Constantine (2005) - Info ze zákulisí

“Budeš mi věřit, když ti řeknu, že Bůh a ďábel spolu uzavřeli sázku, v níž se hraje o duše celého lidstva?” - John Constantine

Představte si, že život na zemi je už po staletí vystaven neustálému napětí mezi silami dobra a zla. Lidské bytosti si vybírají svou vlastní životní cestu na této straně světa, a tím zpečeťují i svůj budoucí úděl, kterého se dočkají, až projdou branou smrti. Pro některé je tu nebe, pro jiné peklo. Součástí této sázky je pravidlo, že Bůh ani ďábel nevcházejí do styku s lidmi přímo, ale k posílení svého vlivu používají své zvláštní prostředníky. Nejsou to ani plnokrevní andělé, ani démoni. Jsou něco mezi. Nazývejme je “kříženci.” “Řekněme, že jsi byl v životě dobrý a nebo špatný. Tvou duši šoupnou do nového těla a pošlou zpět do boje, “ vysvětluje John Constantine, člověk, který prošel Peklem křížem krážem.

Tito “kříženci” jsou navíc nadáni schopností volně přecházet z těla do těla. Jsou dokonalí. Nám podobní. Jezdí v autech, mají svá zaměstnání a k nepoznání prorostou do svých pozemských hostitelů. Nikdo z lidí není chytřejší než oni. “Vypadají úplně jako my, “ říká režisér filmu Constantine Francis Lawrence. “Můžete žít v jejich blízkosti, dokonce s nimi být ženatí či mít je za blízké přátele – a nebudete o tom vědět.”

Ale John Constantine je může vidět. Již o dětství má schopnost, kterou by on sám nazval prokletím, která mu umožňuje poznat, jaké tyto bytosti opravdu jsou, a nahlédnout pod tenkou slupku jejich masky. Vidí jejich pravé tváře – ať už andělsky vznešené nebo ďábelsky rozlícené. V mládí chtěl několikrát spáchat sebevraždu a doufal, že mu to přinese klid duše, ale už za dvě minuty jej resuscitovali a tak jen koutkem oka nahlédl do hlubin Pekla, noční můry, která přesahuje jakékoliv představy.

Od té doby zná svůj úděl, který jej čeká na druhé straně, až vydechne naposledy. Ale navzdory tomu jej chce změnit. Tradiční cesta ke spáse je mu uzavřena, proto si hledá cestu otevřenou válkou s “kříženci”. Jsa odborník na démonologii a černou magii, používá svatých předmětů jakožto zbraní. Ale občas musí použít i svých pěstí nebo čehokoliv, co je po ruce, aby ďábelské hordy poslal tam, kam patří. Nepohání jej žádné lidumilství, jen přízemní touha prodrat se do nebe, kde jej nechtějí. Není se tedy co divit, že v něm roste cynismus, protože jeho úsilí nemá výsledky. Prazvláštní podmínky, za kterých musí Constantine bojovat svou prohranou válku, byly hlavní roznětkou zájmu herce Keanu Reevese, který se ve filmu ujal hlavní role. “Je to jeden z nejlepších scénářů, jaké jsem kdy četl, “ říká Reeves. “Je v tom humor, vitalita i pár zajímavých myšlenek. Osobně jsem si cenil hlavě toho, že scénář není průhledný. Nechybí mu tajemství a vnitřní napětí. Constantine má velmi silný smysl pro morálku, jakkoli je to morálka trochu zvláštní, ba rozostřená. Pokouší se napravit to, co se pokazilo, ale ne vždy k tomu používá prostředků, které jsou doporučeníhodné. Je jedním z největších hrdinů proti své vůli, jakého jsem kdy viděl.” Samozvaný exorcista, odpadlík Constantine, je vystaven vlivu “kříženců” z obou světů.

Anděl Gabriel (TILDA SWINTON), boží strážce brány mezi zemí a nebem, Constantina stále odmítá vpustit. Constantinova soukromá válka na něj nedělá žádný dojem, a neustále mu opakuje, že je veden úzce sobeckými motivy, které mu vstupenku do nebe nekoupí. Satanův služebník Balthazar (GAVIN ROSSDALE) se jeho zbytečnému úsilí vysmívá a připomíná mu, že jeho dny jsou sečteny. Když Constantinovi navíc zjistí rakovinu plic v konečném stádiu, je bez sebe nadšením, protože si už brousí drápy na další oběť, která neunikne. Jedním z mála Constantinových spojenců je jeho věrný řidič Chaz (SHIA LaBEOUF), který se chce stát jeho učedníkem. Jakkoli jeho boj sleduje z bezpečné vzdálenosti, je fascinován tím, co se naskýtá jeho zraku. A pomalu se připravuje na den, kdy jej Constantine bude potřebovat. Constantinův bývalý přítel, Midnite (DJIMON HOUNSOU), by mu mohl v mnohém pomoci, kdyby si to s ním Constantine nerozházel. Midnite kdysi býval léčitelem a vymítačem ďábelských mocností, ale nyní prohlašuje, že si chce v probíhající válce udržet nezávislou pozici, proto nabídl svůj noční klub “křížencům” z obou stran jako útočiště. A nyní vyzývá Constantina, aby i on respektoval rovnováhu sil.

On však pokračuje ve svém boji. Nic jiného mu už ani nezbývá. Boj se stal jeho životem. Záhy je však povolán svým přítelem, otcem Hennessym (PRUITT TAYLOR VINCE), knězem, který má své lepší dny už dávno za sebou, k neobvyklému případu exorcismu. Tentokrát jde o mladou dívku. Za řadu let v boji už Constantine provedl spousty vymítání, toto poslední se mu však jeví odlišné. S hrůzou zjišťuje, že démon v dívce se nechce jen zmocnit jejího těla, ale chce se skrze ní prolomit do vnějšího fyzického světa a narušit tak odvěkou rovnováhu. A k tomu nesmí dojít... Jenže to je pouze část toho, co je za oponou veškerého dění. Na cestě domů je Constantine jedné noci napaden démonem – ne však “křížencem”, ale pravým okřídleným zplozencem pekel. Když si pak promýšlí sled hrůzných událostí, je kontaktován Angelou Dodson (RACHEL WEISZ), která má spousty neodbytných otázek ohledně záhadné sebevraždy svého dvojčete Isabely. Angela byla vychovávána v tom, že sebevražda je smrtelný hřích, proto nemůže uvěřit tomu, že by se její sestra připravila o život, jakkoli důkazy z psychiatrické léčebny nasvědčují tomu, že skočila ze střechy.

Ač je Angela naplněna skepsí, vyhledá Constantina, o kterém již mnohé slyšela, v doufání, že jí pomůže osvětlit, co se opravdu Isabel stalo. Constantine je však ten poslední, kdo by jí chtěl pomáhat. Jak Reeves osvětluje: “Má své vlastní problémy. Právě mu zjistili rakovinu plic v konečném stádiu. Ví, že skončí v Pekle, protože nevedl zrovna ctnostný život. Chce zjistit, jak se z toho vymanit.” Proto ji Constantine zpočátku odmítá. Když od něj Angela zklamaně odchází, zahlédne za jejími zády zplozence Pekla. Není si jistý čím a jak, ale cítí, že by mohla být klíčem k odpovědi, proč se kolem nich najednou točí tolik démonů. Ví pouze jediné: dávná rovnováha se láme. Blíží se něco velkého...

Produkce

Byla to zejména producentka Lauren Shuler Donner, kdo napomohl tomu, že se příběh Johna Constantina z comicsu Hellblazer z produkce DC Comics/Vertigo dostal na plátna kin. Shuler Donner, jejíž jméno a dvacetileté zkušenosti stojí za oblíbenými filmy jako Zachraňte Willyho, Láska přes internet či za komerčně úspěšným fenoménem X-Men a X-Men 2, byla od samého začátku pohlcena neobyčejnými podmínkami, za nichž se odehrává boj hlavního hrdiny. Od samého začátku věděla, že příběh má spád a dramatický potenciál pro zfilmování. “Byl to nesmírně silný, chytrý a děsivý příběh s hrdinou proti své vůli, “ říká, “prostě druh filmu, u nějž nikdy nevíte, co se stane za chvíli.” Poté, co příběh s úspěchem nabídla studiu Warner Bros. Pictures, pro nějž produkovala několik vysokorozpočtových filmů, jako například Vítězové a poražení Olivera Stonea či Dave, se Shuler Donner spolu se scenáristou Kevinem Brodbinem (The Manhunters) a producentem Michaelem Uslanem soustředila na vytvoření dokonalého scénáře.

Producent Uslan a jeho kolega Benjamin Melniker mají dlouholeté pracovní zkušenosti se špičkovým vydavatelstvím comicsů DC Comics, se kterým nedávno vzkřísili i sérii Batman. Brodbin, sám velký fanoušek předlohy (nejdéle vycházející měsíční série, která čítá 200 sešitů a 15 samostatných obrázkových novel), si dlouho přál, aby mohl na základě série napsat scénář k celovečernímu filmu. Svou práci bral velmi zodpovědně, přičemž neustále zdůrazňoval: “Nejdůležitější je vystihnout podstatu comicsu Hellblazer,”na čemž se shodl s tvůrci i dalším scenáristou, který byl přizván k projektu, Frankem Cappelou. Na základě originality rozpracovaného námětu nakonec do projektu vstoupil i úspěšný producent / scenárista Akiva Goldsman, který je vysoce ceněn pro své scénáře (např. Klient, Čistá duše), které se většinou ucházejí o Oscara, Zlatý Globus či prestižní televizní cenu BAFTA. “Nerad pracuji na projektech, které pro mě zároveň nejsou zábavou i výzvou, “ připouští. “Constantine zprostředkovává to, o co jsem vždy usiloval – ideu světa, který je za tím naším.

Prostě něčeho, co existuje nezávisle na tom, co se naskýtá našim očím.” Identita a postoje Johna Constantina jsou od jeho situace neoddělitelné, podmínky jeho života jej nutí ke směřování k jedinému cíli. “Na jeho postavě je pro mě přitažlivé to, že navzdory nevyhnutelnému neúspěchu se snaží najít další cestu, jak ze své svízelné situace uniknout,“ říká Lorenzo di Bonaventura, pro nějž je Constantine jeho debutem na postu hlavního producenta studia Warner Bros. Pictures. “Není to ani tak nezdolnost ducha, kterou si většinou spojujeme s hrdinou a jeho výboji, ale jde o nezdolnost ducha člověka, který si je vědom toho, že nemůže vyhrát, ale přesto do toho jde naplno.” “ Je to člověk, který ma zkušenost s oběma stezkami, temnou i světlou, “ popisuje Shuler Donner mnohoznačného hlavního hrdinu. “Constantine vlastně není zlý, ale život, který vede, jej dohnal do rohu. Na druhou stranu jej ani nemůžeme nazvat dobrým. Hlubokou uvnitř cítí že to v životě neměl lehké, ale přesto ví, že si může dovolit zůstat nad věcí a mít dostatek humoru, aby si z toho všeho udělal legraci.

Právě tohle je jeden z důvodů, proč jsme chtěli Keanu Reevese pro part hlavní postavy. Věděli jsme, že přesně tohle v něm je. Je schopen se utkat se všemi vnitřními tenzemi své postavy a zahrát tudíž všechny hloubky Constantina tak, jak bychom si to přáli. “Bojuje se systémem,“ dodává Erwin Stoff, jeden z producentů filmu Constantine a dlouholetý Reevesův spolupracovník. “John Constantine prostě jako každý jiný člověk nechce jít do Pekla, ale zároveň věří, že to jsou to jen a jen činy jednotlivce, které by měly rozhodovat o jeho osudu, a ne nějaká pevně daná náboženská pravidla. Navzdory všem záporům je to chlapík, který nesnáší podrazy, pokrytectví a vůbec celou současnou situaci, která z něj udělala tvrďáka tvrdšího než kámen.” Producent Stoff důvěřoval síle scénáře do té míry, že jej bez obav poslal Reevesovi, který v té době byl v Sydney na natáčení Matrix Revolutions.

Jeho instinkt jej nezklamal. “Do té postavy se ihned zamiloval, “vzpomíná Stoff. “Líbilo se mu na tom především to, že navzdory epičnosti a spoustě zvláštních efektů, by v samé podstatě mělo jít o příběh člověka, který válčí s pokrytectvím na tenké hraně mezi dobrem a zlem.” Melniker k tomu dodává: “Jde o zvláštního jedince, který se vzpírá popisu. Stále z něj sálá tajemství. Není to žádná selanka, o které budou lidé říkat ´Tohle už jsem viděl´”. Uslan, jehož mladická vášeň pro comicsy jej později přivedla k psaní pro žánrové časopisy a sbírání magazínů, se domnívá, že předběžná znalost comicsové předlohy není nutným předpokladem pro požitek z filmové verze. Uslan měl možnost dlouhé roky sledovat vývoj postavy v comicsu, proto se domnívá, že film věrně zachycuje jeho podstatu, zejména pak “náladu, postoj a úhel pohledu.” Jednou z nejchytlavějších věcí na příběhu a jeho postavách je, že zde naprosto chybí jednoznačná polarita černé a bílé. K naší nemalé hrůze musíme s přibývajícími zkušenostmi naznat, že v životě je vše ve sféře větší či menší šedi. Nezáleží na tom, jak jedinec vnějšně vypadá, i tak se v něm mohou ukrývat démoni. Když vám někdo poklepe na rameno, nikdy nevíte, s čím se setkáte tváří v tvář, až otočíte hlavu.”

Hledání správného režiséra

Držitel řady ocenění za hudební videoklipy, režisér Francis Lawrence, vypracoval expertízu, v níž se soustředil na klíčové prvky příběhu a jejich následný dopad na diváka. Jakožto fanoušek filmů žánru noir k tomu říká: “K příběhu mě okamžitě přitáhla postava Johna Constantina a vůbec celkový tón vyprávění. Svět, který obývá, je skutečně zvláštní a příběh nás zavede na místa, která bychom opravdu nečekali.” Lawrence se dal do intenzivního průzkumu materiálů a do projektu přinesl několik zajímavých návrhů, čímž v době, kdy byl produkční tým v hledání vhodného režiséra teprve na začátku, získal před ostatními jistý náskok. “Kdyby měl možnost vytvořit jedinou lež, kterou bych mohl opakovat až do konce života, říkal bych, že za volbu Francise jsem zodpovědný já,” vyznává otevřeně producent Goldsman. “To je ten pravý muž – je dokonce tak dobrý, až z něj jde strach.”

Navzdory očekávání producentů, kteří vycházeli i z Lawrencova dosavadního tvůrčího zázemí, nepřistupoval k materiálu z vizuální perspektivy. „Jeho vizuální talent byl zřejmý, ale když jsme se poprvé setkali, mluvil dvě hodiny o scénáři, postavách a ani jednou nezmínil vizuální pojetí,“ vzpomíná di Bonaventura. „Obyčejně tomu bývá tak, že když režiséři přecházejí ze světa videa či reklamy do hraného filmu, ulpívají na vizuální stránce, protože právě tímhle se zabývali až doposud. V tomto případě to však bylo radikálně jiné, než cokoliv s čím jsem se za 13 let studiové praxe setkal. Jeho schopnost analyzovat klíčové prvky scén na nás udělala velký dojem.“

Když nakonec došlo i na vizuální stránku, byl Lawrence víc než připraven. „Francis na schůzku přišel se svými vizuálními návrhy. V tomhle businessu se prostě očekává, že adept nepřijde v obleku a s vázankou, ale s kroužkovým deníkem plným nákresů Pekla,“ vzpomíná Goldsman. “Jeho myšlenka, že nebe a Peklo vlastně koexistují s naším světem, mě naprosto pohltila, zejména pak to, že když se vydáte z určitého místa našeho světa a projdete do Pekla, jste pojednou v prostoru, který je zrcadlovým obrazem toho, co už znáte. Lawrence byl velmi konkrétní ohledně toho, co bychom mohli nazvat “zeměpisem Pekla”. Zhmotnil nezhmotnitelné a přesně vystihl to, o čem tento film má být.” Lawrence se rozhodl, že představí ´pekelné krajiny´ v úplně jiném světle. “Přemýšlel sem o způsobech, jak bylo Peklo spodobněno v umění, ať už konkrétně na plátnech Breughela a Bosche, či abstraktně jako temné prázdné místo. Jenže na tyto obrazy jsem se nechtěl vázat.

Chtěl jsem ´svému Peklu´ dát specifickou strukturu. Takže když je Constantine v Angelině bytě a na chvíli se propadne do Pekla, ocitne se v pekelné verzi toho samého bytu, ve kterém byl. A když pak jde po ulicích Los Angeles, je to jejich pekelná verze. Což z Pekla dělá prostředí, které si diváci mohou snadno představit, ba znají je a mohou se je kdekoliv dotknout.“ Shuler Donner k tomu říká: „Francis nám poskytl detailní popisy různých démonů a zlých duchů, kteří se v příběhu vyskytují a hned i nabídl své návrhy na herecké představitele, které typově seděly velmi přesně.“ „Na tom všem bylo zajímavé zejména to,” říká Stoff,“ s jakým obrovským množstvím návrhů Francis hned napoprvé přišel a kolik z nich bylo nakonec upotřebeno.”

Režisérova schopnost uchopit věci nově byla nutným předpokladem pro svět příběhu, v němž nic není pouze černé a bílé, a postavy jsou všechno, jen ne konvenční: ostřílený policista, který hledá naději ve světě paranormálních jevů; anděl, který by měl reprezentovat Boží záměry na zemi, který si hraje svou vlastní hru; kněz, který není schopen exorcismu; soukromý podnikatel, jenž nabídne svůj klub oběma stranám...a uprostřed toho všeho hrdina, který nechce být hrdinou. Scenárista Frank Capello popisuje: “Je to chlapík, který má s Bohem nevyřízené účty. Vysmívá se ďáblu. Bojuje s těmi nejohavnějšími démony, a přesto není schopen skoncovat se svými zlozvyky, jako například kouřením, které pod ním podřezává další tenkou větev. Snaží se zachránit jen sám sebe, nikoliv svět.” “V tomto příběhu se divák nedočká vysvětlení každé jednotlivosti,” říká Goldsman. “Naším cílem nebylo, aby z kina odcházeli naprosto spokojení diváci, ale ti, kdo si s hlavní postavou prošli Peklem, a mají stále spousty otázek.”

Dalším podstatným prvkem je, že film “nekáže a nesnaží se vás o čemkoliv přesvědčit. Na jedné rovině je pouhou nezávaznou zábavou, ale na druhé, nazvěme ji třeba intelektuálně-psychologicko-filosofickou, sděluje velmi podstatné skutečnosti o našem světě. Nejprve nám tedy dovolte, abychom vás vystrašili...a na hlubší otázky nakonec také dojde.”

Herci a postavy

Akiva Goldsman vzpomíná: “Keanu se Constantinem stal do té míry, že mnoho jím vymyšlených replik se z tvůrčího procesu a zkoušek dostala i do filmu. Role se mu tedy viditelně líbila.” Režisér Lawrence vzpomíná: “Sarkasmus, který má jeho postava, je přirozený a důvěryhodný, neboť ukazuje, jak Constantine vidí svět. Vidíte na tom, jak by si přál být v klidu, ale nemůže.” U postavy Constantina vše záleží na životním postoji. “Je to především životní postoj, který jej definuje, “ říká di Bonaventura, “ať už jej nazýváte neúctou, fatalismem či ironií.” Reeves k tomu dodává: “Constantine ví, jak svět funguje a vůbec se mu to nelíbí.”

To, co dělá, není to, co by dělat chtěl, jakkoli mu to přece jen dává jistý pocit pýchy a nepostradatelnosti. Vše pospolu vytváří cynismus jakožto jeho trademark. K tomu Stoff poznamenává: “Je hořkou pravdou, že ti nejostřílenější cynici kdysi bývali neuvěřitelnými romantiky a idealisty, jimž všechny naděje vzaly za své.” Constantine je naprostý asociál, což je rys, který Reeves hrál s nebývalou chutí. V tomto smyslu se mu nejvíce líbila scéna, kdy se k Angele, která k němu přichází o pomoc, obrací zády, řka: “Prostě nemá náladu na povídání. A taky nemá rád, když se k němu někdo emocionálně přiblíží, protože je jeho hořkou zkušeností, že takový člověk zpravidla brzy zemře, takže si raději drží distanci. Když nakonec Angele pomáhá, je to kvůli tomu, že jí chce pomoct z problémů, a nebo je to jen další část jeho velkého plánu, jak se sám zachránit?” Brodvin k tomu poznamenává: “John Constantine je ten nejneochotnější hrdina, se kterým jsem se kdy setkal.

Nedělá věci kvůli tomu, aby jej někdo považoval za dobrého člověka a nebo hrdinu. Nemá o lidi zájem, protože vždy, když zasáhl v jejich prospěch, mu to přineslo jen další bolest. Kdyby tuhle část svého já mohl odseknout, udělal by to.”

V zásadní roli detektivky Angely Dodson se uplatnila Rachel Weisz (Nepřítel před branami, Mumie). Pokud jde o dvojznačnost její postavy, osvětluje Lawrence: “Potřebovali jsme někoho, komu bychom mohli věřit, že je jak chladným policistou, tak někým, kdo to umí emocionálně pořádně rozbalit. Měla být drsná a chytrá, ale pro její roli jsme potřebovali také někoho, kdo by zosobnil ženu, které věříte, že pod zdánlivě klidným povrchem se odehrávají divoké bouře, ač si toho vědoma.” Weisz se při přípravě na roli několikrát setkala s policejní konzultantkou, aby ji instruovala, jak zacházet se zbraní a osvětlila, jaké policie používá techniky.” Angela ve filmu prochází velkými změnami. Na začátku je nevěřící a cynická, postupně však začíná připouštět, že mezi nebem a zemí jsou jevy, kterým nerozumí, aby na konci objevila síly, které v sobě potlačovala od samého dětství.

Tento vývoj byl pro mě velmi zajímavý, “ říká. Aby toho nebylo málo, hraje Weisz i svou psychicky narušenou sestru Isabel. “Obě dvě sestry byly jako děti psychicky narušené. Když se však Isabel začala svým nábožensky založeným rodičům se svými vizemi svěřovat, a ti ji za to surově trestali, rozhodla se Angela, že své vlastní dispozice pro podobné vize potlačí. A tím vlastně přežila. Teď za to musí zaplatit – nejen silným pocitem viny, jaký se projevuje u každého, kdo neustále potlačuje velkou část svého já, ale i tím, že nežije plně.” Weisz a Reeves spolu pracovali již v roce 1996 na thrilleru Řetězová reakce. Shuler Donner k jejich opětném spoluúčinkování říká: “Oba tito lidé obětovali své životy, aby bojovali se zlem.

Ona ve světě zákona a práva, on k tomu užívá svých vlastních metod. Je tedy jasné, že je to táhne k sobě. Na zcela základní rovině si jsou vzájemně podobní a rozumí si.” Pro roli Gabriela, reprezentaci Boha na zemi, přišel Lawrence s několika novými nápady a také skvělou herečkou, Tildou Swinton. Její vynikající výkony jsme mohli vidět například ve filmech Orlando a Adaptace, či ve snímku Temná voda, za nějž byla v roce 2002 nominována na Zlatý Globus. Gabriel je andělská bytost a jako taková přesahuje všechny rodové i pohlavní kategorie. Lawrence chtěl, aby se její postava vzhledem k mužství i ženství projevovala indiferentně, kteréhož efektu mimo jiné docílil tím, že pro roli vybral ženu, kterou oblékl do tradičně mužského hávu. Tím se z Tildy Swinton stal mocná, zářivá a tomuto světu vzdálená bytost, která se vzpírá jednoznačné interpretaci. „Líbila se mi myšlenka, že Gabriel je androgynní povahy,“ říká Swinton. „Když se mnou začali tvůrci mluvit o roli, časem opustili klasické maskulinní a feminní kategorie a zacílili někam na střed. A po pravdě řečeno, nechtěla jsem vypadat jako jedna z modelek z videoklipů zpěváka Roberta Palmera.“

K tomu Shuler Donner říká: „Tilda svou postavu vybavuje obrovskou elegancí a vysokou úrovní, přičemž přes svou rozporuplnost nepostrádá jisté sympatické stránky. Nikoliv však pro Constantina, který jej nazývá ´snob´ a nahlíží na něj jako na bytost arogantní a neochotnou.“ Tilda Swinton k tomu dodává: „Gabriel je jedinou entitou, kterou může Constantine přímo požádat o radu, co dělat, aby se vyhnul Peklu. Pokaždé, když se zeptá, dostává stejnou odpověď: ne. Aby se člověk dostal do nebe, potřebuje víru, jenže v tomto ohledu je Constantine silně nedostačivý, protože víra předpokládá uvěřit bez důkazů.“

Jedním z mála vztahů, kterým se Constantine může pochlubit, je s Midnitem, kterého s nenapodobitelným stylem hraje držitel několika nominací na Oscara a Zlatý globus, Djimon Hounsou. Z Midnita je teď úspěšný podnikatel a sběratel náboženských předmětů, který si cení rovnováhy mezi světy. Proto provozuje neutrální noční klub, v němž se obě nezemské rasy mohou nerušeně potkávat. „Teď jej zajímá pouze obchod. Má, co si vybral,“ říká Djimon Hounsou, “a stále se nemůžete zbavit dojmu, že ani po letech nezapomněl, kde je jeho pravé místo. Pokaždé, když vidíte Midnita, je vám jasné, že jeho podvědomí říká něco jiného než vědomí.”

Pro malou roli Satana si Lawrence vybral mezinárodně uznávaného švédského herce Petera Stormarea. “Ďábel byl v uměleckými prostředky popsán již bezpočtukrát, takže jakmile se objeví na plátně, budete ihned vědět, s kým máte tu čest,” říká Stormare. “V tradičních zpodobeních má obyčejně kopyta, rohy a je porostlý tmavou srstí. Už při svém prvním rozhovoru s Francisem jsem jej požádal, zda bychom to mohli natočit bez zbytečně pracných masek a prostetiky. Chtěl jsem využít výrazných rysů své tváře a podpořit tak představivost diváků. Když Satan kráčí ulicemi Los Angeles, měl by vypadat jako váš soused odvedle – když se na něj podíváte pořádně, možná na něm najdete něco zvláštního, ale na druhou stranu nic vnějšně nebezpečného.” Takové herecké pojetí přesně odpovídalo režisérovým požadavkům. “Říkal jsem si, že by měl vypadat jako nudný, emočně mělký a trochu zvláštní chlapík, jehož role je přesně v mantinelech postavy Fagana z Olivera Twista, “ říká Lawrence. ”Ani se nemusí naštvat, dělat scény a tím na sebe strhávat pozornost – je prostě Satan, a tím už je řečeno vše.”

Jak se vytvářelo a natáčelo peklo na Zemi

“Nebe a peklo jsou právě zde, za každou zdí, za každým oknem, je to svět za světem. A my jsme uvězněni v samém středu.” - John Constantine

Zajímavé zachycení temných krajin stálo a padalo na neustálé komunikaci mezi režisérem Lawrencem, výpravou, kameramanem, odborníky na speciálními efekty a dílnou Stana Winstona, kde se vyráběly masky. Svět Johna Constantina je temné a tajuplné místo. Vizuálně má velmi blízko k filmům žánru noir, kde se kladl důraz na atmosférické podání nočních scén, hluboké stíny, líné převalování dýmu z cigaret, záblesky pouličních lamp na mokrém asfaltu, to vše ještě umocněno náklonem kamery, nezvyklými úhly a expresionistickým snímáním. “Vnější vzhled, “ komentuje Shuler Donner, “vyvolává dojem pevnosti a svérázně pokleslé krásy. Jakkoli kvůli vnějším rysům vzniká zdání, že se jedná o dobový film, je vše naprosto současné. Lawrence se setkal s renomovanou designérkou Naomi Shohan, jejíž poslední projekt Americká krása jí vynesl nominaci na prestižní ocenění BAFTA.

Režisérovi se velmi líbila přirozenost, s jakou pracovala s koloritem města Los Angeles v dramatu Training Day. “Ona Los Angeles opravdu rozumí, všemu jejímu etnickému složení, texturám a tak dále, takže jsme se velmi záhy shodli na naše přístupu, ” říká Lawrence. Město se tak stalo další postavou příběhu. Tvůrci například užili Hacienda Real Nightclub, který je umístěn v přízemí slavné Eastern Columbia Building z roku 1930, jenž se ve filmu stal Midnitovým barem se všemi jeho undergroundovými prvky (červené obložení a dřevěné řezby), či broadwayskou Giant Penny Building, do které tvůrci umístili dlouhý a úzký Constantinův byt. Shohan ve druhém případě pouze přidala kovové žaluzie do oken a šikovně rozmístila nádoby se svěcenou vodou, jíž Constantine používá pro ochranu.

A mohlo se točit! Shohan osvětluje režisérův předpoklad, že nebe a Peklo existují paralelně vedle sebe, takže každé místo má svou nebeskou i pekelnou stránku: “Představila jsem si, jak by vypadala transformace každého místa. Shodli jsme se na tom, že každý takový přerod by bylo vhodné doplnit o hoření, výbuchy, hroucení a viditelné zhoršování kvality materiálu.” Tvůrci také využili přibližně 40 dopravních prostředků, které upravili do podoby, jakou podmiňovala dohodnutá vizuální stránka filmu. Šlo zejména o různá stádia jejich rozpadu. Shohan vysvětluje: “Auta jsou tak říkajíc vraky, které jsme si pronajali od jejich majitelů. Do filmu jsme kvůli jejich specifickým tvarům chtěli vozy určitých značek, které pak naším prostřednictvím zmutovaly do pekelné podoby. Přidali jsme na ně dráty a stalaktity vymodelované z modelářské rychletuhnoucí pěny, což v konečném důsledku vypadá, jakoby se kovová auta roztékala. Některá jsme pokryli kousky latexu a konopné látky a z toho vymodelovali textury, které vypadaly, jakoby na povrch věcí vyhřezly kořeny či žíly. Jako závěrečnou úpravu jsme zvolili patinování, takže vše zestárlo a pokrylo se rzí, což vyvolává dojem rozkladu a jakési nekonečné ďábelské transformace.” Odborník na zvláštní efekty, Michael Fink, je nakonec digitálně rozmnožil. Podoba každého z použitých aut byla nakonec naskenována do počítačů, takže rozklad a dekadence mohly pokračovat takřka do nekonečna.

Fink popisuje kýžený vzhled: “Šlo nám o jakési neuvěřitelně nepříznivé prostředí, které připomíná situaci bezprostředně po atomovém výbuchu, jen roztaženou z několika nanosekund na věčnost.” Odborník na vizuální efekty, Craig Hayes, z kalifornského Tippet Studia (Matrix Revolutions, Hollow Man), zase vedl tým mladých odborníků, kteří digitálně nahradili veškerou městskou zástavbu, zeleň a nebe v záběru “troskami, létajícími částicemi, hořícími palmami a vůbec celým pekelným prostředím Los Angeles.” K náladě snímku přispěla i kamera držitele Oscara za snímek Teče tudy řeka, Philippe Rousselota. Ten se svou třicetiletou zkušeností u filmu (podílel se i snímcích jako Interview s upírem a Velká ryba) klade velký důraz na nové výzvy. “Vždy hledám něco nového. A když se něco takového, co jsem ještě nedělal či neviděl, objeví, je to pro mě velmi motivující, “ říká. Rousselot založil vizuální styl a kompozici na comicsové verzi Constantina (respektive Hellblazera), proto do snímku inkorporoval “hodně širokých úhlů, s nimiž se člověk může setkat v comicsech.

To jsem chtěl zachovat. Co se týče barev a světla, kladli jsme důraz na jejich kontrast. Ve filmu se tedy setkáme s celou škálou zelené a oranžové.” Kameraman však nechtěl, aby film kopíroval styl comicsu doslova, šlo mu spíše o to, aby si mohl uchovat svobodu převzít cokoliv naprosto odkudkoliv. “Ze stránek comicsu v podstatě nejde udělat film, jde nám spíše o uchování jakéhosi obecného rysu comicsovosti.” Tvůrci se také chtěli vyhnout klišé ve zpodobňování nebe a Pekla, které pro jedno místo užívá odstíny světlé a pro druhé tmavé. Zdaleka největší výzvou však pro Rousellota byla scéna s vanou, v níž Rachel Weisz jakožto Angela, plně nahlédne, jak to vypadá “na druhém břehu.” “Chtěli jsme zachovat Rachelin úhel pohledu, když je pod vodu, otevře oči a vzhlédne. Ve vaně samozřejmě není dostatek místa, proto jsme to museli točit s pomocí odrazu v zrcadle. Jenže to několikanásobně zvýšilo možnost nechtěných odrazů, což navíc komplikovala voda, která odráží nejen věci, ale i veškeré dostupné světlo.”

Masky démonů

“Když jsem byl chlapec, viděl jsem různé věci. Věci, které by lidé nikdy neměli spatřit.” - John Constantine

Svět, který vidí John Constantine, je zabydlen různými ďábelskými bytostmi, které nepozorovaně žijí mezi lidmi, aniž by pod maskou svého lidského vzezření někomu dali zahlédnout svou pravou tvář. V Podsvětí žijí všechny představitelné druhy démonů a požíračů duší. Požírači duší jsou zvláštní podskupinou prokletých, kteří jsou vybaveni jediným základním pudem lovu. Nevidí, neslyší, nemají jediné myšlenky, jen se přiživují na nových obyvatelích Pekla.

Nepřekvapí tedy, že se tvůrci inspirovali vzezřením mrtvol, jimž byla na pitevně trepanována lebka a pro lékařské účely odstraněn mozek. “Bylo to hodně zvláštní,” říká Lawrence, “pokusil jsem se o to, aby požíračům duší nechyběly lidské prvky, protože nejsou úplnými monstry. Kdysi totiž byli lidmi. Nemají duši, oči, mozek, jen ústní dutinu a jediný zájem: nasát z nově příchozích.”

Ve filmu jsou jich sice tisíce, ale všechny jsou založeny na modifikované loutce, která vznikla ve studiu slavného Stana Winstona pod dohledem odborníka na vizuální efekty Johna Rosengranta (Terminator 3: Vzpoura strojů). Požírač duší byl na základě podkladů od Lawrence, Shohan a konceptuálního malíře Aarona Simmse vymodelován v počítači a poté byla pro scény v detailu vytvořena loutka, která pro svůj pohyb potřebovala až sedm operátorů. “Pracovali jsme běžnými technikami – hrubá maketa byla pokryta texturou a všelijakými vráskami, pak jsme ji napěchovali dráty, které ovládají hlavu a vše jsme pokryli jemnou silikonovou kůží.” Rosengrant, který stojí za dýchacím ústrojím loutky, jež jí umožňuje pravidelné nádechy a výdechy, se u svého výtvoru nadýmá nefalšovanou rodičovskou pýchou: “Ten je k sežrání, co?”

Kostýmy a make-up

Svět Pekla by byl každému živému návštěvníkovi nebezpečný. Jeho obyvatelé vypadají přesně tak, jak vypadali v momentě odchodu ze světa našeho, jen od té doby po všech stránkách notně zdegenerovali. Tuto myšlenku nabídla Lawrencovi kostymérka Louise Frogely (Spy Game, Traffic: Nadvláda gangů). “A protože v Podsvětí není žádná voda, je oblečení jeho obyvatelů špinavé, spečené a až na troud seschlé, “ říká Frogley. Aby docílili tohoto kýženého vzhledu, užili Frogely a její spolupracovník Robert Q. Mathews “metodu drhnutí oblečení ostrými či drsnými předměty, kombinovanou s aplikací mušelínu, jačí srsti, polyesterových nášivek a tekutého latexu. Na to ještě přišlo několik vrstev prachu a špíny, což jsme vylepšili osmačtyřicetihodinovým ohřevem ve speciálních troubách, takže se vše do sebe krásně zapeklo.”

Frogely přiznává, že se ohledně Constantinova vzhledu a jeho návyků “inspirovala anglickou módou 60. let a jeho voděodolný kabát převzala z té doby. Jeho vnější vzhled je úsporný, působí štíhle a může se pohybovat s elegancí sobě vlastní.” Na roli Constantina byly velmi vysoké fyzické nároky a proto pro něj nechala na míru vyrobit 25 kabátů a 50 párů bot. Co se týče vzhledu Gabriela, navrhla Frogely nákladný háv, který Swinton označila za “geniální artefakt, který by mohl být dražen v aukční síni Sotheby´s,” přičemž ještě se svým typickým úšklebkem dodává, “jo, a ještě mám pár krásných křídel. Každá hodná holčička by měla taková mít.” Frogley a její tým ve spolupráci se studiem Stana Winstona vytvořila i oděv pro stvoření, které má pracovní název Vermin Man, jinak též kreatuře, které před tím, než se rozpadne na hady, šváby a škorpióny, na Constantina zaútočí. Frogley vzpomíná: “Mike Fink měl nápad, že by jeho oděv mohl sestávat z termitů.

Trvalo nám několik měsíců, než se nám podařilo vytvořit něco, co je alespoň vzdáleně připomínalo. Nakonec jsme přišli s něčím, co bylo vytvořeno kombinací flísu, mušelínu, vlny, korálků, peří, chlupů a imitací hmyzu. Myslím, že to bylo docela novátorské.” Mnohdy se tedy s oblékáním a make-upem muselo začít už ve tři hodiny ráno. U postav “kříženců” dokonce ještě dříve. Tým patnácti maskérů vedl ostřílený veterán a držitel několika Oscarů za masky, Ve Neill (Beetlejuice, Mrs. Doubtfire - Táta v sukních, Ed Wood), který se nejvíce soustředil na Keanu Reevese. Pro scény, kdy si Constantine uvědomuje závažnost své situace, neboť má rakovinu v konečném stádiu, byla užita odstíněná žluto-zelená světla, která pleti dodávají velmi nezdravé vzezření. Maskéři si uložili pravidlo, že zpočátku nebudou Reevese příliš maskovat, protože by už pak nebylo kam koncept rozvíjet. Takže jeho postavu mírně přehoupli mezi nezdravé a “udělali jsme z něho chcípáka. Teprve v úplném závěru, kdy už si z bojů nese spousty šrámů a i rakovina plic notně postoupila, jsme trochu přitvrdili,” uzavírá Neill.

Kaskadérské scény

“Právě na mě na Figueroa zaútočil démon.” - John Constantine

“Jedním z hlavních motivů příběhu je zahnat hlavního hrdinu do rohu s tím, že nás zajímá, jak si v dané situaci poradí, “ hovoří Reeves o fyzických aspektech role. “Pokaždé, když se něco takového stane, čiší z Constantina ´Ok, tak znovu.´ Během natáčení filmu jsem byl nejen nucen kopat do svých kolegů, ale také zalykat se, sípat a chrchlat. Opravdu skvělá zábava. Doporučuju!” Na Constantinovi se Reeves opět setkal s koordinátorem kaskadérů, R.A. Rondellem, s nímž se nedávno setkal na natáčení dechberoucích akčních sekvencí filmů Matrix Reloaded a Matrix Revolutions. Oba se znají již od roku 1991, kdy spolu natáčeli Bod zlomu. “Nejde ani vyjádřit slovy, jak moc těmhle lidem důvěřuju a jak je obdivuju, “ říká Reeves.

Na to mu Rondell vrací kompliment, protože zná jeho přirozené nadání pro akční scény a naprosto vzorovou pracovní morálku: “Keanu je velmi důsledný v otázkách spolupráce. Pro každého koordinátora kaskadérů je takovým darem shůry. Můžeme si s ním dovolit mnohonásobně více než s jinými herci.” Sám Reeves se domnívá, že čím více akce může předvést na plátně sám, tím lepší je i jeho celkový výkon v roli. “Místo toho, abych jen tak lekoval po placu a nechal se někým zaskakovat, mohu být ve zlomových situacích plně “in”, a také si myslím, že ono vědomí, že to herec opravdu podstoupil, pomáhá divákům ve ztotožnění s postavou.” V případě Johna Constantina se opravdu jedná o výkony, které by podstoupil málokterý herec – nejenže se účastní fyzicky náročného exorcismu, ale ve stylu bojovníků ze staré školy se utkává s démony, nechá s sebou pohazovat místností tam a zpět, ale dovolí i Gabrielovi, aby na něm manifestoval účinek svého dechu.

Nejkomplikovanější a nejkinetičtější akční sekvencí byla scéna boje Constantina a Chaze s celou legií “kříženců” v uzavřené místnosti nemocnice Ravenscar. Celá sekvence byla náročnou logistickou skládačkou pro všechny zúčastněné kaskadéry a riggery (= těmi, kdo pracují s pružnými lany), protože místnost měla nízký strop a byla poměrně úzká. Celá situace byla navíc komplikována nebývalým množstvím bojovníků na jednom místě. Ne dosti na tom, Francis Lawrence chtěl celou sekvenci natočit v jediném záběru, což od samého začátku podporoval i Rondell, který v tom viděl zajímavý vizuální podpis. “Jdeme do toho a létáme po celé místnosti. Celé to má užasnou kadenci, bez toho, aby se narušila kontinuita akce, “říká Rondell.

Celý záběr byl nakonec složen z tuctu bojovníků ve vzduchu, zatímco na podlaze bojovali další, čímže Lawrence dosáhl zamýšleného efektu obrovského zmatku, ve kterém se orientuje jen Constantine – a pozorný divák. Velmi důležitou a zároveň náročnou scénou bylo Angelino nahlédnutí do světa démonů, které se odehrává pod vodou. Tato zdánlivě snadná scéna by se rázem mohla stát pro Rachel Weisz smrtelnou, kdyby kdokoliv z lidí na placu opomněl své profesní povinnosti a nesoustředil se. Zároveň mnohé spočívalo na Reevesově instinktu a předem dohodnutých signálech. O pozdější scéně, kdy Angela bojuje v nemocničním bazénu na hydroterapii o život Weisz vypráví: “Když jsme scénu zkoušeli i natáčeli, několikrát jsem se šeredně bouchla do hlavy. Na konci natáčení scén pod vodou jsem byla samá modřina a odřenina, což se hojilo celé následující týdny. Naštěstí se mi nic nezlomilo.”

Constantinův bojový arzenál – aneb svěcená voda a plné zásobníky

Constantine si ve svém bytě udělal obranný kruh, složený z nádob se svěcenou vodou, amuletů a náboženských artefaktů, jejichž moc užívá pro ochranu. Svůj arzenál průběžně doplňuje a vylepšuje. V sázce je jeho život. Většina jeho výstroje se mu dostalo od jeho přítele Beemana, který je napojen na černé trhy, pašeráky, překupníky a všehoschopné tajné agenty. Beeman je velkým učencem, který však ve chvíli nouze odhazuje veškeré mravní i vědecké korektivy a klidně vztáhne ruce na artefakty jako kameny z cesty do Damašku, na níž byl obrácen Sv. Pavel, kulku, která zranila papeže Jana Pavla II., brouka z Amityville, část z Mojžíšovy hole, která na poušti rozkvetla, či kříže a ikony, které požehnali svatí mužové minulosti.

To samé co filmový Beeman, dělá mezi filmaři vedoucí výstroje a návrhář zbraní Kirk Corwin, který pro projekt vytvořil širokou paletu zbraní pokrytých latinskými citáty, jejichž vzhled je založen na dalekosáhlém výzkumu historických reálií. Největší pýchou jej samozřejmě naplňuje Constantinova “svatá bouchačka”, jak ji nazývá. V zásadě jde o zbraň vytvořenou z krucifixu, s příčným břevnem jakožto zásobníkem, ze kterého se rázem stala smrtící rychlopalná zbraň, která poslala do Pekla nejednoho démona.

Nejkomplikovanějším úkolem bylo, aby si zbraň uchovala vzezření relikvie z Beemanovy sbírky a zároveň byla plně funkční a umožňovala jeho majiteli nejlepší možný střelecký komfort.V tomto smyslu jim jako vzor sloužil reálně existující model s názvem Street Sweeper. Úzká spolupráce Corwina, Shohan a Lawrence je nakonec přivedla k myšlence, že jednotlivé komponenty zbraně by měly vycházet z Da Vinciho nákresů. Corwin nakonec vytvořil dvě repliky na opravdové náboje a dvě na gumové projektily, které se používaly při zkoušení scén a pro dubléry herců.

Jakkoli se celá idea “navrhnout a udělat zbraň” zdá naprosto triviální, osmi odborníkům trvalo více než sedm týdnů, než vytvořili alespoň dvě fungující zbraně. Zbraně jsou nakonec vyrobeny ze zlata a stříbra (samozřejmě filmového), přičemž na jejich povrchu jsou pro větší detonační účinek vyryty latinské nápisy “cruce salus” (“spása přichází z kříže”), “decus it tutamen” (“ozdoba a nástroj spasení”) a “dei gratia” (“Bohu díky!”). Keanu Reeves byl výslednou podobou zbraní tak nadšen, že po skončení natáčení objednal ještě jednu plně funkční zbraň pro Francise Lawrence jako dárek.

zdroj: Warner Bros.