Alexander Veliký (2004) - Info ze zákulisí

Kdo byl Alexander Veliký?

Alexander, řečený Veliký (356-323 př. Kr.), se narodil jako syn makedonského krále Filipa II. Jeho učitelem a rádcem byl v době dospívání filozof Aristoteles, Alexanderovou oblíbenou četbou byla Homérova Ílias a jeho vzory se stali řečtí hrdinové Achilles a Hérakles. Jako devatenáctiletý převzal vládu po svém otci. V prvních letech svého panování potlačil povstání řeckých městských států a v čele své armády vyrazil dále na východ, na Perskou říši. Přešel území současného Turecka, Sýrie, Egypta, Iráku, Íránu, Afghánistánu a došel až do Indie.

Díky jedinečné bojové strategii dokázalo jeho vojsko vítězit i nad mnohonásobně početnějšími protivníky. Alexandrova armáda nikdy nebyla poražena v boji; jeho záměr dojít až na východní "konec světa" nakonec zmařili jeho vlastní vojáci, kteří u řeky Indu odmítli pokračovat dál. Roku 332 byl prohlášen egyptským faraónem, o rok později ovládl Babylón, nejbohatší město starověku. Jeho říše v době svého největšího rozmachu pokrývala 90% tehdy známého světa. I když uznával Aristotelovo učení o nadřazenosti helénského národa, podporoval své vojáky, aby uzavírali sňatky s domorodými ženami na obsazených územích a sám jim v tom šel příkladem, když se oženil se sogdianskou princeznou Roxanou. Zemřel v pouhých dvaatřiceti letech.

Léta příprav

Film o Alexandru Velikém připravoval Oliver Stone déle, než trvalo samotné Alexandrovo tažení. První verzi scénáře napsal již roku 1996, ale projekt začal dostávat konkrétnější obrysy až o čtyři roky později, kdy o něj projevil zájem producent Moritz Borman. "Moritz věřil v mého Alexandera od chvíle, kdy si přečetl první verzi scénáře," říká Stone. Sám Borman k tomu dodává: "Ti z nás, kteří mají základy klasického vzdělání, o Alexandrovi něco vědí. O Alexandrovi jako člověku, o jeho niterných myšlenkách a touhách ale víme jen málo. Oliverův scénář se zamýšlí nad tím, odkud vzešel, čím se trápil a s čím zápasil, jaké kulturní prostředí ho utvářelo, jak ho ovlivnilo setkání s rozmanitými národy. Ten scénář nebyl jen lekcí z dějepisu, ale také příběh muže, kterého můžeme i dnes docela dobře pochopit, který musel řešit nejedno téma naší doby." Nejbližším Stoneovým spolupracovníkem při dalších úpravách scénáře se stal historik Robin Lane Fox, který před třiceti lety vydal jeden z nejlepších soudobých životopisů Alexandra Velikého. "Oliver mě už při prvním setkání zavalil smrští otázek, jejichž zodpovězení trvalo celé měsíce," vzpomíná Fox. "Chtěl poznat zvyky starých Řeků, vědět, jak se například chovali na večírcích, jak Alexandra ovlivnila Aristotelova výchova. Ve svém scénáři se naprosto přesně držel historických faktů, ale současně je dokázal naplnit vlastním výkladem Alexandra jako individuality." Stoneovy přípravy v té době nečekaně zkomplikovala nevítaná konkurence: zatímco až doposud zůstávala osobnost Alexandra Velikého stranou zájmu filmařů, nyní začalo vznikat hned několik paralelních životopisných projektů o velkém vojevůdci. Režisér Baz Luhrmann začal připravovat svou verzi, v níž měl titulní roli ztělesnit Leonardo DiCaprio, další "alexandrovský" snímek ohlásil Martin Scorsese. Televizní stanice HBO plánovala velkolepou desetidílnou sérii, jejíž režie se měl prý ujmout Mel Gibson. Zdaleka tehdy nebylo jasné, který z tvůrců nakonec dorazí do cíle…

Hledání Alexandra a jeho věrných

Pro úspěch Stoneova projektu bylo samozřejmě klíčové nalezení ideálního hlavního představitele. Colin Farrell režisérovi ani zdaleka nepadl do oka na první pohled. "Colin se mi velice líbil, ale ze začátku jsem si nebyl jistý," vzpomíná Stone. "Byl velice inteligentní, emocionálně intenzivní a měl pověst drsného hocha, rebela, což mi přišlo vhod, protože na první pohled se nenechal ničím svazovat." Kámen úrazu však zpočátku tkvěl ve Farrellově zevnějšku: "Alexandra jsem si představoval spíš jako plavovlasého muže. Většina spolehlivých historických pramenů tvrdí, že to byl blonďák se světlou pletí, zatímco Farrell je na Ira velmi snědý," říká Oliver Stone. Při kamerových zkouškách se však nakonec ukázalo, že Farrellova kštice se dá docela dobře zesvětlit, aniž by to působilo nepřirozeně. "Alexander Veliký byl muž, který se nenechal zastavit ničím, absolutně ničím, když chtěl uskutečnit své sny. Ty ho podle mého názoru hnaly vpřed mnohem silněji než chamtivost a bojechtivost," říká o svém hrdinovi Colin Farrell. "Byl to také velmi vášnivý, bouřlivácký typ. Když máte stát v čele ohromného množství lidí, může vás to zničit. Měl silnou vůli, byl nesmírně spontánní, ale také nedůvěřivý vůči svým nejbližším.

Do všeho, co dělal, vkládal téměř chorobnou vášeň, ať už šlo o dobývání světa anebo, v pozdějších letech jeho života, dionýské hýření. Mohl si klidně žít v Makedonii ve svém paláci a vybrané daně by mu umožnily královský luxus. Ale v jeho hrudi byla prázdnota, kterou nic nemohlo zaplnit a hledání odpovědí ho zavedlo až na konec světa. Možná nakonec přivodilo i jeho zkázu, ale Alexander nechtěl prožít dlouhý život. Jeho hrdinou byl Achilles - chtěl život krátký, ale ověnčený slávou." Colin Farrell se při práci na své roli inspiroval nejen osudy samotného Alexandra Velikého, ale i osobností svého režiséra. "Oliver Stone se Alexandrovi podobá víc, než bych já kdy mohl doufat," tvrdí Farrell. "Snaží se vyniknout za každou cenu. Pořád usiluje o odpovědi na své otázky. Je to úžasný filmař a vůdčí osobnost, je brilantní. Pracuje, dokud nepadne. Je ohromnou inspirací pro všechny kolem." Podle Olivera Stonea se však i Colin Farrel v mnohém Alexandrovi přiblížil: "V mnoha směrech se opravdu převtělil v Alexandra," říká. "Určitě po tělesné stránce. Zesílil, přibylo mu svalové hmoty a bojoval jako lev. Často jsem mu nabízel, že ho v nebezpečných scénách může zastoupit kaskadér, ale on chtěl pokud možno všechno dělat sám. Pořád byl na place, dělal společnost ostatním hercům a byl velmi velkorysý."

Pro roli Alexandrovy matky Olympias si Oliver Stone vybral Angelinu Jolie. Ta byla nabídkou zpočátku poněkud zaskočena: "Připadalo mi, že jsem na tu roli moc mladá, nicméně jsem se s Oliverem sešla. Důvěřoval mi a přesvědčil mě, že to dokážu." Angelina Jolie se nakonec objevuje převážně ve scénách z Alexandrova dětství a dospívání, v nichž Colina Farrella zastupovali dětští herci. "Myslím, že člověk musí milovat každou postavu, kterou hraje, včetně jejích slabých či kontroverzních stránek," říká Jolie o své roli Olympias - ambiciózní ženy oddané kultu boha Dionýsa. "Já sama jsem teď matka, a tak jsem v Olympias viděla prostě matku. Hodně lidí o ní tvrdí, že byla šílená, ale já nevím, zda bych v podobné situaci nejednala se svým synem úplně stejně. Ve čtvrtém století před Kristem se žilo jinak, drsněji než dnes a tak i Olympia byla drsná, pro někoho možná děsivá žena. Ale především chtěla, aby Alexander byl tak velký a silný, jak jen mohl být, a s tím se dokonale ztotožňuji."

Postavu Alexandrova otce, makedonského krále Filipa, ztělesnil Val Kilmer. Kilmer Oliveru Stoneovi vděčí za jednu z největších rolí své kariéry - zahrál si Jima Morrissona ve Stoneově snímku Doors. A podobně jako pro finální scény v Doors, i tentokrát musel Val Kilmer přibírat na váze, aby dosáhl nezdravého vzhledu vysloužilého válečníka. Přesvědčivosti jeho postavě dodává i jizva překrývající celé jedno oko.

"Byl to přítel, který s Alexandrem vyrostl, a který od začátku až do konce nesledoval po jeho boku žádné postranní cíle. Byl to jeho jediný druh v nejčistším smyslu toho slova, skutečný kamarád, který chtěl pro Alexandra to nejlepší," říká Colin Farrell o postavě Héfaistiona, jehož si zahrál Jared Leto. "Setkání s Oliverem Stonem člověku nažene strach," vzpomíná Jared Leto na konkurs, v němž roli získal. "Hned je vám jasné, že dokáže instinktivně vycítit sebemenší faleš. Ale zřejmě ve mně uviděl něco, co pro něho s postavou Héfaistiona korespondovalo."

Vypravěčem celého snímku je šestasedmdesátiletý Ptolemaios, jeden z Alexandrových vojevůdců, který po jeho smrti obdržel správu Egypta a založil proslulou alexandrijskou knihovnu. Jeho představitel Anthony Hopkins se s Oliverem Stonem sešel znovu osm let poté, co spolu vytvořili životopisný snímek Nixon. "Oliver Stone je skutečně výjimečný režisér," říká Hopkins. "Nechce, aby si herci byli příliš jisti sami sebou a tím, co si přichystali. Rád je vyvádí z míry, připravuje jim různé šoky. Není to s ním lehké a právě proto je tak dobrý. U Olivera Stonea ani u jeho filmů se nikdy nemůžete na nic spolehnout."

Těžko na cvičišti...

Když Oliver Stone kdysi pracoval na filmu Četa, jako vůbec první režisér na světě zorganizoval pro své herce přípravný tréninkový tábor. V posledních letech se podobná soustředění stala u válečných a podobných snímků téměř normou; Stoneův přípravný tábor pro film Alexander Veliký však vedl tentýž muž jako kdysi pro Četu: kapitán ve výslužbě Dale Dye. Pod jeho velením Colin Farrell coby Alexander a jeho budoucí vojáci na tři týdny rozbili své stany v marocké poušti. "Já netrénuji herce," říká kapitán Dye. "Trénuji lidi, ze kterých mají být vojáci, a kteří možná mají i nějaký herecký talent. Tihle chlapci potřebovali především trochu upozadit vlastní ego a naučit se žít s druhými lidmi v jedné vojenské jednotce. To je pro kluky, kteří ve své dosavadní kariéře neznali nic jiného než ,já, já, já´, někdy docela tvrdá lekce. Moje práce byla především udělat z nich věrohodné makedonské vojáky." V marocké poušti vyrostl tábor, v němž s Colinem Farrellem a dalšími herci sdílela tvrdou disciplínu i tisícovka skutečných marockých vojáků. "Obdobný trénink děláme před každým filmem, ať má být z doby druhé světové války, války Severu proti Jihu nebo nějaké války z budoucnosti, ale v tomto případě jsme kladli důraz na prvky starověkého vojenství," pokračuje Dye. Trénovali s meči a štíty, luky a šípy, oštěpy, praky a dalšími starými zbraněmi. Výcvik doplňovaly i lekce v jízdě na koni, kočírování lehkých válečných bryček, starověkém náboženství a hygieně. Hlavní součástí výcviku však byl trénink takzvané falangy, strategické formace, kterou poprvé použil Alexandrův otec Filip a Alexander ji dovedl k dokonalosti. Falangu tvoří 256 mužů s kopími, soustředěných do těsně sevřeného, téměř neproniknutelného šiku, který útočil na střed nepřátelského voje. (Její postup obvykle doplňoval útok jízdy na postranních křídlech).

Společně strávené týdny v přípravném táboře měly na herecký ansámbl výrazně stmelující vliv. "Když společně na poušti tři týdny jíte shnilý sýr a červivé rozinky, nemůžete se nespřátelit," žertuje Jared Leto a dodává: "Byla to neuvěřitelná zkušenost. Dospělému člověku se zas tak často nestává, aby byl nucen žít pohromadě se skupinou úplně cizích lidí. Každý přichází s jinými představami, ale v průběhu času jsme se opravdu změnili a objevili nové světy, jak nám sliboval kapitán Dye." V Maroku se k přípravnému týmu připojil také jeden z jeho nejvýznamnějších členů - jezdecký trenér Ricardo Cruz Moral. Jeho úkolem bylo mimo jiné vybrat představitele Alexandrova koně, jeho legendárního souputníka Bucefala. Volba nakonec padla na čtyři vzhledově zcela identické fríské černé hřebce (jménem Ulbe, Bonze, Anefan a Taberban), z nichž každý byl vycvičen pro jinou specializaci a během natáčení se střídali podle druhu jednotlivých scén.

Výprava, rekvizity a kostýmy

Oliver Stone ve všech detailech filmové výpravy usiloval o maximální realismus, což platilo zejména pro bitevní scény. "Snažili jsme se, aby všechny zbraně fungovaly přesně tak, jako kdysi ve skutečnosti," říká zbrojíř Richard Hooper. Čekal ho mimořádně rozsáhlý úkol: celkem musel se svými řemeslníky vyrobit 12 000 kusů zbroje (z toho mimo jiné 1000 oštěpů, 2000 mečů, 2000 štítů a mnoho tisíc šípů). Jen tu a tam si Hooper mohl dovolit určitou uměleckou licenci: "Švindlovali jsme například pokud jde o délku oštěpu. Skutečný oštěp z Alexandrových dob měřil někdy i sedm metrů, takže by se s ním velmi těžko manipulovalo. Proto jsme jeho délku zredukovali na necelých pět metrů. Také jsme museli prodloužit meče a někdy změnit tvar štítů, aby je herci a kaskadéři mohli snadněji používat."

V průmyslové zóně markockého Marrákeše vyrostly gigantické dílny, ve kterých pod vedením výtvarníka Jima Ericksona celé měsíce před začátkem natáčení vznikaly tisíce kusů přesných replik starověkých předmětů denní potřeby: nábytek, nádobí, sochy, hudební nástroje, lampy… "V Americe nebo v Evropě by se takové věci daly vyrobit jen těžko," říká Erickson. "Lepší je nechat je zhotovit v krajích, kde se po tisíce let používají stále tytéž řemeslné postupy." Důležitou součástí výpravy byly i stany Alexandrových vojáků, které Jim Erickson nechal ušít z římského lnu a vyzdobit je výšivkami v Indii a Pákistánu. Rozsáhlou a velmi rozmanitou práci odvedla také návrhářka kostýmů Jenny Beavanová, která vytvořila více než 20 tisíc kusů historicky věrných kostýmů pro příslušníky různých národů. Hlavním zdrojem informací pro ni byly malby na dochované keramice a nástěnné fresky. "Věděli jsme, že lidé ve starověku své látky ručně tkali. Nebylo snadné sehnat odpovídající textilie v tak obrovském množství," říká Beavanová. Zvláštní pozornost věnovala vojenským oblekům Alexandrových generálů, z nichž některé vážily i patnáct kilogramů. Jejím mistrovským kouskem je Alexandrova helmice ve tvaru lví hlavy, zdobená peřím. Colin Farrel během filmu vystřídal na deset identických kopií, vyrobených z růných materiálů od těžkého kovu až po lehký plast.

Výběr lokací

Alexander Veliký se svou armádou prošel celý tehdy známý svět, filmaři si ovšem podobný luxus dovolit nemohou a natáčecí lokace musejí vybírat velmi uvážlivě. "Museli jsme se zaměřit na několik míst, na kterých se daly najít různé typy krajiny," říká producent Jon Kilik. "Tak například v okolí Marrákeše jsme objevili poušť, planiny, hory, sníh i tropické vedro, to všechno vzdálené jen hodinu cesty. V Essaurii jsme točili scény Alexandrova dětství a dospívání v Makedonii - byl tam oceán a vegetací porostlé skalnaté břehy." Starověkou Indii tvůrci objevili v Thajsku, zatímco ve skutečné Indii se natáčely scény přechodu Himálájí. Alexandria vyrostla na Maltě a interiéry velkolepých paláců v londýnských ateliérech Pinewood a Shepperton.

Mnoho tváří Maroka

V pouštních lokacích nedaleko města Marrákeše tvůrci natáčeli jednu ze stěžejních scén celého snímku: velkolepou bitvu u Gaugamel, ve které Alexander roku 331 př. Kr. definitivně porazil perskou říši. "Bylo to jako splněný sen o starověkém bojišti," říká historik Robin Lane Fox. "Všechno, co jsem před třiceti lety napsal do Alexandrova životopisu, ožilo přímo před mýma očima. Byl to veliký okamžik. Oliver Stone věnoval velkou pozornost tomu, aby lidé byli historicky věrohodně vyzbrojeni, a aby pravdivě zachytil hlavní pohyby armád, a výsledkem je opravdu děsivá, autentická bitva." Natáčení bitevní scény jednou přerušila počínající písečná bouře. Oliver Stone se však v náhlém záchvatu inspirace rozhodl natočit záběry Alexandra na pozadí zvířeného písku, a tak vyhnal celý štáb právě tam, kde byla písečná smršť nejprudší. O několik set kilometrů dále, v pohoří Atlas, se natáčela scéna Alexandrovy svatby v kulisách znázorňující prastarou baktrijskou pevnost.
Protože ze starověké Baktrie, říše na území dnešního Afghánistánu, se nedochovaly žádné hmotné památky, architekt Jan Roelfs se při navrhování pevnosti inspiroval kombinací dobových dokumentů a současné afghánistánské architektury. V dnešním Afghánistánu se dosud hodně staví z hlíny a bláta a ty se také staly výchozím materiálem pro budoucí pevnost. Při natáčení na svazích Atlasu poskytli filmařům zázemí místní Berbeři, jejichž život se příliš neliší od životního stylu lidí v Alexandrově éře. Rosario Dawsonová, která ztělesnila Alexandrovu nevěstu Roxane, ve scéně svatebního obřadu předvedla jednu ze dvou hlavních tanečních sekvencí, jež pro film vytvořil Piers Gielgud, bývalý člen Anglického národního baletu. Gielgud ve své choreografii vycházel ze starých afghánských, uzbeckých, indických a perských tanečních stylů. "Jde o kmenový rituál, při němž Roxane předvádí dravou, sexuální stránku své bytosti. Prostřednictvím tance vtiskne svatebnímu obřadu svou pečeť," říká Gielgud.

Babylón na okraji Londýna

Zatímco brány města Babylónu si tvůrci postavili pod širým nebem na okraji marockého Marrákeše, paláce uvnitř babylónských hradeb vyrostly v londýnských ateliérech Pinewood. "Je to rozhodně nejvýpravnější dekorace, jakou jsem kdy vytvořil," říká Jan Roelfs. "Její nádhera ale není samoúčelná. Příjezd do Babylónu je vrcholem Alexandrova tažení. Ještě nikdy neviděl něco tak ohromného, nikdy se nesetkal s kulturou, která tak výrazně převyšovala jeho vlastní." Výtvarník James Lewis se zaměřil na detaily a doslova každý myslitelný povrch pokryl bohatstvím malovaných nebo reliéfních vzorů. Výtvarník Roelfs do svého pojetí Babylónu zakomponoval i slavné visuté zahrady, jež byly považovány za jeden ze sedmi divů starověkého světa. Tvůrce rostlinných dekorací Jim Erickson pro ně vybral rostliny přesně odpovídající danému historickému období. Nicméně anglická zima (během níž se pinewoodské ateliéry nevytápějí) subtropickým květinám příliš neprospívala. Každý večer proto musely být zabaleny a zahřívány speciálními lampami. V Pinewoodských ateliérech byla postavena i nádvoří dalších dvou paláců: makedonského (v němž Alexander vyrůstal) a indického. Přehlídku pohádkových staveb doplnila replika části alexandrijské knihovny, postavená ve studiích v Sheppertonu.

Thajsko: tváří v tvář slonům

Poslední, ale také nejobtížnější sekvence se natáčely v Thajsku, které ve filmu Alexander Veliký zastoupilo Indii. Filmaře tu čekala především mimořádně obtížná scéna bitvy uprostřed džungle. "Natočit lesní bitvu tak, jak byla ve scénáři, byl pravděpodobně nejobtížnější úkol na celém filmu," říká producent Jon Kilik. Architekt Jan Roelf dodává: "Točili jsme během období sucha, takže jsme vybranou část lesa museli neustále zavlažovat. Natáčení ve skutečné džungli bylo ovšem z praktických důvodů vyloučeno. Museli jsme si vlastní kus džungle vytvořit uvnitř botanické zahrady. Tak už to u filmu chodí - jedete až do Thajska, a potom si stejně musíte postavit umělý prales!" Do Thajska ovšem Olivera Stonea a jeho štáb přivedl ještě jeden závažný důvod: pro scénu bitvy mezi makedonskou a indickou armádou potřebovali na třicet cvičených slonů. Kapitán Dale Dye, který pracoval na bitevních scénách jako poradce, k tomu poznamenává: "Museli jsme slony částečně zbavit jejich přirozené mírnosti a vyvolat v nich určitou agresivitu, aby vypadali jako opravdoví váleční sloni… samozřejmě jen dočasně." Hercům, kteří museli stát rozdrážděným slonům tváří v tvář, to ovšem docela stačilo. "Když se proti vám v plném trysku řítí několik slonů najednou, dokonale pochopíte strach Alexandrových vojáků, kteří museli čelit těmto pro ně zcela neznámým tvorům," říká herec Garrett Lombard. "Jejich velikost je takhle zblízka neuvěřitelná, a jakkoliv byli hodní a cvičení, přece jen to pořád byla jen zvířata, takže se mohlo stát cokoliv."

zdroj: SPI