě, ve skutečném Rusku, ale zároveň je fantastický. Chtěl jsem, aby to na plátně působilo co nejrealističtěji, ale zároveň jsem chtěl najít nějaký kontext pro mystické a fantastické dění v ulicích současné Moskvy. Byl to velice zajímavý úkol.“

„Knihy ve mně vyvolaly velmi osobní pocity, protože jsem napůl filmař, který zbožňuje upíry, Rogera Cormana a Matrix, a napůl člověk žijící v zemi, kterou sužuje celá řada problémů – po ulicích jezdí mizerná auta, města tvoří špinavé domy, společnost je díky mocným olejovým baronům a velmi chudým lidem silně sociálně polarizovaná. A tenhle příběh svedl tyhle dvě stránky mé osobnosti – ruskou realitu a americké filmy – dohromady,“ pokračuje režisér.

Hodně jej přitahovalo také alegorické pojetí křehké rovnováhy mezi dobrem a zlem v dnešním světě. Z pohledu Bekmambetova představují lidé z noční a denní hlídky dvě různé, protichůdné společenské filozofie. „Představují dva různé způsoby, kterými se dá žít – totální svobodu versus zodpovědnost,“ říká režisér. „Denní hlídka jsou ti temní, kteří razí myšlenku naprosté svobody a nezávislosti, zatímco noční hlídka je založena na zodpovědnosti a svědomí. Tenhle dualismus existuje po tisíce let. To, že musíte přemýšlet o následcích svých činů, je velmi stará myšlenka.“

Na adaptaci do podoby filmového scénáře Bekmambetov úzce spolupracoval s Lukjaněnkem, který byl velmi svolný k tomu, aby příběh pro zvýšení divácké atraktivity různými způsoby obohatil. „Přidali jsme do něj tu dějovou linii s Antonem (Konstantin Khabensky) a jeho dlouho ztraceným synem Egorem (Dima Martynov), aby to bylo dramatičtější, emocionálnější a více ruské,“ vysvětluje Bekmambetov. „Kromě akce tam máte i ten příběh o otci, který přišel o syna, cítí obrovskou vinu a tráví celý život tím, že se snaží toto obrovské břemeno setřást… Ano, je to velmi ruský příběh.“

Během příprav na velkolepé natáčení s nepříliš velkolepým rozpočtem Bekmambetov nikdy nezapomínal na to, co mu kdysi řekl jeho přítel a velký učitel Roger Corman: „Řekl mi, že pro režiséra je nejdůležitější vymyslet, jak navodit pocit, že měl větší rozpočet než ve skutečnosti,“ vzpomíná Bekmambetov. „Je to všechno o kreativitě.“

Režisér vzpomíná, že chtěl ve filmu vyobrazit upíry, čarodějnice a čaroděje tak, aby konečně vypadali hodně hrozivě… ale zároveň tak skutečně, jako váš soused. „Ruské publikum nemělo s tímhle žánrem žádné zkušenosti, protože jsme nikdy neměli žádné fantasy filmy nebo komiksy – bylo to pro ně úplně nové. Takže jediný způsob, jak jsem mohl začít, bylo vytvořit všechno velice realisticky, aby to pro diváky bylo dostatečně uvěřitelné a nečinilo jim potíže akceptovat i tu fantastickou stránku věci,“ vysvětluje Bekmambetov.

„Ten svět, který vytváří, je hyperrealistický a zároveň velmi povědomý,“ říká Anatoly Maximov. „Ty postavy, společenské situace a psychologické prvky jsou nám všem velmi dobře známé. Nakonec se z toho příběhu stává film o morálním zhroucení jednoho člověka a o boji sil světla a temnoty o jeho duši – je to zkrátka velká věc.“

Obsazení

Bekmambetov věděl, že klíčem k navození správné a vzrušující atmosféry je výběr herců, kteří by dokázali stát na protilehlých stranách dobra a zla. Vzhledem k tomu byl postup obsazování rolí poněkud netradiční.

Režisér začal rozdělením nejlepších ruských herců do dvou skupin. „Připadalo mi, že někteří herci vypadají jako herci a někteří jako obyčejní lidé. Ty, kteří vypadají jako herci, jsme obsadili do rolí denní hlídky, protože jsou hodně cool, originální a zajímaví a vyzařuje z nich hrdost. No a ti, kteří vypadají jako obyčejní lidé, si zahráli členy noční hlídky. Máme tam například postavu Světlany, ženy, která s sebou přináší smůlu. Do téhle role jsme obsadili Mariu Poroshinu, která podle mě vypadá jako obyčejná ruská holka, již potkáte na ulici. Do role Alisy z denní hlídky jsme naopak obsadili herečku Zhannu Friske, která je slavnou ruskou popovou hvězdou.“

Do role Antona Gorodetskyho, jednoho z hlavních členů noční hlídky, Bekmambetov obsadil Konstantina Khabenskyho. „Konstantin je velmi dobrý dramatický herec a zároveň je velmi flexibilní,“ říká Bekmambetov. „Je jako klaun, dokáže být směšný, dokáže být extravagantní… je to dobrá kombinace, protože k tomu, abych přivedl ruské publikum do tohoto světa nadpřirozených stvůr, jsem potřeboval zcela věrohodného herce.“

V roli Borise Gesera, který přes den působí jako obchodník a v noci jako vůdce noční hlídky, se objeví Vladimir Menshov, režisér oscarového filmu Moskva slzám nevěří a multitalentovaný herec a scénárista. Geser je zároveň otcovskou figurou i ztělesněním všeho dobrého. Hraje také zásadní roli při záchraně svého druha Antona po téměř smrtelném setkání se silami temnoty.

„Boris je jedním z mála ruských režisérů, kteří získali Oscara, a je velmi rusky založen,“ podotýká Bekmambetov. „Před domácím publikem má image šéfa politické strany nebo byrokrata, takže mi připadalo, že v roli vůdce sil světla by mohl být zajímavý.“

Úlohu vůdce denní hlídky Zavulona svěřil Bekmambetov svému kamarádovi z umělecké školy Victorovi Verzhbitskiymu, jenž se objevil i v jeho předcházejících filmech Peshavarskij val's a The Arena. Herecké obsazení dotvářejí ruští divadelní a filmové herci včetně Galiny Tyuniny v roli čarodějnice Olgy, Alekseye Chadova v roli mladého vampýra Kostyi a Valeriy Zolotukhina v roli Kostyova otce.

Výtvarné pojetí

Na celkové působivosti Denní hlídky má velký podíl její strhující vizuální stránka, s jejíž pomocí se filmařům podařilo vytvořit v ulicích současné Moskvy plnohodnotný fantastický svět. Svět, ve kterém může být polorozpadlý starý byt úkrytem pro vampýry a z obyčejného moskevského opraváře se může vyklubat přestrojený kouzelník.

Pro Bekmambetova byla ostrá a strašidelná vizuální i celková atmosféra filmu jednou z hlavních priorit. Prvním stavebním kamenem jeho vize bylo vytvoření mytologie okolo bídného stavu ruských aut, vybavení domácností a domů v postsovětské éře. „Chtěli jsme vytvořit mytologii okolo těchto věcí a udělat ze všeho, co bylo považováno za ošklivé a nemoderní součást magického světa,“ vysvětluje režisér. „Lidé v Rusku se často stydí za své věci, za své jednoduché a staré židle, hlasitá a nekvalitní auta či špinavé městské bloky, ve kterých žijí. To nám přišlo smutné, protože nikdo neví, co je dobré nebo co je špatné. Proto jsme ve filmu vystavili malé příběhy okolo toho, proč může být stará židle nejlepší a proč je tohle staré auto tak drsné a cool. A zdá se, že to zafungovalo.“

Svět Noční hlídky brzy začal pronikat do ruské popkultury. Některé dialogy se začlenily do slovníku ruské mládeže a Antonův dlouhý plášť se stal velmi módní záležitostí.

Vizuální stránku chtěl Bekmambetov okořenit také dravým vizuálním stylem – místo pomalého a ležérního tempa, v němž se zpravidla točily filmy v době, kdy je sponzoroval stát, staví Denní hlídka na frenetickém tempu, rychlém střihu a hyperkinetické kameře, což byl v oblasti ruského filmu až dosud nevídaný jev.

„Mladí lidé mají tento styl rádi, líbí se jim ta videoklipová energie a preciznost, jaká je obvykle vlastní spíše reklamním spotům,“ říká režisér. „Líbí se jim to tempo, mají rádi rychlou a dramatickou akci. A tenhle styl jsme si vybrali proto, protože jsme cítili, že osloví naše publikum – a samozřejmě i proto, že se nám jako filmařům hodně líbí.“

Bekmambetov natočil 80 % Denní hlídky a celou Noční hlídku během 90 dní na přelomu let 2002 a 2003. Produkce natáčela na více než 200 skutečných moskevských lokacích včetně světoznámého Rudého náměstí a rozpínajícího se metra. Většina akce se točí okolo komunikační věže Ostankino, která leží v severozápadní části ruské metropole.

„Převážná část původního románu se odehrává v blízkosti věže Ostankino, proto pro nás bylo hodně důležité tam natáčet,“ vysvětluje režisér. „V Rusku je Ostankino velmi mystické jméno. To slovo znamená ‚zbytky‘ a existuje spousta mysticky působících teorií, proč Sergej umístil děj zrovna tam. Ale existuje i jedno praktické vysvětlení. Nepochází z Moskvy, ale z Kazachstánu, a Ostankino pro něj bylo místo, které vždycky znal, byl to vždycky jeho hlavní orientační bod.“

Bekmambetov se v rámci zachování věrohodnosti snažil natočit co nejvíce záběrů přímo v ulicích Moskvy. „Bylo zcela nezbytné, aby film zachycoval skutečné výjevy ze současného Ruska,“ podotýká. „Chtěli jsme skutečné obrazy, obohacené stylem práce s kamerou, aby si každý Rus mohl říct ‚tohle je můj dům‘, ‚tohle je naše ulice‘ a ‚tohle není nic umělého, to je skutečnost‘. Je to jeden z triků tohoto filmu a jeden z klíčů k jeho úspěchu. Jako studiové scény s dekoracemi jsme točili pouze interiéry, ale i v jejich případě se nám podařilo dosáhnout velké úrovně realismu, protože jsme měli vynikající výtvarníci scény. Dokonce tam byl i skutečný zápach.“

Bekmambetov přivedl filmový svět k životu s pomocí týmu talentovaných výtvarníků, s nímž v posledních 10 letech pracoval na svých předcházejících filmech i spoustě reklam. „Mám velmi dobrý tým, se kterým už dělám tak 10 let. Tvoří jej mj. kameraman Sergej Trofimov a hlavní výtvarnice Valery Victorov, která je zároveň mojí přítelkyní. Valery zastala také roli kreativního producenta a dohlížela na celkový styl filmu – od dekorací scén přes kostýmy po masky. Společně jsme vymysleli koncept, že každý prvek ve filmu by měl působit reálně, ale měl by mít surreálný podtext.“

Při výběru lokací se režisér zaměřil na místa, která instinktivně vyvolávají strach a úzkost. „Začali jsme hledat všechna ta mystická a děsivá místa okolo nás. Pro mě osobně byly takovým místem už od dětství střechy ruských baráků, protože jsou často velmi vysoko a jsou posety anténami, které vypadají jako pavouci. Hodně mystickou auru má i moskevské metro, možná proto, že ho postavil Stalin. Ve filmu jsme použili jedno konkrétní stanici, která se jmenuje XXX. Už když jsem chodil do školy, evokoval mi tenhle název něco zlověstného.“

Jednou z nejzajímavějších věcí, která jsou ve filmu k vidění, je The Gloom – podivný paralelní svět, ve kterém se mohou pohybovat pouze strážci světla či temnoty. V této dimenzi, která leží mimo naši realitu, spolu jednotlivé strany konfliktu svádějí líté boje.

Vizuální efekty

Ať už byly Bekmambetovy vize jakkoliv ambiciózní a velkolepé, všechno mělo jeden velký háček: jak vytvořit 400 efektových záběrů z velkolepých bitev a magických soubojů v zemi, kde je existence firmy typu Industrial Light & Magic pouze zbožným přáním? Bekmambetov chtěl, aby zůstaly Noční a Denní hlídka čistě ruskými produkcemi, ale zároveň věděl, že v celém Rusku neexistuje firma, která by se tohoto úkolu dokázala zhostit. Všechny ruské firmy s podobnou specializací byly velmi malé a žádná z nich nebyla připravena na tak obří zakázku.

Tento problém se filmaři rozhodli vyřešit radikálním způsobem – spojili dohromady tucty těchto miniaturních společností a vytvořili tak na jeden rok obrovskou virtuální firmu, která si dokázala poradit s širokým spektrem efektů. „Bylo pro nás velmi důležité, abychom všechny digitální efekty vyrobili na domácí půdě,“ říká producent Konstantin Ernst. „Proto jsme dali dohromady síť 42 malých studií, která nám práci na téhle vysoké úrovni umožnila.“

Sídla jednotlivých firem se rozprostírala po celé zemi a každá z nich se specializovala na něco jiného. Například jedna měla dobrého modeláře, ale postrádala animátora, jiná měla zase dobrého animátora, ale chyběl jí modelář. Produkce tedy musela přesouvat jednotlivé záběry mezi různými částmi vzniklé sítě a každá scéna tak vznikala postupně. Práce všech designérů a programátorů byla každý den nahrávána na centrální server, aby ji mohl Bekmambetov posoudit a předat ji pro další vývoj či dokončení dalšímu studiu.

Výsledná úroveň efektů spoustu lidí šokovala – zejména s přihlédnutím k tomu, s jakým rozpočtem si museli filmaři vystačit. A v případě Denní hlídky dotáhl Bekmambetov tento kooperativní styl práce na efektech ještě dál. „Pro druhý film jsme vytvořili speciální postup práce – studio, které se specializovalo na modely, pracovalo od poledne do šesti večer, pak se toho materiálu ujalo jiné studio v jiném městě a do tří ráno pracovalo na animaci. Pak se pustilo do práce studio v Kyjevě, které do animace s hotovým modelem přidalo textury. Výsledek putoval následující ráno do hlavního studia v Moskvě, které jej zakomponovalo do filmu.“

Tento odlišný způsob myšlení a originální přístup k dělbě práce byl podle filmařů jádrem celého filmu a jeho úspěchu na domácí půdě. „Myslím si, že stojíme u zrodu moderní ruské kinematografie a Noční a Denní hlídka byly prvními vlaštovkami,“ říká Konstantin Ernst. „Tyhle filmy jsou začátkem nové ruské filmové kultury, protože se výrazně liší od snímků ze sovětské éry, ale zároveň nejsou kopiemi amerických nebo jiných zahraničních filmů.“

Jak Denní hlídka ovlivnila ruskou popkulturu

V Rusku se Denní hlídka stala nejen zábavním fenoménem, ale také známkou toho, že nová, revitalizovaná a postsovětská ruská kinematografie konečně přichází zachránit rozpadající se filmový průmysl. V době existence Sovětského svazu byla ruská kinematografie velmi přísně kontrolována a ovládána státem, který chrlil přes 200 filmů ročně. Přestože v této éře tvořilo i několik velmi význačných režisérů včetně Andreje Tarkovského, který měl na Bekmambetova velký vliv, celý systém tvrdě potlačoval svobodu projevu. Po pádu režimu a rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 se však situace ještě zhoršila – místo obrození přišel další úpadek a počet kin se z přibližných 10 000 snížil na pouhých 70. Průmysl dále decimoval obrovský rozvoj pirátství.

Teprve během posledních tří nebo čtyř let se situace začínala lepšit díky vzniku nových, technicky vyspělých kin a lepšího distribučního systému. V současné době je v Rusku okolo tisíce kin.

„Dnešní Rusko má 20 velmi dobrých a moderních televizních kanálů, což zásadním způsobem ovlivnilo zábavní trh,“ vysvětluje Ernst. „V posledních třech nebo čtyřech letech ale mladí lidé v Rusku konečně začali chápat ten rozdíl mezi diváckým zážitkem před televizní obrazovkou a před filmovým plátnem – a filmové publikum se rozšiřuje.“

„Zjistili jsme, že tohle nové ruské publikum je jiné než to před 10 lety. Tvoří jej mladí lidé mezi 14 a 25 lety, které ta sovětská éra minula. Tahle nová generace diváků je zvyklá na velké a vzrušující hollywoodské blockbustery. Takže jsme věděli, že k tomu, abychom je oslovili, potřebujeme podobné výrazové prostředky – které jsme ale neokopírovali, nýbrž pojali vlastním způsobem,“ pokračuje Ernst.

Ernst nicméně neopomíná zdůraznit, že Denní hlídka nikdy nebyla zamýšlena jako snaha být ruskou imitací hollywoodského akčního blockbusteru. Vnímá ji jako nový druh ruského filmu, který vychází z hollywoodského stylu a stává se unikátním filmovým zážitkem.

„Timur a já jsme samozřejmě velkými fanoušky amerického filmu, ale bylo pro nás velmi důležité, aby Denní hlídka zůstala ruským filmem – to podle nás bylo klíčem k tomu velkému komerčnímu úspěchu, kterého jsme u domácího publika dosáhli,“ říká Ernst. „ Tenhle film byl vnímán jako kombinace Tarkovského a bratří Wachowských, což byla úplně nová image, která lidi dostala do varu.“

zdroj: Bontonfilm